No ale asi to nevyjde, neva. I tak je pořád bejt z čeho vykulená. Třeba když ty Vánoce skončily, tak mi panča řekla, že teď už se všechno vrátí zpátky a zase budeme doma sami. A přitom pak byla v práci jen dva dny, když přišla, tak strašně hucala a zase s náma byla celý dva týdny doma. A každý den ji čekalo nějaký překvapení, který jsem pro ni svědomitě připravovala. Jednou to byla rozbitá kočička (né opravdovská, símvás....) a to panča vůbec nemohla vypátrat, kde vlastně ta rozbitnice předtím byla. Takže jako by se skoro nic nestalo. Jindy to byla vylitá voda a to zjistila hned, kde předtím byla, protože moje miska s vodou byla prázdná, vedle miska s granulkama byla celá pod vodou a v kuchyni na zemi bylo hodně mokrých kočičích paciček. Pak to byly překousaný drátky od svítivýho věnce, kterej už nikdy nezasvítil. Za to mě panča sprdla, protože to bylo zbrusu nový a  prej NEBYLO TO ZADARMO, POTVORO JEDNA MALÁ DRZÁ!!! No ale to mi měla říct hned, že jo. Anebo jsem se prokousala přes pytlík k rohlíkům a všechny jsem je trochu načnula, ale žádnej jsem nedojedla, protože jsem už pak neměla hlad. A takový malý příhody každý den zpestřovaly panče domácí pobyt. Někdy jsme ji s Eliáškem přemluvili, aby nás vzala ven, protože tam za oknama parádně svítilo sluníčko. A tak se panča smilovala, nasadila si kulicha, zamotala se do šály a šla s náma na chvilku do zahrady. Akorát jsme se museli prostřídat, protože vzít nás oba s Eliáškem naráz zkusila jen jednou a už to pak nikdy nezopakovala. Většinou s náma šel ven ještě Kubík, ale ten je prej hodnej a vůbec nezdrhavej, tak ani nemusí mít kšírky. A to je dobře, protože tuhle jsme vyšli ven, najednou se ozvalo zavřeštění a zpod našeho keře vyběhla Bára, tamta drzá holka, co furt chodí přes okno šmírovat mýho Eliáška. Jak ji Kuba uviděl, tak prvně naježil ocásek, co to šlo a pak už ji hnal pryč. Bára vyskočila na vysokej plot a byla v čudu a já jsem pak šla dát Kubovi pusu, ale jen takovou obyčejnskou, aby se Eliášek třeba nezlobil, kdyby mu to někdo vyslepičil. Ale poděkovat Kubíkovi za to hrdinství jsem přece musela.

No a já už teď asi skončím a půjdeme s pančou udělat hejbací vánoční fotky, protože musím dohlídnout na to, aby tam nedala žádný takový, na kterých mi to nesluší. I když teda si myslím, že žádný vošklivý mít stejně nebude. No ale co kdyby. Snad se pak zase někdy brzo přihlásím, ale nic neslibuju, protože s tou mojí pančou nikdy dopředu nic nevíte. Hlavně ale prej že už tady tomu přišla trochu na kloub, říkala. Tak snad jsme zachráněný.

Ahoj Tobinka