26. října 2011 - Štrůdl

Jsem pracovitej Fanda. Minulou sobotu jsem pomáhal s trháním jablíček a pak jsem je hrozně zodpovědně rovnal v bedýnce, no a tuhle se panča rozhodla, že z nich udělá nějakou buchtu. Říká se jí prej štrůdl. Moc se jí do toho nechtělo, protože páník nebyl doma, aby jí pomáhal s odháněním neodbytných kocourků, ale nakonec se do toho pustila.

Připravila se důkladně:

* nachystala si suroviny

* strčila do hrací mašinky placatý kolečko

* umyla jablíčka

* vyhodila všechny chlupatý z kuchyně

Bohužel do toho zahrnula i mě a to se mě jako fakt docela dotklo. Ať si klidně vyhodí Venouše, to jenom schvaluju, ať si vyhodí Kubu, ještě by ho přimotala do štrůdlu, ať si vyhodí Frodíka i Mášu, kterým je vaření šumafuk, ale vyhodit mě?? Kterej tak rád pomáhá?? Tak proti tomu rozhodně protestuju!!

Slyšel jsem, jak si panča pustila muziku, aby neslyšela mě a tak jsem se postavil na zadní packy a začal jsem bušit do prosklených tabulek u dveří. Víte, jsem sice jenom malej kocourek, ale mám docela páru a když jsem do toho vložil opravdu celý srdce, tak se ty dveře jen otřásaly. Navíc jsem rytmiku doprovázel úpěnlivým zpěvem, který zněl dočista jako ííííí áááááúúúúúúúú. Ty slova jsem si složil úplně sám a s nima jsem překřičel i tu zpívací kolečko v kuchyni. A zabralo to!

Panča naštvaně otevřela, pronesla něco o uřvaný kreatuře a já jsem honem vlítl do kuchyně, abych omrknul, co se v mé nepřítomnosti odehrálo. Tý jo, jablíčka už byly nastrouhaný a panča do nich ještě přidala takový ty chcíplý mouchy, co se jim nevím proč říká rozinky. S těma mouchama si rád hraju a líbí se mi, že vůbec nikdy neuletí, když jsou chcíplý. A tak když šla panča válet těsto, skočil jsem na linku a pár mušek jsem z mísy vylovil. Kuchyní výhrůžně zaznělo FANDO ODPAL, NEBO TĚ VYRAZÍM !!!, ale dokud se panča nepohnula mým směrem, tak jsem na to nereflektoval. Pak už radši jo, přece jen jsem nechtěl riskovat další vyhoštění. Sedl jsem si způsobně na zem a sledoval jsem, jak panča dělá z těsta placky. Pak do nich přidala jablíčka s mouchama a placky zamotala. Vzala vajíčko a rozbila ho do hrníčku, vytáhla štětku a ty pěkně čistý zamotance tím vajíčkem zašpinila. To jsem teda koukal, jak to pokazila. Nakonec si šla umýt ruce a mně tahle pidichvilka stačila na to, abych napravil pokažený dílo. Vyskočil jsem nahoru a celou jednu nohavici jsem rychlostí blesku olízal.

Ale jestli teď čekáte, že jsem byl pochválenej, jak jsem ten štrůdl opravil, tak se zase pletete. Panča mi vynadala do smradů chlupatých a přidala pár dalších slovíček, který se stydím zopakovat, docela nadobro mě vyhodila z kuchyně a opravenej štrůdl chtěla strčit do koše. Ale pak jí to přišlo líto, tak namočila ubrousek, trochu to zvršku otřela a znova na to plácla to vajíčko a dala to do trouby s ostatníma kusama. Prej se to nikdo nedozví a jak se říká, dobrý prase všechno spase.

S páníkem si pak na štrůdlu pochutnali a panča mu vůbec neřekla, jak jsem byl moc užitečnej. Přitom vím, že ta moje omytá nohavice byla ze všech nejlepší a odměna žádná. Takže až bude panča zase někdy píct stejnou dobrotu, ochucenou Fandovým jazejčkem, řeknu jí na to štrůdle nůdle.

Váš nedoceněnej Fanda

3. listopadu 2011 - Kašlerky

Tuhle ráno se panča probudila a byla celá porouchaná. Prvně jsem to vůbec nevěděl, protože jsem měl moc práce s plastovou flaškou. Někdo ji nechal na chodbě na botníku a zdálo se mi, že nebyla ještě úplně placatá, tak jsem si ji přinesl k panče do postele a tam jsem usilovně pracoval na konečný úpravě. Ta činnost nejspíš vyluzovala nějakej zvuk, kterej MNĚ vůbec nevadil, ale zato přecitlivělá panča se po chvíli vymrštila do sedu a chtěla na mě něco zařvat. Jenže se jí to vůbec nepovedlo. Místo abych si vyslechl zase špatný slovíčka, tak panča otvírala pusu dočista naprázdno jako nějakej němej komediant a já jsem si tudíž mohl nerušeně hrát dál. Došlo mi, že tentokrát budu v převaze, protože panča vypadala dost chcíple. Všechno ji bolelo a neměla sílu ani na to, aby mě skopla i s flaškou z postele. Tak zase zalezla pod peřinu a já jsem si hned zapsal: první kolo 1 : 0 pro mě.

Když se probrala podruhý a zase si sedla, tak skoro omdlela, protože na peřině uviděla místo mě hovínko. Kamarádi, klid, nejsem prase. Vůbec to totiž nebylo hovínko, byl to jen kousek klacíku, kterej vypadal jako malý hovínko. Ten klacík jsem šlohnul páníkovi, zrovna vyráběl pro panču domeček pro panenky. Teda né prej pro panenky, ale pro gorilky a tyhle klacíky tam nutně potřeboval. Ani nevěděl, že mu jeden zmizel, dokud na něj panča sípavě nezavolala, aby mu ukázala tu hovínkovou pohromu. Zasmál jsem se, jak se nechala napálit a zapsal jsem si: druhý kolo 2 : 0 pro mě.

Panča se napila čaje, přihodila posmrkanej kapesník na velikej kopec, co se jí tam od rána nahromadil a pak si vzala cucavej bonbon, aby vyhnala bolest z krku. Těm bonbonům se prej říká hašlerky, ale já jsem si je rovnou přejmenoval na kašlerky, protože panča je užívala i proto, aby tolik nekašlala. A mě na nich celou dobu něco přitahovalo. Líbilo se mi, jak šustí a taky mě moc bavilo pozorovat, jak je panča vysypala z pytlíku do takový misky, aby je měla pěkně po ruce. Pak ta mrtvola zase usnula a spala dlouho a dlouho a když se probudila, chtěla si vzít další kašlerku. Ale zjistila, že jich tam má nějak málo. Bylo jí to divný, vždyť přece snědla jen jednu. Už si začala myslet, že je možná kašlerkovo-náměsíčná, ale pak uslyšela pod postelí nějakej zvuk. Byl jsem to já, jezdil jsem po zádech a drápkama se odrážel od prkýnek na posteli, to mám fakt moc rád a dělám to často. Panča se sklonila z postele, aby mě napomenula a v tom to uviděla: dvě zabalený kašlerky tuhle, jedna rozbalená támhle, další papírky vedle postele. Vymátořila se z pelechu a šla je sbírat. Postupně si našla skoro celou misku, ale mně to nevadilo, já jsem si s nima už svoje užil. Provedl jsem pár pokusů, třeba jestli kašlerky plavou v misce s vodou, jestli se dají zahrabat mezi granule, jestli je panča objeví i ve skříni mezi kabelkama. Musím uznat, že pátrání jí šlo docela dobře a tak myslím tohle kolo skončilo remízou. I tak je skóre dobrý: 3 : 1 pro mě.

Nakonec se panča vrátila celá zpocená do postele a našla poslední rozbalenou ulepenou kašlerku pod polštářem. Zaslechl jsem, jak si pro sebe chrochtá něco o praseti, tak doufám, že si s páníkem nechtějí po Vendelínovi pořídit ještě nějakýho pašíka. To bych už teda nedal.

Váš kašlerkovej Fanda

14. listopadu 2011 - Kabelkovej máňa

Ani nevím, jestli jsem se už někdy zmínil, že mám bláznivou panču. Teda mezi námi, on je každej člověk blázen, ale někdy se to projeví míň a jindy víc. Ta moje panča je naštěstí blázen neškodnej. Je totiž KABELKOVEJ MANIAK.

Projevuje se to tak, že když zajde do obchodu s kabelkama, zaručeně odtud vyleze s blaženým výrazem a vedle nedávno zakoupený kabelky na rameni si odnáší čerstvě zakoupenou kabelku v igelitce. Z toho pak tím pádem mívám užitek i já, protože igelitky jsou zase moje vášeň. Zkoumám je zvenku i zevnitř, honim se v nich do kolečka, někdy se prokoušu druhou stranou ven a když mám jó dobrou náladu, tak dělám igelitovýho ducha a straším Froda.

Problém nastal, když panča svýma kabelkama zaplnila celej svůj kabelkovej prostor ve skříni a to tak, že už jsem se tam nevešel ani já a dál začala ze skříně vytlačovat další, podle ní neužitečné věci. Všiml jsem si, že žádný neužitečný věci nepatřily jí, ale páníkovi. Páník si toho taky všiml a tak se chudák nabídl, že se na ty kabelky pořídí kabelková police. Jak se řeklo, tak se udělalo a brzy domů přivezli krabici, ve který se schovávala ta budoucí kabelkárna. A začali ji s pančou stavět. Prostor se našel ve vyklizený haraburďárně a podezírám panču, že ji tenkrát vyklidila už s tímhle úmyslem.

Police byla úplně obyčejnská, plastová, lehká a kolíbavá, ale na kabelky prej úplně dostatečná. No nevím, když jsem zkoušel její stabilitu, spadli jsme oba, já i police. Police se pádem trochu rozmontovala, já naštěstí ne. Panča se rozlobila a řekla mi, že když jsem těžkej jak prase bradavičný, tak ať jí nelezu po polici. Ale já jsem to přece myslel dobře, chtěl jsem jen vyzkoušet, jestli jí tahle vachrlatá věc ty její slavný kabelky vůbec unese.

Pak už to konečně s páníkem dodělali a panča začala se stěhováním těch svých pokladů. Rovnala je podle velikosti, pak zase podle využití, podle ročních období, podle barvy a pak je nerovnala vůbec a jen se modlila, ať se jí tam vůbec vejdou. Nevešly. Musela nějaký zase vytahat a jít uspořádat skříň dole, kde měla kousky, který už vůbec nenosila. Zjistila, že mezi nima jsou dobrý exempláře, který zase nosit bude a tak je vyměnila za kusy, který asi nějakou dobu potřebovat nebude. To vám bylo nějakýho lítání nahoru a dolů a protože jsem ji musel všude doprovázet, tak mě z toho za chvilku bolely nohy. A tak jsem si šel odpočinout.

Panča ještě nějakou dobu pokračovala v přenášení, ale nakonec vypadala docela spokojeně, že se jí konečně povedlo všechny kousky někam zařadit. Šla se s tím pochlubit páníkovi a místo něho našla mě, jak spím slastně jako andílek na hromádce dalších tašek, na který zapomněla, protože jsem si je už předtím odtahal k posteli místo polštářků. Uspořádal jsem si z nich ležení mnohem rychlejc než panča a vypadal jsem tak spokojeně, že mě z nich panča prvně ani nevyhodila. Ale pak už se jí zdálo, že ležím nějak moc dlouho, tak to začala zpode mě vytahovat a vzbudila mě. Trochu jsem ji za to sekl drápkem a pak jsem se šel podívat na to její slavný dílo. Police vypadala úplně jinak než když byla prázdná, ale řeknu vám, vachrlatá byla furt stejně.

Panča spokojeně siestovala s nohama na stolku, když se z haraburďárny ozval děsnej rámus. Poté se rozlítly dveře a vystřelil jsem z nich naježenej já. Panča nakoukla dovnitř a uviděla svoji pečlivě odvedenou práci rozházenou po celý místnosti a na kabelkách poraženě ležela vachrlatá police. No ale však jsem to hnedka říkal, že to nic nevydrží. Panča zahrnula haraburďárnu děsivýma výhrůžkama. Ještě než jsem zalezl k odpočinku pod postel, zaslechl jsem, že někoho chytne za vocas a vyhodí ze střešního okna, zmetka jednoho prašivýho. Kdoví, kerýho chudáka zas měla na mysli. Ale ze mě myslím měla radost, že jsem skoro stejně kabelkovej máňa jako ona.

Váš konečně dobře ohodnocenej Fanda

P.S. Ty fotky jsou ještě ve starý skříni.... no uznejte, že takhle už to fakt dál nešlo!

2. ledna 2012 - Vánoce, Vánoce odcházejí ...

… a já jsem vážně docela rád. Ne jako že bych neměl rád Vánoce, to bych byl přece divnej Fanda. Každej má rád dárečky a ten bezvadnej nepořádek, kterej po rozbalení vznikne a je jasný, že ozdobenej stromeček a na něm pověšený hopíci jsou taky parádní zábava. Ale letos to bylo všechno nějaký jiný. Panča nebyla skoro vůbec doma, pořád jezdila na návštěvu za svojí sestrou, která byla zrovna vypuštěná z člověčenský nemocnice a tak jsme si doma hodně užívali my kočičí kluci sami. Ustanovil jsem se velitelem Froda a Kubajzníka a Vendelín si velel sám sobě, protože on je taková samostatná chlupatá jednotka.

No ale né že bych o těch Vánocích zahálel. Pár kousků se mi povedlo, to se zase musí nechat. Tak třeba:

- jeden den panča smažila řízečky. Má ráda, když jsou malý, protože se jí líp obalujou a líp smaží a i když to nikdy veřejně nepřiznala, stejně vím, že to masíko krájí na menší kousky i proto, aby se mi to líp kradlo. A tak jsem jí chtěl udělat radost a jeden řízeček jsem teda čmajzl. Panča by to vůbec nezjistila, kdyby neslyšela zlověstný vrčení. To jsem si ten svůj úlovek musel bránit před všetečným Kubou, kterej o něj taky projevil zájem. Panča šla náš spor rozsoudit a málem ji z toho zjištění podstaty sporu kleplo. Nakonec to skončilo nerozhodně, protože nám maso sebrala a neměl ho nikdo. Ale musí se zase nechat, že večer vytáhla z lednice jiný masíko a to nám pak spravedlivě pokrájela.

- jindy v noci jsem si vesele hrál s novou hračkou. Vyhazoval jsem ji do vzduchu, lítal s ní po schodech nahoru a dolů, vymáchal jsem ji ve vodě i v granulích, zatáhl ji pod postel a nakonec jsem ten svůj báječnej objev předvedl panče na posteli. Panča už byla docela probuzená a určitě ze mě měla radost, protože kdo by se neradoval z hrajícího si Fandy asi ve 3 ráno. Ale pak zaostřila a zjistila, že ta nová hračka nebyla vůbec žádná hračka, ale její věcička do počítače, prej se jí říká fleška nebo tak nějak. Já jí budu radši říkat bleška, to se mi bude líp pamatovat. No a ta bleška vypadá úplně jako malá myška, tak proč se panča diví, že jsem o ni projevil zájem? To je přece jasný, no né? Jenže panča pro to neměla pochopení, blešku mi sebrala a nelenila uprostřed noci pustit počítač, aby zjistila, jestli bleška po mojí intervenci pořád dobře funguje. Copak jsem nějaký nemehlo? Jen jsem jí trochu ohryzal gumovej ocásek, na ouška taky přidal pár otisků zubů a jinak se k panče vrátila dočista nepoškozená.

- Jo a tohle byl taky parádní kousek. Nevím jak vás, ale mě děsně baví chodit po klávesnici, zrovna když na ní panča něco píše. A tak jednou jsem si taky takhle špacíroval a líbilo se mi, jak na tom papíru na obrazovce pěkně naskakovaly různý písmenka. Byl jsem na sebě děsně pyšnej, ale panča to neuměla ani trochu ocenit. Zaječela na mě nějaký divný slovo, něco jako FANDO-SAKRA-ZMIZNI!! a když jsem furt nemizel, tak mě popadla a chtěla mě sundat dolů. Jenže mně se povedla vážně bezva odplata. Zatnul jsem drápky a vzal jsem sebou tři kostičky z tý klávesnice, byly to písmenka T, U a M. Můžu vám říct, že tak vytřeštěnou panču jsem už dlouho neviděl. Civěla na ty prázdný mezírky s pusou dokořán a já jsem si mezitím s těma kostičkama pěkně pohrál. Pak mi ale na zadku přistál plácanec a tak jsem se urazil a šel po svých a panča zacvakala písmenka zpátky a byl zase klid, ale řeknu vám, že si fakt mohla odpustit takovýho křiku pro pár kostiček.

Tak takhle nějak to u nás proběhlo, prostě svátky klidu a pohody.

Váš vánočně odpočatej Fanda

16. ledna 2012 - Bezouška

Dneska budu stručný, protože nemám čas. Jsem totiž zaneprázdněný okusováním a to okusováním dočista všeho. Nemám žádné priority, co se předmětu či materiálu týká. Z froťákového prostěradla umím lehce vytvořit froté krajku, z pančiných nezjizvených rukou vytvořím ruce Frankensteina, do dřevěné židle dokážu vtisknout věčný vzorek chrupu. Z tkaniček do bot se po mém zásahu stávají třepetačky na mávátko a zimní boty se rázem stávají větracími botkami do letních dnů. Nedávno jsem naštval druhou panču, která sbírá drahý panenky. A to jen proto, že jsem tý jedný ženský čmajzl botku a taky ji trochu poupravil zubama. Ta vám kvůli tomu vyváděla, jako by nastal konec světa. Včera jsem z knihovny vytáhl pár knížek, který vůbec nebyly o kočkách a za trest jsem jim vykousal podpis do hřbetů. Pustil jsem se i do plastovýho kýble, protože zalívací konvičku s vodou si panča zavírá.

No ale v poslední době mě ze všeho nejvíc baví okusovat kočku. Abyste si teda nemysleli, že třeba hryžu do Froda nebo Kubajzníka, nejsem přece žádnej kanibal. Okusuju dřevěnou kočku, která má na zádech misky s vodou. Tuhle jsem se do ní tak pustil, že přišla o uši. A tak jí říkám Bezouška. Panča si myslí, že jsem převtělenej bobr, protože někdy i tak sedávám. Za Bezoušku mě nepochválila, ale myslím si, že bych si nějaký ten kladný projev zasloužil. Vždyť ta první kočka už byla celá okoukaná a Bezouška vypadá úplně jako nová. No uznejte sami.

Váš zubně pracovitej Fanda

1. února 2012 - Bezocásková

Ahoj kamarádi, tak si představte, že Bezouška už dostala aj příjmení a teď se jmenuje celým jménem Bezouška Bezocásková-Bezpruhová. A jak k tomu vlastně došlo?

No přece úplně jednoduše. Uši už byly dočista v trapu a tak jsem se zaměřil na druhou stranu jejího vyspravenýho těla a na tý se jako z udělání nacházel ocásek. Nebylo to jednoduchý, to říkám na rovinu. Ten ocásek se totiž protáčel a tak se mi do něj špatně zařezávalo. To jsem vždycky otevřel papuli, nasměroval zoubky správným směrem, ale jakmile dopadly na ocásek, ten se vždycky pootočil a mně po něm zuby sjely jako sáňky z kopečka. Takže jeden ocásek mi dal zabrat víc než dvě ouška, ale nakonec se to povedlo, ocásek dostal zásek a už jsem mohl pokračovat ve starým dobrým tempu. Ocásek se postupně zmenšoval a na zemi přibývalo mých vyplivánků. Panča už to neřešila. Jenom řekla – počkej, až si zadřeš třísku, smrádě jedno. Z tý věty jsem nerozuměl skoro ani jednomu slovíčku, ale to už jsem si zvykl, že panča občas mluví divnou řečí. A tak jsem si hleděl svýho a sochařil jsem dál.

No jo, ale tuhle ráno panča vstala a šla dolít do všech misek vodu a teď si představte, že Bezouška už neměla vůbec žádnej ocásek. Ne že by byl okousanej. On prostě nebyl. Zmizel. Dočista a navěky věků. Panča mi narušila soukromí a nahlídla do mojí sbírky, našla v ní jednu rukavici, co dlouho nemohla najít, ale ocásek tam nebyl. Prohlídla všechny ostatní schovky, probrala krabice s hračkama, dokonce lopatkou prohrábla i naši kadibudku, protože už i tam jednou našla poklad a nebylo to hovínko. Ale ocásek se prostě vypařil. Možná odešel na stejný místo jako ponožka, která ještě den předtím visela na sušáku a teď už byla taky dočista ztracená. A tak jsme najednou měli Bezoušku Bezocáskovou.

No a když už se rozdávaly nový jména, tak jsem usoudil, že by mohla být i Bezpruhová. Však se na ni podívejte, už vůbec nevypadá jako zebra. Ale za ty odejitý pruhy teda JÁ fakticky nemůžu. Ty prej odnesl čas. Tak to vidíte, máme doma i jinýho zloděje. No a teď se půjdu porozhlídnout, do čeho bych se tak zakousl dál.

Váš zubně nevyřáděnej Fanda