13. listopadu 2012 - Gourmetobití

Kamarádi, už jste někdy byli málem umlácení konzervičkama? Milovanýma gourmetkama? Těma, co na panče každej den žebrám, až mi leze jazyk z tlamky? Kvůli kterým jsem ochotnej i potupně panáčkovat? Tak mně se to skoro stalo a hned vám povím, jak. Ale musím říct jednu věc, tentokrát jsem fakticky nic neudělal a v akci byl zapletenej nějakej úplně cizí kocourek. Jakej, to vám prozradím až na konci.

Takže co se to vlastně stalo. Panča byla nakupovat. To domů vždycky přinese nějakou dobrotu i pro nás, ale furt u toho brblá, že jsme vyžírkové a kdo prej má takovou bandu otesánků pořád sponzorovat. Jenže teď přišla a vůbec nebrblala, naopak se dost šťastně usmívala. Oni totiž v obchodě měli hodně zlevněný gourmetky a tak panča nelakotnila a nakoupila jich pro nás plnou tašku. Byla zrovna sama, bez plechovýho vozítka a aj bez nosiče, tak měla ruce vytahaný skoro až k zemi, ale i tak byla spokojená, jakej se jí zadařil dobrej obchod. Přišla domů a zrovna když otevírala dveře, tak slyšela vyzvánět telefon. Takovej ten, co je strčenej drátem ve zdi, né mrňavej, kterej někdy kradu. A protože nevěděla, kdo to volá, tak honem běžela k tomu telefonovi a tašku s gourmetkama opřela o moji taburetku nad schodama. Rychle jsem na taburetku vyskočil a mrknul do tašky a to, co jsem uviděl, mýmu oku náramně zalahodilo. Prostě představte si něco, co máte na celým světě v bříšku nejradši a že toho vidíte plnou tašku. Ttaky byste se zaradovali, že jo?

A tak jsem zase seskočil a do tý nabouchaný tašky jsem strčil pacičku, abych se podíval, jaký příchutě panča nakoupila. A vtom se to stalo, to vám byl takovej fofr, že jsem ani nevěděl, jak se jmenuju. Na scéně se asi objevil ten cizí kocourek, protože najednou se taška překlopila a konzervičky se začaly kutálet ven a ze schodů dolů. Uháněl jsem, co mi krátký nožky stačily, ale ty zpropadený konzervy utíkaly pořád za mnou. Dělalo to hrozný kravál a slyšel jsem panču, jak třískla telefonem a letěla se podívat, co se to zase děje. Uviděla mě vykulenýho dole pod schodama, skoro zasypanýho gourmetíma konzervama, jeden schod byl trochu štípnutej, jak po něm některej asi moc zlobivej gourmetek skákal a zbytek konzerviček, těch, co nebyly moc hrrrr, zůstalo zaparkovaných na schodech. Očekával jsem jako vždycky nějaký nespravedlivý ohodnocení situace, ale panča mě překvapila. Pochopila, že já jsem v tom všem tentokrát docela nevinně a že za to může ten neznámej kocourek, kterýho ani neznám. Nakopla tu už skoro prázdnou tašku, ze který se ještě líně vykulila poslední nevysypaná konzervička a zavrčela strašidelným hlasem: debilní otravnej Telecom, ten ať mě už fakt nesere!!

Tak to vidíte, Telekom to udělal a žádnej Fanda. Jupííí. Na gourmetky jsem nezanevřel, i když mě na tom úprku ze schodů skoro umlátily a na Telekoma taky ne, byl jsem rád, že se to tentokrát svezlo po něm.

Váš úplně ulevenej, nevinnej Fanda

26. listopadu 2012 - O nahatý zdi

Doma je teď celkem nuda. Ven se moc nechodí, panča furt něco dělá, Vendelín s Bezvocasou jsou většinou zavření dole a tak co má asi tak jeden kocourek pořád dělat, že jo? Je pravda, že nějakou menší zábavu si vždycky najdu a protože opakování je matka moudrosti, tak opakovaně, pravidelně a opravdu precizně každý den tahám věci ze skříně, ale to už je stará ohraná písnička. Bylo prostě potřeba poohlídnout se po něčem jiným.

A jak jsem se tak porozhlížel, padl mi do oka odchlípnutej kus modrýho papíru na zdi, kterej se přímo nabízel ke spolupráci. Skoro jsem zapomněl, že jsem si ho už dřív takhle pěkně předpřipravil. Bejvala tam totiž taková nafouklá bublina, která nevypadala moc esteticky a tak jsem ji trochu propíchl, aby splaskla. Ta dírka se pak pořád nějak zvětšovala, až tam najednou visel ten parádní odchlíplej kousek. Teď jsem ho chytil do zoubků a udělalo to škrrrrrrrr. To bylo fakt moc krásný. Chytil jsem to znova a teď to udělalo škr škr škr. Už to nešlo tak lehce jako předtím, ale Fanda se nikdy nevzdává, to je snad všem jasný. A tak jsem se do toho opřel plnou parou a najednou ten papír povolil celej, udělalo to jedno velký škrrrr plác bum a celej velkej kus ležel na zemi a s ním i trochu zdi.

Panča slyšela nějakej podivnej šramot a tak přišla na kontrolu. To, co uviděla, bylo podle mě moc hezký. Ležel jsem jako vydra na zádíčkách na koberci mezi tím zďovým nadělením, kolem mě plno natrhaných malých papírků a v zubech jsem si slastně přežvykoval velkej kus modrý tapety. Zeď na rohu vypadala bez svýho svetýrku dočista nahatě a panče asi prdly nervíky, protože na ni zaječela: KURNÍK TY POTVORO JEDNA MIZERNÁ, BUDE UŽ TADY NĚKDY KONEČNĚ KLID??? Ta to teda dostala, ta zeď, viďte? Za trest ji panča s páníkem hned druhej den přelepili jiným kouskem tapety a řeknu vám, že teď to tam drží jak přibitý a budu mít dost práce dostat se tomu pod kabát.

Váš šikovnej Pat a Mat Fanda

5. prosince 2012 - Pečení, ječení a léčení

To se vám tuhle panča rozhodla, že nebude divná a letos o Vánocích teda něco upeče. Minulej rok se na to vyflákla a připravila mě tak o spoustu zábavy. Byl jsem proto moc rád, že se v ní teď hnulo svědomí a chtěla mi to vynahradit. Nemusela mi přitom vůbec posílat nějakou pozvánku ani mi to oznamovat, takovýhle věci já hned poznám. Stejně jako poznám, když má přijít bíloplášť a nenechám se vlákat do léčky, tak poznám i dobrý věci, na to mám prostě naučenej čumáček. A tak v den D jsem se panči držel jako její vlastní stín a sledoval ji na každým kroku.

Dobrodrůžo vypuklo v neděli odpoledne. Začalo to parádně, velkým kramařením Panča vytáhla z trouby takovej velikej plech, z lednice lepkavou kouli, ze skříňky pytlík s moukou, ze šuflíku sáček s vykrajovátkama, se kterýma se skvěle hraje. Všechny tyhle věci shromažďovala na stole a tak jsem si tam honem vyskočil, aby mi nic neuteklo. Najednou pod stolem něco zašramotilo a vykoukla na mě malá hlava. Trochu jsem sebou škubl, ale pak jsem poznal, že je to přece Jolouš a uklidnil jsem se. Nakonec už jsme se spolu aj líbali, tak teď nemělo cenu dělat nějaký fóry.

Panča si pustila vánoční zpívánky a s celkem dobrou náladou začala válečkem přejíždět po kouli, aby z ní udělala placku. Postupně jí dobrá nálada opouštěla, protože kusy koule zůstávaly pořád přilepený na tom válečku. Projevil jsem velkou ochotu neurotický panče pomoct a pacičkama jsem ty kousky sundával. Panča to ale vůbec neohodnotila správně. Popadla mě, sundala dolů, trochu mě aj plácla (!!) a procedila skrz zubiska - NECH TOHO NEBO POLETÍŠ VEN!!

Jolču taky sundala a jí jen řekla, ať si z Fandy nebere příklad. To malý pískle ještě asi bohužel neví, že člověci se vůbec nemusí poslouchat a tak si ze mě příklad nevzala. Já už jsem byl totiž zase na stole a Jolča zůstala pod stolem na židli a jen občas nakoukla, co se to děje. Měl jsem tam nahoře tolik práce, že vlastně ani nevím, jak se následující události seběhly. Vím jenom, že v jednu chvíli jsem ještě užitečnil na stole (v puse jsem zpracovával kus koule, která se mi nechtěla odlepit od zubů a ocáskem jsem shazoval vykrajovátka na zem) a v dalším momentu jsem už byl na chodbě za zavřenýma dveřma a slyšel jsem panču, jak na někoho ječí - ČUNĚ JEDNO S ČUNĚTEM, TEN MUSÍ TU SVOJI DRŽKU TAKY NACPAT DO VŠEHO!!!

Děsně mě zajímalo, který čuně tam je a bušil jsem do dveří, aby mi ho panča ukázala, ale ta byla dočista hluchá a ani se mým směrem nepodívala. Byl jsem z toho fakt rozmrzelej, takhle jsem si to pečení nepředstavoval. Ale večer, když už pak byla panča zase zklidněná a seděla s páníkem v obýváku a léčila si nervy pár upečenýma kouskama na talířku a nějakým voňavým pitivem, tak jsem za ní přišel, aby viděla, že JÁ teda odpouštět umím a dovolil jsem jí, aby mi dala slíznout pár drobečků z ruky. Řeknu vám, že se jí to teda moc nepovedlo, to pečení, už jsem koštoval lepší pochutiny. Jsem moc zvědavej, jestli spolu budeme ještě v podobných radovánkách pokračovat, ale myslím, že jo, panča prej totiž nemá rohlíčky a ty mít musí. Tak snad mi nějaký to čuně můj zážitek zase nepokazí.

Váš nevypečenej Fanda

10. prosince 2012 - Ubohej já

Auúúúúúúú auúúúúúúúúúú auúúúúúúúúúú auúúúúúúúúúúú......

Tak takhle nějak jsem si pobrekával, když jsem v sobotu ráno zavřenej v kočkotašce ujížděl směrem k bíloplášťovi. A co se jakože stalo? Z mýho pohledu skoro nic, ale panča měla na věc jinej názor. Když se v pátek večer vrátila z práce, spiklenecky jsem na ni pomrkával levým okem. Pravý bylo líný a nedělalo nic. Panče okamžitě skočil do krku knedlík a v břiše se jí rozlezli mravenci. Začala mi nad hlavou mávat různýma předmětama, abych se na ně podíval obouvoče, ale já jsem furt zaměstnával jen to jedno oko. V noci panča skoro nespala, jak ji v myšlenkách strašila představa stejný léčby, jakou si prošla s Vendelínem a Bezvocasou. MAST DO OKA, JEN TO NE!!!

Ráno se ani nemohla dočkat, až se na mě podívá a já se podívám na ni a pořád doufala, že zaměstnám obě oči. Ale kdepák, zase jsem se ospale koukl jen tím levým. A tak panča začala něco domlouvat s páníkem kódovanou řečí, abych jim nerozuměl. Páník šel potom dolů a vrátil se s něčím, co děsně nenápadně schovával za zádama. Škoda, že jsem tomu nevěnoval větší pozornost, protože pak bych se určitě nenechal tak hloupě nachytat. Byla to totiž protivná kočkotaška, kamarádi, ale to jsem právě nevěděl. Páník ji umístil za dveře na chodbu, aby nebyla vidět a panča se mezitím kolem mě ochomejtala s děsně medovýma řečma. Jako - Á tady je náš Fanoušek, toho si asi budu muset pochovánkovat.... no prostě, skoro se mi chtělo udělat poblijonka. A najednou mě panča popadla a vůbec né chovavě se mnou utíkala na chodbu k tý škaredý tašce, páník podržel víko a šup, byl jsem v pasti, odkud nebylo úniku. Kor když panča pro jistotu přidržovala zip, kterej nade mnou zatáhli. Přiznávám se, že jsem strachy skoro zcepeněl. Když jsem se probral z toho úleku, už jsem byl nataškovanej jak nějakej víkendovej nákup v autě a jelo se pryč. A tak jsem aspoň spustil tu svoji úvodní serenádu, abych těm dvěma zrádcům cestu pořádně znepříjemnil.

U bílopláštíka začalo mučení největšího kalibru. Zatáhnutí za očičko, stříknutí nějakýho sajrajtu, prej aby mi znecitlivěla rohožka (nebo rohovka, co já vím), pak přišla na řadu pinzeta, při níž panča na pokraji mdlob otočila hlavu jinam, páč spojitost oka s pinzetou jí nedělala dobře od žaludku, pak nějaký stříknutí barevný vodičky, vvpláchnutí oka a nakonec verdikt, kterej už panča předem očekávala. Snažila se vysomrovat pro mě aspoň nějakou jinou léčbu než mastí do voka, ale žádná jiná není.

A tak jsem doma děsně mučenej, kamarádi. Potrvá to do čtvrtka, snad to nějak přežiju. Musím ale říct, že to má i nějaký svoje plusy. Tak třeba je na mě panča děsně hodná a to je pořád samý Fanoušku sem, Fanoušku tam a pokaždý na mě po procedůře trpělivě čeká, až zase milostivě vylezu zpod postele, aby mě mohla odměnit kouskem šunky nebo něčeho dobrýho a vůbec, ale vůbec neužívá ošklivý slova. Až si říkám, jestli ji u toho bílopláště nevyměnili za jinou. Ale kdo by tamtu starou zase chtěl, že jo?

Ze všeho mi vyplývá jedna věc. Každý trápení je pro něco dobrý, ale stejně se už těším, až mi tahle mučírna skončí.

Váš jednookej Fanda

19. prosince 2012 - Poslední předvánoční zápis tuze hodnýho Fandy

Minule jsem začal brekotem a trochu se za to teď stydím, ale to víte, emoce byly silnější než já. Taky kdo by nebrečel, když by ho polapili do tašky a unášeli bůhvíkam. Ale naštěstí si můžu reputaci napravit. Oči už mám jak dvě pětikačky, mazání jsem snášel děsně statečně a ještě jsem nebyl ani trochu lakomej a okovou nemoc jsem bez okolků předal dál Kubovi. Ať si taky užije tý pozornosti, co se dostávala mně.

Myslím, že panču jsem trochu překvapil. Ještě u bílopláštíka byla přesvědčená, že mi doma mázne jednou a bude to zároveň i naposled, páč se pak hodně dlouho neobjevím. Ale já nejsem žádnej připosránek. Je pravda, že jsem dělal cukatůru a vždycky jsem pak pro jistotu zalítl do schovky, ale za chvilku už jsem byl zase venku a dělal jakoby nic. A tak panča měla radost, že mě to psychicky nepoznamenalo, panžto já mám paměť jako slon a ona se bála, že s ní za tohle už vůbec nikdy nebudu mluvit. No ale kdo by to vydržel? Já teda ne.

Tak toliko k mýmu problémku a teď jen ve zkratce, protože před těma Vánocema není čas na nic, ani na zlobení. Takže jsem fakticky moc hodnej, ale že by to bylo nějak extrovně zajímavý, tak to zase není. Baví mě krabicování a tak vždycky dávám dobrej pozor, když panča kramaří, jestli náhodou nevytáhne nějakou bezva krabici, do který chce něco balit. Musím být v pohotovosti, abych si tam rychle stihl naskočit, než bude pozdě a krabice bude zabalená. Panča má naštěstí ještě pořád výčitky z mazání a tak je na mě moc milá a z krabice mě nevyhání. Akorát když z ní začnu dělat jihlavskou krajku, tak už mě lehce okřikuje - ale koukejte na ten rozdíl proti minulým výjevům: Faní, nech to na pokoji... co, nenecháš? Fanoušku, já do toho potřebuju něco zabalit, víš?.... A tak si to nech, ty malej prevítku... Tak takhle se u nás teď cukrblikuje, aspoň do tý doby, než se z panči ty očičkově provinilý pocity docela vytratí.

Ale tuhle ráno to už trochu pokazila. Vstala a cestou do koupelny šlápla na chlupatej obal od nějaký tý blešky flešky. Hned si pomyslela, že jsem v noci zase kradl, obal zvedla ze země a chtěla ho dát do tašky, ale pohmatem a následně nakouknutím zjistila, že je obal prázdnej a fleška nikde. Udělaly se jí mžitky před očima, protože na tý bleše měla moc důležitý věci a bylo jí jasný, že já jen tak zbůhdarma svůj poklad nevydám ani nevyzradím. A tak začala hledat sama, v srdci děs, v očích běs, ale blešku nikde neviděla. Provinilý masťovací pocity už byly skoro úplně pryč a tak na mě vyjela: Fando, kams to zase zahrabal, zmetku jeden? Při tý větě ji napadla strašidelná věc, že jsem to zahrabal do záchodu a tak nekecám, vzala lopatku a šla trochu prosít záchudek, jestli tam něco nenajde. Něco opravdu našla, ale bleška to nebyla.

A tak panča byla celá nazlobená a skrz zuby cedila nějaký divný slovíčka o prašivým zloději a zmetkovi rozmazleným a v duchu si dávala dohromady, o jaký věci tou ztrátou přišla. Pak šla zapnout počítač a co myslíte, že na ni z bůčku vykouklo? Ano prosím, byla to ta ÚDAJNĚ MNOU UKRADENÁ FLEŠKA. Ale jestli čekáte, že se mi třeba panča za to bezdůvodný podezření omluvila, tak to čekáte marně. Akorát se rozveselila, zakřičela jupííí a šla nám, nevinným kočičkám, ze samý radosti nadělit protichlupový bonbonky. No aspoň že to!

Kamarádi moji chlupatí i člověkoví, přeju vám všem parádní Vánoce, ať si krásně naplníte bříška a vyhrajete si se všema papírama, co se nahromadí na zemi, až se budou rozbalovat dárečky. Ať se vám potom zdají ty nejkrásnější sny a ať se vám splní všechny přáníčka, na který jenom pomyslíte. A hlavně - ať jste v novým roce všichni zdraví a ať se už nikdy nikdo neztratí. Na kamarády, kteří u stromečku budou chybět, budu moc myslet a doufám, že se jim to v hlavičkách rozleží a zase se jednou vrátí.

Váš předvánočně naladěný Fanda

23. ledna 2013 - Pan Fanda a obálková švanda

Kamarádi moji, je načase přestat dělat mrtvýho brouka a zase vám cosi povyprávět o mým obyčejnským životě. Mezeru ve svým povídání bych mohl stručne sepsat do pěti bodů na konto panči, která měla:

a) moc starostí

b) moc smutku

c) moc práce

d) málo elánu

e) děsnej nedostatek chuti pomoci bližnímu svému, tj. Fandovi, s psaním

Ale teď už se snad zase všechno obrací nazpátek a já vám hnedle napíšu, jak jsem se včera poměl. Na začátek musím pro vysvětlení poznamenat, že panču hrozně, ale fakt hrozně nebaví otevírat a třídit obálky, co pan pošťák hází do schránky. Myslím takový ty nudný, s písmenkama a čísílkama, co chodí každý měsíc, třeba z penízkový úložny, z telefonovacího úřadu nebo od takových nedobrých člověků, co jim panča říká prašiví lichváři, ale co se po normálnu jmenujou hypoteční banka...

Tyhle obálky dává na jednu hromadu a když už je ta hromada větší něž mrakodrapy v Americe, tak teprve pak je začne třídit a s tím přichází moje chvíle. Děsně si mi líbí nožík na párání obálek, ale panča mi ho nechce půjčovat a odhání mě, když jí chci s obálkama pomáhat. Jenže to určitě chápete, že u takovýhle činnosti, kdy jsou po celý velký posteli rozložený hromady papíru, přece nemůžu chybět. Důležitě se mezi nima procházím, tu a tam něco porovnám nebo přendám jinam a když mě ta práce zmůže, lehnu si na některou z těch hromádek k odpočinku. Většinou se trefím na tu, kam panča zrovna potřebuje něco přihodit, ale naštěstí správně rozumí tomu, že jí tu hromádku chráním, aby se nepomíchala s jinou a umí dát uznání najevo. Říká třeba, no jo Faní, tebe jsem tady fakt nutně potřebovala...., nebo copak náš Fanda, toho kdybych neměla, tak nic neudělám... Takže vidíte, že i taková osoba, jako je panča, nemluví jenom ošklivým jazykem.

A přesně do takovýhle šichty se panča pustila včera. Páník je pryč a tak se asi trochu nudila a řekla si, honem do toho a pak rychle od toho. Přinesla si prázdnej pytel od našeho hovínkovýho steliva, aby do něj mohla házet vykuchaný obálky a dala se do roboty. Páni, to nám to na posteli pěkně přibývalo. Panča to vzala ve velkým stylu a třídila i páníkovu poštu, stejně tak nudnou, jako byla ta její. Byl jsem vám z toho celej jurodivej, protože tolik papíru pohromadě jsem snad neviděl ani o Vánocích. Práce nám šla pěkně od pacek a panča si už začala málem pohvizdovat, kdyby se do toho nepřipletl Kuba. Kde se vzal, tu se vzal, najednou skočil do mýho úřadu na posteli a já jsem se moc polekal, to se klidně přiznám. Prostě nemám rád, když mi někdo bafne za zadkem a tak když se to stalo, trochu jsem zpanikařil a při tom úleku a následný přátelský pranici jsme s Kubou panče pokazili celý její pěkný dílo. Papíry lítaly vzduchem jako nějaký nebeský psaníčka, muchlaly se a sklouzávaly na zem, hromádky už vůbec nevypadaly úhledně a seřazeně a do toho panča řvala - DOPRDELE SMRADI MIZERNÝ, JDĚTE SE LASKAVĚ RVÁT JINAM !!! A dokonce si už připravovala smotanou ruličku, že nám s ní vypráší naše chlupatý zadnice. Jenže my jsme na sebe s Kubou mrkli, jakože co jsme si, to jsme si a svorně jsme oba zalítli pod postel. Tam je totiž jednomu, a nakonec i dvěma kocourkům pěkně bezpečno.

Takže přesně takhle jsem si včera zadováděl a další podobná legrácka přijde nejdřív tak za půl roku, až se zase navrší veliká hromada.

Váš obálkově vyřáděnej, ale jako vždy nedoceněnej Fanda