Poslední kapitola - 22. listopadu 2017

Tenhle zápis nepíše Frodík, ale já, panča. Píšu ho s velkou bolestí a očima plnýma slz, protože včera, 21.11., ten můj kocourek, milovaný Frodíček blahorodíček, odešel do světa za velkou Duhou. Neumím to zatím vůbec pobrat, uvědomit si, koho jsme ztratili, jaké to tady bez něj bude.

Byl to ten nejzvláštnější tvoreček, jakého jsme kdy měli. Miloval rybí vločky a mockrát se mu povedlo překlopit si plechovku s vločkami na zem a pošmáknout si na nich. Říkali jsme v legraci, že je to kočičí autista, takový náš rainmanovský Dustin Hoffman. Všechno muselo šlapat tak, jak byl zvyklý a běda, když nastala nějaká změna, to byla doba, než ji vzal na milost.

Třeba jen takový přechod z ložnice na balkon. Balkon býval ze začátku pro kočičky tabu, protože by odtud mohly lehce utéct. Teprve když jsme ho zastřešili a zamřížovali, otevřel se jim úplně nový prostor. Jenže pozor, tohle byla právě taková změna, jakou náš tehdy ještě malý kočičí autista nehodlal akceptovat. Aspoň ne na první dobrou, s jakou se na balkon vrhli všichni ostatní. Frodík to nejdřív ignoroval. Potom zkusil přejít k otevřeným dveřím. Další den se osmělil překročit práh dvěma předními pacičkami a honem zacouval zpátky, aby se neřeklo, že je do toho nějak hrrr. Po pár dnech se přemohl a vstoupil na balkon celý a od té doby už bylo zase všechno v pořádku.

Anebo když jsme uvnitř v domě probourávali podlahu a z bytu nahoře se najednou otevřel prostor dolů. Tak to byla fakt velká změna a Frodík postupoval směrem dolů pěkně krok za krokem, schod za schodem, den po dni. Asi po dvou týdnech sešel konečně až dolů a opět si mohl odškrtnout další bodík z našeho zmatečného a zbytečného počínání.

Měl svoji mističku na jídlo a z jiné si nic nevzal. Když jsem mu jednou omylem nabídla večeři v jiné, podíval se na mě tak, až jsem se zastyděla a honem mu dala tu správnou. Po takových zkušenostech jsem si pokaždé vzpomněla na jeho příchod k nám a nemohla uvěřit, že to opravdu byl tenhle samý kocourek. Ten, který si ve svých asi 3 měsících k nám promňoukal vstup a nejenže mu nevadila žádná změna prostředí ani tři úplně cizí kočky, ale naprosto v pohodě se najedl, napil, očistil a usnul na koupelnové předložce. Asi to způsobila ta kotěcí nerozvážnost, která mu umožnila tohle všechno udělat. A tak jsme tenkrát, v prosinci roku 2004, získali krásné, milé, okaté koťátko a prožili s ním 13 dlouhých a přesto strašně rychle uběhlých roků.

Z nějakého důvodu jsem se pro Frodíka stala právě já jeho hvězdou. To píšu bez jakékoliv nafoukanosti, prostě bylo to tak. Jestli jsem někdy zažila kočičí zamilovanost, tak to byla ta Frodíkova do mojí bytosti. Lichotilo mi to, ale nechápala jsem, čím jsem si to zrovna já zasloužila. Frodík byl ten nejoddanější kocourek pod sluncem. Kam jsem se hnula, tam byl on, kdykoliv jsem se na něj podívala, viděla jsem jeho vykulené oči, jak mě pozorují, tlamičku pootevřenou... Stačilo zavolat, ani jsem nemusela vyslovit celé jméno, jen otevřít pusu a už ke mně letěl, divže se cestou nepřerazil.

Když začal později chodit ven na zahradu, přiběhl ke mně jako pejsek, kdykoliv jsem se sehnula a nastavila ruku na pohlazení. Za nikým jiným nešel na klín, od nikoho jiného se nenechal pochovat. Miloval česání kovovým kartáčem, říkala jsem mu, že učešeme Frodíkovi vlásky a on u toho předl blahem. Večer na mě čekal v koupelně, až se vysprchuju a hned se mi šel otřít o mokré nohy, takže jsem byla skoro stejně chlupatá jako on. V noci spal vedle mě a ráno mi ležel na břiše a čekal, až se probudím. Když to trvalo dlouho, něžně mě pacičkou hladil po obličeji a když jsem pořád odolávala, tahal mě za vlasy. V poslední době nespal vedle mě, ale na mně. Celou noc. Prvně mi ležel na zádech, když jsem se přetáčela, tak balancoval, aby nespadl a hned se na mně zase uvelebil. Byla jsem z toho nevyspalá a rozlámaná, ale byl to můj Frodíček, přece bych ho nevyhodila.

Ne, nemůžu prostě uvěřit, že tohle všechno s Frodíkem včera odešlo. Bolí to tak, až je mi špatně. Frodík odešel v klidu, i když se tak stalo na doktorském stole. Ale věděl, že už bude líp, věděl, že tam jsem s ním, že ho hladím a i když brečím, tak rozumím tomu, že se to musí stát.

Přišlo to rychle a nečekaně. Několik posledních dnů trávil Frodík schovaný ve skříni, ale to jsme prvně brali jen za jeho další zaběhnutý zvyk. Jinak normálně jedl, pil, měl zájem chodit ven. Až předposlední den se zdálo, že má bolesti, nemohl si pořádně lehnout, točil se dokolečka, jak hledal tu nejpohodlnější pozici a pořád ji ne a ne najít. A už ani nechtěl jíst, uzobl si malinko a nepomohla ani jeho oblíbená rybí posypka. V noci plakal a já s ním a to už jsem věděla, že druhý den pojedeme k doktorovi. Ale pořád jsem měla nějakou naději - i když v hlavě mi už blikalo výstražné světýlko - naději, že se třeba zase jedná o jakousi virózu, kterou měl Frodík před 2 lety a ze které se krásně dostal.

Jenže tentokrát žádný zázrak nepřišel. Plavala jsem v slzách, když nám doktor sdělil, že mu v bříšku nahmatal velký útvar, asi velikosti jablka, a že to nevypadá vůbec dobře. Udělal mu ještě sono a tam se zjistilo, že útvar je na ledvině, která je naprosto vyřazená z provozu a kolem toho má velké množství tekutiny. Nabídl, že by se to mohlo odsát, ale to by nic nevyřešilo a když, tak jen krátkodobě, než by se tam tekutina vytvořila znovu. Protože ale celkově Frodíkův stav byl takový, jaký byl, nedoporučoval to. A mě by ani ve snu nenapadlo vystavit Frodíčka tomuhle zbytečnému trápení. S prognózou velmi špatnou. S tím, že teď je spíš netečný a možná ho to ještě tak moc nebolí, ale později by se bolesti určitě dostavily. K tomu by se mohly přidat i neurologické potíže, ztrácení rovnováhy, postupné chátrání, pomalá smrt.

Už když to doktor všechno říkal, s velkou účastí a empatií, za což jsem byla moc vděčná, přes přívaly slz, které se nedaly zastavit, jsem věděla, že tohle je loučení. Že Frodíka už domů živého nepřivezeme, protože by se tak jenom prodloužilo jeho i naše trápení. Věděla jsem, že to rozhodnutí přijde a že musí přijít tam.

Frodík se na mě podíval, tak, jak se na mě vždycky dívával, a neslyšně mňoukl. A ač teď brečím, až se otřásám, vím, že mi řekl - udělej to pro mě. A tak jsem to udělala.

Frodíčku můj zlatý, do smrti nejdelší zůstaneš zapsaný v mém srdci tím nejjasnějším písmem. Ať se ti tam nahoře krásně spinká.

Nové komentáře

07.12 | 07:56

Ahaaaa. Moc zdravím a pokud tady s náma ještě chlupáčci jsou, tak posílám pohlazení.

05.12 | 10:03

Černý Kulíšek co seděl s roztaženýma nohama stejně jako Fanda, jeho bráška černobílý Filípkem, krásná slečna "siamská" Ebby

05.12 | 08:24

No páni, tak to jsem taky ráda, jenom nevím, od jaké miciny nebo hafíka jste

04.12 | 12:46

Jsem šťastná, že jsem potkala nezapomenutelné "Miciny"

Sdílet tuto stránku