25. července 2022

Včera mě panča pochovala a řekla mi tuhle větu: Tobinko, ty seš teda neskutečná posera. Nevíte někdo, co to znamená? Vždyť se vůbec neposírám. Když už jako něco, tak prosím pěkně KAKÁM. Takže nevím, proč to panča řekla a co tím chtěla naznačit. Ale pak jsem ji slyšela, jak o mně mluví s někým do takovýho toho telefonu a znova jsem slyšela to slovo, tak jsem honem našpicovala ouška, abych to pořádně slyšela.

Panča mluvila o tom, že u nás včera někdo byl, nějaká cizí paní a já jsem prej strašně zjančila. Vyskočila jsem do vzduchu, jako by mi hořela koudel u prdýlky a už mě nikdo neviděl. Páník mě potom hledal, protože věděl, že tam někde v tý místnosti musím být. Panča mě taky hledala, ale pak se musela prej věnovat tý návštěvový paní. No a páník mě po dlouhým pátrání našel až nahoře na nejvyšší skříni, schovanou za krabicema, kde mě nebylo vůbec vidět a vylezla jsem odtud, až byl zase úplně čistej vzduch.

Druhej den u nás byla jiná návštěva. Tu už jsem trochu znala, ale stejně když jsem ji uviděla, a to jsem zrovna byla na kšandách na zahradě, tak jsem strašně zdivočela a lítala jsem na těch kšandách kolem panči jako kdyby mi šlo o život a když mě vzala do náručí a řekla uklidni se, Tobi, tak jsem se neuklidnila a místo toho ji zdrápala na krku a pak jsem se jí vyškubla i s kšandama a zdrhala jsem jako o život domů a musela jsem zdolat velkou bránu, kterou jsem přeletěla, jako kdybych měla křídla. Panča mě pak musela vyšťourat z koutka, aby mě odkšandila a pustila mě schovat se, kam budu chtít. Akorát že mi pak řekla tamtu větu ze začátku o tý poseře, který doteď nerozumím.

No ale ještě vám musím říct, jak jsem se parádňácky naučila zdolávat překážku. A tím myslím takový velký vrata v pergole, který tam jsou proto, abysme my kočičky nemohly utýct. Ty vrata umí přelízt pan Olda, přelízal je prej nějakej Vendelínek, ale ten už u nás není, a teď jsem se je naučila přelízat i já. Akorát že já z nich neskáču na druhou stranu (to byla jen výjimka,  když jsem právě musela přeskočit druhým směrem v hrůze před tou návštěvou), ale lezu z nich na střechu od pergoly. Panča říkala, že už ze mě dostane mladý, protože já se pak nechci nechat chytit. Lovila mě odtud už dvakrát. Poprvý mě sprostě čapla za pacičku, na kterou z lavice došáhla a přitáhla mě za ni zpátky a po druhý mě lstivě ošidila, když mi ukázala děsně dobrou pastičku, který nemůžu odolat. Takže teď musím být prej pořád hlídaná, abych nezdrhla, i když panča neví, co bych si někde venku počala, když jsem taková POSERA. To bych se prej asi hodně rychle vrátila, ale riskovat to radši nechce.

Tady se podívejte, jaká jsem vratolezkyně:

Vratolezkyně Tobinka

No ale když zrovna nevratolezu, tak jsem strašně hodná a milá a panča mě chce samým blahem sežrat. To mě chytne do náručí, překlopí na zádíčka a může se pominout z toho, jak mám všechny nožičky vytrčený k nebi a nechám se pusovat na bříšku. Na bříšku, který už mám úplně celý zase chlupatý a zarostlý a po provázcích ani ničem jiným už není ani památky.

Teď jak je pořád takový vedro, tak panča s náma nechce moc chodit ven, ale my s Eliáškem se nedáme a tak dlouho pištíme a válíme se u dveří a významně se chodíme na panču koukat, že nakonec neodolá a stejně nás tam vezme. Někdy s náma jde i Kubík, ale Olínek a Jolanka radši leží doma v chládku a prej mají recht, říkala panča. My jdeme prvně na kšandách na to sluníčko, ale za chvilku nás už panča nese do chládku do pergoly a tak jsme rádi, že jsme aspoň tam. Někdy tam letí moucha, tak ji zkouším chytit a někdy se mi to i podaří. Nebo tam leze pavouk nebo velkej mravenec a já je pacičkou připleskávám, ale oni mi nakonec vždycky utečou. Taky je tam fontánka, ze který stříká voda a z tý ráda piju a ani mi nevadí, když mi voda cákne na kožíšek. A pak jsou tam takový divný věci nahoře, ze který jde mokro, když panča otočí kličkou a to teda ráda nemám. Eliášek taky ne, to se radši honem utíkáme schovat, ale to netrvá dlouho, to mokro, panča to zase vypne a my se vrátíme zpátky.

Tak takhle si my žijeme. Eliášek pořád ještě dostává tabletky a to mu trochu závidím, protože panča mu je vždycky obalí do sejra nebo nějakýho máslíka a Eliášek udělá třikrát mlask mlask mlask a panča mu za to dá hodně pusinek a mně dá aspoň olízat prst, abych nepřišla zkrátka. Ale to nepřijdu, protože nakonec mi vždycky dá rovnou z tuby moji nejoblíbenější pastičku a já jsem nejšťastnější Tobinka na celým světě.

Tobinka a léto 2022

5. září 2022

Haló haló, víte vy vůbec, že dneska je to akorát rok, co jsem tady u nás doma DOMA? Jejda, to to uteklo. Panča se už včera pořád probírala obrázkama z doby, kdy jsem byla úplný mimino a kdy jsem se jí vešla do ruky a smála se, když si u toho vzpomněla, jak jsem na ni syčela a prskala, když mě zvedla ze země a nesla domů. No jooooo, no, ale tak jsem jí přece musela ukázat, že jestli si na mě něco zkusí, tak to nebude mít lehký, že jo? Naštěstí si na mě zkusila jen samý dobrý věci. Třeba že když jsem na ni sykla, tak mi do pusy hned strčila rohlík namočenej do mlíčka. Já jsem začala mlaskat, protože jsem si vzpomněla, že takhle jsem mlaskala u mlíčka od opravdový mamky a úplně mi to zachutnalo. Anebo si na mě zkusila to, že mě chovala a hladila a pusovala, to se mi taky líbilo. Nelíbilo se mi akorát to, když mi koupala zadek a odstříhávala hovínko, ale to bylo hned na začátku a pak už bylo všechno jen dobrý.

Tak tohle všechno se přihodilo před tím rokem a já jsem mezitím stihla trochu vyrůst, ochlupila jsem si parádně ocásek, naučila jsem se chodit na kšandách, jednou jsem se vyspinkala u pochvalovacího pána, kterej mě pak vrátil panče i s půjčeným provázkem na bříšku a oslavila jsem i první narozeniny, který jsou ale jen tak uhádnutý. Abych nepřišla zkrátka, to je jasný.

Ale hlavně jsem dostala úplně toho nejlepšího kamaráda na světě, to jsem jako škvrně určitě nečekala. To už víte, že ten kamarád se jmenuje Eliáš a já jsem tak ráda, že ho mám, že mě panča už musí kolikrát okřiknout. Protože on ode mě nemá pokoj. Honíme se jak dva pošuci, prvně proženu já jeho, pak on mě, pak zase já jeho a ze samý lásky mu skočím na hlavu a to už na mě panča zakřičí DOPRČIC TOBINO, NECH UŽ HO NA POKOJI. A když to nezabere, protože já vím moc dobře, že si můžu dělat co chci, tak mě panča jde chytnout. A to je docela legrace, protože já jsem mnohem rychlejší než ona a tak se místo s Eliášem honím s pančou. Ale ona nakonec vždycky vyhraje, protože je lstivá. Dělá, jako že už ji hoňka vůbec neba, sedne si, vytáhne sáček s bonbonkama a řekne úlisně Tobííííí, podívej co tady mám? No a já se pokaždý nechám nachytat, protože jsem ještě malá a blbá. Přijdu za ní, ona mi teda dá bonbonek, aby se neřeklo, ale taky mě hned chytí a vyhodí mě za dveře, aby si ode mě Eliášek odpočinul. Prej aspoň na pár minut. A pak mě zase pustí zpátky a já jsem už najednou úplně strašně hodná Tobinka, která se jde přitulit k panče a pak k Eliáškovi a panča mě pohladí a dá mi pusu a řekne, tak vidíš Tobi. Nevím, co vidím, ale hlavně že už jsem zase odvězněná, to je hlavní.

No a víte, co mi tuhle panča řekla? Že dostávám UPOMÍNKY, protože nedrápkuju dost často. Slyšeli jste někdy takový divný slovo? A slyšeli jste někdy, že by takový slova dostávaly kočičky? Já teda ne. Ale možná že to nějak souvisí s tím, kde panča pracuje. Jmenuje se to knihovna a tam totiž prej ty nějaký UPOMÍNKY lítají vzduchem pořád.

Naposled jsem vám tady vyprávěla už dost dávno, to byla teprve půlka prázdnin a venku bylo horko. Teď už jsou člověcký prázdniny v čudu, ale to mi nevadí, protože já mám prázdniny pořád. Panča je trochu naštvaná, že její prázdniny jsou kratší než ty moje, ale zase povídala něco o tom, že je na čase, abysme se všichni vrátili do nějakýho režimu.

Myslela jsem, že vám dneska povím o jedný příhodě, o který panča vůbec nechtěla, abych povídala. Protože kvůli ní jsem tady už klidně nemusela být. Mohla jsem být buď uteklá nebo dočista nebíčková, ale naštěstí se nic z toho nestalo a panča prej dostala lekci. Ale víte co, nechám to na příště. Dneska už jsem celá uvzpomínkovaná a tak ať se to tu netáhne. Ale nebojte, ozvu se brzo, možná už hned zítra. A když ne zítra, tak pozítří. A když ne pozítří, tak popozítří. A když ne popozítří, tak popopo…. jejdamane, už se mi to nechce počítat. No prostě až zase přijde nějaká ta UPOMÍNKA, chacháááá. 

You're my best friend

7. září 2022

Tak teda jo, jdeme vám s pančou napsat, co jsem minule předmňoukla. Panča předesílá, že VÍ, že všechno je její vina, ale prostě ji vůbec, ani ve snu nenapadlo, že by se to, co se stalo, mohlo stát….

No prostě ať dlouho nechodím kolem horkýho kočičího mlíčka. Stalo se to v ten den, kdy panča s páníkem odvezli Eliáška pryč a když se s ním vrátili, Eliášek chrněl v přepravce. Venku bylo hezky teplíčko, tak ho i s přepravkou nechali v pergole ve stínu, ať dospinkává a šli mi říct tu dobrou novinu, že už jsou doma a že mě vezmou taky ven za tím mým Eliáškem. Jenže mě doma nikde neviděli. Volali na mě, chrastili bonbonkama, prozkoumali všechny známý schovky, nakoukli i do schovek neznámých a úplně nesmyslných, jako je třeba šuflátko nebo skříňka s našima dobrotama. Ale nikde jsem nebyla, prostě vůbec nikde.

Panča už začala propadat panice a páník se šel podívat, jestli jsem se nějak nepřimotala do horní party. Pak šel ven a najednou panča uslyšela bouchání na okno a páníka, jak volá „Tobi je tady!!!“

Coooooooooooo? Jak tady??? Kde tady??? Proč tady??? To byly první nezodpovězený otázky v hlavě panči, ale okamžitě vystřelila ven za páníkem. A fakt, pod jedním keřem na ni koukala moje hlava. Vypadalo to skoro  jako bych si hrála na ten první den před rokem, kdy mě panča našla. To ze mě taky viděla jen hlavu. Teď si panča honem klekla na trávu, natáhla ke mně ruku, mluvila ke mně Tobí, Tobinko, no prosím tě, co tady děláš… a najednou mě už držela v náručí a dávala mi co proto. Myslím jako pusiny, ne že by mě mlátila. A hned mě vzala do pergoly za spícím Eliáškem.

Pak si s páníkem oddychli, sedli a znova se jim v hlavě honily ty otázky, hlavně jedna: JAK??? Nic nevymysleli a byla to pro ně na několik dní ta největší záhada pod sluncem. Až pak přišel jiný den, panča dělala něco na chodníku před oknama a my s Eliáškem jsme byli doma a dívali jsme se na ni. A najednou vedle panči něco žuchlo na zem a to jsem byla já. Kamarádi, já prolezla větračkou. Panča na mě nevěřícně zírala, pak mě honem chytla, hlesla NO TOBINKO!!! a jako ve zrychleným filmu se mnou v náručí letěla domů všechny ty větračky pozavírat.

Kamarádi, je mi jasný, že se teď chytáte za hlavu a říkáte si, ježišmarjaaaaaa, vždyť se to všude píše, jak jsou otevřený větračky nebezpečný. No, měli jste  taky slyšet, jaký si panča dávala jména, radši jsem si zacpala ouška, abych se nezkazila. Ale i tak se ke mně doneslo něco jako krávo, debile, idiote... Jenže ona si byla předtím úplně stopro jistá, že ty naše jsou otevřený na tak malou škvíru, že prostě neexistuje, aby tudy někdo prolezl. Navíc ta škvíra je úplně pod stropem, tam se prostě nikdo dostat nemohl. A vidíte, já to dokázala a i jsem později panče ukázala, jak.

To už jsme byli zase všichni doma, okna otevřený jen na úplný pidimikro, kterým neproletí ani moucha a já jsem vylezla na šplhadlo u okna, do toho nejvyššího patra a úplně okatě a drze jsem si vyměřovala, že odtud ZASE skočím na hranu okna a odtud ven. Zjistila jsem ale, že exit je uzavřený, tak se mi to nepovedlo a panča byla moc ráda, že tu moji akci viděla a že si zase jednou může nějakou tu záhadu odškrtnout ze seznamu nevysvětlitelných věcí. Prostě já jediná jsem dokázala dostat se tou otevřenou skulinou ven.

Panče se dodatečně udělalo úplně špatně z toho, co mohlo být. Že zatímco oni prožívali nervy s mučením Eliáška, tak já jsem byla cat on the run a pak když se celí zchvácení vrátili, mohli mě buď najít úplně uskřípnutou v okně, to kdyby mi nějak špatně ujela pacička, nebo mě taky nemuseli už nikdy najít. To kdybych chtěla fakt utýct a už se nevrátit.

Naštěstí se nic z toho nestalo a nějakej útěk jsem vůbec neměla v plánu, vždyť se tady mám dobře. Jen jsem se prostě chtěla podívat trochu ven, jak to tam chodí bez kšandiček, ale když už jsem tam byla, tak jsem dostala strach a radši se schovala pod ten keř, než mě zase našli.

No ale od tý doby už máme okna zabedněný a otevřou se, jenom když my dva s Eldou jsme venku. Páník dal na kliku u dveří gumičku, aby si na okna vždycky vzpomněl, když odchází a aby je už nikdo nikdy nezapomněl zavřít. Protože co pak s uteklou nebo uškrcenou Tobinkou, že jo. A to je všechno, co jsem ze sebe chtěla dostat.

Příště vám napíšu, jak si panča kvůli mně skoro zmrzačila nohu, ale dneska se to sem už zase nevejde.

Prostě Tobinka

18. listopadu 2022

Už je tu zas Tobinky čas, drápkovat se mi moc nechce, ale snad to půjde lehce….

Tak to jen tak na úvod, abyste věděli, že i když jsem dlouho nic novýho nenadrápkovala, tak jsem fakticky nezahálela a naučila se tu parádní básničku. Ta je, žejo??

Minule jsem vám slíbila něco o pančiný pacce. No prostě, to si tak hověla na sedačce, tlapky pod sebou, protože ona ani jinak sedět neumí. Jenže z takový pozice se pak dost těžko vymršťuje, když potřebujete něco rychle pořešit. A to právě panča potřebovala, protože hrozilo, že jí skočím do talíře. Panča provedla nějakej divnej úkon, noha zpod ní vylítla a zespoda vrazila do hrany stolu, která je docela ostrá. Bouchla se teda jenom do prstů na pacce, ale i tak panče vyskákaly před očima hvězdičky a úpěla jako v posledním tažení. Prvně jsem se toho řevu lekla a skočila ze stolu dolů, ale když jsem pak viděla, jak si panča drží tu nohu a mačká si prsty na tý poničený tlapce, tak jsem si v klidu zase hupsla zpátky a vymáchala čumáček v tom talíři. Ale nic moc, klidně jsem si to mohla odpustit. Panča mi řekla mezi slzama Tobino jedna pitomá, jako kdyby to byla moje vina, že řízla tlapou do stolu. Ale vím, že to tak nemyslela, protože pak ke mně dokulhala a pomučila mě v náručí a byly jsme už zase kamarádky v radosti i bolesti.

Jo a víte, pro co jsem se narodila? Pro lezení. Fakt že jo. Když jsme venku, a to jsme skoro každý den, tak na všechno, ale úplně na všechno lezu. Sice mám na sobě růžovo-lebkový kšandy, tak to nejde lehko, ale i tak to pořád zkouším. Vylezla jsem už na každej strom, co byl kolem, vyškrábala jsem se na plot, přelezla mockrát pergolu, vyšplhala jsem se na střechu po sloupku u garáže, zdolala jsem obrácenej plechovej sud, o našem stromovým sedátku ani nemluvím, tam je to přece jasný, jo a zkoušela jsem i takovej železnej sloupek, ale tam mi to teda moc nešlo, musela mi pomoct panča. Nikdo jinej na celým světě neumí šplhat jako já. Jak zahlídnu něco, na co se dá vylizt, tak se přimáčknu k zemi, zakloním ouška, vyměřím si výšku a v tu ránu jsem nahoře. Jsem zkrátka hotovej šplhoun, to mi teda věřte.

No a taky jsem dost velkej jedlík, panča říká, že přímo žrout, ale naštěstí mi to nejde na línii, protože pořád děsně lítám a zastavím se, jen když spím. Kvůli tomu mě už někdy dokonce i oddělujou od mýho kamaráda Eliáška, protože on byl nemocnej a prej potřebuje mít aspoň někdy chvilku klid a já mu ho nedám. A tak když není nikdo doma, kdo by ho přede mnou zachránil, tak mě šupnou sem a jeho tam nebo jeho sem a mě tam, to je podle toho, kde se zrovna kdo nachází. Ale už jsem si na to zvykla a tak ani neprotestuju, vím, že pak budeme zase spolu a všechno si vynahradíme. Prej to takhle bude tak dlouho, dokud budu pošuk, nebo co že to vlastně jsem. Takže až se odpošučím, bude zase všechno v cajku.

Tuhle byla panča nemocná a tak s náma byla dlouho doma. Někdy jenom ležela a dělala, jako že jsme vzduch, někdy seděla a koukala se do placky, ale to jsem k ní vždycky skočila a musela mi najít kočičí televizi a někdy, když bylo venku moc hezky, tak se nabalila a šla s náma chvilku i ven, abych si právě mohla zase trochu zastromovat. No a jednou byla nějaká unavená nebo co, tak se natáhla na sedačku a že si pospí. Já jsem na ni vyskočila a protože jsem zrovna byla po baště, tak jsem se umývala jako každá správná holka. Jenže jako z udělání se mi zrovna zachtělo blinkat. Udělala jsem několikrát glum glum glum a furt to nechtělo jít ven. Panča si myslela, že je to jenom ve snu, ale v poslední chvíli jí to došlo, vymrštila se a shodila mě na zem, kde ze mě ten poblijonek už konečně vyšel. Škoda, kdyby ještě chvilinku chrupala, mohla to mít na obličeji a to by pak bylo moc zajímavý, co by dělala. Takhle se jen zavrtala zpátky, řekla mi čuně jedno a počkala, až přijde páník a uklidí to. 

Jo a dostali jsme s Eliáškem novej byt, ale asi je nějakej kazovej, protože se mu pořád prolamuje střecha. To byl asi ve slevě, ne?

Příště vám prej něco naškrábe Eliášek, musí se přece pochlubit, že už je zase úplně zdravej kluk, že jo?

Tak papá, Tobi

Tobinka a podzim 2022

Komentáře

Krásné psaní Tobinko. Vidím, že se máš dobře a Eliášek také. Já Elzička jsem teď trošku vystrašená, dělali nám nové topení a nějak si nemůžu zvyknout.

Milá Elzičko, to je taky práce s těma člověkama, viď? Pořád nějaký novoty a na naše zájmy nedbají. Ale zase ti určitě bude krásně teploučko a zvykneš si, neboj. Moc tě zdraví Tobinka

Tak to je moc dobře Tobinko, že se Ti nic nestalo a že jsi to sem napsala. Protože my jsme doma také občas nechávali otevřenou větračku, podle hesla ( hodně špatného) doteď se nic zlého nestalo...

No právě, u nás si to panča taky říkala. A rok předtím to samý s oleandrem, kterej byl na zahradaě. Dokud se Eliášek málem neotrávil. To heslo je fakt moc blbý.

Tobinko ty jsi číslíčko.Ale celkem mě to u tebe nepřekvapuje.My máme problémy s Beauty Lordem alias Macíčkem.Ten jak může odejde , nesmíme zapomínat zavírat venkovní dveře.Na oknech máme sítě

Ježiši Tobinko, už teď jsem zvědavá na tu příhodu, co nám napíšeš příště. A jsem ráda, že to dopadlo dobře. Měj se krásně.

Další krásné drápkování!

Vykulená Tobinko, krásně jsi to naškrábkala. Mamča mi udělala trávníček a prolézačky na balkoně, tak nejvíc času trávím tam. A úplně nejradši se mačkám s ní na jedné židli a v noci s ním spím.

Tak to je určitě velká paráda. Když máš trávníček a prolejzačky a navrch postel, tak máš všechno na světě

Tobinko, neboj, nejsi posera! Mičulka taky před cizími návštěvami prchá. Jen lisonošku má ráda - ta je taky micimutr. Má prý doma 6 kočiček! Dál snese jen rodinu a tím to hasne.

No jo teto, ale panča myslela, kdovíjaká nejsem drsňačka, když mám na svých růžových kšírkách lebky. A přitom když jsem byla malinká, tak si mě chovalo plno lidí a nebála jsem se

Milá Tobinečko, nejsi sama poseroutka! Naše Čebí se taky okamžitě ukrývá, jakmile se u nás objeví nějaká návštěva. Takže naši kámoši Čebindu vůbec neznají, dokonce mnozí ani neviděli. Bělasa je jiná.

Teto, tak to Čebinku úplně chápu. U nás se takhle schovává ještě i Jolanka. Kluci, ti se nebojí a Eliášek je nejstatečnější, ten se klidně nechá i mazlit.