7. února 2019

Jdu vám napsat stížnost na panču. A to budete koukat, jaká je zlá. Víte, co mi řekla? Že mě popadne a odnese zpátky tam, odkud mě přinesla. A že jsem neskutečný zlobidlo a malej smrad a že mi ani ta moje chlupatá oháňka nepomůže. Já vím, že kecá, protože by beze mě vůbec nemohla žít, ale musí to říkat? Takhle mi vyhrožovat? Má štěstí, že neumím bejt uraženej a že to po mně vždycky sjede jako po naolejovaný Julii a přijdu se pomazlit a předu jako zrzavý kolovrátek a upřeně se panče dívám do očí a za chvilku slyším, jak se škaredý slovíčka postupně mění do šišlání a pak už mě panča pusuje na čelíčko a na čumáček a pod bradičku a na bříško a říká mi Eliášku, ty seš takový zlatíčko moje milovaný... No a pak se vyznejte v pančách. Přitom ani nevím, proč vlastně z ní ty první fujtajblový slova vypadly. Zkusím se zamyslet.

* Že by to bylo krzevá ty kytky, co postupně jedna po druhý odpadávaly z okna v kuchyni? Stejně byly škaredý, nic na nich nebylo a jak byly takový lehoučký, tak stačilo, abych se kolem nich jenom ochomejtl a už se válely po zemi. Ale to snad nemohl být důvod, aby na mě byla panča zlá. Stejně jsem je neshodil já, to udělal můj ocásek.

* Nebo jestli to nebylo kvůli takový hubený oranžový váze. Ta stála na komodě u poličky s kočičkama. Chtěl jsem jít za nima a panča to nedovolila. Ani ta hubená váza to nechtěla dovolit. Byly v ní dřevěný kytičky na špejli. A taky ještě šišky na špejli. Chtěl jsem se podívat, jak tam drží a spadly. Už nedrží a vázy se kousek ulomil. Tak že by se tohle nějak počítalo???

* Možná se panče nelíbilo moje přesazovací umění. Přinesla kočičí travičku. Byla naňahňaná v malým květináči a úplně jsem slyšel, jak na mě volá: pomoz, Eliášku, pomoz. Nejsem přece necita a tak jsem pomohl. Během první minutky se už tráva i s kořínkama válela po zemi, ale panča to neuměla ocenit. To mi právě řekla, že jsem ten malej smrad a že mi nikdy žádnou trávu nekoupí a odnesla celý zahradnictví pryč.

* Taky ji možná trochu naštvalo, že jsem nečekal, až mi nasype granulky a vzal jsem si je sám. Mohla být ráda, že se nemusela natahovat nahoru na skříň, protože já jsem si tam vyskočil, sáček shodil dolů a tam už jsem si je bez problému načal. Sáček jsem úplně parádně prodírkoval, takže granulky se sypaly ven už samy a panča nemusela nic dělat. Ale zase jsem za to nedostal pochvalu.

* Páníkovi jsem přenastavil koukání na počítač. Dlouho mu trvalo, než přišel na to, co musí udělat, aby se už napořád nemusel koukat s hlavou do strany. Ale to se ani nepočítá, protože za tohle mě panča nehubovala. Tomu se jenom zasmála.

* Největší hromobití a výhrůžka deportací z domova přišla ale včera. Na okně v kuchyni, kde předtím bylo plno těch lehkých kytek, co už tam teď skoro žádný nejsou, stála taková vysoká sklenice. V ní bylo plno parádních malých lesklých kamínků a v nich stály svítivý větvičky. Bylo to moc těžký a tak si panča myslela, že je to neshoditelný, nerozbitný a nesmrtelný. Ale mě hrozně zajímalo, jak ty větvičky uvnitř asi drží a tak jsem tomu přece musel přijít na zoubek, to vám musí být jasný. Dopadlo to dobře, pokus mi dal odpověď. Zjistil jsem, že když se to povalí, kamínky se vysypou a svítivky už pak nic nedrží a jdou vytáhnout. A těch kamínků bylo asi milijon, fakt nekecám. Jak se vysypaly, tak byly úplně všude a z panči se stala lítá šelma. Ani mě nenechala, abych jí pomohl se sběrem, přitom jsem ocáskem mohl krásně všechno smetat na hromádku. Někdy je fakt divná...

Ještě, že Olínek je pořád můj kamarád, na něj se můžu klidně spolehnout. Občas mi pomáhá, třeba ty granule jsme potom zpracovávali spolu. Ale nikdy na mě nežaluje, hraje si se mnou, když mám zrovna hravou náladu, je na mě hodnej, stará se o moji frizúru, abych ji měl pořád čistou a načesanou a když usnu, tak si mě hlídá, aby mě náhodou někdo neukradl. Mám ho rád.

Tuhle trochu stonal a když jsem si ho chtěl zkontrolovat, tak na mě dokonce zasyčel, ale o tom vám asi napíše sám. Hlavně, že teď už je zase zdravej a nesyčavej kamarád. A teď si jdu trochu odpočinout, abych nabral síly na další prozkoumávání terénu.

Tak trochu ospinkaný a dobrými skutky unavený Eliáš

29. května 2019

Ahoj všichni kočkovatý kamarádi, konečně jsem si našel trochu času, abych vám povyprávěl, co je u nás novýho. Tak hlavně jsem novej já. Proti tomu Eliášovi, co vám tady psal naposled, je mě o kousek míň. Ani byste to nepoznali, ale já to vím. Cítím se zkrátka jinak, tak trochu, jak bych to popsal, no jako kdybych byl holka nebo co. Může za to panča. Jeden den, už to skoro budou dva měsíce, mě vzala do náručí, dala mi ještě o hodně čumáčkovek víc než jindy a vůbec na mě byla nějak podezřele hodná. Byl jsem rád, protože mi ráno zapomněla dát najíst a tak jsem si myslel, že jsem ji něčím rozzlobil, i když nevím teda, čím... Jenže ona mi nedala nadlábnout ani po těch čumáčkovkách a místo toho mi nasadila kšírky a jelo se pryč. To bylo docela dobrý, jezdit autem mě baví. Vždycky se uvelebím na zadním okně, dívám se ven a užívám si, že lidi z těch aut za náma se na mě dívají a někdy se na mě smějou nebo mi mávají. Jenže ta jízda netrvala dlouho a my jsme skončili bůhví pokolikátý už u Protivy. Naštěstí mě teď moc nemučil, jen, asi aby nevyšel ze cviku, mě něčím píchl a pak už mi bylo všechno tak nějak jedno. Panča mi sundala kšírky a dala mě do zbrusu nový cestovací krabice a zase mi vlepila čumáčkovku a řekla mi neboj Eliášku, já se pro tebe zase vrátím a pak mě tam nechala dočista samotnýho s Protivou, ale vůbec to netrvalo dlouho, protože jsem si jen trochu zdříml a už zase pro mě byla zpátky. Tenkrát jsem poprvý poznal, že je něco jinak a od tý doby vím, že mě kousek chybí, tak jsem vám to přece musel říct.

Olišák to na mě hned poznal, že jsem byl u Protivy a nechtěl si se mnou hrát. Pořád mě jenom očuchával a trochu si u toho i zasyčel. Možná si myslel, že jsem přestrojenej Protiva a že ho chci takhle obelstít. Ale když už to trvalo dlouho a pořád jsem byl Eliáš, co se nepřeměnil v Protivu, tak syčet přestal a zase se se mnou zkámošil. Panča ho pár dní okřikovala, aby se se mnou nemazlil moc hrubě, ale my kluci přece víme sami, co a jak a kde a proč. On je Oloušák dobrej kámoš. Když se pereme, tak schválně kvičí, abych měl radost, že ho přepírám a já se zase pod ním převaluju po zádíčkách, aby měl radost, že na mě furt stačí. A nakonec se úplně parádňácky olížeme, aby bylo všem jasný, jak to mezi náma je.

Taky za náma tuhle přišli cizí kočkové. Dívali jsme se na ně přes okno, jako kdyby byli v televizi a dělali jsme u toho trochu kníkavý zvuky. Oloušák byl děsnej hrdina a říkal mi, že kdyby přišli k nám, tak by je pěkně hnal, ale já si myslím, že se ve skutečnosti trochu bál, aby panča to okno fakt neotevřela. Protože to by pak bylo ječení a vrčení a syčení.

No, a teď bych možná mohl mňouknout o nějakých malých incidentech, kvůli kterým panča většinou zuří a já z toho mám príma srandu. Tuhle se chystala v sobotu vařit a tak si připravila v kuchyni věci. Prvně vyndala z police pytlík s těstovinama a pak napustila do hrnce vodu a postavila ho na sporák. Já jsem si chtěl s ní hrát na vaření, tak jsem šel ke svý misce s vodou a že ji přenesu jinam jako panča. Jenže ono to nešlo, tak jsem ji místo toho převrátil a voda byla všude. Panča mě zpucovala škaredýma slovíčkama a pak mi řekla, tak to by stačilo, zrzavej šmejde. Šla to vytřít papírovýma utěrkama a ty mě hrozně baví, tak jsme si spolu hráli na vytíranou a chytanou. Panča si pak šla umýt ruce a najednou uslyšela další šplouchání. Otočila se a uviděla moc krásnej pohled, jak jsem si máchal pacičky v tom kastrole na vaření. Půlka vody už byla vylitá na lince a na sporáku, protože na tohle já jsem machr. Panča už řekla jenom jedno slovo, co znělo skoro jako doprdele, chytila mě jako nějakou věc a HODILA mě za dveře do obýváku. Zbytek vody vylila, vypláchla z kastrolu chlupy, nalila vodu novou, postavila ji na sporák a zapla ho.

Pak šla za mnou, aby si mě udobřila. Dala mi i bonbonek na usmířenou. I když jsem vůbec nebyl uraženej, protože něco takovýho ani neumím. Když voda začala bublat, vzala sáček s těstovinama, aby je nasypala do toho kastrolu. A představte si, že ty těstoviny jí skoro všechny vypadly dírou na druhý straně ven. Rozlítly se po podlaze a z toho jsem měl velkou radost, protože jsem poznal, že moje práce nepřišla nazmar. A panča, ta už jenom řekla já se tady na to můžu fakt už vysrat a zavolala páníka, ať to nadělení smete. A to byla další zábava, protože vytírání, zametání a luxování úplně miluju a snažím se u toho pomáhat, co to jenom jde.

Takový už jsem já, hodný, pracovitý, strašně šikovný kuchyňský pomocník a mnohostranný umělec, kocourek Eliáš