8. října 2010 - Hrozný hrozny

Tak vám jdu mňouknout kámošové, jaký jsem měl hrozný vzrůšo. Teda ne hrozný, ale hroznový, mně se to furt plete. No prostě panča si přinesla domů takový ty zelený sladký kuličky a nechtěla se o ně se mnou rozdělit, i když jsem se děsně moc snažil vypadat roztomile a neodolatelně. Umyla je a dala na takovej tácek a řekla mi FANDO NE! Jenže znáte to. Když se řekne ne, tak to je ještě mnohem lákavější než kdyby mi to strčila rovnou pod čumáček. A tak jsem ji následoval jako stín do obýváku, kde si panča ten tácek dala na stolek a že si jako udělá siestu a hodí si nohy nahoru a nebude nic dělat. No a když se vrátila ještě pro něco do kuchyně, tak jsem si honem stoupl na zadní packy a natáhl se nahoru, abych se na ty kuličky dobře podíval. Jenže jsem ty přední packy položil rovnou do toho tácku a on se vám na mě celej překlopil. Šmarjá, to jsem se polekal, padalo to na mě a bylo to jako zelený krupobití. Taky to nadělalo trochu randálu, jak to letělo dolů a panča přiletěla s vyvalenýma očima a pěnou u huby. Honem jsem se schoval pod stolek, aby si myslela, že to spadlo samo a liboval jsem si, jak jsem to pěkně zařídil, protože pár kuliček se zatoulalo i ke mně a tak jsem si s nima mohl pohrát. Panča je zatím sbírala ze země a furt si pro sebe něco brblala o polepšovně, ale to už jsem neposlouchal, protože se mě to netýkalo. Doufám, že se nějaký ty kuličky zakutálely i pod sedačku a zůstanou tam na horší časy.

No a ještě se mi pak povedlo vyrobit pro panču hlavolam. Ona totiž schválně na noc sundává z police všechno, co se dá shodit, abych to pak JÁ nemohl shazovat. Taková drzost. Ale neva, já jsem si za to našel bezva náhradu. Teď když je na tý polici dost místa, tak se můžu pěkně natáhnout nahoru a packama došáhnu na takový ty blejskavý věcičky, co nosí ženský na krku. Panička je tam má pověšený na háčku a tak jsem do nich packou strkal tak dlouho, až jich pár popadalo dolů na koberec. Tam jsem si s nima chvilku hrál a ono se z nich udělalo takový pěkný zašmodrchaný klubíčko. Panča na to ráno stoupla a nevěřila svým očím. Ze čtyř řetízků měla jeden, ale zato pořádnej. Určitě z toho měla velkou radost, protože si s tím pak mohla dlouho hrát a přemýšlet, jak na to. Dva už rozmotala, ale dva jí ještě zůstaly v sobě a drží a drží.

Tak takhle se já starám o duševní blaho panči, aby mi náhodou nějak nezakrněla. Doufám, že mi za to koupí nějakou odměnu. Takovej pomocník jako já si ji fakticky zaslouží.

Zdraví vás hroznej, teda hroznovej, Fanda

12. října 2010 - Dočista zapomenutej Fanda

Jdu žalovat. Představte si, že na mě panča včera večer normálka zapomněla a nechala mě přes celou noc zavřenýho v kuchyni. MĚ, FANDU!!!! Mě, kterej chodí chrnět do postele! Mě, kterej si uprostřed noci žádá mazlendo! Mě, kterej nesnáší, když je někde zavřenej! Mě, bez kterýho nemůže žít!

Tak to jí teda dlouho neodpustím. No ale pěkně jsem se jí za to pomstil. Ta si to bude pamatovat. Dneska nemám čas, ale zítra napíšu víc.

Váš naštvanej Fanda

15. října 2010 - Noc v kuchyni

Dobrá dobrá, už jsem dostal několik upomínek ohledně sepsání mý pomsty za to zapomenutí v kuchyni, tak tady to máte.

Když jsem zjistil, že jsem v kuchyni úplně sám a kolem je tma a ticho, tak mi došlo, že se něco nepovedlo. Zkusil jsem zaškrábat drápkama na sklo, zvuk to byl takovej škaredej, až mi samotnýmu naskočila husina, ale nikdo jinej to neslyšel. Pak jsem ještě pořádně zabušil na dveře, ale furt nic. No a tak to bylo jasný. Všichni klidně spí a na mě zapomněli. Bylo mi z toho chvíli do breku, jak jsem se litoval, ale pak jsem si řekl, Fando vzchop se! a hnedle jsem byl celej vzchopenej. Uvědomil jsem si, že je to náhodou děsně príma, že jsem tam sám a můžu si dělat úplně všechno, co chci. A to vám bylo taaaak suprový!

Ráno panča vstala a furt nic netušila. Dávala všem kočičí snídani a pak jí teprve přišlo divný, že jsem nepřiběhl. Volala mě, prohlížela všechny schovky, koukla pod peřinu, zkontrolovala i zavřenej balkon. A pak v ní hrklo - nenechala jsem NÁHODOU Fanouška zavřenýho dole? A tak málem slítla ze schodů, jak to mazala zjistit. Otevřela dveře a mezi nohama jí prolítla chlupatá koule. To jsem byl já, ale to vám asi došlo. Panča jen vytřeštila oči a chvilku nebyla schopná slova a pak začala sečítat škody.

Kuchyň vypadala jako... no jako by v ní byl zavřenej Fanda. Však mi to taky zabralo času. Skoro celou noc! Na zemi se blejskalo jezírko. Panča měla prvně podezření, že jsem si tam došel na záchod (jako bych byl nějaký prase nebo co) a to by mi teda nemohla mít za zlý, když tam jinej záchod nebyl. Ale na Fandovu loužičku se jí to zdálo nějak moc velký. Dokonce si k tomu i klekla a očuchávala to jako nějakej voříšek. Čekal jsem, že si toho snad i lízne. Voda byla všude pod stolem a vytýkala zpod takový velký skříně, kde máme schovanou plechovou krabici, aby nám bylo doma pěkně teplíčko. A tak se panča lekla, že nám ta krabice onemocněla a voda z ní vytekla ven a už si v duchu rozbíjela prasátko na nový topidlo. Pak otevřela tu skříň a zjistila, že z krabice nic nevyteklo, tak se jí zase hned ulevilo. No a nakonec našla zdroj toho jezírka. Měla pod tím topidlem velkou konvičku na zalívání kytek. Konvička byla plechová s namalovanou kočičkou a panča ji měla moc ráda, ale protože jsem do ní pořád strkal hlavu a pak ji kolikrát nemohl vyndat, tak ji nechávala schovanou v tý skříni. A mně se kočičáci povedl parádní kousek. Já jsem totiž do tý PLECHOVÝ konvice prokousl díru a všechna voda z ní vyplavala ven a udělala to jezírko. Panča byla furt střídavě naštvaná a oddychnutá, no ale nakonec se rozhodla, že je lepší prokouslá kočičková konvice než rozbitý topidlo. Tak vodu utřela a jezírko zmizelo. Setřela si pot z čela a pak si všimla takový bílý cestičky, co se táhla od jedný skříňky. Ani nemusela chodit blíž, aby poznala, že je to rejže. Já jsem se totiž naučil otvírat všechny skříňky, i když je na nich taková protivná věc, která je zase furt zavírá. Ale už vím, že jak to packou pootevřu, hned se tam musím nacpat celej a pak se to už nezavře. A tak jsem si otevřel skříňku, kde byly různý sáčky. Líbil se mi hned ten první a nějakou náhodou se stalo, že se protrhl. Myslím, že můj drápek v tom nehrál žádnou velkou roli. Zaujalo mě, jak se hned z toho sáčku začalo něco sypat. Tak jsem dírku trochu zvětšil, pomohl jsem si i zubama, a jak jsem to furt zvětšoval a zvětšoval, tak se pytlík nakláněl a nakláněl, až žuchl dolů. No a když už tam tak ležel, tak jsem ho nechtěl nechat ladem a pěkně jsem z něj vystřeloval zrníčka ven. To mě bavilo docela dlouho. A ještě lepší pak bylo ty zrníčka odpinkávat po zemi. Akorát škoda, že na chuť teda to nebylo nic moc.

Dál už to vezmu ve stručnosti, protože to bych na tom výčtu ztratil mládí. Okousal jsem ředkvičky a lupení bylo všude, kam oko dohlídlo. Otevřel jsem si dvířka od odpadkovýho koše a trochu se v něm povrtal. Uklízet se mi to pak už nechtělo. Shodil jsem talíř z odkapávače a udělal z něj pár menších. A na závěr jsem na okně elegantně zkroutil jednu orchidej. No prostě myslím, že panča měla co dělat. Přišla pozdě do práce a vymluvila se na vodu z kotle, lhářka jedna. A já vím jedno. Když vás někde zavřou, neplačte, nezuřte. Prostě si to užijte a pak dělejte uraženýho. To udobřování dobrotama stojí fakt za to!

Váš kuchyňovej Fanda

25. října 2010 - Vendelín

Někdo k nám přišel. Černej vlasatej. Snad je to jenom návštěva...

Tak a je to jasný. Příživa u nás není jen na návštěvě, jak jsem prvně doufal, ale NAFURT! To se z toho asi picnu. Nestačí, že jsem musel zaučovat do kočičáren Kubu, ale budu mít na krku ještě dalšího nevzdělance? Co jsem komu udělal? Že by to byl trest za tu kuchyň? Hernajs, asi jsem měl být radši hodnej. Že u nás přebývá někdo novej, to jsem zjistil hned. Nebylo to tak těžký, protože škvírou pod dveřma se k nám cpaly dvě černý packy. A pak jsem zahájil pátrání, kde všude se u nás ten novej vyskytoval. Lezl jsem po zemi, oči jak dva tenisáky, pusu otevřenou, čumáček se mi ze všech těch pachů třásl jako sulc. Panča se mi smála a říkala mi, že jsem jako nějakej kolombo, šmarjá co je zase tohle za slovo? No ale pátrání mi přineslo šokující výsledky. Vetřelec obývá MOJI kuchyň, vedle má ještě vlastní pokojíček a panča ho má asi radši než mě, protože se tam s ním pořád zavírá a mě tam nepustí, i když mydlím packou do dveří a kvílím jak meluzína v komínu.

Včera ale nastala změna. Dveře se otevřely a já jsem byl první, kdo zvědavě strčil do škvíry čumáček. Nikde nikdo? Odvážně jsem pokračoval v přikrčení dál a najednou jako když mě někdo bací. Na sedačce, přesně na MÝM místě ležel ten novej! Šel jsem k němu blíž, protože tohle se mi teda fakticky nelíbilo. A představte si, že ten drzoun vůbec neutekl. Podíval se na mě, řekl mi MIAUAUAUAUAUAAAAAUUU a klidně tam ležel dál. Tak jsem do něj teda trochu šťouchl a on seskočil a vyhnal mě pryč! No z tohodle normálka padnu! Co si to vůbec dovoluje?? Panča honem běžela za mnou, aby mě jako uklidnila a udobřila, ale musela si při tom lehnout na břicho, protože jsem byl pod postelí. Prej Fanoušku, neboj, to je náš Vendelínek, víš? On ti nic neudělá. Kočky, já padám. Prej Vendelínek. Takový prdlý člověčí jméno. Jako by se už nemohl jmenovat nějak po kočičácku. Třeba Fanda. Za chvilku jsem se šel na drzouna podívat znova. Už na mým místě nebyl, protože potřeboval prohnat Kubu a to se jednomu blbě prohání, když leží na sedačce.

No prostě všichni jsme strávili dlouhou dobu vzájemným urážením a nadáváním a honěním a ježením ocásků, ale aspoň už novej ví, že je nás tady habaděj a nebude se roztahovat, jako by byl jedinej na celým světě. Ještě s ním bude práce, než ho vycvičím jako Kubu, kterej dělá, co mi na očích vidí. Večer bude seznamka pokračovat. Emča už poznala chlupatce zblízka, protože si z něho nic nedělala, tak na ni skočil a vyrval jí pár chlupů. To pak dostal trochu po prdeli a za trest drápl ještě panču. No, počítám, že u nás teď bude trochu veselo. Kdybych se náhodou už vůbec neozval, tak jsem se nadobro odstěhoval.

Zhrzenej Fanda

3. listopadu 2010 - Stříbrnoprdelák

Nazdar kamarádi. To se vám dějou věci, že se jeden fakt nenudí. Jako třeba včera. Prvně jsem se strašně lekl a takovým fofrem jsem zalítl pod postel, že jsem se přitom pěkně bouchl do zadku. No ale chápete, že když jsem viděl panču, jak nese v ruce naši přepravní kočkotašku, tak jsem se přece musel urychleně schovat. Naštěstí to nebylo pro mě, ale pro našeho Vendelína. Chacháááá, dobře mu tak. Panča ho naložila a když ho v tý kočkotašce nesla ven, tak jsem ze samý radosti začal válet po chodbě sudy. Panča se mi smála a pak řekla, ať se moc neraduju, protože se Venda zase vrátí.

No a taky že jo. Vrátil se až večer a i když jsme k němu nesměli, tak jsem hnedle poznal takový dost hnusný pachy a podle nich jsem věděl, že Venda byl u doktora. Přivezl si stříbrnej zadek, kterej jsem mu docela záviděl, vypadalo to totiž fakt správňácky. No a pak už jsme Venduláka až do rána neviděli, takže byl pokoj a já jsem si mohl zase trochu pozlobit.

Nejdřív jsem dokousal ucho u jednoho košíku. Měl jsem ho rozpracovaný několik dní a furt nechtělo povolit, ale včera to najednou udělalo rup a ucho je konečně rozpojený. Vyplival jsem zbytky těch proutěných větviček a šel si posílit chrup na hračkový krabici. Na tý vytvářím krásnej vzorek, zatím jsem se ještě nerozhodl, jakej bude mít tvar, ale už teď vypadá moc hezky. Pak jsem se šel projít po takový vysoký polici nad postelí. Panča si myslela, že je to fakt vysoko a že tam nevyskočím a tudíž je to bezpečný a tak si tam dala vázu s kytkou. Pch, jako by mě neznala. Takže teď má mokrou postel, ale zase se jí nerozbila váza, tak to se cení, ne? Nakonec jsem se pohonil s Kubou po chodbě a vyklopili jsme všechny misky s granulema, co nám stály v cestě, ale to vůbec neva, protože jsme si je potom taky pěkně vyluxovali. Jsem zvědavej, kdy za náma zase přijde ten stříbrnoprdelatej. Ale jestli bude pořád smrdět dochtorama, tak ho asi pěkně rychle poženu pryč. Takový pachy ať mi domů nikdo netahá!

S ouctou váš Fanda

11. listopadu 2010 - Špenát

Tak jsem si řekl, milí kočičáci (a taky hafáci, abych nediskriminoval moje pejsčí kámoše), že bych mohl trochu apdejtovat deník. S Vendelínem teď žádný problémy nemám, ale esli ono to nebude tím, že jsme se s ním skoro celý týden neviděli. Od tý naší nedělní rvačky, o který jste si mohli přečíst o Vendeláče, nastal klid zbraní. Panča řekla, že nemá nervy na naše věčný vrčení a pranice a že budeme pokračovat zase o víkendu. Fakt nevím, co si od těch víkendů furt slibuje. Možná to, že se stihne když tak dát nervově dokupy, než zase začne nový týden.

No ale já jsem se díky tomu zase mohl vrátit do starých kolejí. Při jednom vaření jsem dělal průzkum trhu a objevil jsem pochoutku, o který jsem doteď neměl ani potuchy. Panča vařila něco, co mi teda moc nevonělo a mělo to i divnou barvu a když jsem vyskočil nahoru a uviděl, jak to v hrnci vypadá, tak jsem jen mohutně zívl, abych ukázal, co si o pančiným vaření myslím. Kamarádi, v tom hrnci byl špenát. Úplně vidím, jak se teď šklebíte a říkáte si, že se Fanda asi dočista zbláznil. Ale radím vám, ochutnejte to. Jasně, že když tam u hrnce překážela panča, tak jsem nic ochutnat nemohl, ale potom se na chvilku vzdálila a tak já, jen tak z nudy, jsem se do hrnce podíval zblízka, pak jsem tam strčil tlapičku a opatrně ji olízl.

ŽJOVA, ONO TO BYLO VÁŽNĚ DOBRÝ!!! A tak jsem to honem začal hltat, než se panča vrátí a zatrhne mi to, však ji už znám. Přišla brzo a načapala mě s hubou v kastrolovi a aby nebylo pochyb o tom, co jsem v tom kastrolovi dělal, tak jsem se na ni podíval s hubiznou celou zelenou, jako kdybych zrovna vylezl ze žabince. Podle toho, jak se tvářila, jsem se honem nemohl rozhodnout, jestli mám zdrhnout anebo čekat na pochvalu. A kámoši, věřte nebo nevěřte, ona se tomu začala tak smát, až jsem se lekl, že ji chytl fantas a radši jsem se šel přece jenom schovat pod postel. Panča si ještě běžela pro foťák, ale smůla, už jsem byl pryč.

Tak takhle se přihodilo, že jsem objevil dobrotu, bez který už nechci žít a páníci pak měli k obědu jen suchý brambory, chachááá.

Váš špenátovej Fanda

20. listopadu 2010 - Posránek

Nazdar kočky, kocouři a koťata! Tak jsem se těšil na další porci špenátu, protože minule panča slíbila, že tu zelenou šlichtu zase uvaří, když jsem jí to minule sežral sám. Ale normálka se na to vyprdla a uvařila něco úplně jinýho. Ne že bych nemohl ochutnat zase nějakou novotu, ale ona si to docela sprostě hlídala. A ještě ke všemu to všechno dala do takový tý zavřený police, co z ní vychází čmoud a horko a když jsem se k tomu jenom přiblížil, tak jsem zase hned rychle uskočil, protože jsem si nechtěl spálit čumáček. No prostě co vám budu říkat, poměry se zhoršily. Nejenže máme doma nastěhovaný chlupatý pometlo, ale ještě přede mnou panča schovává jídlo. Ať se pak nediví, že se za to urazím. Aby si mě udobřila, dala mi vylízat talíř. Jsem já snad nějaká myčka? Ale nakonec jsem se odrazil a talíř jsem jí vylízal tak dokonale, že ho klíďo mohla dát rovnou do police. Nechápu, že ho i po tom mým umytí stejně dala do myčky. Tihle člověci jsou prostě divný.

Tak tohle bylo v sobotu a v neděli jsem měl malinko srajdu. Jako né že by to bylo něco strašlivýho, no ale zůstalo mi toho trochu u prdizny. Normálka se většinou čistím sám, ale teď se mi do toho moc nechtělo a tak jsem skočil k panče do postele a trochu si otřel zadnici o prostěradlo. Zůstala za mnou pěkná hnědá čárka. To jste měli slyšet, jak panča láteřila. Řekla mi, že jsem malej neřád a že mi bude ode dneška říkat posránku. Takový slovo neznám, tak mi to nevadí. Byl jsem pak ale děsně užitečnej, protože jsem paničce pomáhal převlíkat to prostěradlo. To vám byla sranda. Panča to natáhla a když to pak pustila, tak se ty konce smrskly k sobě a já jsem v tom byl dočista ztracenej. Panča z toho byla pěkně vyplašená, pořád si pro sebe mlela - kdepak je Fanoušek? Jéjda, my jsme ztratili Fanouška, už ho vůbec nemáme. Tak jsem teda nakonec z toho prostěradla vykoukl, aby se kvůli tomu ještě nerozbrečela, znáte ženský. No a abych nevyšel ze cviku, tak ještě se mi povedlo ukrást páníkovi takovou tu malou věcičku, co se drží u ucha a mluví se do ní. Večer to hledal a nemohl najít. Panička mu na tu věcičku chtěla zatelefónovat, aby mu to zazvonilo, ale páník měl prej zrovna asi vybitou baterku, takže všechno bylo marný. Byl jsem podrobenej křížovýmu výslechu, ale mlčel jsem jako Fučík. Až ráno to páníček našel v botě, když šel do práce. Hnedka se z toho rozveselil. Prostě na zlepšování nálady jsem já kanón.

No a co novýho s Vendelínem? Nic moc. Je to ukňouranej trubka, co se s náma vůbec nechce kamarádit. Takže ho chodím okukovat přes sklo ve dveřích, vyplazuju na něj jazyk a dělám na něj různý ksichty. Když jde panča ty dveře mezi náma otevřít, tak honem hupsnu na schody, abych měl nějakou výhodu a Vendelín vyběhne na chodbu. Prozkoumá si to tam, očuchá náš dolní záchod, podívá se na mě, zabrečí a zase jde zpátky do kuchyně. Tak fakt nevím. Už jsem se i díval do zrcadla, jestli nevypadám nějak odpudivě, ale řekl bych, že tím to nebude. Prostě ten kocour na nás úplně obyčejně dlabe. Tak ať, jeho chyba. Možná se jednou zkamarádíme, ale kdy, to se mě radši neptejte.

Váš docela neodpudivej Fanda