25. dubna 2015

Mám za sebou velký dobrodrůžo, který panču málem stálo zničení nervové soustavy a asi se nikdy nedozví, co se vlastně stalo, protože já jí to neřeknu a nikdo jinej to neví.

A o co jako šlo? Prostě jsem si udělal asi sedmihodinový výlet. To je tak. My dva kluci, já a Kubík, chodíme s pančou na zahradu. Kuba je na kšírech, protože ten by prej jinak určitě vzal roha přes plot a já chodím jen tak na volno, protože jsem hodný Frodíček, nikam nezdrhám, venku jsem docela plachý a na pozoru a když mě panča zavolá a natáhne ruku, tak okamžitě přiběhnu jako pejsek a pod tu ruku hned strčím hlavičku, abych si vysloužil pohlazení. No řekněte, kdo by nechtěl takový poklad. Jenže toho dne se něco stalo a já se najednou ze zahrady vypařil. Panča mě pořád viděla, pořád mě sledovala a já jsem tam zničeho nic prostě nebyl.

To ještě byla klidná, na zahradě je spousta keřů a stromů, pod kterýma někdy relaxuju, takže to budu určitě tam. Ale nebyl jsem tam. Nebyl jsem ani v jiném rohu se stromkama, nebyl jsem schovaný pod schodama a nebyl jsem ani doma, protože když jsme venku, jsou dveře dokořán a my si tak můžeme jít domů, kdy se nám zachce. Uf, to už se začalo panče dělat nevolno. Kubíka odnesla domů a s páníkem zahájili pátrací akci. Prolezli celou zahradu skoro po kolenou, našli kdejakýho broučka nebo berušku, ale Frodíka ne. V jednu chvíli uslyšeli kroky a funění a on to zase nebyl Frodo, ale bodlinkatý pan Ježura. A to bylo prostě hodně divný, takovéhle věci Frodík nikdy nedělá.

Potom šli hledat ven ze zahrady. Chodili, koukali se, volali, ptali se lidí, ale nic, nikdo mě neviděl. Pro panču to byla záhada hlavolamu, protože já jsem kocourek, kterému trvalo dva dny, než se odvážil překročit práh z pokoje na balkon a který se chová jako autista – všechno musí jít podle řádu a běda, jak je něco jinak. A tenhle Frodík že by se odvážil do širého světa? Tomu prostě nemohla uvěřit a tak se jí čím dál víc do hlavy vtírala zlá myšlenka, že se mi muselo něco stát, někde jsem se chytil nebo jsem uvězněný a nemůžu ven. To už utekly asi tři hodiny od mého zmizení. Potom se začínalo stmívat a panča už jenom brečela. S páníkem si vzali kola a objeli velký kus okolí, v dálce zahlídli něco bělavého a tak se tam panča rozběhla, ale zjistila, že je to jenom nějaká stará igelitka a tak ji už zase popadl záchvat zoufalství.

Víte, nechci se chlubit, ale myslím, že pro takového skvělého, hodného a poslušného kocourka jako jsem já by musel brečet každý, a což teprve ukníkaná panča. Po stmívání přišla opravdická tma a panča dostala první stopu, i když jí moc nevěřila. Soused jí řekl, že nějakého takového kocourka viděl u jedněch lidí na zahradě. Ti lidi mají velkou spoustu kočiček, které si tam žijí svým životem jen tak nadivoko a panča dostala velký strach, ale zároveň měla pochyby – copak Frodík, který je naježený z každé cizí kočičky, kterou jen zahlédne, by si troufl na takové cizí zakočkované území?? To nemůže být pravda, ale prozkoumat se to musí.

A tak vyzváněla na zvonek, ale nikdo neotvíral a v domě byla tma. Nakonec se dopustila přečinu, přelezla plot na zahradu, s baterkou vnikla na cizí území a začala mě tam hledat. Kamarádi, tam vám bylo tolik kočiček, které na ni ve světle baterky dost udiveně koukaly, ale já jsem tam pořád nebyl. Panče se na jednu stranu i ulevilo, že tam neležím někde pokousaný a porvaný a že mě tenhle venkovní gang nedrží v šachu, ale zase jí pohasla ta jiskřička naděje, že mě najde. Bylo už 10 hodin v noci a panče tekly slzy jako vodopády. Vraceli se s páníkem domů, ještě jednou znovu obešli celou zahradu a najednou, kde se vzal, tu se vzal, u těch úplně prvních keříků se před nimi objevil kocourek a to jsem byl já. Tak, jak to máme nacvičené, jsem k panče přiběhl, nastavil hlavičku na pohlazení a čekal na pochvalu.

Panča s vytřeštěnýma očima mě nejdřív opravdu pohladila, pak mě chytla do náručí, což nemám rád a metla se mnou domů a teprve tam jsem si vyslechl dlooooooouhou litánii na téma neposlušný Frodo a zákaz vycházek do odvolání. Ale hlavně byla tak moc ulevená, že to dobře dopadlo a mně se nic nestalo, že mě potom celýho krásně učesala drátěným kartáčkem, protože ví, že u toho úplně kvílím blahem, dala mi pár bonbonků a šla se pořádně vydýchat. Já jsem byl taky rád, že jsem dopadl dobře. Panče jsem nikdy neprozradil, kde jsem těch celých 7 hodin byl a zákaz vycházek polevil za pár dní. Ale musím říct, že teď když jdu ven, panča za mnou leze všude jako můj stín, takže nevím, jestli se mi takováhle vycházka ještě někdy povede zopáknout.

Váš příležitostný pochůzkář Frodo

6. října 2015

Kamarádi, myslíte si, že je jako možný, že bych byl ryba a né kocourek? Nebo se říká ryb, když jsem kluk? No to je jedno, ryba nebo ryb, ale prostě mně strašně chutnají vločky, co normálně baští rybové v akvárku. A tak moje nejoblíbenější domácí zábava nastává, když se provozuje večerní krmení těch malých potvor. Tenhle týden je to o to lepší, že je krmí MOJE panča. Né páník nebo druhá rybová panča, ale zkrátka a dobře MOJE panča. Už se s tím určitě mockrát pochlubila, že jsem do ní zamilovanej a to je teda svatá pravda. Je to tak a nestydím se za to. Ta moje frodíkovská vášeň se projevuje tak, že jsem všude, kam se panča pohne. Dívám se na ni děsně obdivně, hlavu nakloněnou do strany a papulu otevřenou s jazykem napůl venku. Když mě pohladí, tak se okamžitě rozvrním. Když mě náhodou nehladí, ducám do ní hlavou tak dlouho, než jí hladivá povinnost docvakne. Když jde spát, uložím se do klubíčka vedle ní a něžně ji dloubu pacičkou, aby mě hladila, než usnu. Když se probudím, zase ji dloubu pacičkou, aby se taky probudila a začala mě hladit. Dloubat ale nepřestanu, dokud se nepřekulí na záda a já si tak můžu lehnout na její hrudník a zblízka jí koukat do očí. U toho mě musí hladit, jinak ji dloubu pacičkou do obličeje a ona hned ví, že u hlazení se nedělají přestávky. Když jsme spolu venku, tak se rychle trochu proběhnu, ale pak jsem už zase přilepenej u její nohy a ducám do ní hlavičkou, aby mě hladila. Takže takhle jsem já, Frodík, do panči zamilovanej.

No a když takhle moje panča ještě navíc krmí rybky, tak to už snad ani nemůže být nic lepšího. Má pro dobu absence rybový panči napsaný velký rozvrh hodin, koho a jak a čím a kdy má krmit. Kamarádi, to je vám obřad! Panča si vyndá velkou krabici, kde jsou všechny rybí pamlsky schovaný a mně můžou skoro oči vypadnout, jak moc je to zajímavý. Abyste věděli, já mám sám pro sebe taky koupený rybí vločky, ty jsou v jedný veliký škatuli a panča mi je sype do misky, abych jí dal pokoj při tom krmení. Jenže já přece vím, že v misce mi to zůstane a nikdo mi to nesní a ani za nic se nenechám připravit o tu krmící alchymii.

V neděli panča dočista čarovala. Sundávala kryty, ze kterých tekly dolů velký kapky, nabírala vodu z akvárek a přelívala ji do kýble. Mně to ohromně vonělo a chtěl jsem se z toho honem napít, ale panča mi to nedovolila, protože prej nebudu chlastat rybí hovínka. Potom zase novou vodu lila do těch akvárek a přitom na mě dávala pozor, abych si v nestřežený chvíli nějakou rybičku neulovil. Byl jsem z toho všeho dění tak očarovanej, že se mi rozklepala brada, zrovna tak, jako když pozoruju ptáčky. Úplně samy od sebe ze mě vycházely kníkavý zvuky a panča si libovala, že má k tý práci bezvadnou muziku.

No a pak už konečně přišlo to KRMENÍ. Šmankote, to vám bylo různých sáčků a kelímků, až se mi z toho protáčely oči. Panča se chovala lakomě a řekla mi, ať si nedělám laskominy, že mám svýho dost. Velký škatule hned zavírala, abych do nich nenacpal chtivou pacičku a jednu malou, do který se nedostanu, nechala na chvilku otevřenou. Jenže zapomněla, že já jsem koumák a tak ve chvilce, kdy byla zrovna zaneprázdněná rozhovorem s jedním velkým rybem, panem Inčučunou, jsem čumáčkem drcnul do tý malý škatulky, ta se překlopila na zem a na koberci vytvořila moc lákavě vypadající černou hromádku pro mě naprosto neznámý pochutiny, do který jsem se urychleně pustil. Panča už nestihla províst žádnou záchrannou akci a tak jen pronesla, no Frodí, jen počkej, až to na tebe řeknu, tohle stálo víc jak dvě stovky.

Ale z toho si nic nedělám, však dobře vím, že stejně, jako miluju já panču, miluje i ona mě a tak se žádný žalování konat nebude. A i kdyby, tak přece stojím víc jak za dvě stovky, na to vám klidně mňouknu čestný frodíkovský.

Váš vločkově uspokojený Frodík