23. března 2012 - Netikavka

Kamarádi, nevím, jestli jsem vám už někdy prozradil, že panča je sběratelka. To máme společný, protože já jsem taky sběratel, ale moje sbírka bezva kousků mi vždycky čas od časů záhadně zmizí. Zato pančina sbírka se pořád rozrůstá a pomalu nás vytlačuje z domu. Sbírka má úzkou specializaci. Když nepočítám plnou haraburďárnu kabelek, tak v ní jsou jen samý kočky a pak ještě gorilky. Prostě kam se u nás podíváte, nic jinýho nenajdete. Visí na zdech, vykukujou z knížek, jsou vystavený v poličkách a dokonce mi celá rodina chlupatých gorilek začala zabírat místo na vyhlídce nad schodama. To mi ale moc nevadí, už jsem se naučil shazovat je z vyhlídky dolů a tak mi vlastně přibyla i pěkná zábava. Sběratelská vášň se projevila i na hodinách, fakt, vobyčejnský hodiny se u nás nenajdou. A o jedněch takových hodinách vám teď povím pohádku na dobrou noc nebo klidně i na dobrý ráno, to záleží na tom, kdy půjdete zalehnout:

Žily byly, teda spíš jen byly, jedny hodiny. Ty hodiny vypadaly dočista jako nějaká kočička. Hodinová kočička měla ocásek a ten se kýval ze strany na stranu a dělal TIK TAK, TIK TAK. Všem se ty hodiny líbily. Paničce se líbily, páníkovi se líbily a taky jejich hodnýmu kocourkovi, říkejme mu třeba Jenda, se tuze moc líbily. Hlavně ten ocásek se mu líbil a nedal mu spát. Jenda byl totiž badatel, víte? A tak se rozhodl, že tomu hejbavýmu ocásku přijde na kloub. No a stalo se, že jednou ráno se panička probudila a něco bylo jinak. Honem si nemohla uvědomit, CO je jinak. Ale pak jí to došlo. Je prostě divný ticho. Koukla se na kočičkový hodiny a uviděla, že kočička je nějaká pokažená. Jéje, chybí jí ocásek! Honem vyskočila z postele a šla ocásek hledat, bez něho totiž ty hodiny nedělaly ani TIK, ani TAK a stala se z nich obyčejná netikavka. Ale ocásek nikde nebyl. Už si začala myslet, že doma snad někdo krade, když tu uslyšela nějaký podivný zvuky. Podívala se pod postel, odkud zvuky vycházely a uviděla kocourka Jendu, jak si spokojeně něco okusuje. K jejímu velkému překpavení to byl ten kočičí ocásek, představte si to. Škoda, že už tomu ocásku chyběl háček, za který na kočičce visel. A tak panička uznala, že nemá smysl ten ocásek Jendovi brát. No a jak už to v pohádkách bývá, panička Jendu pohladila, řekla mu, že je ten nejšikovnější kocourek na celým světě a pyšně se usmála, že má takový štěstí a kocourek Jenda je zrovna její. Pokažená Netikavka zůstala na stěně i tak a vydělal na tom taky páník, protože mu odpadly jedny hodiny, na kterých musel každýho půl roku měnit čas.

A to je všechno. Doufám, že se vám pohádka o Jendovi a Netikavce líbila. Mně teda jo. Hlavně se mi líbilo, jak uznale se v pohádce chovala ta Jendova panička! Šel jsem si celej ospalej na chvilku zalízt pod postel a potěšit se svojí sbírkou a představte si, že tam byl jak z udělání dočista stejnej ocásek jako v tý pohádce. No to jsem z toho blázen.

Váš pohádkovej vypravěč Fanda

28. března 2012 - Deportovaný Fanda

V noci byla panča zlá. Zakřičela na mě dej už pokoj, zmetku jeden protivnej a dokonce mě chtěla plácnout po zadku, ale já jsem byl rychlej jak střela a tak mi jenom lehce pocuchala ocásek. Však jsem se kvůli tomu musel hned zastavit a ocásek si dát do pořádku. A to všechno jen proto, že jsem se snažil, aby měla chudák nějaký noční povyražení, vždyť to musí být nuda, v noci spát. Každej přece ví, že nejlepší spánek se provozuje ve dne, kdy je barák prázdnej a je na to klid. No a tak jsem byl rozhodnutej nějak to doma oživit.

Moc možností jsem neměl, ale začal jsem s chodbou. Máme tam plno misek a tak jsem je začal přerovnávat, protože jejich uspořádání mi přišlo chaotický. Líbilo se mi, jak krásný zvuk ty přesuny vyluzovaly. Tahle zábava byla zpestřená i tím, že se mi skoro vždycky povedlo vycvrnkout vodu nebo z nich usypat granulky. Panča se probudila a zkoušela prvně moji nabídku na hraní ignorovat, ale já jsem se nedal. Když nezabraly misky, tak jsem šel brnkat na žaluzie, to je totiž spolehlivá věc. Panča si asi myslela, že chci jít na balkon a tak mi ho otevřela a honem zalítla zpátky pod peřinu, protože z balkonu dejchlo velký studeno. I já jsem se radši utíkal schovat, nejsem blázen, abych tam v takový zimě chodil. Panča balkon zase zavřela a doufala, že je noční bojovka u konce. Ale já jsem si furt připadal děsně nevyužitej, tak jsem vyskočil na komodu, kde spal Frodo. Ten se probudil, uvolnil mi místo a já jsem se mohl pěkně natáhnout jak špagátek a začít shazovat věci z poliček dolů. Moc velkej randál to ani nedělalo, protože padaly na naši spací deku, ale pak něco konečně poskočilo z deky dolů, udělalo to BUM a pěkně se to rozbilo. Byla to malá ovečka, kterou panča měla bůhví odkud. A tenhle zvuk vyhnal panču z postele. Chytla mě pod pazourkama a HODILA, přesně tak, HODILA mě do koupelny se slovy, tady si můžeš dělat co chceš, prevíte chlupatej. A to se mi vážně docela líbilo. Akorát mě překvapilo, že panča úplně zapomněla zavřít tam se mnou aj misku s jídlem. Co kdybych v těch třech hodinách, co zbývaly do rána, dostal hlad?

No a pak už nastal klid zbraní. Musel jsem zhodnotit novou situaci a to dá chvilku přemýšlení. Ráno začalo vyhrávat rádio a první vstal páník, kterej o ničem nevěděl, protože má dobrý spaní a můj noční příspěvek ho nevyrušil. Šel do koupelny a vzápětí se vrátil a řekl panče - tohle musíš vidět. A tak panča vstala a šla se podívat, co musí vidět. A viděla.

První jí padly do oka ručníky, všechny do jednoho vytahaný z police ven, protože jsem si na něčem přece musel udělat pelíšek. Kolíčky z košíku se rozsypaly po celý koupelně samy, za to nemůžu, já si chtěl vytáhnout jen jeden na hraní, protože panča mi zapomněla přibalit kromě jídla i nějakou hračku. Tomu prodírkovanýmu prášku na praní jsem pravda trochu pomohl, zajímalo mě totiž, co v tom pytli je a až pak jsem zjistil, že TOHLE teda za tu námahu vůbec nestálo. No a poblijon na zemi panča skoro ani nenašla, protože jsem ho pěkně schoval pod předložku od záchodu. Takže vlastně o nic nešlo.

Panča byla určitě ráda, že má ranní tělocvik a já jsem si šel po noční šichtě konečně dáchnout do zahřátý postele. Panče jsem nakonec tu noční deportaci velkoryse odpustil, protože jsem si užil docela bezva zábavu. Byla určitě moc ulevená, že se na ni nezlobím a tak když šla do práce, dala mi pusu na čelíčko. Mrkl jsem na ni, jako že co jsme si to jsme si a pak už se mi zdály ty nejparádnější sny.

Váš docela uzívaný Fanda

4. dubna 2012 - Můra jedna

Kamarádi, teď se teda podržte. Povím vám příběh o zlý můře, o tom, jak jsem vůbec nic neprovedl, ale naopak jsem nám zachránil domácnost, jak si panča myslela, že spí a nakonec jak se moc divně smála.

Všechno to začalo na balkoně. Už zůstává dlouho otevřenej a mně se tam nejvíc líbí, když je tma, protože to tam začíná parádně ožívat. Tak třeba tam nalítávají můry a ty mě fakt děsně baví. Jsou totiž trochu hloupý a tak mi ani nedá moc práce je chytit a pak si na nich pošmáknout. No a tuhle se tam taky jedna objevila a ve mně se probudil lovec. Jenže jsem nevěděl, že tahle můra bude zlá. Nechtěla se nechat chytit a schválně lítala vysoko, protože ví, že kocourci nemají křídla. Ale já jsem se nedal. Skákal jsem po šplhadlech, bleskově jsem se vyšplhal i po mříži, až se jedna trochu prohnula a zase jsem rychle žuchl dolů, když můra slítla k podlaze. Plácl jsem po ní packou, můra leknutím nadskočila a vletěla do pokoje.

No a v tom se to stalo. Zlá můra přistála na dveřích a celý je rozbila. Vůbec jsem to neudělal já, když jsem ji chtěl chytit, plnou parou jsem do nich vrazil a už tak vachrlatý zašupovací dveře dočista vyletěly čudlíkama z horní lišty a poraženě se pokácely. Pak jsem můru už konečně lapil a po zásluze ji potrestal, to by tak hrálo, aby nám ničila věci v domácnosti. Byl jsem na to moc pyšnej a zvědavej, co panča řekne a jestli mě pochválí a taky jsem se těšil, že na konto zlý můry padnou nějaký nový slovíčka. Panča ale byla docela němá, asi si myslela, že je v kině na nějakým bezva filmu. Já jsem zůstal sedět u místa činu, aby pochvala nepadla na špatnou adresu a čekal jsem na následnou akci, ale když se panče vrátil hlas, tak jen zaskučela panebožetosemisnadjenomzdá.

No, tak takovýhle slovíčko si nezapamatuju, ani kdybych chytil deset zlých můr. Panča se nakonec moc divně rozesmála a zaslechl jsem něco o tom, že brzo skončí v blázinci. Tak nevím, jestli tam prodávají nový dveře nebo co, ale když přišel páník, tak mu panča sdělila novinu, že se budou muset koupit dveře. A já jsem konečně pochopil, proč se tak smála. Určitě byla šťastná, že se těch koženkových rozkousaných nadobro zbavila. Na pochvalu ale zapomněla, i když jsem jí k tomu pomohl právě já,

užitečnej Fanda.

10. dubna 2012 - Kaprfíld

Tak máme po Velikonocích a musím říct, že jsem si je dost užil. I panča byla určitě ráda, že doma bylo tak veselo. Teď se ale budu muset moc soustředit, abych na žádnou z radostí nezapomněl.

Prvně jsem měl vajíčkovou radost. Ta se přihodila tak, že panča si domů přinesla vajíčka. Byly domácí, od hodný paní v práci. Panča si je střežila jako já svoje poklady ve schovce, po cestě domů je radši ani nedala do tašky, aby s ní třeba náhodou někde neflinkla a místo toho je pěkně nesla v ruce. Přišla domů, položila je na botník, oddychla si, že cestu plnou nástrah má za sebou a šla si sundat boty. Jenže dočista přitom oddychnutí zapomněla, že ji vždycky doma vítám skokem na botník, abych se jí mohl předvíst v celý kráse a ona mě mohla podrbat po hlavě. No a tak jsem jako vždycky skočil na botník, doskok se mi povedl přímo na tu vajíčkovou krabici a ta se elegantně přesunula z botníku na zem. Udělalo to takovej hezkej zvuk, kterej zněl asi takhle – KŘUP - a panča při tom zvuku celá ztuhla. Skoro se bála otočit, ale pak sebrala odvahu a fakt, bylo to přesně to, co se bála, že to bude. Z 10 vajíček jí ale celý dvě přežily a to bylo myslím dost dobrý skóre.

Další radost byla hadrovo-vytahovací. Zjistil jsem totiž, že umím otevřít další skříňku, kde má panča vyskládaný trička. A tak jsem věnoval hodně velikonočního času trénování a vytahování a panča zase mohla trénovat skládání, takže jsme si krásně užili oba.

Radost metličková – tak to byla vážně paráda. Vždycky jednou za čas páník dostane skvělej nápad a uplete z proutků metličku. A kdyby jen metličku, ale on na ni ještě pověsí mašli…. To je vám taková zábava, když pak tou metličkou mává na panču a říká nějakou divnou povídačku. Pokaždý se přeměním v jo-jo a skáču pěkně s tou metličkou tak dlouho, dokud se mi nepovede chytit mašli do zubů. Pak už se mnou nikdo nehne, metla je moje a já si ji vítězně odnáším do schovky pod postel.

No ale největší radost byla ta kouzelnická. Zjistil jsem totiž, že umím procházet zdí jako nějakej ten pán Kaprfíld, co prej prošel zdí v Číně. Já ani nemusím jezdit do Číny, stačí mi stěna u skříňky v obýváku. Přišel jsem na tuhle schopnost tak, že jeden den jsem si moc vesele hrál. Panča teda říkala, že lítám jak propíchlej balonek, ale já jsem měl bezva hračku. Povedlo se mi ukořistit jedno malovaný vyfouklý vajíčko, který původně viselo na větvičce. Panča myslela, že si hraju s nějakou obyčejnou myškou a tak mi ho prvně ani nesebrala, to až pak dýl, když na mě trochu zaostřila zrak. Řekla mi ty smrade jeden zlodějskej, ale jinak se myslím ani moc nezlobila, však už bylo stejně po Velikonocích. No a jak jsem byl v tý hrací a lítací vášni, tak jsem se najednou rozběhl proti skříňce, kde jsou vyrovnaný nějaký placky s filmama. Chtěl jsem do nich jenom drcnout, ale POZOR, teď přichází ten zázrak – drcl jsem trochu víc, placky vylítly zadkem pryč a já jsem se najednou ocitl za tou poličkou. Páni, to jsem z toho byl chvilku vykulenej, co se vlastně stalo. Nadělal jsem přitom trochu randálu a tak zase přilítla udivená panča a zakřičela na mě – Sakra Fanouši, si myslíš, že seš nějakej Kaprfíld?

No a tak jsem se stal Kaprfíldem. Ten prej nikdy nevyzradí svoje triky, ale protože jste kamarádi, tak já nebudu tak tajemnej a svůj trik vám klidně prozradím – ta skříňka totiž nemá žádný zádíčka, páník je odendal kvůli všem těm šňůrám, co se odtud táhnou. A tak to prolítnutí zase až tak těžký nebylo a já myslím, že byste to klidně zmákli taky.

Váš kouzelník Fanda Copperfieldů

27. dubna 2012 - Eunuch a domino

Poslední dobou mám fakt zábavný noci. Užívám si totiž skvělé akustiky a z plna hrdla se věnuji zpěvu. Zpívával jsem už dřív, ale tak nějak jinak. Můj hlas zněl docela obyčejně tenorovitě a nebylo na něm nic zvláštního, ale teď jsem se vypracoval do ohromných výšek a řeknu vám, ač jsem jinak dost skromný, že moje noční iááá - áááí zní náramně dobře. Jiný názor na to má ovšem panča. A já to nechápu. No uznejte sami, copak někomu může vadit moje úžasné trylkování ve dvě v noci?

Tuhle se už panča fakt naštvala. Zasyčela na mě sklapni už, ty eunuchu a mrskla po mně malým polštářkem. No a tím zahájila bezva nečekanou zábavu. Znáte takový ty dominový kostičky, co se pěkně kácejí jedna za druhou, když cvrnknete do tý první? Tak takhle nějak to domino vypadalo u nás:

* První dominová kostka – polštář letí směrem k Fandovi

* Druhá kostka – je tma a tak polštář mine cíl, naráží do skříně a odtud se odráží zpátky na postel na spícího Kubíka

* Třetí kostka – Kuba se lekne a vyskakuje na komodu, kde spí nic netušící Frodo

* Čtvrtá kostka – na komodě se odehrává tichý zuřivý boj o místo

* Pátá kostka – z komody padá dvojice Frodo – Kuba a stahují sebou vše ostatní

* Šestá kostka – Fanda využívá zmatku a vyskakuje na uvolněnou komodu. Za odměnu za vzniklou zábavu poškrábe při výskoku panču

* Sedmá kostka – panča s hubou plnou nadávek vylízá z postele a došlápne na misku s vodou, která se tiše vylívá na koberec

* Osmá kostka – Fanda se ukládá na komodě k spánku a panča jde uklízet vzniklý bordel

Závěr – trochu jsem se pak prospal, nabral síly a s prvním slunečním paprskem jsem si zase krásně zazpíval. Panča se asi chtěla přidat s druhým hlasem, ale to její naštvaný zavytí mi k mýmu zpěvu teda moc neladilo, to vám povím.

Váš zpěvně nadanej Fanda

7. května 2012 - Vařil Fanda kašičku

Panča je líná a to prostě musím pořád opakovat, pánčto kdyby nebyla, tak by se spousta událostí nikdy neudála a z událostí by byly neudálosti.

Tak třeba:

Tuhle jsem ji slyšel, jak se baví s páníkem o snídani. Prej ráno na ni vůbec nemá čas, protože by musela vylízt aspoň o 5 minut dřív a to přece nejde. A tak si nakoupila takový nějaký ovesný kaše a že prej páník, kterej vstává dřív, jí sáček vždycky zaleje horkou vodou a milostpaní si to pak laskavě jenom sní, to by snad mohla zvládnout. No a protože páník je moc hodnej, tak to takhle pro panču dělá. Hrnek se šlichtou pak vždycky nechá stát v mikrovlnce, aby do toho NĚKDO třeba nestrčil čumák.

Jenže tuhle byl asi nějak zamyšlenej a hrnek přinesl až do ložnice. Nechal ho na polici a odešel do práce. Panča ještě dospávala a v polospánku slyšela docela hodně zvuků. Prvně křupání, jak jsme my klucí hodovali na granulkách. Všichni křoupali dole na zemi, ale já ne, mám totiž svoje zásady a misku vyžaduju zásadně na komodě. Další zvuk zněl, jako když něco padá a sype se. A ono jo. Prostě jak jsem jedl a zároveň se čistil, páč nejsem žádný čuně, abych stoloval neupravenej, tak jsem misku s granulema shodil dolů a ty se rozlítly po celý místnosti. K mý radosti jich hodně zaběhlo i pod postel do mý schovky, takže mi to ušetřilo práci se sběrem. Panča na tohle už ani nereflektovala, protože to se děje poměrně často.

No ale pak se ozval ještě jinej zvuk. Panča vystrčila hlavu zpod polštáře, protože zvuk nemohla rozeznat, otevřela oko a uviděla, jak jí pacičkou míchám kaši v hrníčku a taky ji trochu koštuju. Dělal jsem to ve stejným rytmu, jako když piju vodu. To si taky vždycky dvakrát packou zamíchám a potřetí ji olíznu. Ale panča to zase nějak neocenila a místo toho, aby mě pochválila, že na kašičce nebude škraloup, tak zachraptěla něco jako sakra zmiz odcaď, čuně jedno chlupatý!!! A tak jsem se trochu naštval, protože plíst si mě s čunětem jen proto, že pomáhám, to teda nemusela. Skočil jsem dolů a hrnek jsem za trest vzal sebou. A nespravedlivá panča měla naráz svou snídani naservírovanou dočista jinak než si představovala. Hrnek s kaší ležel na zemi, ale kaše už v něm teda moc nebylo, protože velká část líně ukapávala z nábytku. Další loužička, co vypadala dočista jako poblijon, se rozlízala po koberci a kolem dokola bylo plno prskanců, ve kterých pomalu měkly rozházený granulky. Řeknu vám, že i z mýho pohledu to byl docela pěknej chlívek.

Panča nabrala nečekanou ranní energii, vylítla z postele jako střela a zaječela tak, až chudák Kuba málem odlítl na balkon – ty už mě fakt neser, zmetku jeden voraženej! Jo, tak přesně tohle mi řekla a já si to hned půjdu zapsat do slovníku škaredý mluvy, protože takhle dáma hovořit s kocourkem nemá. Vůbec si přitom ani neuvědomila, že kdyby nebyla líná a nenutila páníka kašovat, tak ten by jí žádnej hrnek nepřinesl a tudíž by žádnej hrnek ani spadnout z police dolů nemohl. Ale vysvětlujte to člověcký žencký, však to kamarádi určitě znáte.

Váš neprávem vynadanej Fanda