6. září 2011

No nedivte se kočkové, že píšu až celých 7 let od mýho příchodu k nám. My jsme si totiž deníčky dřív nepsali, to zavedl až Fanda a ještě ke všemu si je psal jenom on, takže já nemám skoro žádný zápisky. Mně to ale vůbec neva, hlavně, že mě má panča ráda. A víte, co je novýho? Oslavil jsem už sedmé narozeniny. Mám je teda jako skoro všichni u nás jen tak odhadnutý, abych nebyl škodnej, ale tak mi to úplně stačí. Panča tomu stejně ani nemůže uvěřit a pořád počítá na prstech, jestli je to fakt pravda, že jsem její už sedmiletej Frodík. A taky se dívala na fotky, kdy jsem přišel a vešel jsem se do takový malý spací krabice. To jsem byl totiž skoro ještě mimino. Ale dobře, že jsem už vyrostlej, protože potřebuju sílu na chlupatý pometlo Vendelína. Všichni se s ním už tak nějak kamarádí, ale mně to furt nejde. Nemám ho rád, což je jasný a Vendelín nemá rád mě, což fakt nechápu. Moc jsem si přál, abych k narozeninám dostal dárek nazvanej PRYČ S VENDELÍNEM. Ale panča mi to nesplnila, říkala, že Vendelínek je už náš a nikam nepůjde. A tak jsem vzal zavděk úplně obyčejnskýma dárkama a šel si zatrucovat k panče na postel. Tam Vendeláč nechodí a mám od něj svatej pokoj. Ale aspoň mu říkám Vendelín prdelín. A má to!

Váš už úplně dospěláckej Frodík

29. dubna 2013

Neděle je podle mě den klidu, ale panča se toho vůbec nedrží. Včera ráno mě s páníkem zmermomocnila a napresovala do tašky. Udatně jsem se bránil a hlavu jsem pořád vystrkoval ven, ale při přesile dva na jednoho jsem nakonec prohrál a skončil v tašce úplně celej. A jelo se za bílopláštěm, protože kamarádi, už měsíc skáču po třech a pravá přední pacička mě nějak nechce poslouchat. Někdy teda jo, třeba dva dny jsem po ní běhal jako kdybych zapomněl, že mě zlobí, ale teď už jsem ji zase měl zvednutou a hopsal jako nějakej bláznivej srneček. Už jednou jsme s tím za bílopláštěm byli. Ten mi packu zkontroloval málem i zevnitř, promačkal mi tlapičkový polštářky, koukl se mezi drápky, cvičil se mnou jako nějakej rehabilitační bratr, ale nic nezjistil. No a protože se to takhle vleklo a nezlepšovalo se to, tak jsem teď dostal nějaký hnědý bonbonky, že prej na artrózu. Takový slovo jsem v životě neslyšel a vůbec se mi nelíbí, ale bonbonky jsou dobrý. Mají sýrovou příchuť a panča mi je drtí v takovým hrníčku s paličkou a dává do gourmetka a já se po nich můžu utlouct. Budu je brát celý měsíc, tak to si jich užiju. Ale hlavně, aby se ta pazoura spravila, po čtyřech se běhá přece jen líp. Nechci zůstat už napořád Kulhánkem.

Frodík

P.S. Po těch útrapách sem musím dát jen samý odpočinkový fotky. 

6. září 2013

Kamarádi, už se asi nejmenuju Frodík. Panča mě pochovala, pohladila mě, dala mi pusu a řekla mi, ty můj malej Seniorku. Co to je za prdlý jméno? Kdo tohle kdy slyšel? Já chci zůstat Frodíkem a basta. Panča byla ale vůbec nějaká divná. Prohlížela si kupu starých fotek a ukazovala je páníkovi a pořád vyluzovala zvuky jako ježíškuuuuu a jééééééé a týýýýjoooo... a na všech těch fotkách jsem byl já z nějaký starý doby, kdy jsem se objevil pod schodama a vymňoukal si vstup do domácnosti. Tenkrát jsem byl úplnej prcek, vešel jsem se do krabice od hraček a byl jsem nejmenší z celý party. Ale to bylo už před devíti rokama a najednou, nevím, jak se to stalo, jsem nejstarší a ještě mi říkají Seniorek. Panča prej vůbec neví, kam se těch devět let podělo. Ale pořád jsem její velkej mazel, miláček a doufám, že i nadále zůstanu její nejoddanější Frodík Blahorodík, poledne vykulený. Panča mě miluje a tak mám vlastně narozeniny skoro pořád.

Váš Frodík, t.č. devítiletý

29. ledna 2015

Tenhle zápis bude asi moc dlouhý, ale když ono to ve zkratce nejde napsat. Víte, bylo to se mnou docela nahnutý. Seběhlo se to všechno moc rychle, vlastně stejně rychle, jako se to seběhlo i u Emičky, Mášenky a Fandy. Všichni tři takhle najednou přestali baštit a za pár dní už byli na obláčku. Proto se panča strašně vyděsila, když jsem s takovou špatností začal i já. Nechtěl jsem jíst a když už jsem malinko něco snědl, tak jsem to za chvilku zase vyblinkal. Panča brečela, kudy chodila a bála se i jenom pomyslet na to, co mi asi je. Ale i přes ten strach mě musela vzít k bíloplášťovi. Tam jsme spolu seděli v čekárně a já jsem ani neplakal, ani se nebránil a ani jsem neuhnul, když se k mojí tašce přiblížila nějaká psí tlamina. Když mi ale ten pes tu tlaminu chtěl strčit přímo do tašky, tak jsem na něj přece jen zasyčel a pes uskočil, to panče aspoň trochu zvedlo náladu, když viděla, jak se umím bránit.

A potom už si nás bílopláštík zavolal dovnitř a ptal se, s čímpak jdeme. A myslíte, že to panča mohla normálně říct? Kdepak, ona začala rovnou brečet a mezi vzlykama vykoktala, že mi asi selhávají ledviny. Bílopláštík se zatvářil vážně, vyndal mě z tašky jako kousek nějakýho hadříku a celýho mě proklepával a prošahával, do papulky koukl, očička mi vykulil, do prdizny mi strčil píšťalku a nakonec mi vyholil kousek místa na krčku a ukradl mi trochu krve.

Potom panču i se mnou zase poslal do čekárny, abysme si tam počkali na ortel. Byla to moc a moc dlouhá doba, aspoň panče to tak připadalo, ale když si nás pan bíloplášť zase zavolal zpátky, tak měl na tváři úsměv a panče ještě ve dveřích prozradil – je to dobrý. No a tak se panča celá ulevená a jak v Jiříkově vidění dozvěděla, že mi ledviny vůbec neselhávají a že mám všechny hodnoty moc dobrý a akorát mám nějakou divnou virózu. Uuuuuuuuuuuuuuuuuuf, to byl ale velikánskej balvan, co se jí svalil ze srdíčka.

Na virózu jsem dostal píchanec, abych tam nebyl nadarmo a ještě nějaký tabletky a prej do tří dnů bych měl začít normálně baštit. Kamarádi, baštit jsem začal, to zase jo, ale stejně jsem to pořád zvracel ven. A tak se jelo za dva dny k bíloplášťovi znovu. Tam se pak děly divný věci. Prvně panča málem omdlela, fakt, musela si sednout a druhej bílej plášť jí honem nalil sklenici vody, aby tam sebou nepráskla. Ona se totiž dozvěděla, že mi doma bude muset kapat INFÚZI!! A tak mi bíloplášť i s jeho pomocníkem vyholili pacičku, do ní mi napíchli jehlu a přes ní omotali stahovací ponožku.

Joj, to byla ošklivá doba. Trvalo to celých 5 dní, vždycky aspoň hodinu a já jsem celou tu dobu musel ležet v klidu na sedačce s tou jehlou v pacičce. Od jehly vedla nějaká hadička do takový velký plastový láhve a z tý láhve mi do pacičky kapala nějaká moc dobrá uzdravovací vodička. Už při první dávce se mi do nožiček vrátila rychlost a do tělíčka síla, takže panče, která mě skoro zalíhávala, abych se nehýbal, jsem se vytrhl, páníkovi vyklouzla plastice a já jsem s celým tím nákladem utekl pod postel. No, nakonec mě dostali a dávku dokapali, ale jednoduchý to neměli, to vám povím. Hlavní věc ale byla, že jsem se potom opravdu začal uzdravovat a jedl jsem bez blinkání.

Konečně přišel poslední den kapání a panča mi mohla sundat stahovací fusekličku, vytáhnout tu jehlu z pacičky ven a odfouknout si. Jenže si odfoukla moc brzo, trable ještě neskončily. V noci jsem nemohl spinkat, pacička byla moc oteklá a ani jsem si nemohl sednout, jak mě bolela. Vypadala jak veliký Y, dole uzounká a nahoře zase moc veliká. Asi byla fusekla moc utažená a tak se to takhle pacičce přihodilo. Jejda, to zase byly nervy. Panča volala ve 3 hodiny v noci plášťovi, aby třeba už ráno nebylo pozdě. Ten ji uklidnil, že se tohle někdy stává a kdyby pacička do rána nesplaskla, tak ať přijedeme. A kamarádi, jak jsem to slyšel, že bych měl zase někam rázovat, tak jsem radši pacičce poručil, ať se kouká smrsknout a ona to opravdu udělala. Já jsem se pak konečně uložil, panča mě ještě zkontrolovala a šla celá vystrašená spát. Ráno se koukla a pacička už nebyla jako Y, ale jako normální I, prostě pěkně foremná, dobře tvarovaná, dočista ladná Frodíkova pacička.

No a to byl konec mým trablům a už mě nechte na pokoji, jsem z toho celej upísmenkovanej.

Váš konečně uzdravenej Frodík