9. listopadu 2021

Včera mi panča řekla divný slovo. Prvně ale přišla za mnou a za Eliáškem, Eliáška pochovala a řekla mu ahoj ty moje zlato zlaťácký a mě chvilku honila, aby si mě mohla taky pochovat a říct mi no čau, ty blecho jedna ulítaná. Tak nevím, ale to sdělení pro Eliáška se mi zdálo nějaký pochvalnější než to pro mě.

No ale to divný slovo, o kterým jsem vlastně začala, je dlouhý a skoro ho ani neumím nadrápkovat, tak snad mi to panča pak zkontroluje. To slovo je takovýhle - telezávislačka. Šmankote ale copak já jsem nějaký tele? Tak to bych si vyprosila. Telátko jo, to mi panča už mockrát řekla. Třeba když jsem utíkala k mlíčku a cestou jsem zakopla o velkou myš. Hned se ozvalo - Tobinko, ty seš přece telátko naše. Anebo když si vyndávám Eliáškovu granulku z misky, aby se mi to ze země líp nabíralo. To je hned zase - Tobí, telátko jedno, takhle se to nepapá. Ale tele, to mi řekla až teď.

A řekla mi to včera večer. Sedla si totiž jako vždycky na sedačku a vytáhla jako vždycky takovou tu placatou věc, co se v ní hejbou písmenka a obrázky. Taky si k tomu vyndala velkou kouzelnou tužku, se kterou ťuká do toho skla a ta placatá věc potom dělá, co panča chce. Pro mě je to vždycky úplně nejparádnější chvíle. Přestanu lítat jak zmatená včelka, nechám na pokoji Eliáška, klidně uprostřed pranice a úplně jak o život mažu za pančou na klín, aby mi něco zásadního neuteklo. Většinou zjistím, že se panča dívá na něco, co mě vůbec nebaví, ale neva, i tak se na to koukám s ní. A panča pak ťukne tou kouzelnou tužkou do věci, to, co tam zrovna bylo, je najednou pryč a místo toho tam začnou lítat motýlci nebo bzučet mouchy nebo plavat rybičky nebo tam pochodujou myši a včera tam dokonce LÍTALI DRACI!!!

No a já u takový podívaný vydržím sedět klidně celý večer, až panča začne vzdychat, že už je celá zkroucená a musí se protáhnout, ale se mnou na klíně jí to vůbec nejde a tak zase začne kňourat, ať jí už pustím, že musí na záchod, ale já neslyším a koukám jak uhranutá na ty obrázky a můžu si hlavu ukroutit nad tím, kam se tam všechny ty zvířátka vejdou a kde jsou schovaný. Někdy si na ně chci sáhnout, tak natáhnu pacičku a pak se na chvilku všechno zastaví. Ale panča to umí spravit, vezme kouzelnou tužku nebo i jenom prst a zase se to rozhýbá a já jsem z toho vedle jako nějaká očarovaná Tobinka.

A právě kvůli tomu mi panča řekla to divný slovo. Tobí, ty seš úplná telezávislačka.

Ale já tomu stejně furt nerozumím a už teď se těším, jak se večer zase budu dívat na hejbací obrázky.

Telezávislačka

Malá pranice ;o)

16. listopadu 2021

Jdu vám napsat, jak jsem byla už zase propíchnutá a jak jsem na oplátku propíchla propíchavače a panču.

To takhle včera přijela panča domů, ani si nesundala bundu a ani si nevyzula boty a hnedle mě popadla, řekla Tobí, jede se na výlet a donesla mě k páníkovi, aby mi připevnil kšírky. Protože s mrskající se Tobinkou v jedný ruce jí to tou druhou rukou nešlo zapnout. Páník mi to teda přicvakl a na mě čekalo překvápko, protože v autě už byl zavřenej v bedýnce pan Olinek. To je ten kluk, co mi chodí vyjídat misky a vždycky mě přitom uctivě zasyčením pozdraví. Jel s náma, protože byl nějakej divnej. Dělal, jako že chce blinkat a přitom neblinkal a u jídla děsně skřípal zubama. Říkala panča. Já jsem ho neslyšela, protože zrovna ke mně na jídlo nepřišel. A tak jsme jeli dva. Pan Olinek byl v autě hodnej a jenom dvakrát se ozval, aby se na něj nezapomnělo, zato já jsem zpívala árie po celou dobu a přitom jsem lezla po panče nahoru a dolů jako po nějakým šplhadle. Taky se mi skoro povedlo svlíknout kšandy, protože jsou mi pořád veliký, ale panča můj úmysl hned prokoukla a zase mi je nasadila zpátky.

Dojeli jsme k takovýmu tomu baráku, kde už jsem párkrát byla a kde mě hodnej pán chválil, až teda na tu poslední návštěvu, kdy mě píchl do kožíšku, jako bych byla nějakej jehelníček. Byla jsem moc zvědavá, co se bude dít dneska a doufala jsem, že se od minule polepšil. Takhle jsem tam z toho byla celá vykulená:

Bylo bezvadný, že jsme vůbec nečekali dlouho, skoro hned ze dveří vylezl pán s nějakým hafanem, za nima vykoukl ten hodnej nebo mučivej pán (to jsem zatím nevěděla) a pozval nás dovnitř.

Olinek čekal v bedýnce a prvně jsem šla na řadu já, což se pak ukázalo jako netaktický, protože jsem prej Olinkovi nedala dobrý příklad. Pán mě totiž mučil, ale né jako panča nebo páník doma, to mučení se mi líbí. Tohle se mi nelíbilo ani trochu. Když mi mučitel koukal do oušek a do očiček a do pusy, tak to jsem mu ještě dovolila, když mě poslouchal drátkama, tak jsem poskakovala jen trochu, ale běda, třikrát běda, když mi chtěl už zase strčit tyčku do prdýlky. To jsem řvala jak tur, mrskala jsem se jako červík na udici, vylezla jsem panče na hlavu, cestou jsem ji parádně škrábla do ruky a po cestě z hlavy dolů jsem trochu kousla mučitele. Ten nakonec řekl, no tak ji necháme být, evidentně ulevenej, že mu zůstaly všechny prsty. Pak mě ještě panča postavila na váhu a tak se dozvěděla, že už jsem konečně přeskilovka, vážím 1030 gramů. Týjo!!

No jo, jenže to ještě furt nebyl konec. Panča mě už držela v náručí a mučitel ke mně přišel s jehlou. Nadzvihl mi trochu kožíšek a jehlička tam projela jako nic. Panča mě hladila a říkala mu, ona o tom ani neví, ale potom mučitel do tý dírky v kožíšku něco stříkl a to jsem pěkně zapištěla a ještě znova jsem pro jistotu oběma nechala na rukách pěkně krvavou čárku na památku. Snad si to už zapamatujou, že Tobinky se nedírkujou!

Mučitel se potom pokoušel spravit naše ztracený kamarádství, když mě hezky hladil a říkal, že jinak mám všechno úplně v pořádku a jsem moc hezká kočička a ptal se panči, jestli jsem si zvykla na postrojek a že mi to moc sluší. A já, protože nejsem vůbec žádná urážlivka a protože jsem pochopila, že je mučení konec a přijde na řadu pan Olinek, jsem už vůbec nikoho neškrábala a začala jsem příst jako nějaká spokojená naočkovaná kočičí holka. Zase už hodnej pán potom dal panče ještě nějakou nádobičku a panča do ní musí sbírat moje hovínka, aby se ukázalo, jestli v nich nemám nějaký parašutisty.... teda paparazzi.... nebo vlastně parazity, no prostě jestli jsem bezchybně odčervíkovaná. Ale tu čest sbírat hovínka panča velkoryse přenechá páníkovi, protože ten uklízí naše kadibudky. Ta je hodná, viďte?

No a po mně přišel už konečně na řadu ten pan Olinek a protože jsem mu právě nedala dobrý příklad, tak řval skoro jako já a k tomu ještě vrčel, což já zatím neumím a nenechal hodnýho pana mučitele, aby se mu podíval na zoubek, ale aspoň ho hodnej pan mučitel prošpicoval a pak panče sdělil, že Olinek má všechno v pořádku, jenom bříško že má plynatý. No tak to mě podržte, on má zaražený prdy a kvůli tomu si jede na takovou exkurzi? Ale já jsem byla ráda, že tam byl se mnou a snad mu ty prdíky brzo vyletí.

Když jsme pak přijeli domů, tak už byla úplná tma a já jsem se držela pančiný bundy, aby mě po cestě z auta neztratila. Byla jsem opravdicky ulevená, když jsem zase přistála na zemi, kde na mě čekal Eliášek a panča mi sundala ty velký kšandy a honem mi dala dobrotu do misky a čekala, že budu možná trochu unavená a ospalá a taková netobinkovatá, jak jí řekl hodnej pan mučitel, ale já jsem vůbec nebyla unavená ani ospalá a byla jsem přesně tak tobinkovatá, jako jindy. Na to se můžete klidně podívat na videjku, co panča pak vytvořila.

A tím se s vámi loučí dočista proočkovaná mladá holka Tobinka

Tuze unavená naočkovaná Tobinka ;o)

24. listopadu 2021

Včera jsme si s pančou hrály. My si teda hrajeme pořád, ale někdy si hraje víc panča, jindy zase já a včera jsme si myslím hrály tak nějak rovnoměrně.

Začalo to tím, že mi panča přinesla úplně novou hračku. Byl to takovej růžovej míček s peříčkem. Míček se pořád kolíbal sem a tam a hrkal na mě a já jsem s ním lítala jako praštěný pometlo, říkala panča. Chtěla mě u toho natočit, abyste taky viděli, jak lítá praštěný pometlo, ale zrovna u sebe neměla ten svůj telefon a stejně by to prej nešlo, protože praštěný pometlo lítá strašně rychle. No a to bylo asi v pět hodin a o půl šestý jsem už nelítala a nehrkala, protože jsem ten míček už zase neměla. Hledala jsem ho všude a panča se mnou, dokonce lezla i po kolenou, když viděla, že ho furt nemůžu najít, ale prostě míček od nás už asi nadobro odešel. Proč teda k nám vůbec chodil, když tam nechtěl zůstat? Šla jsem si místo toho pohrát s Eliáškem, protože jsem věděla, že ten ode mě nikam neodejde.

Ale pak jsem si všimla něčeho parádního. Panča lovila ze sáčku takový malý zelený stromečky a sázela je na tácek kolem svíček. Ty svíčky nejsou opravdový, ale když se do nich dají kouzelný válečky, tak se potom rozsvítí, to mi panča hned ukázala. Mě ale ještě víc zajímaly ty zelený stromečky a tak jsem seděla panče na klíně a ani jsem nedutala, jak to bylo všechno napínavý. Panča pak stromečky spočítala, aby příště věděla, jestli jí nějakej nezmizel. Bylo jich devět, prej nějaký divný číslo, mumlala si. Tácek pak odnesla pryč a slyšela jsem, jak říkala - no určitě to tady nechám pro tebe, šmudlino malá... Ale přitom to tam vůbec nenechala.

No a pak jsme si šly spolu hrát. Panča si lehla na zem a házela mi různý hračky a já jsem po ní běhala jako po nějaký lávce a panča se smála, že jí připadá, jako by po ní skákala blecha. A jak tak ležela na břiše, tak si všimla, že pod sedačkou je plno bílých papírků. Ty jsem tam všechny nastrkala já, to byste koukali, co jich tam bylo. Mě totiž hrozně baví vytahovat je z krabice. Panča je tam vždycky dá tak halabala, že pokaždý jeden kouká ven a já ho prostě MUSÍM vytáhnout. Jenže jak ten jeden halabalovej vytáhnu, tak za ním hnedka vykoukne další a když vytáhnu ten, tak už leze ven jinej kamarád a takhle to jde pořád dokola. Slyšela jsem jednou panču, jak říkala páníkovi, aby jí podal kapesník a on už v tý krabici žádnej nebyl a tak se oba divili, kde už zase všechny kapesníčky jsou. No a teď při ležení na zemi to panča konečně zjistila a začala je zpod tý sedačky lovit a říkala mi no Tobino, dračice jedna mrňavá, ty asi dostaneš na prdel! A taky že jsem dostala, to nekecala. Vzala mě do náručí a celou mě opusovala, i na tý prdýlce. Takže je dobře, že když něco řekne, tak to taky udělá.

A víte co? Prej brzo přijde Ježíšek. Ještě jsem ho nikdy neviděla a tak ani nevím, co od toho mám čekat. Panča říkala, že od toho očekává nervy a že prej s Tobinkou, to jako se mnou, o ně asi přijde. Jestli budou ty nervy stejně ztracený jako ten míček, tak jí je pak taky pomůžu hledat, jako panča pomáhala mně s hledáním míčku. No a ten pan Ježíšek má asi rád hodně světýlek, protože panča je pro něj už nachystala. Zatím jsou jenom venku za oknem, aby k nám trefil a tak se na ně dívám jenom přes sklo, ale prej budou i uvnitř. To bude parádní věc!

Jo a taky jsem měla večer srágoru. Trochu jsem kníkala a panča mě pochovala a zeptala se - copak Tobí, nebolí tě bříško? A já jsem skočila na záchod a z prdýlky se ozval takovej legrační zvuk a po něm zbyla v záchodě právě ta srágora. No a pak už jsem zase lítala jak praštěný pometlo.

Prej srágora byla asi od toho, jak všechno strašně rychle baštím a když si dáme s Eliáškem večeři, tak hltám tak rychle, jako kdybych za to měla dostat medaili a jsem hotová ještě dřív, než se Elliášek vůbec stihne rozkoukat a pak strkám hlavu i do jeho misky a panča mě musí zvednout a říká mi nech toho, hladovče, to je Eliáška, ale já se mrskám, aby mě pustila dolů a nakonec to stejně za Eliáška dojím a pak si dám ještě mlíčko (to je můj oblíbenej zvuk, když panča vezme metličku a šlehá mi mlíčko), no a pak se stane, že z toho mám tu srágoru.

Tak, to byla jedna úplně strašně dlouhá věta a já se jdu podívat, jestli se mi mezitím nevrátil ten zatoulaný míček.

P.S. Jo a na tohle bych málem zapomněla. Později večer panča našla na zemi něco zelenýho. Sebrala to a on to byl jeden z těch stromečků. Šla je spočítat a pořád jich tam bylo devět. Tohle byl desátej bratříček. Ale panča vůbec nemohla pochopit, KDY se mi podařilo ten stromek šlohnout. Vždyť to přece vyndala ze sáčku a já jsem celou dobu vzorně seděla na klíně?? Tak to vidíte, taková jsem já kouzelnice.

P.P.S. Na všechny moje dobrodrůža z poslední doby se můžete podívat dole na videjku.

Tobinčina dobrodružství

7. prosince 2021

Tak prej Vánoce jsou už za dveřma, říkala tuhle panča. Od tý doby se pořád koukám přes sklo za dveře, ale za žádnýma jsem je neviděla. Ani Eliášek je neviděl a ten někdy jde i  za dveře, kam já nechodím. Pak se najednou objeví venku za oknem a já na něj volám, ať už kouká přijít zpátky. On poslechne a vždycky se vrátí a já si ho pak pořádně očuchávám a taky ho čistím, aby věděl, že jsem jeho nejlepší kamarádka, i když byl na chvilku odejitej. Ale panča pak říká, ať už dám tomu chudákovi pokoj.

Někdy za náma přijde bývalej Eliáškův kámoš Olinek. Je dost hezkej, tak za ním hnedka běžím, aby viděl, že jsem taky dost hezká a chtěl se mnou kamarádit. Jednou jsem mu skoro skočila na záda, protože jsem si myslela, že mi to dovolí jako Eliášek, ale ten Olinek na mě tak zasyčel, že jsem se z toho leknutí postavila na zadní pacičky a přední jsem skrčila před sebe a panča se hrozně smála, že vypadám úplně jako surikata a moc litovala, že to nestihla aspoň vyfotit.

A to už jsem vám říkala, jak mě baví vytahování rolety? Možná jste si pomysleli, co je na tom tak zábavnýho, že jo? Ale to byste museli vidět. Hned jak vidím panču, že jde k oknu, tak za ní děsně rychle letím, abych nic nezmeškala. Jedním skokem vyskočím nahoru na šplhadlo, abych byla ve správný výšce a odtud pomáhám panče tahat za ten řetízek, kterým se roleta souká pomalu nahoru. To je prostě další kouzlo, předtím byla tma a nebyl vidět stromeček za sklem a najednou je světlo a stromeček je tam.

Ten stromeček šel bydlet ven, protože když ho panča přinesla domů, hned jsme se k němu s Eliáškem seběhli a začali ho očuchávat a taky ochutnávat a trochu ho naklánět dolů. Panča myslela, že když bude těžkej a pichlavej, tak mu dáme pokoj, ale mně pichláče vůbec nevadily a klidně jsem je pořád hladila a skákala kolem stromku jak zvědavý kůzle, až nakonec panča řekla no tak nic a zase ten stromek odnesla a pak se právě ocitl za tím oknem. Dala na něj světýlka a různý ozdoby a my jsme ji s Eliáškem pozorovali a moc se nám líbilo, že na nás myslela a že nám ten stromeček tak pěkně nazdobila.

Taky jsem se naučila žebrat. A víte o co nejvíc žebrám? Vůbec ne o jídlo, to dostávám i bez žebroty. O videjko žebrám. Jak si panča sedne a vytáhne z tašky tu placatou malou televizi, tak jí skočím na klín a hrozně výmluvně se na ni dívám. Panča říká Tobinko, dej mi chvilku pokoj, já ti to pak pustím, jo? Ale já právě potřebuju, aby mi to pustila hned, né až potom, a tak z ní vůbec nespustím oči a vypadám strašně potřebně a k tomu roztomile. Někdy panča dělá, že to nevidí a tak si musím pomoct tvrdším kalibrem. Vlezu jí do tý tašky a kradu jí z ní věci, až nakonec panča stejně všeho nechá a položí větší placku, aby vytáhla menší placku a mohla mě natočit, jaká jsem drzá koza malá zlodějská. Ale jindy to ani není potřeba a panča podlehne hned. Zastaví to, na co se zrovna dívá ona a honem mi najde to, na co se chci dívat já. A já se pak pohodlně usadím, skoro jako kdybych byla někde v kině, kam chodí lidi a dívám se na ptáčky, jak přilítají a zase odlítají, cvakám u toho bradičkou nebo zase cvrkám jako cvrček, někdy jim něco řeknu, jindy je zkusím pohladit nebo chytit. A jednou, to si představte, v tý televizi byla kočička, co vypadala úplně stejně tobinkovatě jako já! No a když už se dívám hodně dlouho, tak u toho začínám pomalu usínat a nakonec se stulím panče na nohou a stává se ze mě ta úplně nejsladší a nejhodnější Tobinka na celým světě.

No ale to jsem skoro úplně zamluvila ty Vánoce, o kterých jsem povídala hned na začátku. Já totiž vlastně ani nevím, jak takový Vánoce vypadají a co mám jakože hledat, takže možná jsem je za těma dveřma už viděla a ani o tom nevím. Ale podle toho, co mi říkal Eliáš, tak to má být nějaká velká sranda. A ta se v poslední době děje, to je fakt. Panča skoro každý den vybalí nějaký nový drátky, který se různě kroutí a něco na nich visí a já se z toho můžu úplně pominout. Skáču po nich do výšky, když je panča rozmotává, zkouším je co nejrychlejc odnýst někam pryč, šplhám se po panče jako po škrábadle a panča je naštvaná, protože jí to vůbec nejde, jak je to zamuchlaný a říká mi sakra Tobislavo jedna, ty už mě fakt neštvi, ale nakonec se nám to přece jenom povede, drátky se rozmotají, panča je někam pověsí, udělá cvak a najednou na těch kouzelných drátkách svítí plno hvězdiček nebo kouliček, který předtím ani nebyly vidět. Panča už vůbec není naštvaná a pochová mě a řekne, to koukáš Tobinko, viď? A já fakt koukám a na chvilku přestanu i lítat, jak jsem tím kouzlem očarovaná.

Panča je taky očarovaná. Někdy z toho až ztratí hlas. Třeba když přijde domů a najde všechno, co bylo na stole, dole pod stolem. Ona totiž dala na stůl takovej hadr, co tam předtím vůbec nebyl. Hadr je prej vánoční, tak tam musí bejt. Je celej úzkej a jsou na něm hvězdičky a taky je klouzavej. Když na ten stůl skočím, tak ten hadr se mnou kousek popojede. No a někdy se stane, že popojede větší kousek a potom právě všechno spadne. Já i mísa s věncem, ze který se vysype svítivej had a srandovní malý svíčky. Dala bych to zpátky, ale jsem ještě malá a nemám to dovolený, tak to čeká na panču. Ta přijde, ani nic neřekne, dá to zpátky a jako by se nic nestalo. Tak vidíte, jak je to všechno očarovaný.

Nevim jak vy, ale já se už na ty Vánoce hrozně těším.

Zlodějka a divačka Tobinka