8. února 2012 - O chlupatý haleně

Tak už jsem zase v nemilosti a přitom panča na mě schválně furt něco nastražuje, aby mi pak za to mohla vycinkávat. To už jsem dávno pochopil. Tuhle se někam chystala. Otevřela skříň a zjistila, že je v ní zavřenej Frodo. Ten trubka tam spal snad celý odpoledne a ještě se na panču díval vyčítavě, když ho odtud vysvobodila. Panča pak musela vzít lepicí pásku a pár věcí ve skříni tak trochu odchlupit. Byl jsem jí hned k ruce, odjakživa mě všechny takovýhle události nesmírně zajímají. Takže když skončila s prací, ihned jsem naskočil do skříně, abych zjistil, jestli to provedla správně. Jasně, že ne. Protože když mě ze skříně dost nešetrně za zadní nožky vytáhla, musela odchlupovat znovu. Pak už konečně skončila a dlouho se dívala na pověšený věci. Zjistila, že nic nemá. Prohrábla všechny ramínka a přitom mě ještě párkrát vyhodila ze skříně. Vůbec nechápe, že otevřená skříň = bezva pelíšek pro Fandu. Nakonec asi po půl hodině znechucenýho zírání do skříně a tahání Fandy ze skříně objevila panča jednu takovou polozapomenutou halenku. Podívala se na ni znaleckým okem a usoudila, že to by snad šlo. A tak ji vzala do koupelny, vyprala ji a pověsila na ramínko nad topení, aby jí do druhýho dne uschla. Před spaním ramínko přenesla na háček zrovínka nad mým oranžovým polštářkem a šla spát. Ráno se probudila a šla si pro halenku. Jenže z háčku na ni mrkalo jen prázdný ramínko a halenka nikde. Panča udělala kontrolní kolečko po bytě a přemýšlela, jestli je blázen ona nebo někdo jiný. Halenka prostě byla dočista vypařená. Při kontrole bytu panča mimo jiné našla:

1. Kubíka spícího pod peřinou

2. Frodíka vyvalenýho na zádech na komodě

3. Černýho Vendu pokoušejícího se splynout s bílým umývadlem

4. Fandu předstírajícího tvrdý spánek na sedačce v obýváku

Poslední nález ji něčím zaujal. Co to prokristovyrány zpod Fandy vylízá??? Bylo jí to nějak povědomý, tak tělo hrošíkovo trochu popondala. A málem ji šlehlo. Pode mnou totiž ležela její čistě vypraná, navoněná halenka. Ale musím říct, že teď vypadala mnohem líp než předtím. Šňůrky u rukávů byly krásně nacucaný, jak jsem si s nima hrál a pak svoji kořist přenášel na sedačku. V rukávech sem tam prosvítala malá dírka, to zase když jsem se usilovně snažil vtisknout tomu kusu oděvu něco ze sebe. Ale hlavně jsem dbal jsem na to, aby panče nebyla pak venku zima a tak jsem halenu opravdu pěkně ochlupil, však jsem na to měl celou noc. Myslím, že hlavně proto ji panča pověsila na ramínko zrovna nad moji taburetku, ne? Ale jestli nechtěla, abych ji poupravil, tak jí teda neměly z rukávů čouhat šňůrky. To dá přece každýmu rozum, že visícím šňůrkám se odolat nedá. Panča ale pochopení pro kožíškovou halenku neměla. Podívala se na ni, vztekle s ní mrskla na zem a řekla mi: TAK SI JI TEĎ TŘEBA SEŽER, TY MALÁ KRYSO! A tím mě fakt DOST urazila. Páč ať mi říká jak chce, ale krysa, to teda opravdu nejsem. Stejně vím, že v duchu byla panča za moji spolupráci ráda, protože aspoň měla důvod jít druhej den na lov a odtud si přinesla nějakej úplně novej kousek. Doufám, že se mi někdy zase povede vtisknout do něj kouzlo svojí osobnosti.

Váš trochu odchlupenej a vůbec ne krysa Fanda

15. února 2012 - (K)očkování

Včera večer jsem měl velmi nepříjemný zážitek, to vám teda musím mňouknout. Věděl jsem, že se něco chystá, protože všechno bylo jinak než normálně. Panča se pořád ometala kolem, pročesávala mi zádíčka kartáčem a děsně si libovala, jak blaženě jsem u toho vypadal, hrála si s náma se šňůrkou a tak nějak se pořád snažila vytvářet dobrou atmosféru. To by přece trklo i hloupýho, že se připravuje nějaká neplecha. No a taky že jo. Ale dlouho se nic nedělo, my kocouří kluci jsme se pěkně uklidňovali a úměrně tomu se stupňovala pančina nervozita. Pořád se dívala na hodinky, pak zase dlouho vyhlížela z okna, kontrolovala si mobil, jestli ho nemá vybitej a jestli nezmeškala nějaký zvonění a vypadala čím dál tím víc rozzlobenější. Nakonec někam volala a zaslechl jsem, že řekla něco jako 18.45, to se asi před náma předváděla, jak umí počty. Pak si zamnula ruce a krásně si naplánovala, jak v 18.35 na nás provede trestný čin a nažene nás do pasti, odkud není úniku.

Jenže to se pekelně spletla. Ten chlapík z telefonu přijel dřív, než řekl a tak panča musela jednat moc rychle a zbrkle. Honem utíkala dolů a mávala přitom kolem sebe Kubíkovýma kšírama, protože ví, že to na nás platí a že si budeme myslet, že se jde na zahradu. Kubík, naiva nepoučitelnej, se nechal hned nachytat a radostně se řítil ze schodů dolů na chodbu. Frodo prvně trochu váhal, ale nakonec ho touha po zahradním proběhnutí přemohla a naklusal do pasti za Kubou. Ale na mě si teda panča se svým chatrným trikem nepřišla. Uslyšel jsem z venku bouchnutí dveří od auta a v tu chvíli jsem byl zalezlej pod postelí. Panču polil studenej pot, protože vůbec netušila, co teď. Lákala mě ven sladkýma slovíčkama, ale já jsem moc dobře věděl, že to tak vůbec nemyslí, protože ten hlas zněl až moc medově.

Trvalo to docela dlouho a ten zloduch doktorskej musel čekat celou dobu venku, doufám, že mu tam aspoň byla pořádná zima. Panču nakonec napadla spásná myšlenka a přinesla zbytek šanty, co jsme dostali od kamaráda Fanfánka. Jak jsem to uviděl, tak jsem si fakticky nemohl pomoct a popolezl jsem až ke kraji postele a to byla osudová chyba. Panča nelenila, mrskla šantovým pytlíkem do pryč a chytla mě pod ramínkama. Já jsem se hned vysmekl, ale panča byla mrštnější, než jsem si myslel, rafla mě za zadní nožky a normálka mě sprostě vytáhla ven, stiskla mě, jako by ze mě chtěla vymačkat všechny střívka a už se mnou pádila dolů. Nedal jsem kůži zadarmo a poškrábal jsem jí všechno, na co jsem visícíma packama dosáhl, ale nakonec panča dosáhla svýho a hodila mě do pasti za Frodem a Kubou. Pak konečně mohla vpustit doktora, ten si honem nachystal vercajk a za pár minut bylo po všem. Panča ale odfukovala ještě hodně dlouho a zpocená byla jak dveře od chlívka..

Později večer jsem trucoval a byl jsem děsně uraženej. Ne jako Frodo a Kuba, kteří se skoro hned odrazili a nechali se od tý zrádkyně aj hladit. Panča mi nabízela na usmířenou šunku, ale já jsem jí nevěnoval ani pohled, i když jsem na ni měl chuť. Nakonec mi do misky nasypala granule, který mám moc rád, na pytlíku se totiž píše, že jsou pro „neúnavné dobrodruhy“ a to přece já jsem. Ale teď jsem si dál hrdě ležel na komodě a předstíral, že jsou pro mě vzduch. Panču to už přestalo bavit, řekla mi, ať si trhnu nohou a ještě pronesla něco o rozmazlenci a šla pryč. Za chvilku zase nakoukla a podivila se, že granule nějakým zázrakem z misky zmizely, nezbyla ani jedna. Ale já jsem vypadal pořád úplně stejně naprdnutě a tak to pro panču určitě byla velká záhada, kam se poděly. A dobře jí tak, jen ať si teď namáhá závity.

Váš naprdnutý neúnavný dobrodruh Fanda

P.S. Vendelín měl pak celej zbytek večera na tváři uštěpačný škleb, ale to ještě netuší, že příští týden to bude čekat i jeho. A zaslechl jsem něco o holení zadku, takže bych to uzavřel slovy: kdo se šklebí naposled, ten se šklebí nejlíp, chachááá.

22. února 2012 - Záchodový odborník

Abych to teda upřesnil, já jsem odborník na všechno, ne jenom na záchody. Taky co s takovou úzkou specializací. K záchodům mám ale opravdu dobrý vztah. Doma máme celkem čtyři kadibudky. Dvě jsou skoro stejný. Mají boudičku, kterou asi nikdo jinej doma nemá. Boudička má totiž původní vysoký boky, ale nemá střechu. Střecha se musela hned po zakoupení odpižlat nožem, protože jsme do takovýho stísněnýho prostoru odmítali chodit. Né že bych byl nějakej klaustrofobik, ale při vykonávání potřeby mám rád svoje pohodlí a fakticky se mi mnohem líp tlačí, když u toho můžu stát a být předníma packama zapřený o záchod. A to se střechou nad hlavou prostě nešlo, takže panča uznala moje důvody a střecha zmizela. Stěny jsou ale důležité a mají svoje opodstatnění:

1) Zabránění vzniku písečné poušti

Před uložením hovínka do písku si dávám moc záležet na správně vyhrabaný jamce. To není jen tak, když hrabete a hrabete a on se vám písek pořád znova sype zpátky. Někdy to dá víc práce než zahrabávání, který následuje po vytvořeném díle. Dbám na to, aby to vypadalo, jako že tam nikdy nikdo nebyl a tak zahrabávám fakt důkladně. Někdy to trvá 5 minut, jindy i čtvrt hodiny, přijde na to, co mám zrovna dalšího na práci. Kolikrát už odejdu a panča si oddychne, že může konečně nastoupit na lopatkovou šichtu, ale mně to nedá a ještě se vrátím zpátky a dílo dodělávám, dokud nejsem stoprocentně spokojený. Panča už pomalu ztrácí nervy a poštěkává na mě HERNAJS ZMIZNI UŽ, HRABOŠI JEDEN!!!, ale já se nedám odradit a zašel jsem v té zálibě tak daleko, že dokonce zahrabávám i po méně důkladných kamarádech a dílo dokončuju ještě i po cestě ze záchodu, kdy hrabu po zemi, po schodech nebo po zdech. Klidně mi říkejte Hraboši jako panča, neurazím se.

2) Zabránění Frodíkovu přečurávání

Ano, tenhle bod není o mně, já totiž vím, že si mám při čurání přičapnout jako každej normální kocour. Ne tak Frodo. Vleze do záchodu, prďku vystrčí nahoru a čurá. A tady jistě pochopíte význam stěn. Správně, čurání se odráží od plastu zpátky do záchodu, panča pak jen vezme mokrej ubrousek, stěnu otře, Frodíkovi naoko vynadá a je hotovo.

Takže to by byly naše první dva záchody. Další je takovej malej a putovní, jde zrovna tam, kde je potřeba, když někdo z nás musí být oddělenej, tak aby se měl do čeho vyčurat a nečural třeba na vytáhnutý hadry a tak. No a čtvrtej záchod, ten je prostě boží. Původně byl taky takovej nízkej, bezboudičkovej a koupil se, když přišel Venda. Prvně byl jen jeho, ale teď když už si Vendelín chodí, kam chce, tak jsem si řekl, že budu chodit já zase na jeho záchod.

Je totiž právě kvůli bodu 1) posazenej do papírový krabice, která mu tím pádem vytvořila vysoký stěny. A tak když jsem na tom záchodě, vůbec nezahálím. Někdo si třeba čte noviny, jinej luští křížovky a já koušu stěny. Jednu takovou záchodovou krabici už panča vyhodila, protože místo stěny měla veliký vykousaný okno. A tak našla jinou krabici, ale i tý se už dostávám na kloub. Prostě není nad to, najít si zábavu v každý situaci. A na to jsem já odborník, to si klidně zapište za uši. Jo a víte, co je výborný? Že panča pak nemusí vybírat jen nudný hovínka, ale taky krásně tvarovaný kusy vykousanýho papíru. A to vše jen díky mně. Snad se za to jednou dočkám uznání.

Váš umělecky založený záchodový odborník Fanda

27. února 2012 - Bejk nemožnej

Kamarádi, jsem v koncích. Nevíte někdo, co znamená slovíčko „BEJKNEMOŽNEJ“? Tuhle to na mě panča zařvala a já ji podezírám, že už jí dochází slovní zásoba, tak si prostě vymejšlí nový výrazivo. No a co se jako událo? Nic moc, jako obyčejně.

Panča se pohodlně rozvalovala na sedačce a četla si a já jsem si úplně normálně hrál. Podle pančiný verze jsem prej trojčil jako by mě štíplo hovado, ale já trvám na tom, že jsem si hezky hrál. Honil jsem se s plyšovou myší, která pořád schválně vyskakovala do výšky, abych ji musel chytat. Skákala i do dálky a tak je jasný, že párkrát jsem se prohnal obývákem sem a tam. No a pak se to najednou stalo a já vůbec ani nevím, jak. Jen si pamatuju, že jsem vlítl do přihrádky pod stolkem, kterej má nahoře takovou skleněnou desku. Ta deska vám úplně sama nadskočila, shodila dolů keramickou misku s kočičkou, která na ní stála a ta miska spadla rovnou na takovej cvičící přístroj, co byl vedle stolku a tím pádem se trochu nakřápla a na okraji se jí udělalo parádní véčko, skoro stejný, jaký mám na kožíšku. Všechno se to přihodilo moc rychle, ale panča si myslí, že to trvalo snad 5 minut a že zamrzla v čase, protože nestihla udělat vůbec nic, jen na tu pohromu zírala a dočista ztratila řeč. Já jsem rychle práskl do bot, protože jsem se těch sesuvů trochu polekal a po cestě jsem slyšel, že panče se už řeč naštěstí zase vrátila. Hulákala něco jako: JÁ UŽ SE Z TEBE JEDNOU ZBLÁZNÍM, TY BEJKU NEMOŽNEJ!! No a to je právě to slovo, kterýmu nerozumím a proto jsem přišel o radu.

Z celý příhody jsem vyvodil pár závěrů:

* za všechno může panča, protože neměla dávat na stůl tu misku

* když už ji tam dala, tak neměla vedle stolku nechávat to cvičidlo, když na tom stejně vůbec necvičí

* není náhodou vůbec špatný být bejknemožnej, protože když panču přešel vztek a otřela si slzy krzevá tu misku, tak mě šla zkontrolovat, jestli nejsem praštěnej

* po jakýmkoliv průšvihu je bezva hrát uraženýho, protože pak to panče dojde, jak byla nespravedlivá a donese vám v misce něco na zub až rovnou pod nos.  Takže z toho si beru pro příště ponaučení.

Váš bejknemožnej Fanda

7. března 2012 - Masoobsluha

Tenhle příběh bude krátkej, protože i celá akce byla dost krátká a rychlá. Vím, že si tady na panču jako občas soukromě stěžuju, ale zasejc se jí musí nechat k dobru, že pro nás pravidelně kupuje hovězí masíčko, který vždycky nasáčkuje a dá ho do mrazáku, aby bylo tvrdý jak kámen. Schválně mě tím zlobí, protože ví, že ani Fanda, známý hryzač, by tohle neuhryzl. Ale druhej den pak vždycky jeden kousek masíka vyndá a když je už zase pěkně měkkoučký, tak nám ho krájí na pidikousky a ty nám potom pomalu, jednomu po druhým, servíruje na tácky na zem.

No a tuhle mě už tak nějak přešla trpělivost s tou pomalou servírovací službou. Lstivě jsem se přilísal k pančiný noze, udělal jsem jakože velkýho mazla a pak jsem nečekaně ducl hlavou do tácku v pančiný ruce, na kterým měla připravený ty kousky masa. Tácek se vyklopil, masíko napadalo na zem a já jsem ho rychlostí výkonného vysavače vyluxoval. Panča zůstala stát s pusou dokořán a prázdným táckem v ruce, na kterej žádostivě koukal zbytek party. A já jsem důstojně odkráčel, abych se po vydatném zákusku pěkně očistil. Panča mi tentokrát ani nevynadala, protože musela utěšovat brečícího Kubiznu a taky určitě uznala, že jsem si s tou masoobslužnou linkou poradil fakticky skvěle. No né?

Váš masoobslužnej Fanda

16. března 2012 - Šlehačková jitrnice

To vám byli páníci nakupovat a panča způsobila menší kalamitu. U pokladny se jí totiž povedlo protrhnout víčko od šlehačky a bílý nadělení bylo všude. Prodavačka jí podala papírový ubrousky na očištění věcí a dovolila jí, že si může šlehačku vyměnit. Fronta se mezitím pěkně natahovala, panča byla už od šlehačky celá ulepená a nejradši by všechno mrskla rovnou do koše. Ale páník natáhl perka a honem utíkal na druhej konec obrovskýho obchodu pro další kelímek. Ten už potom panča opatrovala jako poklad a přinesla ho domů dočista nehtově nenarušenej. Vytahala z tašek i ostatní věci a vzala je ke dřezu, aby je umyla, protože byly pořád ulepený. Najednou uslyšela takový zvláštní zvuky, zněly asi jako trh, plác a kec. Určitě jste všichni hrozně napnutý, co to bylo.

Tak tady je rozluštění:

Trh – Fanda drápkem protrhává víčko od šlehačky

Plác – kelímek se kácí na bok

Kec – šlehačka pozvolna vykecává na zem

Panče se zatmělo před očima a já jsem měl co dělat, abych jí prokouzl pod nohama, dřív než mě stihla chytit a udělit případnou odměnu. Nebyl jsem si totiž jistej, jestli by se mi ta odměna rentovala. Panča vypustila z huby moc škaredých slov, z nichž jsem porozuměl jenom výrazu „zvíře jedno pošahaný“. Že jsem zvíře, to je snad jasný všem a bodejť bych nebyl pošahanej, když na mě furt někdo šahá a zrovna panča nejvíc. Po chvilce hromobití jsem se opatrně vrátil a nakoukl do kuchyně, jestli je bezpečno. Zdálo se, že bylo. Páník rovnal věci do lednice a panča s hrozivě ledovým mlčením uklízela ten můj šlehačkovej příspěvek do domácnosti.

A pak jí najednou došla jedna věc: kde jsou jitrnice? Koupila je poprvý v životě, protože páník je vůbec neznal a nikdy je nejedl a tak mu chtěla rozšířit vědomosti. Jenže při uklízení nákupu v tašce vůbec nebyly. Panča prohledala znova tašky, asi desetkrát otevřela lednici a dlouze do ní zírala v naději, že se před ní najednou objeví. Páník nelenil a šel se podívat do auta, jestli nezůstaly tam nebo nevypadly z tašky po cestě. Nikde nic. A pak se panča zadívala podezíravým pohledem na mě. Seděl jsem pod stolem, čistil si packy od šlehačky a vůbec jsem vypadal děsně nenápadně. Kolem mě se poflakovaly kousky bílých papírků. Panča zaostřila zrak a najednou to uviděla. Na zemi za mnou ležel načnutej papírovej sáček a z něho nesměle vykukovala jitrnice. Ze střívka jí vylízal vnitřek, ale jinak byla docela neporušená. Nevím, co na týhle pochutině člověci mají, ale já jsem měl po první ochutnávce jasno – tohle není žádný pořádný jídlo pro Fandu.

Panča byla moc ulevená, že se jitrnice našly a že tudíž není blázen a ani mi za to nevynadala. Takže kalamitní večer nakonec dopadl pro všechny dobře. Panča byla ráda, že po šlehačce neztloustne, když žádnou nemá, páník si pochutnal na načnutý jitrnici a já jsem si udělal čárku za dočista novou degustaci. V noci jsem pak kníkal ze spaní, říkala panča. To se mi asi zdálo o šlehačkový jitrnici.

Váš kuchyňovej pomocník Fanda