14. února 2022

Tak si představte, že dneska hned ráno mi dal Eliáš pusu a potom i panča a ta mě ještě pochovala a zlechtala na bříšku a řekla mi hezkýho Valentýna, Tobinko. Vůbec nevím, co to mělo znamenat, protože nic dalšího jsem nedostala a ani žádnej valentýn se nikde neválel. Ale nevadí, hlavně že jsem dostala snídani. Protože bez valentýna můžu klidně být, ale bez snídaně ne. Ještě že to panča ví. 

Od posledního drápkování do deníčku se přihodily různý zajímavosti. Tak třeba - zjistila jsem, sice dost pozdě, ale přece, že mě hrozně, ale fakt hrozně zajímá taková jedna skříňka v kuchyni. Jen co ji panča otevře, tak okamžitě všeho nechám, dokonce i když mám třeba zrovna rozpapáno, a mažu smykem k panče, abych si tu skříňku uvnitř prohlídla. Ona je totiž kouzelná. Panča do ní dává špinavý hrnky a talíře a lžičky a nože a vidličky, pak ji zabouchne, zmáčkne knoflík a když ji zase otevře, tak z ní vyleze všechno čistý. Vím to jistojistě, protože to přece kontroluju. Ale baví mě i kontrola špinavýho zboží, nejen toho čistýho. Panča nechápe, co je na tom tak interesantního, ale já si nemůžu pomoct a jsem z toho úplně očarovaná. A když panča ty dvířka přivírá, abych do tý kouzelný skříňky nevlezla celá, tak já si honem stoupnu na zadní nožičky a přední dám do škvírky a to vím, že víc už to panča nezavře, protože by mě tam uskřípla. A tak mě nakonec musí zvednout, podržet, opusovat a pak teprve tu skříňku může zavřít.

Jo a prej jsem otrava malá. A že už mě má někdy Eliášek plný zuby. No a to je fakt, my se někdy tak parádně serveme, že Eliášek má plný zuby mě a já zase jeho a pak ty chlupy všude vyplivuju. Mě to rvaní asi baví víc než Eliáška, protože ten už pak přede mnou prchá pryč a aby ho panča zachránila, musí mě chytit a protože jsem zrovna v tý rvavý náladě, tak se děsně mrskám a chci dolů pokračovat na Eliášovi a to mě pak panča klíďo píďo vyhodí za dveře, abych se uklidnila. Řekne mi a máš to, voprsklino a pak se musí smát, když za sklem ve dveřích vidí moje vykulený oči. Tak se smiluje a pustí mě dovnitř a já už jsem zase celá uklidněná a hodná holka, jako skoro pořád.

Taky jsme s Eliáškem dostali novej domeček. Je parádní, ale prvně jsem byla trochu ustaraná, kam zmizelo to moje starý šplhadlo. Naštěstí se jenom přestěhovalo jinam, tak to se mi ulevilo. Protože to jsem dostala tenkrát na uvítanou, když jsem povýšila z krabicovýho morčete na koťátko s dvěma místnostma a tudíž pro to mám takovou nostalgickou slabost. No co, však už mi bude skoro půl roku, tak přece můžu mít nostalgický slabosti, nebo ne?

Ten novej domeček přišel už celej hotovej ve veliký krabici a z ní jsem měla úplně stejnou radost jako z domečku. Panča nám ji pár dní nechala, ale teď už je pryč (krabice, né panča), protože tam prej nebylo k hnutí. Aspoň že nám ji na památku navideovala.

A teď se podržte - byla jsem venku! Ale opravdicky, vůbec ne jenom v náručí v bundě. Na kšírkách jako nějaká dočista velká holka. Už mi vůbec neplandaly, jako když jsem je na sobě měla naposled při výletu za prohlížecím pánem. Ten mě tenkrát chválil, že si je nechám připnout, ale potom viděl, jak se z nich bleskurychle umím vyvlíknout a už se tomu jenom smál. Teď už mi kšírky pěkně držely a protože venku svítilo sluníčko, tak panča řekla, že to zkusíme a že aspoň nebudu koukat na Eliáška přes okno jako nějakej žebráček. Jejdamane, to byl zážitek. Prvně jsem se z toho všeho trochu klepala a oči jsem měla asi stokrát vykulenější než když jsem doma. Bradička mi lítala sem a tam, když jsem viděla tolik ptáčků a jenom jsem chtěla vzít trochu do zaječích, když jsem někde za plotem slyšela neznámý hlasy, ale jinak mě to moc bavilo. Akorát že panča byla tak trochu na roztrhání, protože měla na kšírkách nejenom mě, ale i Eliáška a každej z nás pokaždý zamířil na jinou stranu. Ale i tak jsme si to všichni užili a těším se na další vycházku.

No ale největší dobrodrůžo přišlo včera. To totiž panča s páníkem přinesli do kuchyně takový dlouhý, placatý krabice. Vůbec jsem nevěděla, co v nich je a ani Eliáš to nevěděl, ale oba jsme natuty věděli, že začíná bezva zábava.  Já jsem nejdřív kontrolovala otvírání krabice. Panča na to měla takovej nožík a já jsem pořád strkala čumáček co nejblíž a panča mi říkala Tobinko, běž pryč nebo tě říznu, ale to jsem jí nemohla splnit, protože na takovou věc se přece musí koukat zblízka. A stejně vím, že by si panča netroufla mě opravdicky říznout. Potom se z krabice začaly vytahovat různý desky a plno malinkých věcí v sáčku a to vám bylo tak děsně parádní, že jsem se u toho dočista rozdivočela a nemohla zastavit. Přišel za náma dokonce i pan Olda a tak jsme nakonec byli dohromady tři, co jsme páníkům pomáhali a dělali odborný dozor nad tou jejich činností, aby to nějak neodflákli. I když pana Oldu to brzo přestalo bavit, zavřeštěl a odešel.

Mě to teda bavilo furt. Třeba jsem chtěla pomáhat s takovýma malýma čudlíkama, akorát že jsem je místo panče a páníkovi nosila jinam a tak nakonec jim tři chyběly, ale naštěstí páník měl nějaký rezervní, tak se to obešlo jen s napomenutím. Jo a děsně dobrý bylo skákat do sestavený dlouhý krabice, když ještě ležela na zemi a panča s páníkem na ni chtěli přidělat záda. To bylo pořád - Tobi, běž odtud! Sakra Elí, teď vylezla Tobinka a zase tam vlezeš ty? Hergot, smradi, koukejte vylízt! No a tak to šlo pořád dokolečka. Páník zvedl policový záda, panča se nahnula, vyhmátla mě, odhodila v dál, popadla Eliáška, odhodila v menší dál, vrátila se ke mně a se mnou v náručí zvedla i Eldu a v tu chvíli musel páník honem rychle položit zádíčka na polici, abysme tam zase hned nevlezli. A pak to přibíjeli hřebíčkama a to si dávali velký pozor, abysme nekradli, protože prej spapat hřebíček by nebylo dobrý. Ale stejně nakonec museli uznat, že bez naší výpomoci by takový stavění regálů byla obyčejná nuda a kdyby nemuseli pořád vstávat a vyskakovat a honit nás a kontrolovat, jestli nejsme někde přišroubovaný, tak by je z toho určitě bolely záda. Proto vím, že jsme byli oba s Elím moc užiteční.

Takže tolik parádních věcí se stalo a o tom všem jsem vám přece musela povyprávět, že jo?

Tobinka si hraje a pracuje

25. února 2022

Tak abyste o mně neřekli, že jsem lenivá Tobinka, jdu zase honem něco naškrábnout. Tuhle jsem škrábla i panču, ale to se prej nepočítá. A teď jak k tomu došlo:

* Škrábla jsem ji proto, že mě zvedla od mističky, zrovna když jsem papala.

* Zvedla mě proto, že jsem nepapala ze svojí mističky, ale z Eliáškový.

* Z Eliáškový misky jsem papala proto, že jsem nebyla dopapaná ze svojí a tam už nic nebylo.

* Nebylo tam nic proto, že papám moc rychle a Eliášek se mnou nestíhá závodit.

* Papám moc rychle proto, aby se mi toho do bříška vešlo co nejvíc a aby mi to nikdo neukradl.

Takže takhle se stalo, že jsem panču trochu škrábla a ona mi řekla, teda Tobino, ty seš pěkně drzej spratek. Ale pak mě pustila dolů, abych tu Eliáškovu misku vyčistila, protože on už od ní stejně odešel a nakonec mě zase pochovala, abych jí odpustila toho spratka. 

No a jak jsem vám minule vyprávěla o tý parádní zábavě a jak jsme s Eliáškem pomáhali šroubovat a skládat a kdesi cosi, tak panča si to asi přečetla a chtěla mi udělat radost, protože pak s páníkem přinesli ještě další dvě podobný škatule a dělali s nima úplně stejný kouzla jako předtím. Od toho nožíku, kterým se otvírají krabice, až k postavení nějakých polic a ty se pak přivrtávaly ke zdi, aby na nás nespadly, protože - a to si představte - na jeden takovej nepřivrtanej poličák, když ještě stál uprostřed místnosti, Eliášek skočil a on se s ním zakymácel a panča to viděla jak ve zpomaleným filmu, ale ten film nebyl vůbec zpomalenej, naopak byl děsně rychlej a než ta zpomalená panča stihla něco udělat, tak se poličák i s Elísem kácel k zemi a Eliášek stihl seskočit, jenže skočil akorát pod ten poličák a on letěl na něj, ale naštěstí se zabrzdil o takový kolo, co je nevím proč v tý místnosti a tak nespadl Eliáškovi na hřbítek a nezabil ho. Panča po týhle scéně málem omdlela, ale jen málem, protože musela honem zkontrolovat toho mýho Eliáška, jestli se mu fakticky nic nestalo a pak mu vyhubovala, že to máš za to, trubko jeden, ale nevím co měl za co, hlavně když se mi nezabil. No a tak teď všichni poličáci zůstávají ležet na zemi, dokud páník nepřinese vrčivou věc a poličáka nepřivrtá ke zdi. Pak už vůbec nevadí, že nahoru někdo skočí, protože poličák se ani nehne. Ale stejně tam nahoře už ani žádný místo na skákání není.

Taky mě panča sem tam bere ven, teda jenom když je hezky a nefouká tam ten strašlivej vítr, protože to bych prej lítala na kšírkách jako nějakej papírovej dráček. Včera bylo venku hezky, tak jsme tam zase všichni šli a panča se smála, že vypadám jako nějaká fretka.

Pak jsme přišli domů a já jsem si najednou odněkud nesla myše. Panča se prvně hrozně, ale fakt hrozně lekla, že jsem ho nějak stihla ulovit venku, ale pak viděla, že myšovi trčí ze zadku cedulka, tak se uklidnila a moc moc moc dlouho mě pozorovala, jak si s tím myšem hraju a jak ho honím a chytám a vyhazuju do výšky a lovím pod lednicí a fackuju ho pacičkama a nosím ho v puse, ale opatrně, abych ho nezakousla. Tak na to všechno se podívejte ve videjku a já už mám dneska doškrábáno.

P.S. Jo a taky jsem s pančou udělala jedno takový zamilovaný videjko a tam uvidíte, jak mi mýho Eliáška chtěla jedna fuchtle odloudit, ale já jsem si ho ubránila.

Myšilovka Tobinka

Lovestory

12. března 2022

Tak a je to.

Uteklo přesně celýho půl roku ode dne, kdy mě panča našla brečet na zahradě. Dneska hned ráno mě vzala do náručí a šla mi ukázat to důležitý místo. Já jsem si to už vůbec nepamatovala, ale panča jo. Ukázala mi i takovej velikej květináč a řekla mi, tak se podívej Tobinko, tady z tebe byla vidět jen malá rozchuchaná hlavička a nic víc. To mi přišlo srandovní, přece jsem tenkrát už musela mít i nožičky a ocásek, že jo? No ale hlavní je, že když už mě jedna kočková mamka ztratila, tak druhá člověcká mě našla a teď je ze mě úplně nejvíc šťastná a spokojená Tobinka.

Panča mě má moc ráda, ale taky mě pomlouvá a říká, že jsem hrozný pometlo a to proto, že pořád tak rychle běhám, i když já si myslím, že pometla neběhají a už vůbec ne rychle. Někdy se odrazím od země a běžím kus po zdi jako nějaká superkočka a panča věří, že umím běžet i ve vzduchu. To byste prostě museli vidět, protože ani já sama nevím, jak to dokážu. Třeba bude panča šikovná a  povede  se jí to nahrát do toho svýho placáku, ale to by snad musela být ještě rychlejší než já.

Tuhle jsem měla zajímavej den. Panča mi nasadila růžovou kšandu (se kterou se ale vždycky prvně trochu poperu) a šly jsme ven. Nejdřív jsem zase dělala fretku a skoro jsem se po zemi plazila, ale pak jsem na to úplně zapomněla a vykračovala jsem si jako každá jiná kočička a takhle hezky jsme s pančou došly k jednomu stromu, na kterým bylo narostlý sedátko. Já jsem se na něj chvilku dívala a zdálo se mi to nějaký povědomý a pak jsem si vzpomněla – tam jsem přece vždycky viděla vysedávat Eliáška, když jsem byla uvnitř za oknem. A tak jsem si to sedátko musela honem taky zkusit. Dala jsem na strom jednu pacičku, vysunula drápky, druhou pacičku, drápky, třetí pacičku, drápky, čtvrtou pacičku, drápky, pátou pacičku…. jejda... ups... mám jenom čtyři… no a najednou jsem byla úplně nahoře na tom sedátkovým stromě. Panča mě pochválila, řekla ty seš tak šikovná, Tobinko, ale já už jsem ji ani moc neposlouchala. Popolezla jsem ze sedátka ještě výš a tam bylo tolik všelijakých zvuků, že se mi pusa úplně sama otevřela a očička jsem měla přes celou hlavu. Koukejte, že nekecám:

Vydržela bych tam hodně dlouho, ale panča pak začala kňučet, že už je jí zima a tak mě drze podchňapla, sundala ze stromu a šly jsme domů. Ale aby mi to nebylo líto, že už dobrodrůžo končí, tak mě ještě vzala na balkon. Tam byl akorát Kuba a ten spal v domečku a ani o mně nevěděl, ale mně by to bylo stejně jedno, protože jsem vůbec nevěděla, co mám dělat dřív. Bylo tam tolik nových šplhadýlek a taky jedna kočičí postýlka a za velikým sklem plno kytek, který prej ale vůbec nejsou naše a taky odtud bylo vidět na jinou zahradu a tam byla nějaká další osoba a s tou si moje panča povídala a ukazovala jí, jaká jsem povyrostlá a moc hezká holka, ale mě už to nebavilo, i když jsem byla chválená a tak jsem skočila z náručí zase dolů prozkoumat všechny ty prolízky a narazila jsem na Kubu, kterej se zrovna probudil a tak na mě zasyčel a panča mu řekla, no Kubíku, snad se nebojíš takovýhle kočičky, ale radši mu otevřela dveře dovnitř, aby se mohl nebát tam. A na tom balkoně jsme s pančou zůstaly dost dlouho a když jsme pak nakonec šly odtud pryč, tak už jsem ani neprotestovala, protože jsem měla kožíšek už celej studenej a taky mi bylo smutno po Eliáškovi, kterej na mě určitě celou dobu čekal.

Tak takovej to byl parádní den a panča slíbila, že jich bude ještě mnohem víc a že až bude hezky, tak mě vezme i do pergoly, když jí svatosvatě odpřisáhnu, že nebudu přelízet bránu jako to dělá náš pan Olinek. A to jí snad slíbit můžu, za to myslím nic nedám.

Už se moc těším, až ten čas přijde a přeju si, ať to rychle utíká, ale panča si to vůbec nepřeje, protože až ještě o kousek povyrostu, tak mě prej bude čekat nějaká akce u hodnýho pána s bílým pláštěm, na kterou se panča vůbec netěší, ale musí to být. Vůbec z toho nejsem moudrá, ale nevadí, asi to není nic důležitýho.

K mým půlročním nalezeninám bych chtěla dostat nějakou dobrotu. To už jsem vám přece říkala, že jím ráda a jím rychle a když dohltám svoji misku, tak kradu jídlo Eliáškovi. Ten jí rozvážně, jako nějakej urozenec. Polkne, zvedne se, dá si pauzu a pak zase pokračuje dál. Takže mě panča musí hlídat, abych mu v tý jeho pauze všechno nesnědla. No a dneska ráno, když mě zase zvedla během Eliáškový pauzy od jeho nesnědený mističky, tak se musela smát, protože mi z pusy trčel kousek sousta a další kousek jí spadl na pyžamo. A to měla za to! Pro mě je totiž jídlo ten nejlepší vynález na světě. Ale nesmí to být granule!

Moje půlroční DOMA

27. března 2022

Dneska jsem vám přišla povyprávět, jak se ze mě stala Tobinka v říši divů. Panča mě totiž vzala na balkon. Na tom by nebylo nic novýho, však už jsem tam jednou byla. No jo, ale nebyla jsem tam zrovna v době jako je teď, kdy tak moc nahlas cvrlikají ptáčci a lítají mouchy a včelky a sluníčko mi nahřívá kožíšek. A taky jsem tam tenkrát byla jenom chvilku a už jsem se zase nesla pryč. Teď jsem tam byla moc dlouho a ani trochu se mi pak nechtělo zpátky domů.

Tak abych začala od začátku, i když teď už jsem vám vlastně všechno pověděla. Na tom začátku to bylo taky dobrý. To mi zase panča dala kšandy a šly jsme spolu ven. Tam jsem se prvně strašně, ale fakt strašně lekla. Někdo totiž promluvil a já jsem nikoho neviděla a tak jsem sebou tak škubla, že nemít kšandy, už bych byla odlítlá snad až na Měsíci. Panča mě chytila do náručí a řekla no Tobí, co se plašíš, poserko jedna. A zavolala na ten hlas, ať se mi ukáže, abych se už víc neplašila a tak se mi hlas ukázal a on to byl páník a držel okšandovanýho Eliáška. Jéje, to jsem honem celá uklidněná mazala k Eliáškovi a pak jsme si spolu dlouho dávali pusinky a Eliášek mi vůbec nikam neutíkal, jako někdy utíká, když jsme doma. No bodejť by utíkal, když držel na kšandě, že jo.

No a já když jsem zjistila, že se toho hlasu už teda nemusím bát, tak jsem se pak i přestala plazit přitisklá k zemi jako dlouhá fretka a skákala jsem jako každá jiná normální zvědavá kočička. Jenže pak panča řekla, že už toho bylo dost a že musí dělat oběd a tak jsme šli zase domů. A mně to tam přišlo strašně nudný a tak jsem trochu kvičela a dělala jsem kotrmelce u dveří a skákala jsem panče po nohách, až nakonec řekla Tobino kurník neštvi mě a pak mě sbalila a odnesla na ten balkon a tak se stalo, že jsem byla ta Tobinka v říši divů. Donesla tam i Eliáška, aby mu to nebylo líto, ale prvně musela zkontrolovat, jestli tam není někde schovaná Jolanka, protože ta se prej Eliáška hrozně bojí. To vůbec nechápu, jak se někdo může bát MÝHO ZLATÝHO ELIÁŠKA, ale je to tak. Naštěstí Jolanka si pochrupovala na šplhadle uvnitř a i Kuba s panem Oldou byli někde zalezlí a tak jsme měli s Eliáškem balkon jen pro sebe.

Pak přišel ještě páník, aby na nás dával trochu pozor a taky aby udělal nějaký obrázky na památku. Ale moc jich neudělal, protože jsem lítala po všech těch šplhadlech jako čamrda a nechtěla jsem se zastavit a zase když chtěl natočit videjko, tak jsem přestala lítat jako čamrda a zastavila jsem se. Panča mu pak řekla, že to s náma neumí a že by měl vidět, kolik toho vždycky nacvaká ona. A to má pravdu, tuhle jsem jí seděla na klíně a chtěla jsem se podívat, na co se dívá a tak mi řekla koukej Tobinko, tady seš pořád jenom ty a moc dlouho jezdila prstem po sklíčku a to jí ukazovalo asi miliony Tobinek.

No ale i můj pobyt na balkoně jednou skončil, protože panča s páníkem museli někam jít a i když nás pak ještě hlídala druhá panča, tak stejně to skončilo, aby si taky další kožíškové toho balkonu užili. Mám ale slíbeno, že teď tam budu chodit mnohem častěji, protože sluníčko už prej hřeje na plný koule a nemusíme doma topit pánu Bohu do oken. Tak snad i ten pán má doma takový parádní teplíčko jako my na tom balkóně.

Tobinka na balkóně

Komentáře

Krásné povídání, Tobinko. Nejvíc se mi líbilo, jak jsi vyskakovala. Neměla jsi tam trampolínu? To byla pořádná výška!

Moc děkuju za pochvalu, teto. A kdepak já a trampolína, já mám totiž na pacičkách perka, víš?

Krásné drápkování, Tobinko. Pozdravuj Eliáška a celou kočičí bandu.

Moc dekuju teto Lenko a Eliaskovi pozdrav vyridim. Tem ostatnim to vyridi panca 😻✋

Další krásné drápkování! Díky, Tobinko. Třeba chtěla číča jen něco dobrého a nechtěla ti přebrat Eliáška...

Teto dekuju. A nene, ta cizi dama byla urcite dobre napapana, mela obojek a taky byla cista a zadna hubendira. Ta si proste brousila zuby na myho Eldu 😻

Krásné drábkování,ale Tobi nevím kdo je Olda,nebo už se všichni kamarádíte?

Modelka a hvězda videa Tobinka za spolupráce Eliáška a Olinka. Krásné drápkování.

A krásného Valentýna všem ♥

Krásně si nám to Tobinko nadrápkovala. Měj se krásně a pozdravuj všechny.

Děkuju teto a pozdravy vyřídím.

Tobinko, opět krásné povídání. A jak píšeš, ještě, že vás panička s páníčkem mají. Kdo by jim tak krásně pomáhal. Moc děkuji, posílám pohlazení a kočičky vám prý přejí krásného Valentýna 🐾🎉