11. února 2013 - Práce šlechtí

Práce prej šlechtí a tak jsem se nechtěl doma jen tak povalovat a být nazýván darmožroutem. Hledal jsem si nějakou výnosnou profesi a aby se mi dobře hledalo, půjčil jsem si páníkovy brýle na čtení. Nejvíc se mi na nich líbil takový měkký, akorát do pusy padnoucí obal. Páník tuto moji drobnou výpůjčku zjistil, když na posteli viděl ležet onen obal, ale vnitřek chyběl. Nelenil a zavolal to panče do práce, možná si myslel, že mě sprdne po telefónu, leč panča mu řekla, tak ať hledá a dá jí pokoj. Páník hledal, ale brýle se bez brýlí nehledají snadno. Jasně, že je nenašel. Objevila je až panča, která na to šla strategicky - od podpostelní schovky, přes všudepřítomné misky s jídlem, dále pokračovala trasou ke kadibudce, kterou zběžně projela lopatkou, následovala čmuchací cesta do koupelny a odtud se ozvalo - no co jsem ti říkala, jasně, že se někde najdou! A vítězoslavně vytáhla brýle zpod police s ručníkama.

Bylo mi jasný, že na další práci se už budu muset obejít bez brejliček. Naštěstí nebyly potřeba, našel jsem si totiž jinou bezva činnost. Jmenuje se novinařina neboli trhařina a mělo to být překvápko pro panču, ale dopadlo to naopak a překvapila ona mě, zrovna když jsem byl v nejlepším. Přišla totiž nečekaně do pokoje, kde většinou nikdo nebývá a kde se skladujou věci a chytila mě uprostřed trhací činnosti s předmětem doličným, totiž kusem novin v tlamce.. A hned se začaly z její pusy linout nedokončený věty, jako - no co to.... ježišmarja, já se fakt picnu.... cos to udělal---- ty smrádě jedno drzý..... ach jo, teda ty už fakt něco schytáš..... A takhle nesouvisle to pokračovalo ještě dost dlouho, až mě pak přestalo bavit to poslouchat a tak jsem důstojně odešel. Takových řečí pro pár starých novin... Panča měla být ráda, že jsem jí z nudně vypadající hromádky udělal úhlednou puzzlíkovou skládačku a kousky tý skládačky jsem důmyslně roztahal po celým pokoji a klidně si mohla ušetřit nářky, že to byly vzácný noviny, který si schovávala na památku. Že prej byly plný článků o koncertě nějaký slavnýho Brouka, na kterým panča byla v Praze a u kterýho si málem oči dojetím vybrečela a páník tam měl zase plno novin v cizí řeči o nějaký olympiádě v Londýně. A tak s mojí úpravou nebyl spokojenej ani jeden.

Bylo mi jasný, že s touhle činností jsem zase nepochodil, ale chtěl jsem dát panče ještě jednu šanci a pokračovat v hledání další profese. Šel jsem se nad tím zamyslet do obýváku, kde na sedačce ležela parádní krabice. Panča ji přivezla s nákupem z nějakýho obchodu, protože si myslela, že by se nám mohla líbit. A taky že jo. Uvelebil jsem se do ní, ale když jsem si lehl na kraj, tak se se mnou tak hloupá krabice převrátila a spadli jsme spolu na květináč s travičkou, kterej stál čerstvě koupenej pod náma na zemi. Nepřejte si vidět, co se následovalo. Hlína se vyprskla do všech stran, tráva vylítla z květináče ven a ten se rozpůlil na dvě skoro rovnoměrný části. Přihlížející Frodo nabral smyk, až sebou švihl na zem a panča ječela Fanouši pošahanej, z tebe fakt už jednou skončím v blázinci!

A tak jsem se na hledání další profese vybodl. Když chce mít panča doma nudnýho povaleče, tak ať si ho má. S angažováním se do nějaký užitečný činnosti jsem já už jednou provždy skončil.

Váš uraženej Fanda

27. února 2013 - Ztracenej kroužek

Tuhle mi panča řekla - Fando, ty nějak sekáš dobrotu, ne? Prvně jsem se trochu lekl, z čeho mě to zase obviňuje a honem jsem rozhlídl kolem, jestli jsem fakt něco neudělal. Ale pak jsem si uvědomil, že je to pěkná blbost. Prosím vás, už jste někdy viděli nějakýho kocourka, že by něco sekal? Copak by panča svěřila chudákovi Fandovi nějakou sekeru? A i kdybych ji měl, tak proč bych s ní sekal dobrotu? Gourmetka přece můžu normálka slízat, není to nic tvrdýho, co bych musel sekat. Takže jsem zůstal v klidu, panča měla asi vidiny.

Zalezlo mi to ale do hlavy a tak jsem pak celej den myslel na sekání dobroty. Nic novýho jsem nevymyslel, ale byl jsem z toho v noci dočista čilej. A tak když všichni spali, povedl se mi náramnej kousek. Dostal jsem se na úzkou polici, co mají páníci vysoko nad postelí a to se mi podařilo úplně poprvý v životě, takže jsem na to byl náležitě pyšnej. Nebylo to totiž vůbec jednoduchý, ale tak dlouho jsem si vyměřoval skok z parapetu a propočítával jsem sílu odrazu v poměru k statné podsádce, až mi to konečně přineslo úspěch.

Producíroval jsem se po polici jako gymnastka po kladině a postupně shazoval překážky, který mi stály v cestě. Posílal jsem je dolů do měkkýho a panče se určitě zdálo, že na zem padají meteority, protože jí každou chvíli něco žuchlo na peřinu. Byly to samý nepotřebný věci, jako pár fotek v rámečcích, nějakej plyšoun, páníkovo autíčko a další podobnej nepořádek. Vzbudilo to akorát Kubu, kterej spal uprostřed postele, ale ten pro mě neznamenal žádný nebezpečí. Na konci cesty jsem došel k něčemu zajímavýmu. Byla to taková useklá člověcká packa a na prstech měla navlečený různý prstýnky. Ta packa neměla velkou stabilitu a tak ji panča připevnila ještě plastelínou, aby se jí nepřevrhla. Jenže když jsem se k ní přiblížil já, tak packa svůj boj se stabilitou vzdala a překlopila se. Při úklonu nedopadla na peřinu do měkkýho jako všechno ostatní, ale řachla přímo na zem. Ozvalo se hlasitý cinkybřinky a panča se při tom hluku bůhvíproč vymrštila z postele. Vůbec nevěděla, jak se jmenuje, co je za den a kolik je hodin. Rozsvítila světlo a na posteli našla rozličné předměty, ale vůbec to nebyly ty meteority ze sna, i když si panča asi furt myslela, že jo, protože řekla no to se mi snad jenom zdá. Ale že bylo všechno v jednom kuse, tak panča ani moc nezuřila, aby se zbytečně moc neprobudila. Jenže pak zapátrala, co teda způsobilo to cinkybřinky, podívala se na zem a tam ležela ta rozbitá packa a prstýnky byly rozlítlý do všech stran. Panča zvedla hlavu směrem ke mně a procedila skrz zuby něco, co mi znělo skoro jako SMRADE JEDEN a začala sbírat ty svoje kroužky. Našla je asi všechny, až na jeden, kterej byl zrovínka důležitej, protože ho jednou dostala od páníka prej na nějaký radnici. A ten je teď dočista ztracenej. Panča prohledala všechno kolem dokola, s páníkem druhej den odtáhli postel, jestli se nezakutálel někam do útrob mojí schovky, ale kroužek není. Panča přemejšlí, jestli nemá začít lustrovat naše hovínka, kdyby to náhodou někdo spolkl, ale to prej snad ten kroužek radši oželí. Trochu mě podezírá, že jsem si stopil prstýnek pro Waldinku, ale copak bych svojí nevěstě nabízel nějaký obnošený zboží???

A tak je panča zatím neokroužkovaná, možná už ani není ženatá a já jsem spokojenej, že sice jsem si žádnou dobrotu nenasekal, ale zato jsem překonal osobní rekord ve skoku do výšky. A to se přece počítá.

Váš výškový pracovník Fanda

15. března 2013 - Hooodně koleček

Noc je vcelku nudná záležitost, v tom mi dáte určitě všichni za pravdu. Všude je ticho a tma a jeden se může unasnažit, aby to trochu žilo a stejně je to naprd. A tak jsem se tuhle rozhodl, že když nejde zábava za mnou, půjdu já za ní.

Šel jsem za ní do obýváku, protože mi přišlo, že tam by se toho dalo nejvíc vymyslet. Večer předtím jsem totiž pozoroval páníka, jak tam prováděl nějakou zajímavou činnost. Z jedný velký hromady lesklých koleček vytvářel spoustu dalších menších hromádek. Nevěděl jsem, proč to tak dělá a chtěl jsem tomu přijít na kloub, ale páník mě docela nešetrně sundal dolů a řekl FANDA, NE! Nebudu vám lhát, dotklo se mě to, protože jsem myslel, že my chlapi držíme spolu. Teď v noci tam ale nikdo nebyl a tak jsem mohl nerušeně bádat. Vypadalo to tam ještě líp než večer, protože na hromádky těch koleček přibyly popsaný papíry, to aby páník věděl, co na čem je. Z pozdějších řečí jsem vyslechl, že prej to byly cédéčka s nějakýma záležitostma pro různý školy, kde páník učí a protože už jich měl moc a začínalo to být nepřehledný, tak si to takhle pěkně zpřehlednil.

Jenže to jsem nevěděl, páč mi o tom jako vždycky nikdo neřekl a proto jsem musel bádat sám. Zkusmo jsem do jedný hromádky strčil packou a byl jsem mile překvapenej, jak lehounce se kolečka sesunuly ze stolu dolů. A to se mi moc zalíbilo. Skoro to ani nenadělalo žádný hluk a tak nehrozilo, že mě někdo nečekaně vyruší. Začal jsem úřadovat a bylo fakt moc parádní, jak pěkně mi to šlo od pacek a jak se stůl postupně vyprázdňoval. Aspoň na něm už zase bylo dost místa pro upracovanýho kocourka, kterej si po tý šichtě potřeboval odpočinout.

Najednou někdo rozsvítil a kolečka na zemi se tak zablýskaly, až jsem sebou dočista trhnul. Byla to panča, kterou vzbudilo to, že ji nebudím. Podívala se na kolečkový nadělení na zemi a pronesla kupodivu klidným hlasem: Noooo, to tady bude mít někdo radost... Docela mě to překvapilo. Já teda dobře vím, že jsem pokaždý k užitku, ale nevěděl jsem, že to konečně pochopila i panča. Jenže se ukázalo, že to myslela úplně jinak, než jak to říkala. Škodolibě přitáhla k tý kolečkový podlaze nešetrně probuzenýho páníka a ten - protože není tak vzteklej jak panča a protože neumí nadávat naší řečí a taky nemá takovej vybranej slovník - tak ten jenom zvolal - FANDAAAAAAAAAAA!!!!

Panča mu honem přinesla smetáček a lopatku, aby to nadělení mohl smést na jednu hromádku, ale pak se trochu zastyděla a pomohla mu ty kolečka sesbírat. A jak myslíte, že to všechno dopadlo? Z koleček vyrostl jeden stejně velkej komín jako na začátku příběhu, já jsem byl vyhozenej z místnosti, ta byla uzamknutá, abych se tam zase neproplížil a šlo se znova nudně spát. To se jeden může snažit jak chce a stejně z těch ospalců nic nevytluče. Proč nemůžou spát jak každej normální koček ve dne???

Váš z obýváku neoprávněně vykázanej Fanda

12. dubna 2013 - Povelikonoční zpověď

Kamarádi spolukočkové!

Chci se vyzpovídat ze svých předvelikonočních, velikonočních i povelikonočních hříchů, ale nevím, jak přesně má taková zpověď probíhat, panča je totiž trochu zaostalá a do kostela mě nikdy nevzala. Přitom se vsadím, že tam musí být spousta zákoutí, který by takovej badatel jako já moc rád prolezl a nakonec bych se možná i dozvěděl, jak to zpovídání vypadá.

Takže čím bych tak začal....

1) Tohle sem snad ani nepatří, protože podle mě, pomáhání není hřích. Ale panča trvá na tom, abych to uvedl. Plácala se zase se salátem a mě nechala za dveřma, protože v kuchyni úřadovala záškodnice Jolanka. Naštěstí má panča ještě nějaký zbytek svědomí a tak když za sklem dveří uviděla tyrkysově svítit moje žalostně vyvalený oči, zavřela Prdelína i Jolču a pustila do kuchyně mě. Příprava salátu byla teprve ve fázi loupání brambor. Panča je vytahovala z hrnce a šlupky házela na obrácenou poklici. Určitě vás hned napadlo - no tohle, co asi čekala, že se stane? A stalo se přesně to, co nejspíš při svým nedovtipu nečekala. Stačilo dloubnout packou do vachrlatý poklice, ta se zatočila jako nějaká káča, zakývala se ze strany na stranu a dřív než mohla panča zakročit, s břinkotem se sesunula k zemi a obyčejná dlaždičková podlaha se v tu chvíli změnila v o moc hezčí slupkovou podlahu. Panča pronesla jen moc krátkou větu: TAK A DOST!, velmi nešetrně mě popadla za bůčky a vyhodila mě za dveře. Pak už mi nepomohly ani tyrkysově zářící kukadla, ani vytí nešťastných árií.

2) Krádež asi bude hřích, to uznávám. Ale zase mám tu polehčující diagnózu zloděj z Kyjova, tak nevím, jestli by se na to neměl brát zřetel. Ukradl jsem panče takovou modrou kočičí hlavu a ukradl jsem ji asi už stokrát. Do hlavy si panča prvně dávala tu divnou věc, co se strká do počítače, blešku, ale pak si ji tam dávat přestala, protože nechtěla kromě hlavy přijít ještě aj o tu blešku. A tak jsme spolu začali bez nějaký dohody hrát takovou hru - já kradu panče, panča krade mně a máme z toho zábavu oba dva. Já mám radost, že jsem zase panču oblafnul a ona se chechtá, když si kořist nesu důležitě v tlamce a myslím si, že mě nevidí. (Já VÍM, že mě vidí, ale přece jí nebudu kazit radost!)

3) Rozbití věci je taky hřích? I když jsem to původně rozbít nechtěl, jen se na to podívat? To tuhle panča našla něco divnýho na zemi a vůbec nevěděla, co to je. Šla na radu za páníkem, ten se na to taky dlouho díval a pak se zeptal, jestli to nepatří do žehličky. Tak se panča podívala na žehličku a ta byla fakt nějaká nedodělaná nebo co. Něco jí chybělo, ale tahle věc tam nepasovala. A pak na to páník přišel. Tahle věc pasovala do jiný věci, kterou pak našli pod postelí ve schovce a když se tahle věc dala do tamtý věci, tak to do žehličky už zapáslo. Akorát že to bylo nakřáplý a poškrábaný a trochu z toho teď vytýká voda. Panča mi řekla, že už nevím, co bych roupama dělal. Přitom já jsem slušně odčervenej a roupy nemám, to by mohla vědět.

4) Mazlení teda hřích rozhodně není, to vím nabeton, ale přece jeden se může vyzpovídat i z toho, né? To takhle v noci panča vstala a šla se vyčurat do budky. Né do tý naší, ale do člověcký. A já mám v noci vždycky mazlivý záchvaty, který nemůžu ovlivnit a měním se z normálního Fandy v chrochtavý selátko. Motám se panče pod nohama, nastavuju svoje 7-kilový tělíčko k podrbání a pomalu se u toho roztýkám na zem, až je ze mě velkej rozpláclej kocourek, kterej se divže blahem nezalkne. A zrovínka takhle to bylo i teď a já jsem byl v tak mazlíkovací náladě, že jsem panču nepustil do postele celých asi 40 minut. Pak už mi panča řekla, že jde spát, ale předtím mě ještě trochu víc vymazlila v náručí a nakonec byla ráda, že jsem ji samou láskou škrábl a mohla mě s čistým svědomím dát na zem, ať už si chrochtám dál o samotě.

5) Píchanec je hřích velikej, ale panči, né můj. V sobotu po Velikonocích mě prvně krásně učesala, abych byl povolnější a pak mě sprostě a naprosto nečekaně namáčkla do kočkotašky. Když už jsem byl zavřenej a nemohl jí utýct, tak ke mně promluvila: Faní, všichni už to mají odbytý, tak musíš taky, to se nedá nic dělat. Na to jsem jí odpověděl velmi rozčileným mňouknutím, který vám tady ani nebudu překládat, protože prezident má mluvit slušně. Naštěstí u bílopláště celá akce proběhla rychle. Prohlídl mě, pochválil čistý ouška (nejsem žádný čuně), zkontroloval tyčkou zadek a řekl, že teplota je v pořádku a ještě než mě finálně prodírkoval, tak mě postavil na váhu a ta mu řekla nějakou divnou lež, že prej vážím 7,10. Na to konto panča zakoupila nějaký ochuzený granule a teď všichni jíme eunuchový krmivo. Tak nevím, ale to se mi nezdá, že bych byl takovej cvalda. Kdoví, jak mu to tam váží, bíloplášťovi. No a než jsem se vzpamatoval, už jsem byl zase doma a na odškodnění jsem dostal o celý jedno kolečko šunky víc než ostatní.

6) Nález. Tak tohle hřích není zcela jistě, ale prej nálezu předcházelo nějaký shození a pak ztráta a to že hříchy jsou. No ale podstatný je to, že panča konečně nalezla svůj ztracený radniční kroužek. Vůbec nebyl na zemi, kde to prolízala centimetr po centimetru a zničila mi kvůli tomu podpostelní sbírku, ale celou tu dobu byl nahoře na tý polici, odkud tamta prstýnková packa sama spadla. Kroužek musel sklouznout už tam a né jako ty ostatní dole na zemi a proto ho taky na zemi nemohla najít, to dá rozum. A tak měla radost a já jsem měl taky radost, že už nebudu v nemilosti.

Tímto jsem se očistil od všech hříchů i nehříchů a můžu začít s čistým štítem. No není nakonec na tom světě přece jen krásně?

Váš vyzpovídaný a ulevený Fanda

30. května 2013 - 6. narozeniny a peřinkování

Šmankote, je to pravda nebo se mi to jen zdá, že ten svůj deníček poslední dobou děsně zanedbávám? Ale to je furt stejný - panča je vinna. Buď je někde na cestách a pak má kvůli tomu moc práce a nebo chcípá a nic s ní není. Takže se nebojte, že bych třeba usnul jak Šípkovej Růžen, to fakt ne.

Dneska je mi 6 kočkových let a tak bych se možná mohl lehce zamyslet nad svým dosavadním účinkováním na tomhle světě a v týhle rodině. Myslím, že s mým příchodem do Jihlavy panča vyhrála první cenu v loterii. Nejenže si díky mně utužuje fyzickou kondici a duševní hygienu, ale taky mám nemalou zásluhu na stálém udržování čistoty v domě díky příhodám, po nichž zpravidla následuje procvičení hlasivek a úklid postižené lokace. Dále si můžu s čistým svědomím přičíst k dobru oživení do té doby poklidné, řekl bych až nudné, domácnosti, i to, že jsem panču mockrát vybičoval k nečekaným slovním projevům, o jejichž existenci ve svém nitru neměla ani tušení. No prostě, já říkám, Fanda do domu, Bůh do domu.

Ale zpět k přízemním věcem. Zima je snad už nafurt odejitá a tak jsme zase začali s Frodem, Kubou a pančou na vodítku chodit ven. Teda ona si myslí, že na vodítku je Kubajzník, ale to je blbost, mám to moc dobře napozorovaný a tak vím, že tý dvojici velí jasně Kuba. Někdy ale panča potřebuje venku taky něco udělat a tak ji ve funkci zastoupí páník a panča má tím pádem volný ruce. Takový chvíle mám rád, protože vím, že se bude něco dít. Zrovínka jako tuhle, když panča chtěla zasadit růžový peřinky. Ona jim říkala vřes, ale to je hloupý slovo, peřinky mi zní mnohem líp. Krásně se v těch kytkách leží, jsou měkký, jeden to pod sebou ani necítí a přitom si připadá dočista jako v peřince. A tak když panča přinesla ven dlouhou rakvičku s hlínou, ve který měla tyhle peřinky nasázený, hned jsem věděl, že už zase myslí na moje blaho. Chtěl jsem ji překvapit svojí bystrostí, jako že mi o ničem nemusí říkat, a tak jsem počkal, až odejde pro velkou lopatu, aby s ní udělala díry do země. Jakmile byl vzduch čistej, uskutečnil jsem pro panču to překvápko. Vlezl jsem si na peřinky a natáhl se na nich jak dlouhej, tak dlouhej. Širokej né, to bych přece přepadl. Podivil jsem se, že z peřinek pode mnou začalo odpadávat moc a moc růžových kvítečků, to vám vypadalo skoro jako nějaký chumelení. A když jsem se trochu zavrtěl, aby se mi to moje útlý tělo líp rozložilo, tak to padalo ještě víc. Zrovna když jsem si začal čistit pacičky a moc pěkně užívat sluníčka, objevil se nade mnou něčí stín. Otevřel jsem jedno oko a ona to byla panča s pusou dokořán. V hlavě se jí to asi hemžilo myšlenkama a nevěděla, která je ta správná:

1. jestli honem letět pro fotící krabičku pro zachycení mého peřinkového polehu

2. vyhubovat mi, že jsem údajně zválel a dolámal peřinky

3. naopak rozplývat se nad tím, jak krásně mi to v nich sluší.

Ale pak si vzpomněla, že jsme venku a jsou tam určitě taky sousedi a kdyby použila myšlenku č. 2, mohli by si pomyslet, že je dočista jazykově pokažená. A tak se rozhodla pro myšlenku č. 4, která ji předtím vůbec nenapadla. Spolkla jedovatou slinu a potichu pronesla: Tak to ti teda Fando pěkně děkuju.

No vidíte, jak to jde. Stejně vím, že se jí do ničeho vůbec nechtělo a tak byla nakonec ráda, že nemusí děrovat zem a sázet peřinky, do kterých bysme stejně my kluci chodili čurat. Já jsem z toho vyšel s poděkováním a nadějí, že za tu moji iniciativu na mě bude v sobotu čekat narozeninovej dortík. Aspoň takovej, jakej dostala Joluše.

Váš šestiletý prezident Fanda

21. června 2013 - Hledá se Nemo

Kamarádi, tak mám po narozeninách. Dostal jsem slíbenýho dorta a básničku od Waldinky, kterou mi panča aj s Waldinčinýma fotkama vytiskla, abych ji měl pořád na očích a od Sazinky mi pošťák přinesl parádně voňavou hračku, se kterou jsem pak trávil dlouhé šťastné chvíle. Na fotogalerii mých fotek se můžete podívat TADY.

Nebyl jsem ale sám, kdo měl narozeniny. Měla je taky panči malá neteř. Ten můj dortík by jí ale prej asi nechutnal, básnička byla jen pro mě a hračku někdo celou rozkousal a tak jí místo toho panča koupila takovou tu prťavou počítačovou věc, blešku, protože si ji prej neteř přála. Tahle bleška ale nebyla nudně obyčejnská, vypadala dočista jako rybička Nemo. Ležela uvězněná v plastovým obalu a zdála se dost smutná a to jsem přece jako zvířátkovej prezident nemohl nechat být. A tak jednoho rána Nemo zmizel. Neležel na polici, kam ho panča předtím dala, nebyl v šuplátku, kam ho měla dát, nebyl pod postelí ve schovce, kam se detektivní agentka okamžitě podívala a nebyl ani na žádným dalším místečku, kam si obyčejně svoje úlovky ukládám. Panča byla moc rozzlobená, protože bleška nebyla zrovna nejlevnější a taky narozeninový den se už blížil. Vyslýchala mě jako nějakýho zločince, pak to na mě zkusila pro změnu cukrátkově, ale já jsem se k ní nonšalantně natočil zadnicí, pevně rozhodnutý Nema nevydat.

Takhle to šlo pár dnů, až se přiblížila ta narozeninová sláva. Panča pochopila, že Nemo je nadobro odplavanej a tak s těžkým srdcem zalovila v peněžence a papírek, co tam našla, vyměnila za novou blešku s Nemem. Když ji přinesla domů, přísně se na mě podívala a pak si šla dárek uklidit do skříně do tašky, ve který už měla připravený další dárky. A jak tak v tý skříni štrachala a hrabala se v tašce, tak jí najednou mezi tím skříňovým nepořádkem do očí praštilo něco oranžovýho. Šáhla po tom a co myslíte, že vytáhla? Ano, byl to ztracený Nemo. Obal byl už trochu načatej a nejpyšnější jsem byl na otisk mýho chrupu ve vyboulený části obalu, ale Nemovi vůbec nic nebylo, na to jsem byl náramně opatrnej, abych ubohýmu rybovi neublížil. Panča se na mě zadívala a řekla - teda Fando, já tě už jednou přetrhnu jak hada!!! Ale takový výhrůžky se vůbec nebojím, jednak žádnýho hada nemáme a kdybysme ho měli, tak by ho panča určitě netrhala. Takže všechno mělo šťastný konec. Já jsem udělal, co jsem mohl pro záchranu němé tváře, neteř měla z dárku velkou radost a panča má o blešku víc.

Váš rybovej zachránce Fanda