15. srpna 2012 - Zlobivý misky

Tudle byly narozeniny páníka a tak se panča rozhodla, že ho potěší chutnou krmí. Volba padla na řízečky, protože, co si budeme říkat, nic lepčejšího neexistuje. Nakoupila materiál, vyhrnula si rukávy a pustila se do práce. Ještě předtím jsme si ale spolu trochu zalaškovali, protože mě chtěla nekompromisně umístit za dveře kuchyně. Nedal jsem si říct a když mě asi po sedmý nabírala ze země, aby mě odhodila do dáli, tak jsem se honem překlopil na záda, výhružně zasyčel, vytasil drápky a lehce ji kousl, aby se konečně vzpamatovala. Panča to teda nakonec vzdala a jen zahučela „tak si tady zůstaň, ty smrade, ale běda ti…!“ Větu ani nedořekla, protože takhle narychlo nevěděla, co běda.

A pak už začala konečně štrachat ve skříňkách a tahat ven věci. Nachystala si tři misky, který jednou koupila v nějakým krámě a který prej měly být náramně šikovný, protože se spojí v jednu a na lince pak není žádnej nepořádek, když se řízky tahají z moukovýho místa na vajíčkový a z vajíčkovýho na strouhankový. Taková byla teorie, ale praxe ukázala, že jsou to vlastně velký šmejdy, který v sobě nedrží a ani pořádně nestojí, protože jsou křivý. No ale panča se rozhodla dát jim ještě jednu šanci. Maso už měla připravený, tak ho provokativně položila nahoru na lednici, protože ví, že nemám na nohách perka a tak vysoko nevyskočím. Do spojených misek umístila ingredience, sundala maso a začala ho oblíkat v těch miskách do kabátku a dávat na olej. Moc se mi líbilo, jak měla za chvilku obalený prsty, dočista jako ty řízky. A tak jsem to chtěl taky zkusit. Mouku jsem vynechal, ale strčil jsem packu do vejce a rychle ji olízl. Panča jen stihla zaječet „mazej vocaď, co jsem ti říkala???“ Ale já jsem si nemohl vzpomenout, co říkala a honem jsem zamíchal packou ještě strouhanku. Panča už měla rudo před očima a chtěla mě shodit, ale měla moc volepený prsty a tak honem nevěděla, jak mě popadnout. Vzala mě teda mezi loktama, ale teď se podržte. Byla tak nešikovná, že mě ani pořádně nezvedla a tak když jsem letěl dolů, letěly misky solidárně se mnou. Všechny tři, protože byly pospojovaný a zrovínka jak na potvoru pěkně držely v sobě. Jéje, jaký se vám událo na zemi nadělení, to si nepřejte vidět. Panča byla blízko kolapsu a vůbec nevěděla, co má dělat dřív. Jestli vypnout plotýnku, umejt si ruce, uklidit tu moukovo-vajíčkovo-strouhankovou pohromu na zemi anebo nařezat Fandovi, kterej nemohl uvěřit, že se dá udělat během chvilky takovej bordel. Nakonec místo toho všeho jenom strašně zařvala „ÁÁÁÁÁÁÁÁ“, až se okna zatřásly. Skoro mi tím zkazila chuť do úklidu, ale přece jen jsem jí pomohl aspoň s těma vejcema, abych ukázal dobrou vůli. Panča nakonec vychladla a všechno dala zase do pucu, ale zbytek připravených řízků už nedostal žádnej kabátek. A mně přibylo do slovníku špatný mluvy další slovíčko, protože jsem dobře slyšel, co si pro sebe mumlala. Že prej už na další „sraní“ – ano, takhle přesně to panča řekla, nemá čas.

A víte, jak dopadly ty pospojovaný zlý misky? Celý ulepený je panča strčila do pytlíku a pak je s velkou slávou hodila do popelnice. Já jsem do popelnice neletěl a tak jsem byl rád, že panča uznala jasnou věc – za všechno mohly ty křivý šmejdový misky a vůbec ne já.

Váš docela ulevenej nevinnej Fanda

30. srpna 2012 - Boží dopuštění

Tuhle se panča vrátila z odpryču a řekla mi – Fando, tys nějak zvlčil. K tomuhle závěru ji nepřivedl letmý pohled na již tradičně vyházený skříně ani na netradičně upravenou dřevěnou kočku bez hlavy (kterou nevímkdo rozbil), dokonce ani na velmi zajímavě uspořádanou postel, kterou jsem si trochu přizpůsobil svým hracím potřebám. Ale druhá panča na mě požalovala, že je ze mě Rambo a profackovávám všechno, na co přijdu a dokonce (za to se, přiznávám, trochu stydím) jsem vzal packou po zadnici zcela nedžentlmentsky i Mrkvu Králíčkovou, co u nás byla zase na prázdninách.

Ale podle mě jsem opravdicky zvlčil až potom, co už byla panča zase doma a stala se ta věc se smrťákem. Abych to vysvětlilll - v době, kdy jsem ještě býval kocourkem a ne vlkem, jsem nejradši ze všeho provozoval nastavování zádíček na česání. Panča má takovej drátkovej kartáč a to je vám tak příjemnej pocit, když mi s ním jezdí po zádíčkách, že kolikrát zapomenu na etýketu a zůstanu na panču civět s otevřenou pusou a vypadlým jazykem. Panča si k tomuto obřadu složila vlastní říkanku, která zní – Čísy čísy čísy, pro Fanouška z mísy, čísy čísy čísanky, pro Fanouška z čítanky. Mně to moc smyslu nikdy nedávalo, ale panče evidentně jo a tak mi to pořád dokola opakovala a hlavně mě u toho pěkně česala. No a právě jednoho večera jsem si zase takhle krásně lebedil u česání, když najednou mi nad hlavou něco zatřepetalo křídlama. Jsem si myslel, že je to vobyčejnská můra a ty už jsou, mezi námi, docela nudný. Ale tahle můra byla jinačí a na zádech měla něco, co vypadalo jako lebka. Panča to viděla taky a vyjekla – fuj, Smrtihlav.

To slovo se mi tak zalíbilo, že jsem okamžitě ukončil česavou činnost a skočil po smrťákovi a nastala akce „lov na smrťáka“. Smrťák poletoval sem a tam, já po něm skákal tam a sem a panča, která rychle nemohla najít nic vhodnějšího, se snažila vyhnat smrťáka z místnosti malým polštářkem a přitom ji políval příznačně smrtelný pot. Nevím, co se smrťákem chtěla províst, ale bylo jasný, že ho URČITĚ nechce nechat napospas mně. Pak najednou smrťák vyletěl z místnosti na balkon, následovanej zpocenou pančou s polštářkem a velmi zvídavým, nezpoceným Fandou. Na balkoně jsou šplhadla a z nich došáhnu až ke stropu, takže se smrťák mohl těšit na rovnej souboj. Ale panča furt všechno kazila, jak tam tím polštářkem mávala a chtěla smrťáka donutit k opuštění soukromých prostor. No a tak jsme si tam všichni tři tak krásně lítali, dokud nedošlo k božímu dopuštění. Jedno vachrlatý šplhadlo se rozhodlo po mým tvrdým dopadu položit na bok a zrovínka muselo dopadnout na okraj kadibudky, co tam byla připravená k vyčištění a přenešení dovnitř. Kamarádi, to vám byla podívaná. Bedýnka s hovínkama vylítla do vzduchu, pak se dočista celá překlopila, písek se rozlítl všude po balkoně, jedno hovínko po cestě cvrnklo panču do nohy a smrťák to všechno pobaveně sledoval zvršku. Panča zůstala celá zkoprnělá a pak zaječela fakt dlouhý slovo:

KURVAFIXTYEXOTEJEDENSEŠTYVŮBECNORMÁLNÍ???

A tak si myslím, že právě v tu chvíli jsem už nebyl normální vobyčejnskej kocourek Fanda, ale dočista nevobyčejnskej nenormální vlk, když i panča se na to musela takhle dlouze ptát. Doufám ale, že tím neskončilo naše čísy čísy, protože to bych se zase musel odvlčit zpátky do kocourka.

Váš zvlčenej Fanda

18. září 2012 - Palmová riviéra

Tak kamarádi, víkend byl parádně příhodovej, to musím uznat.

Prvně byla sobota a k nám přijela nějaká cizí návštěva. Byly to dvě člověcký žencký a že prej musí vidět Fandu, to jako mě. Jenže já mám nějaký svoje zásady a jednou z nich je ta, že se rozhodně nenechávám pro nic za nic okukovat a už vůbec nedávám žádný rozhovory, a to ani za úplatky ve formě dobrých paštik. A tak si návštěva kvůli mě musela lehnout prvně na břicho a pak na záda, aby spatřila pana prezidenta, důstojně odpočívajícího pod postelí. Řeknu vám, že jsem se u toho docela bavil. No jo, ale to bylo do tý doby, než jsem zjistil, že u nás něco podezřele smrdí cizí kočkou a že to smrdí pořád, i když návštěva už odjela. A to znamenalo jen jedno: návštěva tady po sobě nechala furtku!! No ale trochu jsem se už uklidnil, je to jen malá holka a s tou se určitě legendárně neservu jako to bylo s Krakenem. O nový holce vám toho napíšu víc až příště, zatím nemám co psát, protože panča ji schovává jak nějakej poklad.

No a pak byla neděle. Venku bylo krásně a panča se rozhodla, že přesadí nějaký kytky, protože vypadaly chcíple. My jich doma už moc nemáme, co vám mám povídat, furt je někdo shazoval a okusoval a tak postupně mizíkovaly, až nám zbyly jen takový velký, co vypadají jak palmy. Panča je vynosila ven, aby se trochu vyvětraly a já jsem si připadal jako na nějaký Riviéře. Přiběhl jsem za pančou a otřel se jí hlavou o nohy. Panča ze mě určo měla velkou radost, protože řekla – no Fanoušku, tebe tady fakt potřebuju…

To mě potěšilo, tipnul bych si, že mě bude chtít spíš vyhnat. Ale panča evidentně chtěla moji odbornou pomoc a tak jsem se pustil do práce. Prvně jsem tý největší palmě udělal kosmetický peeling. Šlo mi to moc dobře, protože rostla z něčeho, co vypadalo dočista jako škrábací sloupek. Bohužel se to nesetkalo s velkým porozuměním a panča už ze mě žádnou radost neměla. Místo toho křikla – koukej zmizet než ti jednu natáhnu! Žádnou natahovací kytku jsem tam ale neviděl, takže vůbec nevím, co mi chtěla natáhnout. A tak jsem nemizel a dál se věnoval svojí práci. Vypozoroval jsem, že panča vyndává palmy z květináčů, tak jsem jí je trochu předpřipravoval, aby neměla tolik práce s tou hlínou. A pak kolem mě něco prolítlo, prej to byla vážka. Sekl jsem s prací, abych si vážku prohlídl zblízka a v tu chvíli ta největší palma moji zradu nevydržela a omdlela. Fakt, práskla sebou na zem jak podťatá. Přísahám, že jsem se jí ani nedotkl, když jsem přes ni letěl za vážkou, ale panča už zase ječela na mě: Já se z tebe fakt už jednou asi poseru, ty pometlo pošahaný!!!! Podívej, co děláš!!!

A tak jsem se teda podíval. No bóže, z jedný kytky měla panča hned dvě, tak proč tak vyvádí?? Místo aby se radovala, tak tu omdlenici vytáhla zuřivě z obalu a mrskla ji na zem, sotva jsem stihl uskočit. I tak mě její lístky pošimraly po zadku. Ještě že se potom šla panča uklidnit za tou malou holkou a na mě si už ani nevzpomněla. Já jsem se šel uklidnit na zahradní stůl, kde bylo moc hezky a nikdo tam neječel. Panča si mě pak chtěla usmířit, tak mě drbala po zadku a ukazovala mi různý xichty, abych se na ni podíval, ale já jsem schválně hrál uraženýho a nevěnoval jí ani jedinej pohled. Dobře jí tak!!

Váš neprávem osočený palmový odborník Fanda

8. října 2012 – Pády, ztráty a nálezy

Že jsme my kočkové mnohem šikovnější ve spoustě věcí než obyčejnský člověkové, to vím už dávno, ale ta moje panča je úplně parádní exemplář nemehla. Já, když už vyjímečně spadnu ze schodů, jako třeba při našem prvním seznámení s Krakenem, tak padám elegantně, dole se jen tak oklepu a hned zase běžím dál. Ale když sletí panča? No to bych vám přál vidět. Vrátila se totiž domů z nějakýho svýho trajdání zase celá pokažená a kňučela jako já, když chci jít ven. Jenže panča jít ven vůbec nechtěla, kňučela proto, že ji bolela dolní packa. Na tom výletě totiž spadla ze schodů, ale bylo to dočista bez ladnosti a elegance a ještě si přitom poranila tu packu. Tak co byste na to řekli? No prostě nemehlo, to říkám já. Ale aspoň mi to přineslo nějakou zábavu. Doma si totiž tu pazouru mazala nějakým nevoňavým sajrajtem a pak si na ni chtěla dát pérovací síťovku. Pozoroval jsem ji a čumáček se mi klepal z toho pachu, ale přitom se ozvala i moje zlodějská čest a heslo „Odnes, co můžeš“. A tak jsem popadl tu síťku do zubů a pelášil s ní pryč. Panča na mě řvala Fanouši, naval to zpátky, smrade jeden, ale nebylo jí to nic platný. Ani se za mnou nemohla rozběhnout, protože s pokaženou a namazanou packou jí to nešlo a tak za mnou po nějaký době doskákala po jedný noze a výhružně zavrčela – kams to dal, hajzlíku??? Chtěl jsem mlčet jako ryba, ale zradila mě samotná síťovka – kousek jí vykukoval zpod mýho útlýho bříška. Panča se kupodivu dokázala mrštně sehnout a úlovek mi ukradla zpátky a přitom mi vynadala do zlodějů zlodějských. A pomyslela si, že tím naše laškování skončilo.

Později večer jsem počkal, až bude panča ve sprše, to je totiž vyloženě bezpečno na novej průzkum a hledání pokladů. A tak když se panča dosprchovala a velmi opatrně chtěla vylízt z vany, uviděla, jak se pootevřely dveře a dovnitř nakoukla moje hlava. Panča už byla zklidněná, tak mi řekla – čáu Fanííí a hned na to – co to zase v tý hubě máš, krucifix? Ano, přišel jsem drze panče předvíst novou kořist – byl to chlupatej obal od telefonovací krabičky. Panča volala páníka o pomoc, ale ten byl dole a žádný žalování neslyšel. A tak se panča musela velkým fofrem usušit a honem za mnou dopajdat. Telefonovací krabičku našla vyplivnutou uprostřed obýváku na zemi, s tou se mi tahat nechtělo, ale obal byl zmizelej. Nebyl ani pod postelí (nejsem přece hlupák, věděl jsem, že tam se podívá nejdřív) a nebyl vůbec nikde. Teprve ráno, když druhá panča šla uklízet jednu kadibudku, tak zavolala – ježišmarja co to je??? A že nevíte, co to bylo? Byl to on, chlupatej krabičkovotelefonovací obal. Tak vidíte, jak dobře jsem ho schoval. Panča se na mě moc zlobila a obal si už na krabičku nikdy nevrátila.

Ještě musím říct, že s bezvocasou začíná bejt docela zábava. Nejradši ji pozoruju ze schodů, když ji panča pustí zezdola na chodbu. To se dobře usadím, prostrčím hlavu skrz šprušle a dívám se na ni jak na televizi. Tuhle mi ji panča dokonce strčila až pod čumáček a řekla mi – Faní, dej Jolance pusu. Zrovna jsem ji chtěl olíznout, ale když jsem slyšel to o tý puse, tak jsem se hned stáhl. Ugrhhhhhhhhh, pusu, to spadla z višně, né? Ale musím uznat, že se mi to prtě snad i zamlouvá a nejlepší na ní je to, že si dočista ochočila Krakena. Tak ať žijou Bezvocasý! (Ale hlavně aby si nechtěla ochočit i mě!!)

Zatím ještě furt neseznámenej Fanda

23. října 2012 - Noháčová story

Jo jo, vím, že teď psaní trochu flinkám, ale případné stížnosti směřujte k ženckým, to jako k panče a Jolče. Ta první se může z tý druhý zbláznit a ta druhá dělá všechno pro to, aby z ní ta první bláznila. To vám je fakt doma blázinec... Ještě že jsem tam taky já, kterej všechno vrací do původních kolejí. A tak když slyším oblíbenou větu KLUCI, JDEME VEN a panča ji ještě podpoří zacinkáním Kubajzníkovýho vodítka, tak se můžu dočista přerazit, jak letím ze schodů dolů, abych stál první u dveří. Jolouš a Vendouš ven nechodí a tak nemusím dávat pozor, jestli mi nějakej přízrak nestraší za zádama a bezva si to tam užívám. Někdy se dokonce vyskytne úplně nečekaná zábava jako třeba zrovna tuhle o víkendu.

Bylo moc hezky, panča odhodila svršky a šla vykonávat nějakou záslužnou činnost na zahradě. Já jsem si prvně proběhl všechny známý místa a očuchal se přes plot se sousedovic ťulpasem Benem, kterýho se vůbec nebojím (ale dávám dobrej pozor, aby zůstal za tím plotem). Je to divnej pes, co neštěká, ale chrochtá a tak vlastně ani nevím, jestli to náhodou není spíš nějakej ten pašík. Vždycky se na sebe dlouho mlčky díváme a zkoušíme, kdo má silnější nervy. A věřte nebo ne, většinou je to on, kdo odskočí pozpátku od plotu a jsem to já, kdo odchází s vítězně vztyčeným ocáskem. Zrovínka takhle jsme si spolu zalaškovali aj o tom víkendu a když jsem si odbyl tenhle úvodní rituál, tak jsem se zaměřil na sušák s prádlem, kterej panča vytáhla ven. Zaujalo mě na něm něco srandovního, co vypadalo jako nějaký hubený dlouhý nohy. Musím říct, že moje panča takovýhle věci vůbec nenosí a tak by mě klidně o tuhle bezva zábavu připravila, ale naštěstí je tady ještě druhá panča, která naopak dbá o moji potěchu a těch srandovních kousků má docela hodně. Teď jich několik viselo ze sušáku dolů a tomu se nedalo odolat, ani kdybych se rozhodl být zrovna za nudnýho Fandu. A tak jsem si úplně lehce stáhl jeden pár těch noháčů dolů a odběhl s nima na trávu. Tam jsem se rychle pustil do jejich úpravy - zkoušel jsem, jak moc se dají natáhnout, jak dlouho potrvá, než do nich udělám dírku a vůbec co všechno tyhle noháče vydrží. Panča si mě moc nevšímala, jen sem tam zvedla hlavu, aby viděla, že jsme všichni v dohledu. Jenže pak se mi ty noháče zahákly o nějakou větvičku a nechtěly jít se mnou dál. Svedli jsme spolu nelítostný boj - držel jsem jednu nohu v zubech, v očích měl děs a skokama pozpátku ji natahoval, až z ní byla dlouhatánská šňůrka. Panča se šla podívat, s čím se to peru a pak se začala děsně smát. No bodejť by ne, vždyť to nebylo její. Řekla mi no Faní, ty seš teda exemplář... (a fakticky nepadlo vůbec žádný špatný slovo!!) a pak honem zavolala páníka, ať se jde taky podívat. Nakonec tak trochu zlomyslně zavolala i druhou panču, ale ta už to chudák nestihla, protože kus noháčů se konečně přetrhl a já jsem s kořistí utekl vítězně pryč. Druhá panča si posbírala ze stromku ten zbytek, usoudila, že už se jí asi k nošení hodit nebude a místo aby si ho zasuvenýrovala, tak ho hodila do popelnice. Slyšel jsem něco o malým smradovi, kterýho vyhodí z domu a tak si myslím, že to asi myslela Jolanku. Protože jak známo, Jolča je prdlavka. Ale možná se za ni postavím, je totiž docela legrační a není špatný mít v rodině konečně někoho, kdo vás respektuje a vzhlíží k vám tak, jak si to zasloužíte.

Večer šla panča plnit misky a když jednu vytahovala zpod postele, našla v ní urvanej kus noháčů, kterej jsem si ušetřil a přinesl domů. A co myslíte, že s tím udělala? Vzala mi to a šla s tím za druhou pančou, prej jestli náhodou nepotřebuje punčocháče. Zlodějka jedna, přece kdybych je chtěl darovat, tak to snad udělám sám, ne?

Váš okradený Fanda

5. listopadu 2012 - Brnky brnky

Kamarádi, jsem tak trochu na vocet. Co je u nás ta bezvocasá furtka, tak je panča skoro furt zalezlá s ní a s Vendelínem dole a na mě dlabe. Jsem jí dobrej akorát večer, když jde spát. To je pak samý Fandí, Fáňo, Fanoušku a cukruje jak nějaká hrdlička, abych jí věnoval svůj inteligentní pohled. No ale má to aj svý dobrý stránky, nebýt pořád tý stíhačce na očích. Je čistej vzduch a tak se mi celkem daří provádět psí, vlastně pardon, kocouří, kusy. Abych tak nějak shrnul, co se událo od minula:

1) V koupelně jsem strhnul závěs. Jasně, že jsem za to nemohl, jen jsem se snažil chytit jednoho zbloudilýho komára, kterej asi nevěděl, že už je zima a má bejt proto někde zalezlej. Panča se zrovna sprchovala a z druhý strany se jí vybouloval závěs, jak jsem na něj s loveckou vášní naskakoval. Zdálo se jí to vtipný a smála se tomu. Pak ale přišel velkej výskok, zásek drápkem a tyč i se závěsem se poroučela k zemi, nechávajíc po sobě na zdi uměleckou rýhu. Panča se přestala smát, honem si chytla hlavu, aby nebyla tyčí praštěná a mně vynadala do splašenýho jezevce.

2) Vytvořil jsem vlastnopackovej podpis do časopisu, kterej si panča schovává. Objednává si ho z cizích krajů, pokaždý si ho oblíkne do průsvitnýho obalu, aby se jí nepokazil a po proštudování si ho posvátně přidává k hromádce takových podobných časopisů. Tenhle poslední nechala na komodě, kde tak rád vylehávám a to neměla dělat. V noci jsem se pustil do úpravy a ráno panča našla svůj poklad s vykousanou dírou asi na pěti stránkách a krásně symetrickýma čárkama od mých drápků. Moc se zlobila a řekla, že mi už jednou nakope prdel.

3) Tak trochu jsem rozbil hrníček s kočkou, velikej a oblíbenej. Panča mu říkala bazén a moc ráda z něj pila čajíček. Dávala si ho na vysokou poličku, která je kočkám nepřístupná. Jenže já jsem ji jednou pozoroval, jak do mikrovlnky, která stojí v polici pod tím hrníčkem, schovala zbytek gourmetka, co jsme nesnědli. A tak když mi vytrávilo, chtěl jsem se samoobsloužit, abych nemusel obtěžovat panču. Akorát jsem si spletl patýrko a jak jsem se tak natáhl až nahoru, hrníček poskočil a kalamita byla hotová. Nepřejte si slyšet ten opravdu ošklivej slovník, co z panči padal. Jů, červenal jsem se až pod chlupama. Pamatuju si jen něco o zavšiveným parchantovi a zbytek jsem radši hned zapomněl, abych nebyl zkaženej.

4) Že jsem v koupelně v noci shodil sušák s věcma, to bych snad ani nemusel zmiňovat, protože to za zmínku nestojí. Ale už jsem s tím začal, tak to dokončím. Byla hluboká noc a panča vzbuzená randálem jen mlčky postavila sušák na nohy a sesbírala popadaný kousky. Až za pár dní letmým pohledem do podpostelní schovky zjistila, že jsem jí přišlohl dvoje spoďáry a za takovou prkotinu mi vynadala do chlupatých fetišistů.

5) A teď přichází na řadu moje BRNKY BRNKY: Jsem fakt výbornej muzikant, to musí každej uznat. Brnkám na všechno a do všeho. Nejradši využívám radiátory a žaluzie, protože tam to fakt krásně zní. Zajímavý je, že tahle muzikantská vášeň mě chytá s neotřesitelnou pravidelností asi kolem půl 5 ráno. Panča pořád nějak nemůže vstřebat, že jsem na tom muzikantsky líp než ona a tak aby mi moji vášeň co nejvíc znemožnila, dělá mi naschvály. Třeba že vytáhne žaluzky až tak vysoko, abych na ně nedosáhl. Ale na mě si nepřijde, naučil jsem se natahovat svoje pružný tělo do neuvěřitelný dýlky a navíc ještě umím brnkat na tu strunku, co je u kraje žaluzek a vede až úplně dolů k zemi. No a tuhle jsem si zase brnkal Fandovu Ódu na radost, až z toho panča byla dočista očarovaná a chtěla mít taky svůj podíl na tý nádheře. Neměla ale po ruce žádný vhodný nástroj a tak poslepu šáhla vedle postele, nahmatala panfofli a tou procítěně mrskla směrem ke mně. Břinklo to do zrcadla a vytvořilo to opravdu nádherný činelový efekt. Jen jsem byl trochu rozmrzelej, že kdyby se panča náhodou netrefila na cíl a ten pantofel vlítl na mě, tak bych byl dočista praštěnej. Ale dopadlo to dobře a pak přišlo opravdový finále. Počkal jsem na dozvuk chvějícího se zrcadla a pak se vrátil ke svý strunce. Brnkal jsem s takovou chutí usilovnou, že najednou strunka udělala PRÁSK a byla v čudu. Žaluzky se chcíple svezly k jedný straně a panča se velmi nechcíple posadila na posteli. Určitě si ale myslela, že pořád ještě spí, protože jen zachrčela "ty se mi smrade snad jen zdáš" a zase zajela pod peřinu. Ráno pak zjistila, že jsem se jí nezdál, ale byl jsem opravdovskej a to jí určitě udělalo velkou radost, protože pak o mně dlouho mluvila s páníkem. Myslím, že si mě moc pochvalovala, jakej jsem úžasně muzikální typ.

Tak takhle nějak si teď užívám. Jolouš s Vendelínem jsou dole, my tři kluci nahoře a já chodím Jolču okukovat přes dveře. Tuhle jsme se spolu pohlavkovali přes sklo, ale přece jen je to takový neosobní. Tak snad už bude zase brzo z vězení venku.

Váš opravdovskej a vůbec ne vysněnej Fanda