5. listopadu 2018

Jupí jupí jupajdá, už nejsem žádnej karantéňák, ale úplně normální kocourek Eliášek. Teda panča říká, že tak úplně normální nejsem, protože divočím, jako kdybych se načuchal nějaký marijány, ale já vím, že je hrozně ráda, že divočím a že se má čemu smát. No jo, ale abych se taky samým blahem vůbec dostal k tomu, jak se seběhlo, že už nejsem karantéňák a kdo mě hezky přivítal a kdo by mě nejradši vystřelil aspoň na zahradu.

Možná víte, kdo všechno u nás bydlí a jestli ne, tak jsem to psal už někdy předtím. Nejvíc na mě byl zvědavej ten srandovní šedivej kluk. Vždycky na mě koukal přes sklo ve dveřích a když jsem se na něj šel zblízka podívat, tak na mě děsně zasyčel. Naštěstí jsem těm jeho nadávkám nerozuměl, protože jsem ještě malej a nezkaženej. A to jste měli vidět, jak na mě vycenil zuby, když mu panča přinesla ukázat živýho mě v náručí. Tvářil se děsně strašidelně a cedil přes zuby úplnou hrůzu.

Ale já jsem se ho vůbec nebál, protože proč by mě přece někdo nechtěl mít doma, že jo. Bylo mi jasný, že to ten kluk dělá jen naoko. A taky že jo. Protože když panča nakonec mezi náma otevřela dveře, tak na mě tenhle kluk, co se jmenuje Olinek, sykl jen trochu, ale už vůbec nenadával a rovnou se z nás stali kamarádi. On je ten Olinek hrozně zvědavej a tak když mu na chvilku zmizím z očí, tak honem vystřelí a čumáčkem si kontroluje cestu, kudy jsem utíkal a když mě najde, tak dělá, jako že mě vůbec nechtěl najít, ale přitom je vidět, jakou má radost, že tady pořád jsem. Včera jsem se s ním dokonce rozdělil o svoji večeři a to je co říct, protože jídlo je úplně ta nejlepší věc na celým světě. Ještě lepčejší než chování a hlazení a mazlení. Fakt. Panča říká, že vypadám jako medovej medvídek a to právě říká asi proto, že se měním z vyžlátka na medvídka.

Ale Olinek nebyl první, za kým jsem vyběhl. První byl takovej ten velikej, černej, chlupatej hároš. Jmenuje se Vendelín a panča říkala, že se vůbec nebála mě k němu hned pustit, protože je hrozně hodnej. A fakticky jo. Když jsem k němu přiběhl, tak nehnul ani jedním fouskem a klidně mě nechal, ať mu dám na kamarádství asi tak milion pusinek a vůbec nebručel, že tohle přece kluci nedělají. Mám ho moc rád, protože se přes něj dá běhat anebo se na jeho zádíčkách dá klidně rozvalit jako na velký postýlce. A ze všeho nejlepší je ten jeho ocásek, má ho totiž děsně velkej a chlupatej a když s ním hází ze strany na stranu, tak se můžu samým vzrůšem zjevit.

Tak, to jsem měl za sebou celou půlku těch, co tam už bydleli. Třetí přišel na řadu taky černej kluk. Ten na mě taaaaaaak strašně zasyčel, až jsem se z toho naježil. A aby bylo jasný, jak to myslel, tak ještě zavrčel jako nějaká puma. Panča mu řekla Kubajzníku nevyšiluj, ale Kubajzník stejně vyšiloval. A tak mě panča radši podebrala a odnesla dál, aby ten Kubajzník měl víc času si uvědomit, že mě má vlastně rád. Zatím ale vypadá, že nevěří svým očím a že by se chtěl z toho zrzavýho snu brzo probudit.

No a úplně nakonec jsem byl představenej slečně, co nemá ten ocásek. Jmenuje se Jolanka. Panča si myslí, že je trochu bláznivá a říká, to je naše malá depresínka Jolanka. Vůbec tomu nerozumím, ale že je ta holka trochu bláznivá, to jsem hned viděl. Nejdřív na mě kulila oči a bylo to skoro jako s Olinkem, prostě furt mě chtěla vidět a pozorovat, co dělám a co si vymejšlím. Já vím proč - je se mnou totiž sranda, říkala panča. A tak nikdo nechce o tu srandu přijít. Jenže když jsem se k tý bláznivý Jolance rozběhl, tak už to bylo jiný než s Olinkem. Bláznivka honem skočila nahoru na šplhadlo a odtud ke mně vysílala mručivý signály. Chtěl jsem si je poslechnout zblízka a tak jsem popolezl k ní a ona začala mávat pacičkou jako o závod a to né jako na uvítanou, ale na zmlácenou. Já bych se klidně nechal i facknout, ale ona si to rozmyslela a skočila do takový malý škvíry, co je za poličkama a odmítala odtud vylízt. A tak se panče potvrdilo, že ta holka je fakt malinko bláznivá, asi jako všechny princezny. Ale zase, když jsem napapanej a mám na lítání moc plný bříško a jenom odpočívám, tak ta princeznová bláznivá Jolanka klidně přijde a může si hlavu vykroutit, jak mě už zase hledá.

Tak takhle to bylo, když jsem se potkal se všema děckama. A panča slíbila, že to tak teď bude pořád a jednou že na mě nebude vrčet ani ten Kubajzník a bláznivá Jolanka. A aby bylo jistý, že už můžu všude, tak jsem byl vzatej i ven, kam mě panča dřív nosila jenom v náručí. Teď mě konečně pustila na zem a už to prej neudělá, dokud pořádně nevyrostu, protože jsem málem ufrnkl. Né jako že bych přelezl, to je prej Olinkova specialita. Ale kamarádi, já jsem prolezl skrz šprušle. Panča něco dělala a řekla páníkovi, ať na mě dává pozor. A najednou slyší, jak páník křičí Ellííííííííí, tak honem přiběhla a půlka mě už byla venku a druhou půlku páník tahal zpátky. Panča honem běžela na druhou stranu, aby mě vytáhla za hlavičku ven a řekla mi, tak tohle teda ne, Eliášku. A šel jsem domů.

Ale stejně to byla legrace, takhle prolízt. Když se podíváte na tu fotku Olínka, kde na mě cení zoubky, tak uvidíte, jak malou mezerou jsem dokázal prolízt. A to už bude dneska všechno, na jednoho malýho kocourka jsem toho myslím napsal až dost, viďte?

Eliáš

19. listopadu 2018

V pátek takhle večer přijela panča konečně z práce a místo aby mi dala do misky večeři a pak si se mnou hrála, tak mi nasadila kolem krčku a za předníma pacičkama nějaký provázky, co se normálně dávají pejskům (a prej i Jolance, proto byly červený), vzala mě do náručí, odtud ven, z venku dovnitř do auta, kde už čekal páník a jeli jsme pryč. Byl jsem z toho všeho tak vykulenej, že jsem ani nepípl. Panča mě celou dobu hladila a pusovala a říkala, neboj, Eliášku, tohle bude odbytý raz dva a potom zase pojedeme domů a dostaneš něco moc dobrýho a furt prostě mlela pantem, ale mně to bylo jedno, stejně jsem se díval z okna ven. Tam už byla tma a plno světýlek a bylo to docela správně dobrodružný.

No a pak jsme přijeli k tomu baráku, kde jsem už třikrát byl a kde se mi to vůbec nelíbilo. Bydlí tam ten protiva, co rád mučí malý kocourky a aby to zamaskoval, tak jim vykládá, že jsou moc krásný. Na takový řečičky já už nenaletím. Proto jsem byl moc ostražitej a ve střehu. V tý místnosti, kde se čeká na mučení, byla naštěstí jenom jedna holka bez zvířátka, tak si panča oddychla, že nebudeme čekat kor moc dlouho. A já jsem tam byl celou dobu za hvězdu. Chodil jsem si na tom provázku, jako kdybych ho měl na sobě odjakživa, vlezl jsem k holce a nechal se hladit, pak jsem se šel podívat zblízka na rybičky ve skleněný krabici, ale to mě panča musela vysadit, protože ze země jsem na ně neviděl, pak jsem se trochu počvachtal v misce s vodou, co tam je pro zvířátka a zkusil jsem shodit květináč ze stolku, ale to mi panča nedovolila. Zatím se otevřely dveře, vyšla nějaká paní s vykuleným pejskem v náručí, holka z čekárny šla dovnitř a tak už mě neměl kdo obdivovat a nakonec jsme šli dovnitř i my.

Tam jsem to už hned poznal a celej jsem se naježil. Protiva se usmál a já jsem hned věděl, že mi bude zase pochlebovat. A taky že jo. Zeptal se panči, tak jak se má Eliáš a jak snášel to první očkování a pak mě podrbal po hlavičce a řekl mi, že jsem vážně krásnej kocourek. Tssss, asi si myslel, že za to budu čekat na mučení úplně v klidu. A to se teda spletl. Oči a pusu jsem si ještě nechal prohlídnout bez komentáře, ty placatý kolečka na poslouchání jsem taky jakž takž snesl, ale jak mi šel zase strčit klacek do dírky, tak to už jsem řval jak tur a odnesla to panča parádním škrábancem mezi prstama. Pak mi trapič ještě dloubal do jednoho ouška a to už jsem se změnil v pumáka a škrábal jsem a vrčel a syčel, až se celej barák otřásal. Ale to furt ještě nebyl konec, i když jsem si myslel, že už jo. Panča mě vzala z toho škaredýho stolu konečně do náručí a já jsem začal honem vrnět a díval jsem se jí do očí a říkal jsem jí něco jako - tak to jsem si o tobě teda fakt nemyslel a panča mi zase říkala v duchu něco jako - promiň Elísku, teď už to bude fakt všechno... A jak jsme si takhle beze slov povídali, tak jsem ucítil, jak mě ten protiva chytil za kožíšek a píchl mě jehlou a to ani moc nebolelo, ale pro pořádek jsem radši ještě vykvikl a pak si už panča celá ulevená utřela pot z čela a postavila mě na zem, abych se navlíklej do těch provázků mohl hezky protáhnout. Pak mě ještě šoupla na váhu a kamarádi, já jsem od toho 5.10. prej přibral celý kilo. Takže vážím už 2,40 a panča řekla, že mi bude odteď říkat pašík Eliáš.

No a to bylo fakt všechno, akorát jsem slyšel panču, jak se s protivou baví o nějaký holce Kastraci, ale to už se mě netýkalo, tak jsem přestal poslouchat. Děsně jsem se těšil domů na večeři, protože v bříšku jsem měl už úplně prázdný místo a taky jsem se těšil na svýho úplně nejlepšího kamaráda na světě a to je Olouš. My se máme fakt hrozně rádi. Panča si myslí, že Olouš je zároveň trochu vypočítavej, protože když je pořád se mnou, tak taky dostává moje jídlo. Ale mně to nevadí, hlavně, když se mnou kamarádí a dovolí mi, abych se s ním pral a tak se pereme a pak zase mazlíme, aby bylo jasný, že je to jen jako. A já mu pak čistím hlavičku a když se mu to nelíbí, tak mi vlepí facku, ale jenom takovou malou, to on ví, jak na to.

Pan Vendelín je taky kamarád, ale né takovej pořádní (jakože pořád) jako Olouš, jenom někdovej. Olouš je furťák. Panča už ví, že když hledá Olinka, najde i Eliáška a zase naopak, aspoň to takhle tuhle vykládala. No a ti další dva se se mnou zatím ještě nekamarádí. Jolanka bez ocásku se na mě dívá, ale nesmím přijít blízko, to pak vrčí a ježí na mě štětku po ocásku. A Kuba je usyčenej a taky mě bouchl, ale panča mu řekla, že je Kubí posera a tak už mě aspoň nebouchá. Syčí ale pořád. A mně to je fuk, hlavně když mám Olouše a hlavně když už nemusím k žádnýmu protivovi.

Tak ahoj, Eliáš

9. ledna 2019

Tak jsem zažil první Vánoce v životě. A už jsou zase pryč. Nikdo mi neřekl, že jsem měl napsat dopis strejdovi Ježíškovi, ale to nevadí, dárečky jsem dostal i tak. A dokonce ještě o pár dní dřív, než obdaroval všechny ostatní, tak jenom mně, Eliáškovi, přednostně přinesl parádní kočičáckej trůn, ale fakt doopravdickej, chlupatej skoro stejně jako jsem já. To jsem kulil očka, jak mohl vědět, že zrovna takovej jsem nutně potřeboval.

Vánoce, co pak přišly, byly moc bezva. Plný všelijakých překvapení, třeba panča různě rozvěšovala takový kouličky a zkoušela mě, jak rychle je zase sundám dolů. Většinou mi to šlo mnohem líp, než si myslela a tak mě chválila. Ale tak nějak divně, jakože drsně. Třeba - Elišáku, už mě fakt neser! Nebo - Hergot ty smrádě chlupatý, tys mi tady fakt chyběl. Nebo - Kurník liško jedna zrzavá, že tě tím oknem vyhodím ven. A tak podobně. Moc se mi to líbilo a tak jsem pomáhal furt dál. No a potom panča přinesla takovej opravdickej strom.

Byl větší než já, ale ne o moc a byl strašně pichlavej. Mně to nevadilo, ale panča pořád říkala au a au a auvajs, když na něj věšela mrňavý kouličky. Ale věšela je nějak špatně, vždycky ten drátek tak zamotala, že mi to pak vůbec nešlo sundávat a už mě tolik nechválila. Ale to nevadilo, měl jsem přece plno pochval do zásoby.

Největší legrace pak přišla jeden večer, kdy prvně byla u stromečku hromada různých balíčků s mašličkama. Ty mě moc zajímaly a panča mě nechala být, abych je trochu zrevidoval. Ale když už jsem je revidoval až moc, tak mě okřikla a hodila mi nějakou hračku a já jsem se tím nechal ošidit a hrál jsem si teda s hračkou. No a pak později se ty balíčky proměnily v haldu papírů a provázků a to jsem byl úplně celej blaženej a oči mi svítily jako nějakýmu ufounovi. Škoda, že takový akce se nedělají každý večer, já bych byl hned pro.

Tak a teď vám ještě napíšu, jak jsem byl včera zase na výletě u protivy. Panča mě totiž doma odpoledne pozorovala a vůbec se jí nelíbilo, jak jsem hupsnul na záchod a nic jsem neudělal. A ještě víc se jí nelíbilo, jak jsem hupsnul na jinej záchod a zase jsem nic neudělal. Pak jsem hupsnul zase zpátky na první záchod a co myslíte, že jsem udělal? Zase nic. A ani počtvrtý jsem po zvednutí ocásku NIC NEUDĚLAL. A to už panča chytla trochu nervíka. Zrovna totiž byla úplně sama doma, myslím z těch dvounohých a tak si hned v duchu malovala, co ji bude čekat:

1) vycouvat skoro za tmy z garáže do zatáčky, což se jí moc nedaří ani za světla

2) odchytit Eliáška a nasadit mu kšírky

3) okšírkovanýho Eliáška nacpat do přepravky, protože sám být v autě na volno nemůže

4) odjet za protivou a doufat, že tam bude místo na zaparkování

5) strávit s Eliáškem dlouhou dobu v čekárně

6) držet Eliáška u protivy na stole, aby mu (protivovi) nevyškrábal (Eliášek) oči...

No prostě, bylo toho dost, do čeho se jí vůbec nechtělo, ale nedalo se nic dělat. A tak to všechno postupně zvládla a my jsme se ocitli v tý čekárně, kde jediná dobrá věc jsou rybičky ve skleněný krabici. Tam mě vysvobodila z přepravky a nechala mě chodit po zemi, dělat děsně důležitýho a očuchávat lidi, co tam seděli (naštěstí tam byli jenom dva a bez zvířátka). Dokonce jim dovolila, aby mě hladili a obdivovali mě. Když šli ti lidi dovnitř, tak už jsme tam zbyli jenom my s pančou a nakonec došla řada i na nás. Panča protivovi sdělila, co ji trápí a řekla - možná jsme tady zbytečně a Eliáš byl jenom zvědavej, protože ty dva záchodky moc nezná.

Protiva jí řekl, že se na to podíváme a ať mě dá na stůl a zase řekl tu větu, co minule - to je ale fakt moc krásnej kocourek. Nebudu vám lhát, poslouchalo se to dobře a tak jsem mu dovolil, aby mi trochu roztáhl očička a koukl se mi do pusy, i když to už jsem se začínal dost projevovat. Ale když mi šel jako tenkrát strčit hůlku do prdýlky, tak jsem vrčel jako pes Baskervilský a nebezpečnej jsem byl zrovna tak. Panča mě měla až za krkem a povídá protivovi - no ještě že mám tu bundu, jinak bych byla na kousky. A to měla pravdu. Ale nakonec mi protiva ten klacek ze zadku vytáhl a řekl, že teplota je v pořádku. Pak mi děsně, ale fakt děsně prohmatával bříško, jako by tam snad chtěl najít i tu poslední malou granulku, co jsem zbaštil. Ale nenašel nic. Řekl panče, že se mu zdá všechno dobrý, nějakej močovej měchýř že je úplně prázdnej, uzliny mám nezvětšený, očička dobrý, mám 3 kila, papulu dobrou, celej jsem dobrej, no prostě jsem zdravej jako řípa a kluk jako buk a že jsem možná fakt jenom zkoumal nový terén a že by s tím teď nic nedělal. A tak se panče moc ulevilo. Pustila mě na zem a já jsem si šel i s kšírkama, který jsem táhl za sebou, pěkně zblízka prohlídnout toho protivu, co už zatím ťukal něco do počítače. Ale jak už jsem byl hotovej a osvobozenej, tak se mi najednou tak protivnej nezdál, kor když mě podrbal po hlavičce a řekl mi, že jsem zlatíčko... no tak teda nevím, jestli mu mám vlastně furt říkat protiva.... uvidíme, co bude zase někdy příště.

No a pak už jsme konečně jeli zase domů a když panča otevřela dveře a strčila mě i s krabicí dovnitř, tak tam na mě čekali čtyři vykulení kamarádi, dokonce i ta Jolanka jedna prdlá, která na mě jinak furt vrčí a utíká přede mnou. I ta byla zvědavá, jestli jsem se vrátil zpátky a jestli mě panča za něco nevyměnila. Třeba za nějakou kabelku, protože ví, že na kabelky je vona panča ulítlá. Ale Eliáška by prej nevyměnila ani za bilijon kabelek a to jsem moc rád. Dostal jsem napapat a pak jsem byl tak uondanej, že jsem usnul a skoro celý večer už jsem nezlobil.

Váš zkontrolovaný Eliáš