12. září 2015

Hodně vody v řece uplynulo od mýho posledního zápisu, jsou to už celý 2 roky a ještě kousek. Ale to víte, jednomu se nechtělo pořád něco spisovat, vždyť se toho zase tak moc nedělo. S Jolankou jsme už stará dvojka a ta holka naprosto postrádá cosi jako respekt ke svýmu manželovi. Drzá je jak opice a tak jí někdy musím připomenout, kdo z nás je ten větší a silnější. Trochu se po ní poválím, ale zase jen tak opatrně, nechci z ní mít předložku k pelíšku. Jolča kvičí, protože se nemůže ani hnout a panča si myslí, že ji mučínkuju, ale prdlajs, my si prostě takhle hrajeme a nikdo jinej tomu nerozumí.

Musím se pochlubit, že od toho posledního deníku jsem už neměl ani jednou holou prdel. Tuhle jsem sice zase tak lehce zasmrádal, ale panče se povedlo ze mě ten smrdutej cucek odstřihnout a tak se to obešlo bez větší potupy. U procedury jsem sice protestoval, ale bylo to celkem rychle odbytý. Líbilo se mi, jak kolem nás Jolanka ustaraně pobíhala, myslím, že měla starost, aby se tady neděly nepravosti, ona má totiž na takový věci cit. Panča jí ale řekla, Jolanko nestřečkuj, já ti Vendelínka zase hned vrátím a tak se Jolí nechala ukecat a uklidnila se.

Panča si mě chválí, jak jsem v poslední době děsně mazlivej. Mně to zní trochu jako urážka osobnosti, ale prostě tulit se na klíně, vyvracet k panče hlavu a svítit na ni těma svýma obříma kukadlama, to fakt umím. Občas se s Jolčou pohádáme, kdo si udělá na panče pelíšek. Tady jde džentlmentství stranou a vyhrávám já, ale zase aby to Jolance nebylo kor líto, tak se uskrovním a nechám jí kus pančiných pacek. Panča je na jednu stranu děsně ráda za takovou nálož přízně, ale na druhou stranu jí brzo pod tou naší tíhou přestává proudit v nohách krev, nebo aspoň to takhle říká. Nám to nijak nevadí, klidně se usalašíme i na bezkrevných packách.

Brzo budu mít narozeniny a bude mi už sedm let, páni kočkové, to to letí. Jsem zvědavej, co od Jolanky dostanu, snad to neodbyde jen čumáčkovkou. Nejlepší by bylo, kdyby mi nechala svoji misku s jídlem, ale toho se od ní nedočkám, ona je totiž stejně nadšenej žrout jako já. Naštěstí furt běhá, tak jí to nejde na figuru jako mně. Panča vždycky jen hekne, když mě vezme do náručí, ale já si myslím, že to jen předstírá jak druhořadá hérečka. To páník mě umí popadnout bez hekání, holt chlap je chlap.

Váš velkej, ale né tlustej Vendelín

29. září 2015

Kamarádi, dám vám hádanku: já to mám a Jolanka ne. Co je to?? Tak helejte se, jestli se teď jako usmíváte pod vousama a myslíte si něco úplně divnýho, tak to vás hned vyvedu z omylu. Je to OCÁSEK! No a teď proč to píšu.

Dneska jsem totiž na vlastní chlupy pochopil, jakou má ten náš ocásek vlastně funkci. Když se na mě podíváte, tak vám musí být podle stavu kožíšku hned jasný, že můj ocásek je přímo výstavní. Není takovej nudně hubenej, jakej má Frodo nebo Kuba a už vůbec ne takovej, jakej má majitelka štětky Jolanka, původním příjmením Půlocásková, současným Bezocásková. Ten můj je dlouhej a chlupatej a větší, než kdyby se dalo dohromady deset veverek a svázaly si ty svoje oháňky. No a s tímhle ocáskem se už dají dělat různý kousky, to je vám snad taky jasný. Tak třeba smetat věci ze stolu, ovívat panče čumák, vyhazovat granule z misek, lechtat Jolanku, ale taky utírat prach z polic, smetat pavučiny a tak dále.

No a na úplně novej trik jsem přišel právě dneska. Panča s páníkem si udělali do hrníčku nějakou pitnou dobrotu, který se říká nevím proč capucíno. Neptejte se mě, co to je, nikdy mi to nebylo nabídnuto. Ale nejsem hamižník ani žebrák a taky mám svoji hrdost, takže mi to bylo celkem šumafuk. Jenže dneska to nějak moc hezky vonělo a ze všeho nejvíc se mi líbila taková pěnová čepice, co na tom hrníčku seděla. Počkal jsem, až se s tím hrnkem panča usalaší na sedačce, honem jsem jí skočil na klín a tam jsem začal předvádět svůj nejlepší repertoár. Otírání čumáčku o čumáček, duci duci na čelo, olíznutí obličeje, kulení očí nebo slastný chrochtání, no prostě snažil jsem se zanechat ten nejúžasnější dojem. A za to jsem očekával pozvání na drink, něco jako - no Vendelínku, ty seš ale mazlivej, pojď si honem ochutnat moje capucínko.

Skoro jsem se trefil, jen pár slovíček se vyměnilo, takže finální podoba zněla - Vendelínku, ty seš ale mazel, fuj, Vendo, jdi někam, vždyť mám plnou hubu chlupů, sakra Venouši, nestrkej mi sem ten zadek! Jen o capucínu nepadlo ani písmenko! A tak jsem se nafrčel a šel jsem pryč. No a v tom přišel na řadu ten můj bezvadnej ocásek. Jak jsem s ním pyšně po panče šlehnul, tak ocásek padl rovnou do tý pěny, smetl ji z hrnku panče na triko, na obličeji jí to vytvořilo srandovního klauna a zbytek jsem si vítězoslavně odnesl na ocásku pryč. Panča se zmohla jen na cosi jako - šmarjá, Vendeláči jeden chlupatej, vocas máš jak koště, tak s ním běž laskavě zametat jinam! No ale málo platný, ocásek byl už pokřtěnej, já jsem si poprvně ochutnal člověčí divnej nápoj a vím, že příště o něj stát vůbec nebudu, tohle ať si panča klidně nechá a mně ať radši dá pořádně najíst.

Na závěr bych dodal asi tolik. Došlo mi až dneska, o co malá Půlocásková díky absenci ocásku vlastně přichází a bylo mi jí trochu líto, že tohle se jí prostě nikdá nepovede. Ale zase na téhle mojí malé epizodě nakonec taky vydělala, protože jako správná manželka mi ocásek očistila tak, jak to jen ona umí a tak myslím, že i k ní se dostalo pár kapiček toho údajně výbornýho člověčího zázraku.

Váš capucínově vzdělaný Vendelín

25. května 2016

ZÁBAVAAAAAA...

Kočky a kocouři, já se bavím a to né už jenom s Joloušem. Ono jako mezi náma, čeho je moc, toho je příliš a Jolča to někdy už tak přehání s tou svojí péčí, že vypadám, jako bych vylezl rovnou z pomádovacího salónu. Jestli teda něco takovýho existuje. No vážně, ten její jazyk mi umí tak vytvarovat moji hustou hřívu, že dikobraz s opravdickýma jehlama je proti mě slabý čajíček. Panča se mi pak pokaždý chechtá, jako bych byl nějakej vtip a když mě pohladí po hlavě, tak hned mrská rukou, aby si z ní setřásla jakože sliny a ječí "no Vendo, z tebe je hotovej slimejš!"... Tak řekněte sami, mám já tohle zapotřebí, aby si ze mě takhle utahovala? Proto jsem byl fakt hrozně rád, když se objevila ta naše nová zábava. No, ona se neobjevila sama, vynalezl jsem ji já a k tomu se hrdě hlásím.

Jednou se totiž stalo, že panča šla dolů tak nějak zamyšlená a zapomněla strčit do otevřený škvíry prvně nohu, abych jí nefrnknul. No a já jsem toho využil a hned jsem jí frnknul. Frnknul jsem tak rychle, že než si vůbec stačila uvědomit, co se stalo, už jsem byl dávno utábořený na balkoně, kde v tu chvíli byli oba kluci, Kuba aj Frodo. Což o to, s Kubou jsme jeden čas byli kámoši a dokonce jsme spolu bydleli, to než se přistěhovala Půlocásková. Ale s Frodem jsme si nikdy žádné soudružské vztahy nevypěstovali a kdykoliv jsme se náhodou potkali, zasyčeli jsme na sebe tu nejhorší kocouří urážku, co jsme honem ve slovníku našli. Ale teď nic. Podívali jsme se na sebe, Frodo si sice pohrdavě odfrkl, ale to bylo všechno. Panča přilítla v domnění, že bude muset separovat černo-bílomourovatou kouli, ale nic takovýho se nedělo. Kuba se líně protahoval na šplhadle a dokončoval drápkovou manikuru a Frodo si mě znuděně prohlížel, jako by Vendelín na balkoně byla ta nejnormálnější věc na světě. A tak se panča po prvotním šoku uklidnila a zeptala se - "no kluci, vy se mi tady nervete?" Přitom to mohla přece jasně vidět, že se nerveme.

A tak se z toho mýho náhodnýho útěku stala tradice a jakmile panča dorazí domů, otevřou se všechny dveře a nastává stěhování kočičích jednotek. My s Jolankou si to všechno prohlížíme nahoře, já teda moc ne, protože mě zajímá hlavně balkon a tak se nezdržuju ostatními místnostmi, no a Frodo a Kuba zase letí dolů a očmuchávají všechny místečka, kde jsme se předtím s Jolankou vyskytovali. Panča tuhle chytla Froda s ocáskem nahoru, zrovna když se chystal jedno z těch místeček podepsat, jako že teď už je i jeho a hned mu vynadala, že tohle teda jako ne a Frodo musel odpřisáhnout, že autogramy si nechá jen pro kočičí vetřelce venku na zahradě.

Na balkoně je to bezva, nejvíc mě baví pozorovat lidi dole. Tuhle se na mě jedna podívala nahoru a zavolala - "jé, co tady tenhle dělá, ten sem přece nechodí". Urazil jsem se, protože já nejsem žádnej TENHLE a kdo sem chodí nebo nechodí, to jí snad může být jedno, né??? Až ji uvidím vedle v tý kytkový místnosti, tak na ni asi zasyčím, jak se jmenuju, aby si to už zapamatovala. Ale aspoň že řekla tenhle.

To včera u nás byl na návštěvě nějakej chlápek a zrovna potřeboval spravit něco na balkoně. Musela se kvůli tomu sundat protiútěková mříž a panča mu říkala, že tam musí hlídat, abych nevzal roha. No a ten chlapík se na mě podíval, zrovna když jsem ležel rozvalenej na lavici a rozesmál se: "Cože? Tahle?" (JO! Vážně řekl TAHLE!). "Vždyť ta by se sem ani nevyškrábala!" V tu chvíli jsem měl chuť vyškrábat mu oči, měl vážně štěstí, že se mi zrovna dobře leželo. Protože já nejsem žádná padavka a tuhle se mi povedlo vyšplhat se až nahoru pod balkonovou střechu. A to pak měla panča strach, že se zřítím a zlomím si pacinu a tak mi chtěla pomoct dolů, ale já jsem to zvládl sám elegantním sestupem po mříži. Takže bych si pro příště vyprosil takový netaktní poznámky.

Jinak tahle zábava má i další bezva atributy. Tak třeba misky s granulema. Ty vždycky otestuju a přijde mi, že jsou nějaký lepší než ty naše. A to panča přísahá, že je máme všichni stejný. Jenže věřte ženský, já si prostě myslím, že jsem šizenej a tak se radši naláduju nahoře tím lepším. Kuba s Frodem si zase myslí, že lepší jídlo je tam u nás dole, takže nám pro jistotu taky všechno vyluxujou. No a nakonec přichází čas, kdy se všechno vrací do svých kolejí. Někdy jdu zpátky dolů dobrovolně a někdy mě musí panča chytit a nese mě dolů jako tuleně a já dokonce jako tuleň i pískám, ale jak mě položí na zem, tak jsem rád, že jsem zase už ve svým, to víte, všude dobře, doma nejlíp.

A tímto se s vámi pro dnešek loučí váš rozdováděný Vendelín

20. října 2017

Dneska je velkej den, kamarádi. Slavím narozeniny, stanoveniny, příchodniny a jmeniny. Je to totiž akorát sedm let, co jsem se - coby stanoveně dvouletý - rozhodl, že támhleta osoba, co jde proti mně, vypadá přesně tak, jak by mohla vypadat moje budoucí nová panča a já teda že budu její. Stalo se tak 20.10.2010 - všímáte si, jaký jsem si pro nastěhování zvolil parádní datum? Panča mi dneska hned časně ráno, když vstala (bylo teprve asi 10 hodin), dala pusu na čelíčko a řekla mi Vendí, všechno nejlepší, ty můj máničko jeden, pak mi načesala vlasy, protože to mám rád a taky abych byl oslnivě krásnej a... a... a to bylo všechno, ale slíbila, že večer mi dá extra porci gourmetka. Ale zase né moc extra, protože jsem už dost vyrostlej a nechce, abych byl kor moc přerostlej, hlavně prej do šířky.

Už bych ani nespočítal, co všechno jsem tady za těch sedm let zažil a kolikrát jsem měl oholenou zadnici, ale teď už mě to dlouho nepotkalo, tak to radši nebudu ani připomínat. A zrovna tak je zapomenuto, že jsem kdysi býval Krakenem. Teď o mně panča říká, že jsem ten nejhodnější kluk pod sluncem. Fakt. Kdo jinej by si taky nechal líbit to, co si nechávám několikrát za den líbit já? Tím myslím toho posledního floutka, co k nám přišel letos v dubnu, Olina. Nějak si mě vybral za svýho rvačkovýho parťáka, i když byl na začátku proti mně sotva poloviční. A tak se spolu kamarádsky rveme, koulíme se po sobě a někdy i kvičíme, ale nakonec se vždycky zase rozdělíme, upravíme si pocuchaný účesy a všechno je dobrý. Jedna z takových rvaček je třeba TADY, koukněte na to a dáte mi za pravdu, že jeden (to jako já) musí bejt fakt svatej, aby tohle pořád snášel.

Taky jsem slyšel, že se ze mě NA STARÝ KOLENA (tak to bych si vyprosil!!!) stává opět kotě. No dobrá, panča má asi s tím kotětem pravdu (ale starý kolena si mohla odpustit!), protože když nám pouští po zemi světýlko, co se nikdy nedá chytit, tak ty druhý vyrostlý kluky, Kubu a Froda, to vůbec neba, ale já u toho předvádím hotový cirkusový číslo. Po těch mých chlupatých tlapkách mi to totiž parádně klouže a tak letím za světýlkem stylem vystřelená dělová koule a půl cesty se pak vezu jako na sáňkách. Olin chytá světýlko se mnou a tak se u toho sem tam srazíme, poválíme se spolu po zemi a pak se zase rozdělíme a pokračujeme v lovu. Panča by nás moc chtěla natočit, ale prej to nejde, protože to světýlko lítá nejlíp v úplný tmě a tak by nebylo nic vidět.

Nová věc je pro mě taky to, že chodím ven. Teda jenom na kousek venku a dál prej ani krok, ale už párkrát se mi povedlo proklouznout na zahradu, když někdo otevřel posunovací vrata. A to pak musí nastoupit páník, protože nikdo jinej mě neumí chytit tak parádně jako on. Když mě nese odchycenýho zpátky, tak se panča vždycky chechtá, že prej vypadám jako přerostlý mimino a páník je veselej, že se od něj nechám takhle nosit. Je to taková naše hra a nemůžu ji zkazit, přece se my chlapi nezradíme.

Taky jsem už dávno uzavřel mír s Frodem. My dva jsme si nikdy moc nekápli do noty a tak jakože kámoši z nás už asi nebudou, ale klidně si lehneme k panče na postel těsně vedle sebe a panča má potom dilema, jestli má bejt šťastná, že se naše vztahy takhle vyspravily nebo nešťastná, že si nemá kam lehnout. Ale zatím se vždycky nějak vešla, stačí vystrčit jednu nohu z postele a druhou hodit třeba přes páníka a je to, žádný drama bych v tom neviděl. Dole na fotce jsme aj s Kubou.

No a co Jolanka? S Jolankou se má situace tak, že ta holka už mě nebere za svýho jedinýho prince. Dřív na mě mohla oči i jazyk nechat, pečovala o mě a dbala na moji frizúru a teď bývá tak trochu nafrněná, jako někdo, kdo má k dispozici i jiný kámoše. Já jí nabídnu přátelský očuchání a ona se pronese kolem mě, jako bych byl neviditelnej. Myslím, že je takhle nafrněná od tý doby, co zkrotila Olina, nějak jí ten úspěch stoupl do hlavy. A hodně času s ní teď tráví i Frodo, protože ten s ní je dole, když není nikdo doma. Tím pádem si prostě asi nějak myslí, že si mezi náma pánama může vybírat. Svět je vzhůru nohama, to si myslím já.

Panča je teď nemocná a tak je s náma doma. To je dobrý, myslel jsem si prvně, budeme chodit ven, bude víc krmení a tak. Jenže ona pořád spí a ještě si dá klidně pod peřinu i hlavu, abysme ji prej nerušili. Je pravda, že Frodo, kterej chce pořád chodit ven, vyluzuje u dveří tak úchvatný sonety, že by s tím klidně mohl vystoupit v Národní opeře, ale ani to mu není nic platný. Taky spím rád, takže tomu docela rozumím. Na posteli se spí dobře, ale ještě líp se mi odpočívá na nějaký podložce, co leží na posteli, tím jako myslím panču nebo páníka. Dlouho mi trvá, než se na takový podložce usadím, protože se pode mnou pořád mele a heká a zdá se mi, že slyším slova jako Vendeláči, slez dolů, nemůžu dejchat!!!, ale nakonec si vždycky to podložkový místo vydobydu a to pak předu tak nahlas, že je to slyšet až někde ve Spytihněvově. To místo jsem si teda vymyslel, vůbec nevím, jestli někde je, ale jestli je, tak tam to moje spokojený vrnění fakticky určitě slyší. No a na týhle člověčí podložce vydržím tak dlouho, dokud se podložka konečně nepřetočí a já nesklouznu.

Jo a včera tady byl chlap. Byl úplně celej černej jako já, akorát myslím nebyl tak vlasatej jako já. A navíc byl děsně špinavej. Podíval se na mě a řekl - ty jo, kočko, ty by ses mi hodila na čištění komínů, hahahahaha.... A smál se tomu, jako kdyby to bylo něco šíleně legračního. Panča ho usadila, že nejsem žádná holka a do toho našeho plynovýho komína bych se stejně nevešel. Ale ten černej chlap se stejně pořád smál a panča mi pak pošeptala, ať si z toho nic nedělám, že je asi nějakej divnej. Aspoň jsem mu za to vlezl do tašky a nechtěl jsem se hnout, ani když z ní potřeboval nějaký papíry. Dokonce jsem na něj zavrčel, když mě chtěl vyndat. Jsem snad nějaká veřejná věc, aby na mě mohl sahat každej, i takovejhle obejda špinavej? A tak mě nakonec zase musel vytáhnout páník, ale tomu jsem to dovolil. Takže tohle by bylo tak nějak rychloshrnutí všeho, co jsem vám přišel ze sebe vymňouknout a teď jdu na chvilku na sluníčko. Panča říkala, užívej si ho Vendelínku, dokud svítí.

A tímto se loučí Váš užívací, odhadnutě devítiletý Vendelín