14. října 2020

Ahojte kamarádi, jdu si s váma zase chvilku mňoukat. Panča řekla, že už je načase a že jestli to nebudu jakože praktikovat furt dokola, tak to zapomenu. Ale já stejně víc předu než mňoukám, takže by mi to možná ani moc nechybělo. Jenže vy byste tomu předení zase asi nerozuměli, tomu rozumíme jen my kočičí děcka. Takže co bych vám vlastně tak mňouknul. Nebo zapředl. Nebo radši rovnou naškrábal.

Naposled jsem se ozval po Vánocích a ty Vánoce jsou prej zase už na krku. Nevím, na jakým krku, ale na mým nejsou, protože jsem se podíval. No ale po těch Vánocích přišlo jaro a začalo bejt sluníčkově. Vždycky jsem koukal na panču, když byla venku za oknem a moc jsem si s ní chtěl povídat a taky jsem chtěl, aby mě hladila, tak jsem sebou hnedka mrsknul na záda, protože vím, že to se pak hladit MUSÍ. Jenže panča ke mně sice natáhla packu, ale přes sklo mě hladit vůbec nemohla a tak jsme byli oba smutný. A nejvíc jsem byl smutnej, když jsem vidět, že tam venku má na provázku Olouše. Mýho kamaráda, co si teď chodil po venku a já jsem se na něj díval přes sklo. A tak panča řekla DOST tomu přessklovýmu mučení, zapřáhla mě do kšírků a začal jsem chodit taky ven, úplně jako kluci Olouš a Kuba. Ustrašená prdlanka Jolanka zůstavala v pergole, protože zahrada prej pro ni byla děěěěěsně veliká. A to pro mě zase ne. Já jsem tam byl hned jako doma.

Úplně jsem už zapomněl, co všechno venku je. Broučci, motýlci, mouchy, kytky, bzučáci. Panča mě teda u bzučáků pořád okřikovala, že je nesmím lovit, abych neměl bolístku, ale stejně mě hrozně bavili. Už jsem si vůbec nemohl vzpomenout, jestli jsem tohle všechno někdy předtím viděl. Asi jo, ale byl jsem tenkrát děsně prťavý mimino a pak když už jsem byl trochu větší mimino, co si samo šlo někam běhat, tak jsem byl přestěhovanej k nám domů a tam už jsem byl nafurt. Takže teď mi z toho všeho šla hlava kolem. Zjistil jsem, že taky tráva je parádní věc. Může se klidně kousat nebo vyhrabávat pacičkou, až to lítá na všechny strany a když je nahřátá od sluníčka, tak se v ní děsně dobře válí. A nejlíp se mi vždycky válelo tam, kde byla teprve hlína a tráva ještě vypadala úplně jinak, jako takový mrňavý bonbonky. Panča mi řekla, že to jsou semínka a ať je nechám na pokoji a neválím se po nich, jenže to jsem prostě poslechnout nemohl a válel jsem se. Pak jsem měl špinavej kožíšek a když mě panča nesla domů, tak byla špinavá i ona, ale stejně to bylo bezvadný. 

Taky jsem si všiml takový divný věci, co vypadala jako malej bazének. Šel jsem se k ní podívat zblízka a týjo, fakt v ní byla voda. Tak jsem se prvně napil a pak jsem v ní máchal pacičkou tak rychle, až voda stříkala ven. To byla taková legrace. Panča mě chtěla pochválit a pohladit a když se ke mně ohnula, tak jsem jí osprchoval obličej, aby si tu srandu taky užila. Smála se jak prdlá a řekla mi ty malej lachtane. 

Teď už zase ven moc nechodíme, ale sranda bejvá i doma. Nejvíc mě baví, když se něco dělá a já do toho můžu strkat čumáček. Teda, já POMÁHÁM, ale panča říká, Elí, nestrkej mi do všeho ten svůj čumáček. Tak už to po ní říkám i já. Naposled jsem strkal čumáček do takový divný krabice, co páník přinesl. Byla velká a placatá a já jsem vůbec nevěděl, co v ní asi může být. Ještě předtím ale z kuchyně zmizel stůl a moje oblíbený škrabadla, co na nich lidi sedí. Říkají jim židle a než jsem přibyl do domácnosti, tak sem tam z nich trčela nějaká nitka a vypadaly kvůli tomu nějak nedodělaně. Teprve když jsem se do nich pustil s pořádnou vervou já, začaly vypadat k světu. Nejparádnější byla ta, na kterou jsem zezadu nejlíp dosáhl. To i panča uznala, že něco podobnýho nikdo přede mnou nedokázal. Ani ten slavnej Fanda ne. Viděla, jak se jí židle den po dni mění před očima, ale prej už na to ... rezignovala? Co to je jako za slovo? Ale to je fuk, hlavní je, že mě nechala práci dokončit a dokonce mi ji i zdokumentovala, kdyby mi chtěl někdo upřít, jak jsem šikovnej. Hlavně si všimněte toho bílýho nahoře, co jsem vykouzlil. TO tam předtím vůbec nebylo a na TO jsem právem hrdej.

No ale musím se vrátit k těm placatým krabicím přece. Když je páník takovým vytahovacím kuchátkem otevřel, tak jsem nebyl o nic moudřejší, než když byly zavřený. Byly v nich nějaký tyčky a placky a všechno to bylo zabalený do bublinek a igelitu, tak jsem měl aspoň legraci, když to panča rozmotávala. Ze srandy mě zkusila do jednoho kousku zamotat, ale to jsem se nedal a trochu ji kousl. Fakt jen trochu, aby věděla, jak jsme na tom. Panča mi řekla au, smrade, ale už si pak hleděla svýho. No a páník začal z těch všech kousků stavebnice dělat úplný kouzla a najednou stál v kuchyni novej stůl a přibývaly nový sedavý škrabadla jedno po druhým, až byly čtyři. Úplně jako ty starý. Panča na ně navlíkla takový kabátky a řekla mi - tak Eldo, a máš po žížalkách. Jako kdybych někdy nějaký měl. Kabátky jsou židlím velký a tak je panča musí ještě spravit, ale stejně si myslím, že nad nima vyhraju.

A teď už skončím. Prvně jsem si myslel, že vám dneska namňoukám všechno, ale nenamňoukám. Protože by to prej bylo dlouhý jak čekání na Ježíška a panča musí taky něco dělat. Ale nebojte, schoval jsem si zbytek do šuplete a brzo seškrábnu další pokračování. O tom, na co jsou stromy a jak jsem jel autem a byl jsem chválenej a vůbec, co bych to tady všechno mňoukal předem. Kdo chce, tak si na to počká a až já budu chtít, tak to seškrábu.

Pro dnešek se loučí Eliášek Eliáš, sladkej jako griliáš. (bacha, to není z mojí hlavy, tak mi říká panča jedna!)

16. října 2020

Nazdar nazdar, už mě tady máte zase, abych honem domňoukal, co jsem minule nestihl. Mám totiž na práci ještě plno dalších záležitostí a tak abych to všechno zatím nezapomněl.

Minule jsem vám chtěl povědět něco o stromech. Ty jsou fakt správný a doma nerostou, jenom na zahradě. Na tu už dávno chodím, to jsem vám přece už řekl, že jo? Chodím tam sice s červenýma kšandama jako nějaká holka, ale to mi neva, ať se modrokšandovej Olouš nebo zelenokšandovej Kuba klidně posmívají, já nejsem urážlivka. Ty kšandy jsou dobrý v tom, že někdy je panča pustí na zem a já si ten svůj kšandovej konec honím, jako kdyby to byla nějaká úžovka nebo dokonce kobrovka. Panča se směje, jak prej jsem prdlej a já se zase směju, že nedává pořádně pozor. A proto se mi povede najednou hodit zadkem a než panča stačí mrknout, už jsem na jednom takovým stromě. Má strašnou spoustu větviček a ty padají dolů jedna za druhou, stačí jen mrsknout ocáskem. Panča se zlobí a volá na mě, hele ty zmetku malej, koukej mazat dolů!! Já se na ni ani nepodívám, protože mám jiný věci na práci a jen si pomyslím - pojď ty za mnou nahoru, když něco chceš! No a takhle si chvilku povídáme, panča nahlas a já potichu a nakonec si panča přistaví ke stromu nějaký štokrdle nebo lavici nebo žebřík a tahá mě dolů a to těch větviček padá ještě mnohem víc. Musím říct, že panča nakonec vždycky vyhraje, ale mně to neva, protože už jsem se zatím dost vystromoval a aspoň jsem nemusel mezi těma klacíkama sám slízat.

Olinovi se to párkrát taky povedlo a tak si o tom pak doma povídáme a smějeme se, jak jsme nad páníkama vyhráli. Na oslavu se vždycky olížeme a abysme si nepřišli jako nějaký slečinky, tak si nakonec ještě zazápasíme. Většinou si začne Olin, ale nedá mu žádnou velkou práci mě přemluvit.

Akorát je to čím dál tím těžší na ten strom prchnout, protože zákeřní páníci si už na nás dávají větší pozor. No a pak se panča jednou rozhodla, že nám na jinej strom, kterej máme k lezení úplně normálka dovolenej, udělají takovou rozhlednu, kde nám bude hezky a budeme moct pozorovat ptáčky. Dočista z přírodovědných důvodů, to je jasný. Takže panča rozhodla a páník to udělal. Sedátko je fakt parádní, trávím na něm dlouhý chvíle, kdy pozoruju ty ptáčky a přitom rozjímám, jaký by to asi bylo, kdybych měl taky křídla a někdy mi u toho filozofání cvaká bradička, i když to vůbec nechci. Oloušák to sedátko ignoruje, říká, že to je leda pro padavky, ale mně se na něm vegetýruje náramně hezky. Abyste viděli, jak takový pozorovací sedátko vypadá, tak vám sem dám nějaký obrázky. Vůbec nejsou kvůli mně, fakt krzevá sedadlo. To sedátko je bezvadný i proto, že z něho je to už jenom malej skůček nahoru, kde ten strom dřív míval vršek a kde je teď akorát uřízlý nic. Tam mě to taky baví, protože už jsem jenom kousek od nebe a ani mi nevadí, že nemám ty křídla. Protože na co křídla, když jsem stejně tak vysoko. No a kdybyste chtěli třeba aj vidět, jak děsně zaujatě pozoruju ptáčky a jak u toho vypadám úplně jako nějakej vzdělanej pan Eliáš, tak to sem taky dám. Ještě že ta cvakací brada není vidět, ale to bych vám stejně asi ani neukazoval.

A teď vám ještě musím napsat o svojí chvilce slávy. To přišel den, kdy panča stejně jako před dvěma rokama vzala velkou modrou obálku a šla ji hodit do nějaký bedny. Ta bedna byla v úplně stejný místnosti, kde před dvěma rokama našla mě. Já jsem byl tenkrát malý prtě, běhal jsem tam už celej den a když večer přišla panča s tou obálkou, tak mě pak dostala za odměnu. No a teď, když tam znova přišla, tak ta stejná paní, která mě panče věnovala a která mě pak i navštívila doma, tam byla zase a ptala se na mě a zdálo se, že i ty ostaní paní mě znaly aspoň z povídání. A tak se panča sebrala a se slibem, že se se mnou ještě vrátí, odjela domů. Doma mi páník nandal moje červený kšandy a jeli jsme pryč. Já jsem se prvně trochu bál, jestli mě panča nechce vyhodit a zpytoval jsem svědomí, co jsem kdy provedl. Vůbec na nic jsem si nevzpomněl, protože to byla krátká cesta a neměl jsem na to moc času. Pak mě panča vyndala z auta a nesla mě rychle do tý místnosti, kde se to všechno tenkrát odehrálo. Už jsem si ji moc nepamatoval, ale když jsem se rozkoukal, tak jsem hned poznal, že se není čeho bát, že tam na mě nečeká žádnej mučitel v bílým kabátě, ale samý hodný tety, který se ke mně všechny seběhly a předávaly si mě z náručí do náručí a hladily mě a říkaly, jakej jsem krásnej kocourek a že to snad ani není možný, že tohle (jako já) je to malý kotě a jedna teta mě vzala za kšandu a chodila se mnou po dlouhý chodbě a když jsem začal utíkat, tak utíkala se mnou a nechala mě, abych si to tam očuchal a vzpomněl si na starý časy. Nebo vlastně mladý časy, já teď nevím. No, zkrátka, bylo mi tam s těma panímámama dobře a cestou zpátky jsem už panču ani neškrábl, protože jsem věděl, že jedeme domů. Tady je celá ta velká událost ve zaznamenaná i s popiskama, abyste věděli, že nikdy nekecám.

No bezvadný to bylo, to vám povím. Jsem rád, že jsem tam tenkrát byl a že jsme se s pančou potkali a panča, ta by prej beze mě vůbec nemohla žít. Sice jsem neslyšel, že by to takhle úplně řekla, ale já vím, že to tak je. Někdy úplně přestane vnímat všechno kolem a jen se na mě kouká a nemůže uvěřit, že takovej hezkej já jsem její. A když to vidím, jak se na mě celá zamilovaná dívá, tak se honem nastrojím tak, aby jakože fakt nemohla přestat a musela mě furt hladit. To si buď hodím hlavičku k ní na nohu třeba a koukám na ni, že jako jen promluvit a nebo předvedu nějakou natrénovanou pozici, který panča říká nonšalance sama.

Já si to prostě umím zařídit. Jednou jsem slyšel, jak se povídalo něco o člověčím pravidlu tří R. Prej to jsou tři slovíčka - ruce, roušky, rozestupy. Vůbec nevím, co to znamená, ale já jsem si pro sebe ustanovil pravidlo tří P: papání, pusinky, pohlazení. Tak kdybyste k nám chtěl někdo přijít, dobře si to pamatujte. A teď už musím končit. Mňoukání do notýsku je sice dobrá věc, ale přijde mi, že už dlouho jsem si nepohrál s tou voňavou hračkou ze včerejška a taky se musím trochu poprat s Oloušákem, ať nevyjdu z kondice. Panča se nám vždycky směje, že to vypadá, jako kdyby zápasilo medvídě se žížalou, ale my dva si z toho nic neděláme, vždyť víme, že jen tak kecá. Tak se mějte hezky a nezapomeňte, tři P nebo tři R, jak chcete.

Váš agitka Eliáš