11. dubna 2011 - Skříňovej odborník

Tak si představte, milí kamarádi, že na mě dneska v noci byla panča naštvaná. A já vůbec nechápu proč. Měl jsem totiž před sebou velkej úkol, prozkoumat co nejvíc skříní a nějak se to u panči nesetkalo s pochopením. O tý skříni, co mají s páníkem v ložnici, jsem vám už několikrát vyprávěl. Má zašupovací dveře, ale ty už jsem se dávno naučil otvírat. Dělá to trochu rámusu a tak už je panča radši nechává preventivně na noc otevřený, ať si tam teda propána vlezu a neruším ji při spaní mlácením pacičkou do dveří. Jenže co mi to bylo platný, když odsunula prostřední dveře a já se chtěl zrovínka podívat do těch krajních. Práce chvatná málo platná, pančo! Dalo mi to tentokrát dost práce ty krajní dveře otevřít. Kočky, co já se do toho namlátil, než se to konečně trochu pootevřelo. Kdyby to radši panča příště nechala tak, jak jsem zvyklej, udělala by líp.

Tak to byla první skříň a na hodinách bylo asi půl 3. Panču ten randál vzbudil, tak šla aspoň na záchod, aby prej nebyla probuzená zbytečně. A pak zase zabrala, bodejť by ne, byla přece hluboká noc. Ale já jsem měl před sebou ještě spoustu práce. Seběhl jsem po schodech dolů a tam máme další skříň, co má zašupovací dveře. Ty jdou otvírat docela špatně, to vám teda povím. Ale použil jsem stejnou metodu jako u skříně v ložnici a nakonec se mi to přece jen povedlo. Měl jsem velkou radost. Panča ne, koukla na hodiny a bylo něco po třetí. Ani neměla sílu mi vynadat. A to mi dodalo kuráž a šel jsem se pustit do třetí skříně, co je nahoře na chodbě.

Ta vám je moc složitá, má totiž jiný dveře, normální otvírací, ale ještě je tam nějaký fandoodolný péro, který je hned zavírá, když se neotevřou úplně dokořán. Taková výzva! A tak jsem se šel pustit do práce. Panču vzbudilo pravidelný bouchání dveří, jak jsem je vždycky pootevřel a ty se zase hned zavřely. Zkusila si zacpat uši a spát dál. Asi se jí to povedlo, ale pak ji znova probudily děsný rány a ty už se přeslechnout nedaly. Bylo to divný bušení, znělo to jako BUCH BUCH, a pak rychlý BUMBUMBUMBUM. To se furt opakovalo a tak panča celá vzteklá vstala a šla se podívat, co se děje. Když rozsvítila, tak se probudili všichni ostatní chlupáči a seběhli se k ní, protože si mysleli, že už je ráno a bude snídaně. Panča si připadala jako Sněhurka, když se kolem ní vyrojily zvířátka z celýho lesa. Rány ale furt pokračovaly a tak se šla podívat na chodbu a tam to uviděla. Ta těžká skříň furt pootvírala a zavírala dveře a mezitím vždycky na panču zevnitř vykoukla moje bílá fuseklička. Prostě dostal jsem se dovnitř, ale ven už mi to nešlo a v tý tmě se mi vážně moc nelíbilo, tak jsem na ty dveře bouchal, aby mě šel někdo vysvobodit. Panča mě teda vylovila ven a když se podívala na hodiny, bylo 4.10. Byla moc nazlobená a tak jsem honem udělal vydru a mrskl sebou na zádíčka, abych ji udobřil. Tomu panča nikdy neodolá a tak mě ještě dlouho drbala po bříšku a přitom mi sdělovala velmi ospalým hlasem, že jsem její malej zmetek. Když se vrátila do postele, bylo 4.25. Ráno měla oči jak teta z Číny a říkala, že si to pak spolu ještě dovyřídíme. Takže se nemůžu dočkat, až přijde domů. Myslím, že dostanu nějakou odměnu za to vydrování. Teď se jdu trochu prospat, tak mě omluvte.

Váš skříňový odborník Fanda

4. dubna 2011 - Stromo(ne)lezec

Kamarádi moji, na dnešní zápis nebudu pyšnej, no ale nejsem žádnej ješita a tak vám povím, co se mi včera přihodilo.

Panča se vrátila z ňákýho vejletu a měla černý svědomí, že se nám v sobotu nevěnovala a aby si nás udobřila, tak nás pustila ven, ať si prej ještě užijeme. A já jsem si fakt užíval. Honem jsem oběhl všechny známý místečka, pořádně jsem si pročetl vzkaz, kterej zrovna na keřík nahodil Frodo a pak už mi začala bejt zahrada na zemi trochu malá a tak jsem si prohlídl znaleckým zrakem velikej strom, co nám tam roste. Je fakt velikánskej, špička sahá až do nebe a někdy z něho prší šišky, tuhle mě jedna málem trefila. Ten strom je ale divnej, protože má ostříhaný dolní větve, prej aby pod ním panča mohla chodit a vykonávat různý práce. A zrovna tenhle strom jsem si vyhlídl, abych si na něm procvičil šplh. Trochu jsem přitom zapomněl, že jsem vlastně ještě nikdy předtím po stromě nešplhal. Nahoru to šlo moc dobře, zatnul jsem drápky a sunul se krok sun krok, až jsem se najednou ocitl v děsný vejšce, odkud jsem viděl panče na hlavu. Měl jsem docela radost z toho, co jsem dokázal, ale pak jsem si řekl, že už bych zase mohl jít dolů a zjistil jsem, že nevím jak. Popředu to nešlo, to jsem se bál, že přepadnu, pozadu taky ne, protože jsem neviděl, kam lezu, a tak mi nezbylo než zavolat panču na pomoc.

No, kamarádi, zkrátím to. Dopadlo to tak, že panča zavolala páníka, ten přinesl žebřík a z toho stromu mě potupně sundal. Jakmile mě položil na zem, tak jsem práskl do bot a utekl domů pod postel a doufal jsem, že si toho extempóre třeba nikdo nevšiml. Ale bylo to marný, panča to hned povyprávěla druhý panče a pak jsem ještě slyšel, jak to povídala někomu dalšímu do telefónu a teď mě ještě donutila, ať to napíšu i sem. Asi tady ztratím reputaci a riskuju i to, že se se mnou nebude bavit ani moje Waldinka, ale co už nadělám, nikdo není dokonalej a ze mně prostě stromolezec nikdy nebude.

Váš tak trochu pokořenej a ze stromu sundanej Fanda

26. dubna 2011 - Umělec a správně použitá metlička

Moji milí kamarádi, dnes vám naposled píšu coby obyčejnskej Fanda. Rozhodl jsem se totiž, že budu umělcem a to nejspíš hudebníkem. Uvědomil jsem si, jaký mám v hlase obrovský potencionál a rozhodl se to využít. S tréninkem jsem poctivě začal v neděli v noci. To mi totiž přišlo jako nejlepší start. V noci je taková zvláštní akustika a všechno se krásně nese a rozlíhá. Přišel jsem tedy k panče do ložnice, usadil se k ní na postel a začal se zpěvem.

A-úúúúúúúúúúúúúúú, a-úúúúúúúúúúúúúúú.

Vidíte ten rozdíl, žádný obyčejný mňaaaau, ale prostě umělecký a-úúúúú. Prvně jsem začal ve špatný tónině, ale hned jsem se opravil a postupně se propracoval až do ohromných výšin, ve kterých se moje vysokočárkové úúúúúú jistě neslo až do širokého okolí. Marně panča zalízala pod peřinu, marně si zacpávala ušiska. Moje a-úúúúúúúúúúúú ji dostihlo všude. Ale to nebylo všechno. Jenom zpěvem bych se totiž v uměleckém světě asi neuživil, takových zpěváků přece je. A tak jsem ke svému trylkování přidal i bicí nástroj. To už ovládám dokonale. Posadím se do pozice a la bobr anebo pro větší dynamiku se postavím na zadní a v rychlým tempu tluču do zrcadla na skříni. To byste nevěřili, jak nádherně to zní a společně s mým zpěvem bych myslím nepropadl ani v nějaký tý soutěži Miciny a hafíci hledají talent. Klidně mi můžete říkat Fanda Starr, tak se prej jmenoval jeden slavnej bubeníček. Panča už byla zase na nervy, řeknu vám, že mi přijde tak trochu labilní. Vyslovila i výhrůžku, že ať se těším, jak ráno dostanu na prdel. A představte si, co se stalo. Ráno páník vstal, přinesl nějakou metličku s mašlí a na prdel dostala panča. To jsem se ale smál. Páník asi myslel, že v noci takhle zlobila panča. S metličkou a výpraskem jsem mu ochotně pomáhal, ať panča vidí, že mi příště nemá co vyhrožovat.

Váš docela nezmlácenej Fanda

19. dubna 2011 - Žížala

MOJE BEZVA SOBOTA:

Bylo pěkný počasí a panča se ani nekroutila, když jsme chtěli jít ven. Máme takovej rituálek. To se prvně pustí Vendelín na balkon a tam se zavře, aby se nám nepletl do našich záležitostí. Pak vezme panča do ruky klíče od dolních dveří a my kucí se můžeme na schodech přerazit, jak soutěžíme, kdo bude u dveří první. Panča otevře dveře na verandu, navlíkne Kubíkovi vodítko a nás dva s Frodem nechá bejt, protože ví, že bysme ji spíš zavraždili než si nechali tohle připevnit. No a pak už konečně rozvalí ty poslední dveře a my vyletíme ven jako ptáčci. Nejdřív se hned parádně poválíme po chodníku a nabereme do kožíšku všechen prach, co tam je, myslím, že panča může být spokojená, protože jí krásně ten chodník vyčistíme. A pak se rozběhneme za svýma povinnostma. Já třeba pravidelně kontroluju takovou tu sypavou kůru pod svým keříkem a když jsem spokojenej, tak se v ní zase pěkně vyválím. Ale teď jsem v ní něco uviděl. Až vám prozradím, co to bylo, tak si řeknete, tcccc, to je toho. Ale nezapomeňte, že já jsem skoro venkovní panic a tak je pro mě všechno nový. Prostě to, co jsem teď uviděl, byla DĚSNĚ VYPASENÁ VELKÁ ŽÍŽALA! Fascinovaně jsem na ni zíral, jak se furt natahovala a smrskávala a když se přestala předvádět, tak jsem ji packou trochu pošťouchl, aby zase pokračovala. Panča to viděla a poručila mi, ať si s ní přestanu hrát. A tak jsem ji poslechl, přestal si s ní hrát a sežral jsem ji rychlejc, než byste řekli žížala. Panče se z toho udělalo moc nedobře a řekla, že větší čuně ještě neviděla a že se z toho určitě pobleju. A kamarádi, měla pravdu. Poblil jsem se doma a to pěkně na posteli.

Panča to zjistila až později. Přišla do ložnice a na peřině našla ten můj dárek. Věděla, že je ode mě, protože tam byl ještě kousek žížaly. Udělalo se jí ještě víc nedobře než předtím. Musela stáhnout povlečení a já jsem jí s tím ochotně pomáhal, protože pro takový práce jako je povlíkání nebo svlíkání postele jsem se narodil. Trochu se nám to pravda protáhlo, jak mě panča musela pořád vytahovat z povlaku na světlo bóží, ale nakonec jsme to zvládli. Pak zjistila, že poblitej není jen povlak, ale že to prosáklo až na peřinu. Povlečení strčila do pračky a peřinu musela dát do vany a vyprat to tam. Kontroloval jsem ji, jestli to neflinká a moc se mi líbilo, jak na to teče voda a tak jsem ji chytal do pacek a cákal na panču, aby taky měla taky nějakou radost ze života, zdála se mi totiž dost přešlá z toho nečekanýho pracovního přídělu.

Pak se šlo zase ven. Peřinu panča s páníkem rozložili na takovej sušák a pod tím vznikl bezva stan. Panča doufala, že to uschne, protože by večer neměli pod čím spát a prej bych je musel zahřívat svým kožíškem. Naštěstí to pěkně schlo a když to šla k večeru panča vzít domů, tak jsem šel honem s ní a skočil na ten sušák a on se vám skácel i s peřinou a se mnou na zem. To byla taková sranda! V peřině jsem si hnedle udělal pelíšek a rozhodl se ho bez boje nevydat, ale panča se už ani neobtěžovala se mnou promluvit. Úplně prachsprostě mě popadla a odnesla domů, pak zavolala páníka, peřinu vyklepali a že prej to je dobrý, jen sem tam nějakej ten flíček od trávy a pár fandootisků, ale to už neřešila. Zdálo se mi, že byla trošku přepracovaná. Slyšel jsem, jak říkala cosi o tom, že mít ještě jednoho Fandu, tak brzo skončí v blázinci. Ale vím, že to tak nemyslela, protože mě pak přišla zkontrolovat, jestli mě nebolí bříško a přitom mě moc hezky drbala u ocásku a říkala mi, ty jeden neřáde a ani se netvářila naštvaně. Asi měla radost, že jsem jí tak pěkně pomohl naplnit den. Takže takhle pěkně jsem si zařídil sobotu a klidně to zkuste taky. Chce to jen najít tu žížalu a pak už to jde všechno úplně samo.

Váš vyblinkanej Fanda

29. dubna 2011 - Něco o jámě

Chachááááááááááááá, to byla teda v noci sranda. Jsem důsledný Fanda a jak jsem posledně slíbil, pravidelně teď procvičuju to svoje bubnování a zpěv. No a včera večer si panča usmyslela, že na mě vyzraje a přinesla si k posteli zbraň. Né jako nějakou pistoli, šmarjá, ale takovou tu rozstřikovací láhev s vodou. A že jak začnu dělat rambajz, tak mě postříká. Prej rambjaz! Takhle říká mýmu zpěvu! Aspoň vidíte, jaká je. Ale já jsem se nedal zastrašit a k ránu jsem zase začal s tréninkem.

Panča otevřela oko a na hodinách byly tři židličky. 4:44. Zrovna jsem zpíval překrásnou baladu o Waldince a doprovázel se boucháním na zrcadlo. Panču možná trochu tahalo za ucho, že to bubnování bylo mimo rytmus a tak sáhla po paměti po tý láhvi, namířila ji na mě a .... PAL! No a napálila si tu vodu rovnou do SVÝHO OBLIČEJE! Páč tu lahvu chytla obráceně, chacháááá...

No není ten život skvělej? V pondělí jsem měl dostat výprask a dostala ho ona a dneska na mě chystala pomstu a schytala to zase ona. Jo jo pančo, kdo jinému jámu kopá.....

Váš úplně nepolitej Fanda :o)

2. května 2011 - Fanda a bláznivá panča

Tak kamarádi, je to tady, panča se už docela jistě zbláznila. Stalo se včera. Byli jsme venku, panča dělala hlídacího psa jako obvykle, furt věděla o každým pohybu, dokonce i kdy jsme si jen uprdli. A najednou mě neviděla. Prvně byla v klídku, protože ví, že mám spoustu bezva schovek, ve kterých mě nakonec načapá. Jenže pak už byla skoro tma a panču chytil fantas, protože schovky byly dočista prázdný. Zahnala holky i Froda s Kubíkem dovnitř, pozavírala dveře, zavolala páníka a začala pátrací akce. A najednou uviděla, jak se něco mihlo u auta a zalítlo to pod něj. Uuuuuuf, to se panče ale ulevilo. Šla honem k autu a volala mě tak cukroušsky, až by se z toho jeden osypal. Ale žádná odezva nenastala. Panča nelenila a flákla sebou na zem, aby líp viděla. Koukaly se na ni dvě svítíci očička a to jí stačilo ke spokojenosti. Vyslala páníka pro lákadlo. Ten přinesl granule na chrastění a gourmetka pro případ nejvyšší nouze. Panča furt ležela na zemi na břiše a už jí to začalo být trochu nepříjemný, zvláště když vedle u sousedů seděli venku a očividně jim tohle povyražení přišlo vhod. Panča chrastila granulema, i tu konzervičku otevřela, slibovala modrý z nebe, ale nic se nedělo. Oči pod autem jezdily sem a tam, ale to bylo tak všechno. Pak už se panča naštvala, vstala a řekla, tak si tam zůstaň, ty zmetku jeden protivnej! A šla domů s tím, že pro mě za chvilku zase přijde. Otevřela dveře a tam jsem za nima čekal já, celej rozmrzelej, kde safra vázne večeře. Panče vylezly oči z důlku a nebyla schopná slova. Zase dveře zavřela a metla zpátky k autu. Ten údajnej já tam pořád ještě seděl, ale popolezl dopředějc a tak panča viděla, že je to nějakej úplně cizej kocourek. Ani ten náš venkovní Bezocásek to nebyl. Ona totiž krmí ještě jednoho venkovního kluka, co mu chybí ocásek a ten to asi roztroubil po okolí a tak se k nám chodí jak do bufetu. Tenhle cizák pak dostal za odměnu, že není já, moji gourmetovou konzervičku a já pochvalu, že jsem přišel sám domů a ani jsem nečekal, až mě panča zavolá. Tak si fakt myslím, že se mi tak trochu zbláznila, když mě chválí.

Váš naprosto neztracenej Fanda