8. prosince 2010 - Cvičení a předvánoční čas

Nazdar kamarádi, kdepak, nezapadl jsem do sněhu ani mě neodfoukl vítr, jak se někdo obával. Ten vítr by se mnou měl stejně dost práce, protože podle panči vypadám jako těhotnej hroch. Nemůže pochopit, že nějakej ten špíček se k chlapovi jako já prostě hodí. Aby mi šla příkladem, jak se má s takovýma kožníma převisama zacházet, tak šla cvičit. To dělá docela často a já jsem z toho pokaždý úplně na větvi. Nevím jak vám, ale mně děsně voní taková ta tekutina, co prej lidem smrdí, myslím, že tomu říkají pot nebo tak nějak. A tak když panča cvičí, jsem u ní celej nalepenej a tak trochu cvičím s ní. Dělá třeba takový ty prdlý věci, jako že si furt sedá a lehá, jako by se už propánajána nemohla rozmyslet, jestli teda chce sedět nebo ležet. No a když si lehne, tak jí honem vlezu na břicho a porochním se tam. Dlouho se ale rochnit nemůžu, protože si zase hned sedá, takže slezu dolů a nacpu se jí za záda a fetuju. Ale hurá, už zase leží, šup na břicho. A takhle to spolu opakujeme tak dlouho, než z toho panča nezačne funět. Pak třeba pokrčí nohy a to je zase bezvadná prolízka. Jo a ještě je moc dobrý, když se otočí a klekne si na kolena a rukama se opře o zem a dělá zvedání nahoru a dolů. Dělám jí na zádech zátěž a panča si libuje, že jí na ty záda vůbec netáhne. No prostě jsme spolu jedna ruka a myslím, že v tomhle jsem prostě nenahraditelnej. Však i panča si to myslí a říká mi, teda Fando, bez tebe by to cvičení byla fakt nuda. Tak vidíte, jak jsem prospěšnej.

Dále jsem pořád prospěšnej při úklidu skříně, ale to už je stará písnička. Jen panča si na ni pořád nemůže zvyknout a lítají z ní hromy a blesky, když každej den najde vytahanou hromádku oblečení. Včera jsem jí vytáhl i úplně nový pyžamo, který koupila pro páníka na vánoce. Povedlo se mi vytáhnout ho i z toho škaredýho šustivýho sáčku a to jsem byl fakt rád, protože na tom sáčku se neleželo vůbec pohodlně.

S Vendelínem je to už docela dobrý. Když je doma panča, jsme všichni pohromadě a dost mě baví toho potrhlíka pozorovat. On je ze všeho pořád vyplesklej a hraje si i s těma hračkama, který my jsme už odkopli. Nejvíc ho to baví v tunelu, v tom lítá, jako by ho píchla vosa a tak se vždycky usadím někde na šplhadle, odkud mám dobrej výhled a dívám se na něj. Jsme spolu vlastně pokrevní bratři, protože jsme se hned na začátku poprali do krve, ale od tý doby si na mě už netroufl. Hryzanec se zahojil, vylepaný místo zarostlo a tak jsem zase bezkazovej fešák. Děsně se těším na Ježíška a doufám, že tam ten večer zase bude velká hromada roztrhaných papírů a mašliček, protože to mě baví ze všeho nejvíc.

Tak ať to už do těch vánoce nějak vydržíme, to všem přeje dočista bezkazovej Fanda

Přání k Vánocům 2010

Voňavé svátky přišly k nám, štěstí zdraví vinšujeme vám. My, velvyslanci kočičí máme tu pro vás zdravici:

Vánoce jsou zase tady, tak nechceme trpět hlady.

Dodejte nám ryby, šunku a nespílejte do skunků,

když se občas podaří, že bobky vzduch zamoří.

Jsou to přece klidu svátky, tak nás nechte brousit drápky

o koberec, o sedačku, kupte taky novou hračku.

Může smrdět, pískat, chrastit a my budem vrnět slastí.

Naši lásku vám pak dáme, po jídle vás olízáme,

taky spát budeme s vámi, abyste nebyli sami,

takže když vstanete v noci, budeme vám ku pomoci.

Užijte si pěkně svátků se škrábanci na památku,

ať máte zážitky krásné, ať vám úsměv nevyhasne,

ať nás máte pořád rádi, až budeme zase řádit.

To vám přeje parta koček, co má jen jedenáct oček

a jsou fakt moc milovaný jejich trochu trhlou paní.

Na fotce nás všechny máte a snad nás tam rozeznáte:

Je tu známý rošťák Fanda a s ním jeho věrná banda,

nebo spíš jen partička – Máša, Frodík, Emička,

vedle se na dárky třese Kubík, co se našel v lese,

Vendelín je hnedle vpředu se svou miskou na koledu

a tam, kde zvoneček cinká, na obláčku Bertík spinká.

20. prosince 2010 - Čekání na Ježíška

Moji milí kamarádi, do Vánoc už zbývá jen malinko času, stříhací kalendář se tak zkrátil, že už ho skoro ani nechytnu do tlapiček, když mě s ním panča zlobí a tak jsem se rozhodl, že se s Váma všema rozloučím. Teda jako né napořád, šmarjá, to bych se ustejskal, ale rozloučím se předvánočně a přednovoročně, protože pak až do konce roku toho asi moc nenapovídám. Panča sice s náma bude doma, ale svatosvatě slíbila, že tu písací krabku nebude moc zapínat, aby si s náma místo toho všeho mohla hrát a abysme se mohli už konečně tak nějak sbratřit s Vendelínem a on nemusel zůstávat dole sám zavřenej, když nejsou páníci doma. Protože jemu se tam samotnýmu asi už moc nelíbí. Já si do notýsku budu zapisovat všechno, co se nám přihodí a jestli provedu nějakou fandovinu, tak si ji tam taky zapíšu, abysme to pak s pančou mohli napsat sem do deníčku.

Jako třeba když včera panča nechala na chvilku položený obal na to malý telefonovadlo. Byla na něm kočička, co vypadala jako náš bejvalej Bertík a panča to měla proto moc ráda. No a když si to chtěla zase vzít, tak to bylo pryč. Podezírá mě, že jsem to šlohl, ale já mlčím jako ryba a dobrovolně tajemství zmizelého obalu nevydám. Nakonec může být ráda, že jsem šlohl jenom obal a ne to mluvítko, jak se mi to předtím povedlo s tou páníkovou věcí.

Takže závěrem bych řekl, že jsem šel tak trochu do sebe, zlobím jen málo a spíš sekám latinu, aby na mě náhodou Ježíšek nezapomněl. Ale po novým roce se myslím vrátím do starý kůže, bejt za vzorňáka je totiž docela náročný. Mějte se krásně, zvířecí i člověcí bando, užijte si konec roku co nejlíp a ať se tady zase všichni sejdeme. Všem vám posílám fouskatou pusu a Waldince ještě jednu speciální medovou. Někteří to určitě víte, že se máme s Waldinkou moc rádi, takže ta pusinka pro ni musí být prostě jiná, to je jasný...

Váš s koncem roku celý rozněžnělý Fanda

17. ledna 2011 - Odstrojování stromečku

Milí kamarádi, jdu se vám svěřit, jak jsem byl nápomocnej s odstrojováním vánočního stromečku. Už jsem si tady stěžoval v minulým deníku, že Vánoc jsem si letos moc neužil kvůli tomu našemu pometlu, který se nechovalo zrovna moc pohostinně a tvářilo se, že je to tam dole jen jeho a to odjakživa. A tak jsem si to strádání aspoň pěkně vynahradil po Vánocích. Vendelín chrněl u nás nahoře, až se mu z toho odfukování chvěly nozdry a tak jsem se vydal dolů, abych zjistil, co a jak. To mě vážně baví. Projdu si vždycky Vendův pokoj, očuchám jeho hračky, ty, který se mi líbí, si honem odnosím pod postel, ujím mu z misky granulí, vycákám mu vodu a vůbec nejlepší je, když si vyšetřím kadění, to mu pak milerád udělám hromádku do jeho bedýnky a schválně ji vůbec nezahrabu, chachááá.

Ale teďka, když jsem nakoukl, co tam panča dělá, to bylo ještě o moc lepčejší než kadění u Krakena. Ona totiž sundávala ze stromku takový ty různý cingrlata. Pouštěla si k tomu hódně nahlas nějakýho chlapíka, prej se mu říká Landa nebo jak (divný jméno, jako by to nemohl být třeba, já nevím - Fanda) a tak vám to řvalo a ona do toho navíc ještě sama krákorala, takže si vůbec nevšimla, jak jsem tam za ní přišel já. To bylo moc dobře, že si toho nevšimla, protože by mě hned začala chovat a říkala by, jé, ahoj Fandíku, no pocém za mnou ty kluku jeden ušatej a tak různě, však znáte ženský. ALE - hlavně by si pak hlídala, co dělám a to jsem přece nemohl potřebovat. A tak jsem si pěkně lehl za křeslo a sledoval, co tam panča dává. Hnedle první věc byla úplně parádňácká. Byl to takovej dlouhej zlatej provázek s chlupama, panča s ním trochu bojovala, než ho stáhla a málem se při tom skácel celej stromek. Ale pak ho konečně slavnostně sundala, položila na křeslo a šla sundávat další. A to byla moje chvíle, na víc jsem nečekal, popadl jsem provázek do papule a honem s ním utíkal nahoru pod postel. Panča mezitím sundala druhej provázek a chtěla ho položit na hromádku k tomu prvnímu, ale ten tam už vůbec nebyl. No tohle? Jsem snad blázen? Kam jsem ho dala? Tak něco takovýho se jí určitě honilo hlavou. Já jsem si zatím nahoře dělal svoji práci. Když jsem měl hotovo, přišel jsem zase dolů a dělal jakoby nic. Jenže někde se stala chyba. Panča se na mě podívala a místo ahoj Fandí na mě zavolala NO FANDO! COS TO ZASE PROVEDL? Ono mi totiž čouhalo kousek zlatýho chlupatýho z pusy. A tak panča hned věděla, která bije. Šla se podívat pod postel a tam ji čekalo překvapení, protože všude, ale úplně pod celou postelí, se to krásně třpytilo natrhanýma a vyplivanýma, zlatýma a chlupatýma kouskama. No a co myslíte, místo aby měla panča radost, že není blázen a že ten jeden provázek už fakticky sundala a teď že má krásně vánoční koberec, tak mi řekla, že jsem prevít zlobivej a že dostanu na prdel. Ale nebojte, nedostal jsem. Zase jsem s ní šel odvážně dolů a pomohl jí přerovnat ještě pár mašliček. Kouličky mi nenechala, ale nechápu, proč se o ně vlastně tak chrtila, stejně byly nějak vadný. Když jsem si s jednou zkoušel pohrát, tak neskákala ani nechrastila, takže co potom s tím, né? Úplně nakonec přinesla panča takovou dlouhou krabici, která byla zatím někde schovaná. Náš stromek je totiž trvanlivej a v týhle krabici bydlí, když nejsou zrovínka ty Vánoce. No to jsem si ale užil srandy. Panča krabici otevřela, aby tam ten stromek dala a bafl na ni Fanda, to jakože já. Tak stromek položila a Fandu vytáhla ven, to zase jakože mě. Vzala znova stromek, ale už jsem byl zase v krabici. Tak šup, stromek na zem, já z krabice. Stromek do ruky, já do krabice, stromek na zem, já z krabice... Nakonec mě vyrazila za dveře, stromek do tý rakve konečně nacpala a ještě to přelepila lepivou páskou, abych na to už nemohl. A pak se svalila na sedačku a řekla něco jako zaplaťpánbuzatydary, že už je s tím pokoj. No povím vám, docela jsem si užil. Příště vám napíšu, jak mě panča DĚSNĚ zradila!

Váš zlatochlupatej, docela bezkrabicovej Fanda

23. ledna 2011 - Zrození Krakena a čas povánoční

Vánoce, svátky klidu, nebo tak nějak se to prej říká. Tak ať to ale někdo vysvětlí tomu našemu Krakenovi. Tak totiž panča přejmenovala Vendelína. Vždycky když šla za ním dolů, tak říkala, že jde vypustit Krakena. Já mu říkám pořád chlupatý pometlo a někdy taky divokej zmetek. Myslíte, že jsme se spolu během těch svátků klidu zbratřili? No to leda tak tůhle. Řeknu vám, že kdybych byl slabší povaha, tak už jsem z těch jeho výpadů dávno dostal psotník. No a tak to u nás pokračuje ve starých kolejích. Pometlo je dole a my nahoře a dohromady nás panča pustí jenom když drží hlídku. Měla tím tak trochu zkažený Vánoce, protože dolů na dárky jsme ani nešli, byl tam jen Kraken a my jsme se tam nešli podívat ani potom, když Krakena zavřela jinam. A tak byl pro panču největší dárek, když jsem se konečně jednoho dne, když Krakem spal nahoře, přišel podívat dolů do obejváku, tam, kam jsem si předtím chodíval, kdykoliv se mi zamanulo. Jé, to hned panča vycvakala obrázků, aby na mě měla památku, až tam zase dlouho nepůjdu.

No ale jinak jsme se měli všichni dobře. Dostali jsme plno hraček a dobrot a taky sušenou šantu, po který jsem se moc krásně vyválel, až jsem měl záda celý sušený a šanto-puntíkatý a panča mě musela pěkně vykartáčovat, abych byl zase fešnej. Pár dárečků, hlavně těch člověkáckých, se mi povedlo načnout už před Vánocema, kdy je měla panča pěkně zabalený a nachystaný a že je donese dolů ke stromečku. Já jsem to balení prošvihl, protože jsem zrovna měl důležitej spánek a moc jsem se pak zlobil, že mě panča na to nevzbudila, když moc dobře ví, jak mě baví při tom pomáhat. A tak když už teda bylo všechno zabalený, tak jsem kolem tý hromádky zvědavě kroužil a semtam jsem do nějakýho balíčku zkoušel seknout packou a představte si, on ten papír párkrát pěkně popraskal a zůstaly v něm díry. Panča se prvně trochu zlobila a dala mi na packu takovou lepivou pásku, ať to prej spravím. A já jsem se tý pásky vůbec nemohl zbavit, mával jsem packou nahoru a dolů a ze strany na stranu a furt mi tam držela jak přilepená. No jestli to nebylo tím, že byla lepivá. Ale pak se panča smilovala a sundala mi to a zároveň mě s tím trochu odchlupila. A řekla, že ty balíčky už tak nechá, protože je na nich prej můj podpis. Takže jsem se podepisoval a ani jsem o tom nevěděl, takovej jsem já pašák.

Taky se mi povedlo vyšplhat se po koupelnovým závěsu až nahoru a panča mi řekla, že vypadám jako tlustá veverka. Má štěstí, že nejsem urážlivej. Páník vyrobil pro pometlo takovou hračku, prostě je to provázek na klacíku a všechny nás to děsně baví a tak jsem si řekl, proč by to měl mít jen drzej přistěhovalej Vendelín a jednou když zase spal, tak jsem mu to čmajzl a odtáhl pod postel. Tam je to totiž docela bezpečný, pometlo tam za náma neleze a tak si tam pro případ nouze shromažďuju věci. Tuhle mi panča chtěla něco uzmout i přesto, že jsem tam zrovna ležel a hlídal si to, tak jsem ji pro výstrahu kousl do ruky. Třeba ji to naučí slušnosti a bude mi krást věci, až u toho aspoň nebudu.

Ti člověci jsou fakt někdy dost otravní, to vám povím. Třeba ječí, když ponožky ze sušáku stáhnu a nahážu je do záchodu. To jsem si pak vyslechl nejapný poznámky nejen já, ale i páník, kterej nezavřel prkýnko. Takže nakonec jsem v tom byl vlastně docela nevinně, protože kdyby páník zavřel prkno, já bych hodil ponožky leda tak na zem. No a takhle je to u nás furt, někdo něco udělá špatně a hned se to hodí na Fandu, ubožáčka jednoho.

Takže kamarádi moji milí, mějte se krásně, já vám všem moc děkuju, že jste mi psali a na panču dohlídnu. Ona na konci roku ani nepouštěla počítač, aby ji zbytečně nelákalo vysedět do židle důlek.

Zdraví vás váš novoroční Fanda