10. října 2021

Tééééda, já vůbec nevím, kde mám teď začít. Naposled jsem psala, když jsem byla akorátní třítýdenní furtka. A to teď vůbec neplatí, protože dneska jsem už CELOMĚSÍČNÍ FURTKA. No fakt že jo. Už celý měsíc tady bydlím a ani si nepamatuju, že jsem někdy byla někde jinde. Protože tady bydlím už dýl, než co jsem bydlela jinde. Tak to je přece jasný, že to jinde si pamatovat už ani nemůžu.

No ale abych se hlavně vymňoukla z toho, co se všechno stalo. Tak k mýmu měsíčnímu výročí odjel páník nakoupit a vrátil se s krabicí, ze který vykouzlil parádní tunýlek. Panča mu totiž zrovna předtím říkala, že by se Tobince, jako mně, hodil nějakej krátkej tunýlek a on když byl v obchodě, tak ho tam zrovna jak z udělání měli. A tak ho pak vybalili s pančou z krabice, natáhli ho a bylo to. A já jsem si tam mohla běhat a tahat za míček a vyskakovat různýma otvorama ven a panča z toho byla úplně unešená, jak jsem srandovní. Tak doufám, že mi budou každý týden kupovat k výročí něco novýho, to by se mi totiž moc líbilo. 

Potom přišel večer mýho měsíčního furtování, panča se převlíkla z chlupatýho kabátu do nechlupatý bundy, strčila mě do ní, nasedli jsme i s páníkem do auta a frčeli někam pryč. Už zase jsem se začala bát, aby mě někomu neprodali, ale pak jsem si uvědomila, že přece když mi zrovna koupili tunýlek, tak mě nemůžou prodat a přestala jsem pištět.

Přijeli jsme k tomu pánovi, kterýmu jsem se už dvakrát líbila. Zase mě pochválil, že pěkně rostu, udělal mi mani pedi, protože panča mu žalovala, že pěkně drápu a že se mi drápky pořád někde zachytávají a nemůžu se oddrápknout, postavil mě na desku, která mu řekla, že už mám 800 gramů (a panča řekla, že jsem tlustější než dvě Tobinky před měsícem), zase mi vecpal do papule nějakej blivajz, kterej jsem nechtěla olíznout a olízla jsem ho teprve když se nedíval a pak se bavil už jenom s pančou o nějakým očkování. A že prej to ještě asi radši o něco odložíme, když jsem pořád mrňavá, i když větší než dvě minulý Tobinky dohromady. Tomu jsem nerozuměla, tak mi to bylo úplně jedno, hlavně že už jsem zase byla u panči v náručí.

Pak se ho panča zeptala, co se mnou, jestli mě už může dát k nějakýmu Eliáškovi.  Jejda, to jsem se lekla, komu mě chce dát. Pán řekl, že jsem od začátku krásně zdravá, nic mi není, všechno mám v pořádku, tak že ano. I když ještě nemám nějaký to očkování nebo co. Ale že to nevadí, když tamten Eliáš je domovní kocourek a nemá přístup k žádným kočičkám z venku. 

No a tak jsme přijeli domů a děly se věci, to vám teda řeknu. Panča mě prvně dala do tý místnosti, kde jsem už měsíc bydlela, ale jenom proto, aby ze země vysbírala všechny moje hračky, sundala oběšenku a vzala moje papání a to všechno odnesla pryč. Už jsem si myslela, že jsem něco provedla, když mi to vzala, ale nene, ona se pro mě hned vrátila a nesla mě jinam, kde jsem to ještě vůbec neznala.

Tam mě prvně donesla ke šplhadlu, kde ležel takovej velikej chlupatej kluk. Já už jsem ho viděla jednou venku, když mě zrovna panča nosila po zahradě a on tam byl s páníkem taky. Ale takhle zblízka teda ne. Dívali jsme se na sebe a povím vám tajemství - hned se mi zalíbil. Měl pěkný očička a ani jednou na mě nezasyšel. A to se panče i mně moc zamlouvalo. 

A tak jsem se seznámila s Eliáškem, to je on, ten kluk. Pořád za ním běhám a prej to vypadá, jako bych k němu byla přivázaná na provázku. Ale mě hrozně baví se na něj dívat a skákat mu po ocásku a bafat na něj, když mě nevidí. Eliášek mě ale taky umí okřiknout, když už jsem na něj moc drzá a panča říkala, že je dobře, protože mě aspoň zkrotí. 

Ani jsem si ještě nestihla všechno prohlídnout, tolik je tady věcí. Proběhla jsem si aspoň všechny pokoje, našla nový hračky, prolezla prolízadla, koukla se ze všech oken a měla jsem z toho tolik zážitků, že snad ani neusnu. 

Jo a dneska už je druhej den a přišel za mnou další kluk, co se jmenuje Olinek. Ten na mě vrčel a syčel, ale stejně za mnou furt chodil a díval se, co dělám a jak zlobím Eliáška a byl rád, že nezlobím jeho. A prej jsou tady někde ještě další děcka, co se jmenujou kluk Kuba a holka Jolanka, ale na ty je prej ještě čas, protože ta Jolanka by se z divoženky jako jsem já nejspíš zbláznila. A to panča nechce, tak se prvně musím trochu oddivočit.

Ale o tom všem vám napíšu zase příště, teď jsem se stulila u panči a jdu se konečně vyspinkat. 

Tobi a nový tunel

Seznamka č. 1 - Eliášek

13. října 2021

Dneska vám nepíše Tobinka, ale Uličnice. Panča mi tak říká. A taky k tomu přidává, že jsem děsně oprsklá, ničeho se nebojím a jsem drzá i na velký kluky. No fakt, KLUKY. To už jsem vám přece říkala minule, že za mnou přišel i ten druhej, takovej pruhovanej, co mu říkají Olinek. Dost jsem se před ním natřásala, abych se mu líbila, ale on si mě vůbec nevšímal, mnohem víc ho zajímaly všechny nový věci, co neznal. Můj domeček, moje šplhadlo, můj záchod, můj tunel, moje misky s jídlem. To mě teda dost urazilo, tak se radši budu víc kamarádit s Eliášem. Ten je tak srandovní. Má hrozně velkej ocásek a mě baví hrát si s tím ocáskem víc než s oběšenkou. Ale Eliáše to už někdy přestane bavit a packou mě připlácne k zemi. Já se naštěstí umím hned vykroutit, oklepu se a začnu znova. Panča se tomu směje a někdy zase nadává, že to nestihla natočit, ale to by prej nemohla dát to natáčecí telefonovadlo vůbec z ruky. 

Uličnice jsem proto, že si klidně troufnu nejenom na Eliáše, ale taky na pančiny nohy. Skáču po nich jako po kořisti a zrovna tak se do nich umím zakousnout, ale to panču neba a tak s nima zaklepe a zakřičí Tobino přestaň a když nepřestanu, tak tu nohu zvedne a já na ní pořád visím. To pak přestane křičet a začne se tomu radši smát.

Pořád si s něčím hraju. Teď zrovna si hraju s odstřihnutým obalem od mlíčka, co mi panča ráno připravila. Vůbec nehrká a necinká jako jiný hračky, ale vypadá jako had a tak si hraju, že jsem přeprala užovku. Panča říká, že jsem malá prdluše, protože když běžím, tak někdy zakopnu o nohu nebo o ocásek a natáhnu se jak dlouhá, tak široká, ale to mi vůbec neva, zase hned vyskočím a běžím dál. Eliáše baví se na mě koukat, protože už zapomněl, že když byl malej, tak byl taky takovej prdlušák jako já. 

Před chvilkou jsme se spolu zase honili, to bylo ještě předtím, než mi na zem spadla ta užovka. No a já jsem cestou shodila takovou krabici, kde byla fůra věcí. Ty se rozlítly všude po podlaze a tak jsem mezi nima zahlídla kousek nějaký rozbitý kočičky, co páník prej slíbil už dávno spravit. Tu jsem ale vůbec nerozbila já. Panča mi za to ale stejně trochu vyhubovala a tak jsem si to potom šla vyřídit s míčkama, co visí nad beruškou. To jste měli vidět, jak jsem jim to nandala. 

Když mě už přestane bavit hraní, tak si vzpomenu, že se chci mazlit. To pak utíkám za pančou a dívám se na ni a straaaašně předu, aby přestala dělat, že mě nevidí a ona mě potom zvedne nahoru a řekne mi, Tobinko, ty seš tak sladká a dlouho mě hladí a zapomene, že jsem Uličnice. Jenže já se u toho hlazení za chvilku tak rozdovádím a začnu kopat zadníma pacičkama a předníma zase panču chytám za prsty a zoubkama koušu a to mě pak radši dá zase na zem a už je ze mě znova Uličnice. 

Když jsem Uličnice, tak taky hrozně ráda okusuju provázky, co vedou od pančiný psací mašinky do zásuvky. Ale to prej se nesmí a když to panča vidí, tak mě hnedka vytáhne nahoru, klíďo píďo vzhůru nohama a trochu se mnou ještě zatřepe, prej abych si to líp pamatovala, že tohle se teda FAKT NESMÍ. A já se pak jdu schovat za panču a dělat uraženou, protože když jsem za ní, tak mě přece vůbec nevidí. Ale ona na mě vyzrála, postavila vedle sebe telefon a natočila mě, jak vůbec nejsem uražená. Dole se na to můžete podívat. 

Tak, to jsem vám honem vypověděla, co je novýho a teď už zase musím mazat na šplhadlo k oknu, visí tam totiž ten Eliáškův ocásek a to si nemůžu nechat ujít.

Seznamka č. 2 - Olinek

Tobinka, Eliáš a užovka

"Uražená" Tobinka ;o)

24. října 2021

Dneska jsem tady už celých šest týdnů, věřili byste tomu? Panča to pořád přepočítává a vychází jí to furt stejně, tak to asi bude pravda. Pro mě je to strašně dlouhá doba, dvakrát tak dlouhá, než co jsem žila předtím.  A jsem třikrát těžší, než jsem byla předtím, ale stejně nejsem tlustoška, to teda FAKTICKY NE!!!

Myslela jsem, že když mám to výročí, že mi panča zase přinese nějakej novej dáreček, ale to se nestalo. Prej mám hraček víc než drápků na pacičkách a už se ani nedá kam stoupnout, aby se něco nezašláplo. Tuhle mi páník přinesl takový oranžový míčky, co parádně skákají a na dlaždičkách dělají zvuky jako ping a pong a ping a pong. Já jsem se z nich mohla úplně pominout a skákala jsem stejně jako ty míčky, ale žádný ping a pong jsem udělat neuměla. No a teď ani jeden ten ping a pong míček nemůžu najít, to asi budou někde zašantročený, říkala panča. I Eliášek je se mnou hledal, protože se mu to pingování a pongování taky moc líbilo a ani on je nenašel.

Eliášek je můj úplně nejlepší kamarád na světě. Ani jsem dřív nevěděla, že takovýho kamaráda budu někdy mít. Baví mě hrát si s ním, čistit ho, zlobit ho, honit se s ním, skákat na něj a ležet u něj stulená, když jdeme spinkat. Eliášek kolem mě obtočí ocásek a já jsem pod ním úplně ztracená a je to lepší než nějaká peřinka.

Panča říká, že jsem hrozný třeštiprdlo, který se skoro nikdy nezastaví. Ale to kecá, zastavím se, když spinkám anebo když mi panča pouští myšky na takový malý televizi, to sedím a koukám na ně jak uhranutá. Ale když se přestanu koukat, tak si honem utíkám zkontrolovat všechny hračky a to vám zabere tolik času. Musím prozkoušet míčkodráhu, jestli oba míčky fungujou, potom párkrát proběhnu tunelem a skoro vždycky v něm taky něco najdu, pohoním si další míčky a přitom udělám pár kotrmelců, protože mi ujedou nožičky, pak letím ke škrabadlu a poctivě si na něm obrousím drápky, pohraju si s oběšenkou, co na něm visí a někdy se mi povede najít ještě něco úplně novýho, jako včera uschlej lupínek, co domů propašoval Eliášek ze zahrady.

No a taky mám nový šňůrky, co se dávají kočičkám, když někam jedou. Panča mi koupila růžový, protože to je jasný, když jsem holka a teprve pak zjistila, že jsou na nich lebky a kosti, ale to přece vůbec nevadí. Dneska mi ty šňůrky nasadila kolem krku a za předníma pacičkama, utáhla je, co nejvíc to šlo, ale stejně mi ty šňůrky byly pořád velký. A tak mě i se šňůrkama strčila do bundy, řekla mi Tobí, pojedeme na výlet (i když jsem si žádnej neobjednala!) a šly jsme ven, kde už na nás čekal páník s autem. Vůbec jsem nevěděla, kam mě zase vezou a tak když jsem se rozkoukala a vzpamatovala z toho překvapení, začala jsem zpívat jako ten nejšikovnější ptáček jarabáček. Ale panča to vůbec nepochopila a řekla mi prosím tě Pištěláková, vždyť za chvilku zase budeme zpátky... A takhle jsme si spolu povídaly celou cestu. Já jsem něco zapípala a panča mi odpověděla.

Potom jsme zastavili, páník zůstal v autě a já s pančou jsme vylezly ven a šly si sednout do takový tý čekárny, kde už jsem třikrát byla. Nikdo jinej tam ještě nebyl, tak si panča oddechla a já jsem přestala pípat a byla jsem úplně nejhodnější Tobinka na světě. Z bundy mi koukala jen hlavička a já jsem se pořád dívala upřeně na panču, aby věděla, že mě nesmí nikomu prodat.

Za chvíli se otevřely dveře a byl tam ten pán, co mě vždycky chválí, ale já jsem si už nepřála být chválená, tak jsem udělala bezvadnou věc. Honem jsem zalezla panče do rukávu od bundy a když mě panča chtěla vytáhnout ven, tak vytáhla jenom prázdnou růžovou šňůrku. Přišlo jí to hrozně legrační a říkala tomu pánovi, že jsem nějakej Houdini nebo co... No ale nakonec mě z toho rukávu vydolovala a postavila na mučící stůl. Pán mě nejdřív moc nemučil, jen mi koukl do pusiny a do očiček a do oušek a poslechl si mě nějakýma drátkama a zase mě vychválil, že mám všechno úplně nejlepší. Taky mě dal na to prkno, co mu vždycky řekne, kolik jsem toho spapala a to prkno mu řeklo, že už vážím 950 gramů. No prostě tři Tobinky za 6 týdnů. Pak to ale pokazil, když mi strčil něco do zadku a čekal, až to pípne, to si teda mohl odpustit. No a nakonec, když už mě panča chovala a hladila a říkala mi, no vidíš Tobinko, jaká seš šikulka, tak mě chytil za kožíšek a píchl mě tam jehličkou a pak mě tam hladil a říkal, že jsem moc hodná, protože jsem ani nezaplakala.

Ale já už jsem zase lezla panče za bundu a chtěla jsem, abysme už jeli domů, protože se mi moc stejskalo po mým Eliáškovi a jeho huňatým ocásku. To jsem byla tak šťastná, když už jsme zastavili a panča mě vyndala z bundy a postavila na zem a řekla, tak už jsi doma, cácorko... Očekávala, že možná budu podle toho pána trochu ospalá nebo mi nebude dobře, ale kdepáááák, já jsem se honem rozběhla k Eliáškovi, dala jsem mu pusu a pak se rychle pustila do dobroty v jeho mističce, protože do tý mojí mi panča ještě nestihla nic připravit.

Tak takhle se přihodilo moje první očkování.

Tobinka a e-myšky

Tobi, Eli a šňůrka

1. listopadu 2021

Tak už mě tady zase máte, ale ani vlastně ještě nevím, co vám dneska nadrápknu, protože nemám moc času. Panča říká, že jsem neskutečný pometlo a asi to bude něco hezkýho, protože se na mě u toho vždycky směje. 

Už jsem tady doma celých sedm týdnů. To je stráááášne dlouhej čas, viďte? Asi budu za chvilku stará holka. Ale zatím ještě ne, i když jsem už dost narostla. Rostu teda jenom do dýlky, tělíčko mám jako štangličku salámu a to bude asi  tím, že furt lítám jako to pometlo.

S Eliáškem se mám hrozně moc dobře, je to ta nejlepší hračka, jakou jsem dostala. Lepší než oběšenka. Protože oběšenka mi někdy zmizí a já ji nemůžu najít. Panča mi vysvětlila, že to za ni nemůžu tak usilovně tahat a pak mi nebude utíhat. Jenže mě to baví za ni usilovně tahat. Chytnu si do zoubků tu její gumičku, na který je oběšená a tahám a tahám a přitom ještě couvám dozadu, aby to bylo fakt pořádně natažený a najednou to už neudržím a myška vyletí jak vystřelená raketa a zmizí mi schovaná někde nahoře na šplhadle, kde vůbec není vidět. Já ji hledám dole, tam, kde má viset oběšená a moc se divím, že tam nic nevisí. Panča se pak nade mnou smiluje a oběšenku z horního patra shodí dolů a řekne mi - tady ji máš a už za ni netahej, ty Zubejdo. Já si to vyslechnu a pak oběšenku chytím a už zase tahám a ona zase za chvíli udělá hop a je pryč.

To Eliášek mi takhle nikdy nikam neuskočí a i když jo, tak ho hned najdu a honem běžím za ním. A on mě nevyhodí a ještě mě na přivítanou trochu ulízne, aby nám to spolu slušelo. Já se ráda nechám ulízávat, protože se mi líbí, když nejsem rozvrkočená, ale panča se pak po ulízání může potrhat smíchy, protože jsem mnohem rozvrkočenější, než jsem byla předtím. To ten Eliáškův jazyk, víte? On mě totiž češe proti směru a mně pak všechny chloupky trčí nahoru, jako kdybych byla nějaká dikobrazka. Ale nejsem žádná ješita a tak mi to vůbec nevadí.

Ještě víc mě baví, když si pak zase já můžu ulíznout Eliáška. Dá to spoustu práce, protože je velikej a těch chlupů má na tři kocoury, ale času máme dost. Eliáš se už někdy trochu kroutí a říká mi nech toho kozo malá, ale já se nedám a nepřestanu, dokud ten kluk není celej vymydlenej. Dole se na nás můžete podívat na videjku.

Jo a ještě se dneska ráno panča děsně smála, když jsem vzala do zoubků šňůrku od mýho skákacího pelíšku a ten pelíšek na šňůrce jsem chtěla celej propašovat do tunelu. Skákala jsem pozadu jako nějaký splašený kůzle a táhla za sebou ten pelíšek a pak už jsem byla celá v tunelu, jenže ten pelíšek ne a ne tam vlízt za mnou. Nechápala jsem proč, ale panča místo aby mi pomohla, tak jen smála a řekla mi ty moje milovaná prdluško, tohle tam fakt nedostaneš.

Taky jsem tuhle panču slyšela říkat, že když spinkám a ona mě probudí, tak jsem úplně nejvíc k sežrání. Protože to se překulím na záda, nastavím bříško k mučení a začnu se natahovat jako nějaká pružinka a zívám a kulím očička a pacičkama šermuju na všechny strany, když mě panča hladivě mučí na tom vystaveným bříšku. Jenže sežraná bejt vážně nechci, takže teď abych spinkala a probouzela se, jenom když tam ta všežravá panča nebude. Ale nebojte, já se nedám a radši dřív sežeru panču já. Zatím jsem začala aspoň s její nohou.

Tobinka, t.č. nesežraná

Sežeru panče nohu

Upravuju si Eliáška