31. srpna 2011 - Okradený sběratel

Ahoj všichni, tak panča se vrátila z posledního vejletování a teď už bude doufám sedět na zadnici. Protože povím vám jedno - když mě nikdo neokřikuje, tak mě vůbec nebaví vymýšlet fandoviny. Ale ještě než odjela, přeorganizoval jsem jí obsah šuflete a taky jsem jí pomohl s výběrem věcí ze skříně a s balením zavazadla. Opravdu jsem si s tím dal práci, protože na mě ležela veškerá zodpovědnost za to, co si sebou panča odveze. No a pak zase nastaly všední dny, ale já jsem si s nima dobře poradil. Tak třeba tuhle jsem se z ničeho nic rozhodl, že svůj život obohatím něčím smysluplným. Dlouho jsem uvažoval, co by to mělo být a pak jsem na to přišel: stanu se sběratelem!

A hned jsem se svým novým koníčkem začal. On vlastně nebyl ani tak novej, už jsem ho provozoval dost dlouho předtím, akorát že panča ho nevímproč nazývala zlodějnou. Přitom já jsem si prostě jen vytvářel základ pro svoje bohaté sbírky. Ale teď jsem se tomu začal věnovat naplno. Nebudu se zaměřovat jen na jednu oblast, ale stanu se sběratelem všeobecným. To znamená, že se mi vlastně bude hodit úplně všechno. Teď ještě kam s těma pokladama, hernajs. Nejlepší to bude pod postelí, tam si to umím ohlídat, že mě nikdo neokrade. Jenže jsem nepočítal s tím, že panču popadne uklízecí záchvat. Vyvolalo ho to, že jí spadl prstýnek a ona ho vytáhla zpod postele s chuchvalcem prachu. A tak zavelela k boji, páník přiběhl, schválně přinesl ten hnusnej pojezd s chobotem, protože ví, že na něj mám alergii a pak spolu s pančou odtáhli postel. A tam objevili moje dosavadní nasbírané položky:

* Kousek pavouka

* Velkou hromadu nakousaný papírový krabice

* O něco menší hromádku nakousaný molitanový podložky na cvičení

* Dva pančiny přívěšky na kůži, co předtím úplně samy spadly z háčku na zem

* Myší ocásek (panča odmítla zkoumat, jestli byl opravdovskej nebo z hračky, jen zaječela na páníka VYHOĎ TO!)

* Uschlej granulovej poblijon

* Taky uschlej trávovej poblijon

* Jedna ponožka

* Druhá ponožka, ale úplně jinačí

* Páníka sluneční brýle, který hledal celý léto

* A docela poslední kousek byl fakt parádní a na něm asi budu zakládat celou sbírku: křídlo z moc krásně barevnýho motýla. Panča viděla, že je venku chytám a snažila se je ode mě odhánět. Naštěstí mě zachránil Kuba, kterej držel panču na vodítku a odtáhl ji pryč a tak jsem si svýho motýlka ulovil. Kousek jsem ho ochutnal a zbytek uložil do sbírky.

No a teď hádejte, co se stalo? Vyklidil jsem jen na chvíli pokoj kvůli tomu chobotnatci a když jsem se pak vrátil a chtěl se znova pokochat svojí sbírkou, tak byla celá pryč. A pak kdo je tady zloděj!!!

Váš okradenej Fanda

12. září 2011 - Panča a sršeň

Helejte se, už jste někdy viděli, jak vypadá tanec svatýho Víta? Já jo a zatancovala mi ho panča. Parádně jsem se pobavil, to vám teda povím.

Začalo to tak, že jsem si s NĚČÍM hrál na balkoně. Pořád jsem na to NĚCO skákal a dupal jsem při tom jak stádo poníků. Taky jsem občas v zápalu hry vrazil do dveří nebo do zábradlí. Panča myslela, že mě chytil můj normální fantas, ale pak uslyšela divnej zvuk, co zněl jako malá helikoptéra a tak se šla radši na balkon podívat. A dočista ztuhla, když viděla, že si hraju s velikánským sršněm. Oni se nám totiž na balkon furt stěhujou a páníci je nemají rádi a dokonce se jich bojí, tak je sprejujou smradem, aby se zase odstěhovali. Teď už je tam dlouho neviděli, tak si mysleli, že je od nich pokoj, ale já jsem si stejně ještě nějakýho zpozdilce našel. Asi se mu líbilo, jak si s ním hraju, protože vůbec neletěl pryč a klidně mě nechal, ať do něj plácám packou a posunuju si ho po zdi nebo po zemi jako nějakou figurku.

Panča zařvala „FANDO, NECH TOHO!!“ a utíkala si pro takovou tu tyčku, co s ní zabíjí mouchy. Pak se vrhla na toho sršně, co zrovna seděl na zdi a chtěla ho plácnout, ale protože jsem se do toho připletl já, tak ho trefila jen trochu a sršeň celej ožil. Odlepil se ze zdi a začal lítat po balkoně jako splašenej, Já jsem tím pádem taky ožil a začal jsem ho pronásledovat a panča ožila ze všech nejvíc a pronásledovala nás oba. Mě aby vypudila z balkonu a sršně aby jednou provždy umlčela. Jenže najednou sršeň zmizel a panča uslyšel tlumený bzučení někde u svý hlavy. A v tu chvíli nastal ten tanec, to byste fakt měli vidět. Kopala kolem sebe nohama, mlátila rukama a nakonec si úžasnou rychlostí stáhla triko přes hlavu, mrskla ho na zem a začal po něm dupat. Já jsem si honem skočil do křesílka, srovnal si způsobně packy pod sebe a s otevřenou papulí jsem to přestavení sledoval. Panča nakonec triko vzala do rukou a vyklepala ho a oddychla si, když z něho vypadl chcíplej sršeň. Škoda, že pak pokazila tu pohodu tím, že mě nenechala, abych si ho odnesl do svojí nově založený sbírky. Ale i tak stál ten večer za to a snad mi panča tu legraci někdy zopakuje.

Váš kulturně docela uspokojenej Fanda

20. září 2011 - Vyklepanej Fanda

Milí kamarádi, já jsem se tak poměl, že vám o tom musím povykládat, abyste nebyli škodný a taky si to mohli když tak vyzkoušet.

Nejdřív bylo skvělý, když panča přinesla novou travičku. Jmenuje se to sice kitty grass a já už přece dávno nejsem žádný trapný kitty, ale ta tráva mi stejně moc chutná. A tak jsme se do ní všichni společně pustili a dělali jsme u toho legrační xichty, aby z toho něco měla i panča, když už do nás takhle zainvestovala.

Po trávojedení nastal čas blinkání. To už holt tak chodí, že prvně se něco sní a pak to zase musí vylízt ven. Někdy to leze normálka spodkem a jindy zase hořejškem. A tak jsme teď postupně skoro všichni předváděli GLUMA: g-lum, g-lum. Panča pak chodila a uklízela travní poblijonky a dokonce ani nenadávala, protože věděla, že jsme si pěkně pročistili bříška. Když našla v záchodě elegantní hovínko s travním ocáskem, tak dokonce zavolala i páníka, aby se taky mohl potěšit.

No ale pak večer už ji ten pěkný pocit přešel, protože našla výstavního gluma uprostřed jejího polštáře. Sice neviděla, kdo ho tam nablil, ale to bylo fuk, postel se musela převlíct. A to bylo právě to moje potěšení. Protože převlíkání postele je skoro ta nejlepší zábava, kterou znám. Hned jsem se s paníkama pustil do díla, však víte, jak to je - s chutí do toho a půl je hotovo. Polštáře jsem nechal bez pomoci, s těma není až taková sranda. Ala pak přišla na řadu peřina… a to je prostě úžo. Je taková veliká, přes celou postel a když se večer stele, tak ji páníci musí složit na dlouhou půlku a já si do ní nastoupím a oni mě houpají a zpívají u toho HOUPY HOU, HOUPY HOU, LETÍ FANDA OBLOHOU…. Takhle je mám totiž vycvičený. A tak jsem honem skočil na peřinu a už jsem se houpal a letěl jsem oblohou a dával jsem dobrej pozor, aby mi tam neskočil Kuba, protože toho to taky děsně baví.

Pak už si panča řekla, že bylo dost legrace a sprostě mě vyklopila a začala z peřiny sundávat ten povlak. Šlo jí to ale špatně, i když jsem pomáhal, jak jsem mohl a pořád jsem na tu peřinu vyskakoval, aby sama z povlaku vylezla. Nakonec se to podařilo a sundávalo se prostěradlo. To je vám taková sranda. Stačí sundat jeden roh a on se vám dočista sám smrskne ke mně. Dělám si na těch rozích znamínka, abych věděl, kolikrát už takhle ke mně skočily a panča se zlobí, protože ty rohy vypadají jako cedník na špagety. Ale nějak si to přece zaznamenat musím.

No a když bylo sundáno, tak se zase muselo povlíct, to dá rozum i Fandovi. Přineslo se nový dírkovaný prostěradlo a ještě než se natáhlo do rohů, honem jsem si ho párkrát pokousal, aby se nezapomnělo na moje zásluhy. Nakonec se povlíkala zase ta veliká peřina a mě napadlo, že by se v ní dal udělat bezva pelíšek. Zalezl jsem si do povlaku až úplně dozadu, ustlal jsem si tam sám pro sebe a na výzvy k odchodu jsem vůbec nereagoval. A tak panča s páníkem museli popadnout celou tu velkou peřinu a normálka mě z toho povlečení vyklepávali jak nějakýho otravnýho pavouka. Chvilku jsem se statečně držel za drápky, ale nakonec jsem z toho vypadl ven jak přezrálá švestka. Za trest jsem utekl pryč, ale vám to prozradím: vůbec mi to nevadilo, protože to byla bezva legrace. Doufám, že brzo z bříška vylovím nějakýho dalšího g-luma a bude se zase převlíkat.

Váš tak trochu vyklepanej Fanda

3. října 2011 - Třesky plesky

O víkendu jsme šli ven a já jsem si řekl, že je nejvyšší čas udělat zase něco záslužnýho. Líbí se mi být pochválenej, i když to panča někdy říká nevybíravýma slovama. Ale já si myslím, že to je jen tak navoko a ve skutečnosti je na mě děsně pyšná, jak jsem šikovnej.

A tak jsem se venku porozhlídl, co vypadá zanedbaně a potřebovalo by pomocnou packu. Padlo mi do oka takový veliký korejtko, co v něm byly zasázený nějaký divný kytky. Šel jsem se na ně podívat zblízka a zjistil jsem, že nejsou vůbec hezký. Nerostly ani trochu do vejšky, nevoněly, neměly žádnou pořádnou barvu ani se nedaly pořádně okusovat a tak jsem usoudil, že je nejvyšší čas pomoct panče se jich zbavit. Zkusil jsem do jedný tý jakože „kytky“ dloubnout packou a jéje, vyskočila skoro sama. A to se mi moc líbilo. Udělám spoustu práce a zároveň se celej neupracuju.

A tak jsem se pustil do díla. Panča povlávala za Kubíkem na vodítku a vůbec si mě nevšímala. Až pak se jí zazdálo, že mě nějak dlouho neviděla a tak se šla podívat, co dělám. A načapala mě, jak už skoro končím se svojí zahradnickou povinností. Zbývalo mi vytáhnout už jen pár kousků z rohu. Panča zaostřila a pak zaječela – Fanouši zmiz odtud, smrade jeden! A pak pronesla lítostivým hlasem něco jako „moje netřesky“, zahnala mě domů a šla si prošetřit vytahanou hromádku, co se z toho dá ještě zachránit. No a mně se tím jen potvrdilo, že ženský dělaj aféru úplně ze všeho. Ale neva, svoji povinnost jsem si splnil a ona ať si s těma svýma třeskama pleskama už dělá co chce.

Váš málem třísknutej Fanda

10. října 2011 - Fandoobsluha

NEVDĚK SVĚTEM VLÁDNE!

Moje pomoc lenivé panče je prostě nekonečná. Fakt nevím, co by beze mě dělala, asi by se celá udřela. Třeba zrovna teď v sobotu jsem jí pomohl vybalit nákup a zároveň jsem se i sám obsloužil, abych jí ušetřil práci se servírováním, ale povím vám, s pochopením jsem se u ní OPĚT nesetkal. No a jak k tomu došlo.

To takhle panča přišla domů s nákupem a když odemykala dveře, úplně zapomněla na kouzelnou formuli, kterou pokaždý při vstupu odříkává – šupy dupy do chalupy. Formuli provází zasunutím nohy do škvíry u dveří, aby tudy nějaký chlupatý pometlo neproletělo ven. No a teď se vracela domů nějaká zamyšlená, dveřní rituál vypustila a toho hnedle využil Kuba a už byl venku. Panča rychle šoupla nákupní tašku za dveře a šla chytat toho malýho emigranta a tak jsem si řekl, že přece nebudu jen tak zahálet. Taška se položila na bok skoro sama, pomohl jsem jí fakt jen trochu, a začal jsem revidovat, co že nám to panča nakoupila za dobroty.

Bylo z čeho vybírat, to vám povím. Nejdřív jsem načal takovej dlouhej balíček, co tuze pěkně voněl. Byly v něm párky, ale když jsem se dostal k nim dovnitř a kousek jsem si ulomil, tak mě to přestalo bavit. Taky jsem se nechtěl moc zdržovat s jednou položkou, přece jen jsem chtěl panču co nejvíc překvapit, aby viděla, jak jsem zručnej a tak jsem rychle lovil věci dál. Červený papriky jsem jen trochu rozkutálel po chodbě, to přece není žádný jídlo pro kocourka, nevím, proč to vůbec někdo kupuje. Ale další balíček byl zajímavej, tam byla schovaná šunka a u ní jsem se musel zastavit. Sice jsem zvyklej, že když nám panča někdy šunku koupí, tak ji trhá na kousky a ty nám dává rovnou do papulí, ale poradil jsem si i s celýma kolečkama, i když mi to šlo trochu pomaleji. Všiml jsem si, že mě u toho pozorovala Máša a v obličeji jsem jí četl něco jako – No počkej, ty to schytáš! Ale nevím, co jsem měl chytat, vždyť to z tý tašky přece nikam neutíkalo. Ještě jsem si stihl načít kelímek s hořčicí, ale to mi panča fakt kupovat nemusela, nebylo to vůbec dobrý. A pak už se ozval klíč v zámku a zaslechl jsem nějaký slova o malým černým mrzákovi a tak jsem byl moc rád, že tentokrát je káranej Kuba a ne já.

Jenže panča to nakonec zase zkazila. Když uviděla ten můj vyklizenej nákup, tak místo aby mi poděkovala, pustila Kubajze na zem a zaječela, TY ZMETKU JEDEN VORAŽENEJ, TY UŽ MĚ FAKT NESER!! No chápete to? Né že voraženej, ale dočista uraženej. Takovýho času jsem jí ušetřil a vděku se zase nedočkal. Teď ať si ten bordel na chodbě uklidí sama, když je taková.

Váš samoobslouženej uraženej Fanda

19. října 2011 - Kramaření

Tuhle odpoledne mi panča připravila tu nejlepší zábavu, jakou si kamarádi umíte představit. Byla totiž sama doma a přepadl ji záchvat pracovitosti, což se jí moc často nestává a tak se rozhodla toho honem využít. Otevřela dveře do kouzelný místnosti, která se jinak vůbec neotvírá a my kočky tam máme zakázaný přístup. Což neznamená, že bych nezkoušel se tam dostat. Pod dveřma je totiž mezírka akorát na moji packu a tak tam pořád zkouším šmátrat a aspoň si odtud něco vytáhnout, ale kdepak, kouzelná místnost nic nevydá. Panča týhle komůrce říká haraburďárna, protože se tam odkládá nepotřebný haraburdí a my tam nesmíme proto, že prej by nás tam už nikdo nenašel. Ale já si myslím, že jsou to jen výmluvy. Kdysi dávno se tam totiž dostala Máša a vlezla si do velký dřevěný bedny, kde byla schovaná peřina a taky ji potom našli. Trvalo to sice dlouho, ale našli.

No a teď nastal ten DEN, kdy panča haraburďárnu otevřela dokořán a mně málem vypadly oči z ďůlků. Tam vám bylo tolik věcí, že se tam musely hromadit snad sto let. Nejvíc tam bylo prázdných krabic a mě trochu nazlobilo, že panča přece musí znát moji vášeň pro okusování tvrdýho papíru a klidně mi ji odepřela. Ale věděl jsem, že teď si všechno vynahradím. Panča vynášela krabice ven a stavěla si z nich velkej komín a já jsem pomáhal tím, že jsem je hezky porovnával čumáčkem a zarovnával packama, aby pěkně stály. Bohužel se zase ukázalo, že to panča stavěla halabala, protože to netrvalo dlouho a komín se zřítil. Trochu jsem se lekl a radši jsem se na chvilku schoval pod postel, ale pak jsem se zase odlekl a šel zpátky k dílu. Panča to neřešila a tak jsem měl najednou plnou chodbu spadlých krabic. V některých byly takový parádní bílý vycpávky, ale zdálo se mi, že jsou hodně jednotvárný a tak jsem do nich začal vykusovat dírky. Šlo to moc dobře a nejvíc se mi líbilo, že za chvilku to vypadalo, jako by nám doma nasněžilo. Bílý kuličky byly všude, dokonce i na mým kožíšku, ale vůbec nestudily.

Pak jsem zaslechl z haraburďárny takovej zajímavej zvuk a tak jsem se honem utíkal podívat, co to je. No ještě že, panča totiž držela MŮJ proutěnej košík, kterej jsem si dlouho předtím zpracovával, až se mu rozpojilo držadlo a panča mi ho zabavila a strčila do haraburďárny. A teď jsem ho zase konečně uviděl. Počkal jsem si, až ho dá panča za dveře a hned jsem pokračoval v rozpracovaném díle. Panča mě okřikla, ať toho nechám, nebo si zarazím kus proutí do pusy, ale snad nejsem žádnej začátečník, né? Kousal a plival jsem tak dlouho, než mě upoutalo zase něco dalšího. Panča objevila krabici s našima hračkama, kterou tam zabordelila, když se měnily okna a už ji vůbec nevytáhla. A teď byla zase tady a já se znova setkal se svou oblíbenou plyšovou mrkvičkou. Už byla trochu nehezká, jak jsem ji často upravoval, ale pořád to byla ona.

A pak tam bylo ještě něco, co jsem předtím vůbec neviděl. Bylo to měkký a divný, pořád se v tom něco mlelo a tak jsem tomu chtěl přijít na kloub. Panča viděla, že si pěkně hraju a asi si pomyslela, jak je dobře, že má takovýho hodnýho kocourka. A já jsem byl fakt hodnej. Ta nová věc mě hodně zaměstnala. Kousal jsem ji a trhal, až to najednou ruplo a z divný věci se vyhrnul ještě divnější vnitřek a rozsypal se všude po koberci. Pak už jsem jenom slyšel panču zavýt „JEŽIŠMARJA FANDO, CO TO ZASE DĚLÁŠ???“

A tak jsem si vzal mrkvičku a šel si od toho nepořádku odpočinout. Večer jsem pak slyšel, jak na mě panča žalovala páníkovi, že jsem rozkousal antistresovej míček a ona pak musela dlouho luxovat jemný piliny. Řeknu vám, že ten míček asi fakticky fungoval, protože já jsem teda v žádným stresu vůbec nebyl. Ale možná by si ho panča taky měla trochu pohryzat, aby příště tak nevyšilovala.

Váš naprosto nestresovej Fanda