27. ledna 2011 - Zrada

NEVESELÝ ZÁPIS O ZRADĚ!!!

Doufám, že jsem teď udělal dostatečně velkou odmlku, aby to zapůsobilo správně dramaticky. Tak teda abych objasnil, co se stalo. Máme dole takovou verandu, na kterou moc rád chodím, hlavně v létě, protože tam ležím na lavičce a vidím, co se děje venku. Ale i teď v zimě stačí, aby panča zachrastila klíčema, kterýma odemyká dveře, co vedou z chodby na tu verandičku a už se můžu přerazit na schodech, jak rychle letím dolů, abych nezmeškal otevření dveří. No a ten den panča s někým mluvila telefonem. Já jsem neposlouchal, protože jsem slušně vychovanej kocour, ale přece jen jsem zaslechl něco jako "... dobře.... kolem pátý..... budeme připraveni....ano, pět koček....." Nedávalo to žádný smysl, ale přesto jsem nějaký podezření už pojal. A pak se blížila ta osudná pátá hodina. Panča šla dolů k těm dveřím a dělala jakoby nic, divže si ještě nepohvizdovala. Vzala klíče a schválně s nima hodně chrastila, abysme to všichni dobře slyšeli. Vendelín byl v tu dobu zavřenej jinde, aby nás nezlobil a tak jak panča otevřela dveře na verandu, první tam vlítl Kuba, hned po něm Emča a pak Frodo. Já jsem ale cejtil něco zkaženýho ve vzduchu a tak jsem se zastavil v půlce schodů a dál jsem nešel. Panče zatrnulo, protože mě prostě MUSELA dostat na verandu. Vydala se ke mně a mluvila na mě tak sladce, až jsem se z toho divže nerozvrněl. Prej Faní, no pocém, podívej se, verandička je otevřená, pojď tam se mnou, dostaneš nějakou dobrůtku, jo? A já trubka jsem jí na ty její sladký slovíčka naletěl a nechal se dokonce vzít do náručí. Jak mě panča jednou držela, tak mě pořádně chytla, abych se nevysmekl a letěla se mnou na verandu, kde už čekal páník, aby za náma honem zabouchl dveře. A to už jsem natuty věděl, že jsem v pasti! Zrádná panča! Podíval jsem se na ní tak, že normální člověk by z toho zkameněl hrůzou, ale ona ne. Ještě mě šla drze hladit po hlavě a furt se mi vnucovala, prej abych se nebál. A to už jsem se začal opravdicky bát.

Najednou se vám za těma dveřma zvenku objevil takovej velkej chlap, co už u nás párkrát byl a kterýho nemám ani trochu rád, i když na sobě teď zrovna neměl bílej plášť. Zalítl jsem okamžitě pod lavici a doufal, že si mě nevšiml. Všichni jsme se klepali z toho, co se bude dít, ale kočky, ze mě jedinýho začal vycházet takovej divnej zvuk, něco jako ne-éééééééééééééé-auuuuuuuuuu-ééééééééé. Šmarjá, to bylo něco, já to vůbec nemohl zastavit a panča, ta zrádná potvora, se mi ještě začala smát a VŮBEC jí mě nebylo líto.

No a pak nás začala chytat jednoho po druhým a ten velkej chlap si na nás připravil jehlu a tou jehlou nás každýho bodl, teda fakt jsem si nepomyslel, jakou máme doma sadistku. Naštěstí to proběhlo docela rychle a když jsme byli všichni hotový, tak konečně panča otevřela ty dveře a my jsme se málem o sebe přerazili, jak jsme vylítli z verandy nahoru do schovek. Panča pak ještě přinesla Mášu, která chrněla a vůbec o žádným nebezpečí nevěděla. Vendelín se toho neúčastnil, protože ten už byl celej pobodanej od jinýho doktora.

Verandička už teď není moje oblíbený místo, to vám teda řeknu. A může za to panča a taky že jsem s ní pár dní vůbec nemluvil. To jste měli vidět, jak za mnou furt dolejzala. Ale nejsem žádný hej počkej. Musela si to pěkně odčinit. Dostal jsem šunku a gourmetka a sejra mazlavýho a ještě pastičku na chlupy v bříšku, kterou mám rád. Teď už nějaká doba uplynula a fakt mě mrzí, že se ten zradivej pocit vytrácí, děsně bych potřeboval si ho v sobě udržet, aby panča byla furt napnutá, jestli jsem jí už odpustil a musela si mě udobřovat. Ale co, třeba zase provede něco jinýho a to už budu zase opravdicky naprdnutej, né?

Váš celej navočkovanej Fanda

7. února 2011 - Pomsta

VESELÝ ZÁPIS O POMSTĚ

Kamarádi moji, abyste si nemysleli, že jsem nějaký ořezávátko, který se klidně nechá obodat a přejde to pouhým mlčením, tak vám jdu popovídat o tom, co pěknýho jsem panče provedl.

Jak jsem se bál, zrádivej pocit se už pomalu vytrácel a já jsem začínal zapomínat, proč jsem byl vlastně tak naštvanej. Ale pak jsem si na to zase vzpomněl a řekl jsem si, FANDO ZKOCOUŘI SE! A tak jsem se teda zkocouřil. Povedlo se mi jeden večer nepozorovaně proniknout do nepřátelskýho území dole v obýváku. Jasně, že Kraken tam nebyl, to bych se na to mohl leda tak vyprdnout. Ale teď byl vzduch čistej, dveře otevřený, nikde nikdo. A tak jsem začal úřadovat. Prvně jsem si vytáhl polštáře, co panča cpe mezi zeď a sedačku. Cpe je tam proto, abysme se tam už nemohli nacpat my, však jsem vám už jednou líčil, jak mě panča hledala a nemohla najít a já jsem byl vlezlej v tý sedačce. Teď už jsem teda věděl, jak na to a kudy kam a nemusel o tom moc přemýšlet. Polštáře jsem vytáhl docela lehce, stačilo zatnout drápky a pak zatáhnout a jely ven jako po másle. Cesta do sedačky byla otevřená. Ani nevíte, jak jsem byl vděčnej mýmu předchůdci Bertíkovi, že tam tu tajemnou schovku udělal. No ale po chvilce ležení ve schovce jsem zjistil, že když vás nikdo nehledá a ani nevyhání, tak to vlastně žádná legrace není. A tak jsem chtěl vylízt ven, ale nějak jsem nemohl najít východ. Nezbylo, než si otevřít cestu ven jinudy. Prošel jsem sedačkou a udělal si nový dveře na druhý straně. Ona tam ta látka byla krapet podrápaná a tak nebylo vůbec těžký ji dodrápat úplně a vylízt tudyma. Pak jsem uslyšel nějaký kroky po schodech a chtěl jsem se zase schovat, ale jak jsem se rozběhl, tak mi vlezla do cesty stojací lampa. Trochu jsme se srazili a lampa spadla. Já ne. Zvuk tý popadaný lampy se mi moc nelíbil a tak jsem si řekl, že je nejvyšší čas opustit místo činu. V tu chvíli přišla panča a viděla, že odtud prchám. Byla dobře naladěná a tak mi řekla, ahoj Faní, tys byl tady dole sám, chudáčku? A ještě mě stihla podrbat po zadku, než jsem se vypařil do bezpečí. Pak už jsem totiž jen slyšel zlověstný ticho. To si panča asi dávala dohromady, co se stalo. Viděla vytahaný polštáře, prozkoumala zvětšenou původní díru, ale pořád se jí něco nezdálo. Jako by v místnosti něco chybělo, ale nemohla přijít na to, co vlastně. No a pak si sedla a chtěla si rozvsvítit a v tu ránu jí došlo, co chybí. Přece lampička. Tak se zvedla a v předtuše čehosi neblahýho se šla podívat za sedačku z druhý strany. A tam to našla.

Lampa ležela celá chcíplá na zemi, na okně a na podlaze se válely oranžový a žlutý střípky a ukazovaly cestičku, kudy se lampa poroučela dolů. Ty člověčí výrobky taky nic nevydrží, to vám řeknu. Vždyť kolikrát já jsem si shodil svojí věc ze šplhadla dolů a normálka přežila. Lampa ne. Panča bez zbytečných řečí smetla střepy z toho skleněnýho klobouku a pak zkusila vyměnit takovou tu bakulu. Ta fungovala dobře. Škoda, protože pak panča hnedle objevila tu novou díru v sedačce. Ale nakonec to dobře dopadlo. Lampa už má novej klobouk, já jsem dostal jen tak lehce vyhubováno, protože panča dobře věděla, že víc mě teď trestat nesmí, když mě předtím zradila, a díra, ta je tam pořád. Panča říká, že naštěstí je vzadu a tak o tom nikdo ani neví. Ale já jsem dobře viděl, jak to jedný návštěvě ukazovala a jak na mě přitom byla pyšná. Tak takhle jsem se pěkně poměl a jsme si s pančou kvik nebo jak se to vlastně mňouká.

Váš docela uspokojenej Fanda

16. února 2011 - Stelivo do kadibudek

Tak si představte, jakou mám neuznalou panču. Přijela s páníkem z obchodu a přivezli domů mooooc a mooooc pytlů s naší kadibudkovou náplní. Vystavili je na chodbě do šiku jako nějaký vojáky a šli ještě zpátky k autu pro další nákupy. Já jsem se zatím chopil práce, abych dostál fandopověsti a taky jsem chtěl, aby ty pytle byly trochu lehčejší, že jo. No a tak když se páníci vrátili, ty pytle tam pořád stály, ale pár z nich v sobě mělo pořádnou díru a tak se ten vnitřek sypal ven, až na chodbě vzniklo pěkný nový pískoviště. Škoda, že už jsem se do toho nestihl vyčurat, když to bylo tak pěkně nachystaný. Panča to ale vůbec neocenila, co vám mám povídat, přitom to nebylo vůbec jednoduchý, musel jsem použít drápky i zubiska a neměl jsem na to moc času, abych to stihl připravit jako překvápko. Tak jsem se urazil a šel jsem si pokousat košík, kterej páníci berou ven, když si jdou něco opíkat. Teď už ho mají celej dohryzanej. Panča to zdokumentovala, aby prej měla důkaz, jakej jsem vejlupek. Musím jí říct, ať to sem dá, protože jsem na to dílo moc hrdej. No a já si jdu trochu odpočinout, rozbolely mě všechny oudy, jen když jsem o tý vší dřině psal.

Zdárek všem posílá nedoceněnej Fanda

25. února 2011 - Málem rozbitej Fanda

Dneska jsem vám chtěl jen popsat moje běžný ráno, nic novýho pod sluncem, jen starý známý fandoviny. Ale než jsem se k tomu dopackoval, tak se přihodilo ještě něco a tak to potom ještě připíšu. Jen vám hned na začátku kamarádi prozradím, že mohlo být klíďo po mně. A to bych teda nechtěl, protože sice se říká, že nahoře na obláčku nikoho nic nebolí, ale mě nebolí nic ani tady dole a tak si tady chci ještě pěkně dlouho pobejt.

No ale k tomu mýmu ránku. Dělám takový svoje rituální fandokolečko a panča se z toho může zvencnout, hlavně když to dělám o víkendu, kdy by si mohla pěkně přispat. Ale já nejsem zastáncem dlouhýho spaní. Na co taky spát, když se může pracovat, že jo. Proto vyskočím z pelíšku už tak kolem pátý a začnu u balkonových dveří. Zatím se ještě trochu rozkoukávám a tak jen tak lehce škrábu do skla, ale jak se probírám, tak i to moje škrabání nabírá na síle a po chvilce už stojím na zadních a mlátím ty dveře oběma předníma packama a náramně si to užívám. Žaluzky panča schválně povytahuje nahoru, abych nešustil ještě s nima, ale kdepák na mě, umím se tak natáhnout, že v závěru mýho prvního čísla mydlím jednou packou do dveří a druhou brnkám po těch krásně šustivých žaluzkách, to je vám zvuk. Pak mě to ale přestane bavit, protože mě nikdo neokřikuje, panča je furt ještě napůl omráčená spánkem. Tak jdu dál. Hned vedle dveří je velká skříň se zašupovacíma dveřma a ty mě taky moc baví. Zase do nich prvně bouchám jednou pazourou, pak přidám druhou, nakonec zatnu drápek a dveře se vzdávají. Škvírka mi stačí, potřebuju tam dostat jen packu. A za chvilku už se dveře rozvírají samy, jak tou škvírkou protahuju hadry ven na hromadu. Panča už tenhle zvuk dávno rozezná a ví dobře, co se děje, ale pořád ještě doufá, že tím to skončí a ona bude moct pokračovat ve spánku. Tc, jako by mě vůbec neznala. Od skříně vedou moje kroky na první polici, která je jako vždycky celá zakramařená a čeká, až na ní udělám pořádek a místo pro Fandu. Takže skoro všechno letí dolů. Teď zrovna tam panča večer zapomněla krabičku s takovýma těma drátkama na papíry. Jé, to bylo bezvadný, jak se rozlítly ale úúúúplně všude, s nima si ještě užiju srandy, až je budu hledat pod postelí. No ale abych se vrátil k polici. Konečně je na ní uklizeno a já se můžu pořádně projít a pak taky postavit na zadní a trochu si popinkat s řetízkama, co visí nahoře na háčkách. Jak jsem z nich tuhle vyrobil ten hlavolam, tak jeden řetízek panča ještě dodnes nerozmotala. Proto ji tenhle zvuk už vymrštil do sedu. FANOUŠI ODPAL! zařvala na mě, jako bych byl nějakej míček. Podíval jsem se na ni co nejvíc opovržlivě a pokračoval dál na komodu. Tam už se toho moc vymyslet nedá, ale jedna věc je tam přece jen moc lákavá. Vyskočím si na takovou malou televizku a odtud se už můžu natáhnout na hodiny, co visí na zdi. Ty hodiny jsou parádní. Jsou na nich namalovaný kočičky a panča si na nich zakládá. Já si na nich taky zakládám, protože nemají krytý ručičky a tak si je můžu posunovat podle libosti. Tuhle jsem jednu celou pokroutil a nechtěla se hejbat, tak byla líná. Panča to pak spravila a řekla mi, že ještě neviděla větší numero, než jsem já. Nevíte někdo, co je to numero? Já jen, jestli se mám urazit nebo ne. No nic, trochu jsem se rozepsal a to jsem myslel, že to dneska vezmu ve stručnosti. A ještě mi zbejvá to škaredý, co se stalo.

Tak to měl páník na stole nějaký nářadí a ležel tam i takovej velkej těžkej kus železa, prej to byl nějakej francouzskej klíč, ale neumím si teda představit ty dveře, do kterých by tohle pasovalo. Francouzi budou asi dost divný. No a mě takovýhle nářadí vždycky dost zajímalo, já jsem totiž na práce všeho druhu celej stavěnej. A tak jsem se po tom natahoval a najednou ten velikej kus železa letěl dolů a zrovínka na mojí makovici. Panča jen zahlídla, jak to padá a už mě skoro viděla s rozbitou hlavou, ale já jsem naštěstí hbitě uhnul a tak to spadlo těsně vedle. Spadlo to na dlážku a ta se rozbila, teda jen nakřápla, takže možná i moje hlava by byla jen nakřáplá. Ale zase ji mám asi měkčí než je ta dlážka. Panče se udělalo zle, pak mě chytla a vymazlila a nakonec mi vyhubovala, že musím na všechno sahat a do všeho strkat čumák a takhle to dopadá. No ale však víme, že to tak nemyslela a že byla hlavně celá šťastná, že se rozbila jen dlážka a ne já. Takže takovej jsem měl zážitek.

Váš nerozbitej Fanda

9. března 2011 - Potupná historka o Pandovi

Dneska vám kamarádi povím příběh o tom, kterak jistej NEZNÁMEJ kocourek do koše zaletěl.

Tak to vám žil byl jeden fešnej kocourek, říkejme mu třeba... hm... Panda. No a ten kocourek byl takovej trochu prdlej, víte? Všude lezl, všechno musel vidět, všeho se musel zúčastnit. Jeho oblíbený místo bylo okno v koupelně. Je docela vysoko, takže ze země se tam odrazit nedalo, ale copak by to bylo za Pandu, aby si neporadil. Stačilo skočit na vanu nebo na koš pod oknem a odtud už to byl máček dostat se na okno. Jenže teď přijde malá zrada. Pandova panča totiž koupila do koupelny nový koš na prádlo, protože ten starý už byl celý okousaný, vůbec nevím od koho. No a tenhle nový koš byl trochu jiný než ten starý. Má takový divný víko, co se houpe sem a tam a to Panda nevěděl. Na okno se dostal skokem z vany, chvilku tam lelkoval a pozoroval ptáčky a pak se rozhodl, že zpátky to vezme skokem přes koš. A to byla chyba. Panda skočil na houpací víko, zahučel dovnitř a téměř okamžitě zase vylítl druhou stranou ven. Panča se tak smála, až se zkroutila jako housenka a říkala, že v tu chvíli viděla Fandy, teda pardon, Pandy, hned dva. Jednoho, co se ještě propadal dovnitř a byl z něho pořád vidět ocásek, a toho druhýho, kterej ve stejným momentu s očima potupou vyvalenýma už zdrhal z koše pryč.

Tak takhle jsem tu historku slyšel já a vůbec to není o mně.

Váš nepotupenej Panda. Teda Fanda, furt mě nepleťte!

25. března 2011 - Hra na schovku

Návod, jak se dá hrát bezvadně na schovku:

Co je k tomu potřeba? No tak jeden kocourek, ale klidně to může bejt i kočičí holka, to je fuk, pak pověšený prádlo a nesmí chybět ani panča, kerá vás bude hledat, páč jinak by to nemělo cenu.

Hraje se to takhle: prvně vás musí panča pustit ven. U nás to nebejvá moc často, ale včera se to povedlo. Bylo krásně, panča byla z práce brzo doma, zapla takovou tu velkou skákací pixlu, co vypadá jako televize, akorát že se v ní motá voda a hadry a když pixla doskákala až k vaně, tak ztichla a panča z ní vytahala velký kusy prádla. Řekla, že to půjde pověsit ven, když tam tak pěkně svítí sluníčko a jestli prej chceme jít s ní. Asi jí někdy sepíšu seznam zbytečných otázek, aby se na tohle už příště neptala. A tak jsme teda šli. Kuba na provázku, ale holky a já s Frodem úplně samostatně, protože nejsme žádný ořezávátka. Vendelín se šel slunit na balkon, protože chlupatá koule ven nechodí vůbec. No a venku panča pověsila to prádlo a pak chodila s Kubajzem po zahradě a dívala se na kytičky, jak lezou ven, jako by to byl nějakej zázrak nebo co. Přitom pořád kontrolovala, jestli jsme v dohledu a najednou zjistila, že jsem tak trochu zmizel. Zvizitýrovala honem všechny keříky, pod kterýma si většinou požírám travičku a meditýruju, pak prošla různý zákoutí, šla se dokonce podívat i do rohu zahrady, kde máme džungli a kam chodí Emča nasbírat si do kožíšku lepkavý kuličky, ale nikde jsem nebyl. Panča už začínala být mírně hysterická. Volala mě, lákala na gourmetek, přinesla si i granule a chrastila s nima a já furt nikde. Pak prohledala okolí a šla se s hrůzou podívat i na silnici, jestli jsem tam třeba neutekl a neťukla mě nějaká jezdící plechovka.

Nic. Prostě jsem se asi vypařil. A pak najednou uviděla, jak se něco hejbe u toho prádla, co si venku navěsila. A kamarádi, já jsem si tam hověl uvnitř v zahnutým prostěradle. Pravda, už se natahovalo skoro až k zemi, ale to mi vůbec nevadilo. Mrkl jsem na panču, že teď se zase může schovat ona, ale už neměla zájem. Vytáhla mě z prostěradla, i když jsem se parádně zadrápkoval a nechtěl pustit a řekla mi, že ze mě jednou bude mít mladý. No páni, to by mi ještě tak scházelo, aby se u nás objevilo další kočičí nadělení. To snad abych byl zase chvilku hodnej, néé?

Váš schovanej a zase najitej Fanda