30. října 2020

No sláva, tak jsem se konečně, ale jako fakt KONEČNĚ dočkal, panča mi nalistovala čistou stránku a já se vám můžu tak trochu rozpovídat o tom, co je novýho, jak se mám, jestli jsem pořád stejně pěknej, kolik toho sním a jestli chodím pravidelně kakat. Ale nene, to poslední si nechám pro sebe, to je soukromá záležitost a stejnak my princové ani nekakáme, protože se to k nám nehodí.

Čím bych teď tak začal... Tady na obrázku vidíte, že jsem úplně kouzelnej kluk a umím se nacpat do malý krabice. Schválně jsem počkal, až to panča stihne cvaknout, abych na to měl nějakou památku. O svý vášni pro krabice jsem myslím vyprávěl už minule, ale to neva, ono mě to pořád baví. Jednou jsem se chtěl projet po zemi v krabici od čaje, která zrovna spadla na zem, ale tam se mi vešla jenom pacička a pak se to celý polámalo, takže se vlastně vůbec nepočítá, že se mi to nepovedlo. Ale zato mě nedávno potěšil páník, kterej přinesl z obchodu takovýho malýho hučivýho chobotňáka, co se ho kočky většinou bojí. Třeba prdlá holka Jolanka, to vám je případ - tý stačí se jen podívat na krabici od chobotnice a už zdrhá, že bych ji ani já, běhavej mistr světa, nechytil. Jenže já nejsem žádná prdlá holka a chobotnice se nebojím, ani když s ní páník jezdí kolem mě a někdy mi s ní i pohladí kožíšek. Takže mě takovej nákup vyloženě potěšil a hned jsem musel tu novou krabici ozkoušet, jestli se v ní bude dobře bydlet. A bydlí!

Panča tvrdí, že se v ní tvářím, jako bych měl odpovědnost za celou planetu, ale to kecá, já mám odpovědnost jenom za tuhle krabici, aby mi ji nezabavil třeba Eliáš, kterej se chobotnice taky nebojí. Eliáš je teď jinej. Dřív, když jsem si na něj lehl, tak z něj nebylo skoro nic vidět. Když si na něj lehnu teď, tak je furt vidět celej Eliáš. Kamarádi, on je už větší než já!!! Jako mně to neva, že jo, ale přece jen se nám zápasilo líp, když byl škvrňatej. Naštěstí je mu jasný, že já jsem starší a tak mě musí pořád poslouchat, ale dá to někdy práci, aby si to pořádně zapamatoval. Když si to po našem vyříkáváme, tak panča všeho nechá a kouká se na nás jako na nějakej sport, akorát že se nemůže rozhodnout, komu bude fandit. A tak se jenom hloupě směje a nakonec nás oba pochválí a pohladí, ale já jsem někdy trochu uraženej, že nefandila mně, tak jí odmňouknu tajnou nadávku. A hned se mi uleví. Panča mi pak řekne, ty můj malej hysterko jeden a jsme spokojený oba. Eliáš je spokojenej pořád. Ani mu nevadí, když prohraje nebo když mu panča furt strká hlavu do kožichu. Má tolik chlupů, že prej mu je jedno, když mu s pančou nějaký odletí. Někdy se spolu trochu pohádáme a pak jdeme bydlet každej do svýho bytu, ale stejně to dlouho nevydržíme a fackujeme se i seshora dolů a panča říká, že jsme fakt děsný prdlouši, ale nám to neva, protože stejně nevíme, co to je. Nakonec se většinou sestěhujeme do jednoho bytu, protože jsme prostě kámoši v dobrým i ve zlým. 

Taky se musím pochlubit, že jsem založil spolek Pan Olinek, práce všeho druhu a jsem si sám sobě šéfem, zaměstnavatelem a zaměstnancem. Jako že jsem všeobecně zručnej, to vím už dlouho, však jsem o spoustě věcí už dřív psal a tak se nebudu znova chlubit. Ale teď jsem objevil novou činnost a ta mě chytla nejvíc ze všech. Akorát je k tomu potřeba být venku v pergole a mít k tomu lezoucí dřevo, kterýmu se říká ŠTAFLE. Ty štafle si u panči nechal nějakej pán, kterej tam něco spravoval a dlouho je asi nepotřeboval, protože tam stály pořád a pořád. A tak jsem si řekl, hernajs, Olouš, co kdybys vyzkoušel, jak se po nich leze a když už budeš tam nahoře, zkontroluj ty okapy, víš, že z jednoho místa ti kapalo na hlavu. A jak jsem pomyslel, tak jsem udělal. Panča naštěstí měla mobilovou hračku u sebe a tak vám teď může dát důkaz, že vůbec nekecám a že jsem si ty okapy fakt důkladně prohlídl. A měl jsem pravdu, BYLA TAM DÍRA. Už jsem ji ale nestihl spravit, protože štafle mi někdo ukradl. Asi ten pán. To je škoda, protože co teď s načatou firmou.

Takže takhle jsem já pracovitej. Práce mě baví, kor když je za mnou vidět nějaký výsledek. Ale odpočinku se taky nezříkám a když o tom tak přemýšlím, ten mě baví možná ještě o něco víc. Odpočívat se dá v podstatě všude. Tak třeba v tý krabici, jak už jsem vám ukázal, tam jsem jednou prospal celý odpoledne, až si panča myslela, že jsem ztracenej. Anebo se dobře odpočívá v košíku na prádlo. Někdy je ten košík plnej, tak si to prádlo vyházím a lehnu si tam já, přece mě v odpočinku nesmějí omezovat nějaký divný hadry. Panča mě jednou v tom košíku vyfotila schválně zblízka, aby to vypadalo, že jsem za mřížema jako v nějakým kočičím vězení, ale takovou věc by jí stejně nikdy nikdo neuvěřil. Já a vězení...

Když není košík nikde k nalezení, nepohrdnu ani postelí, protože, co si budeme povídat, košík jako fakt super, ale zase nohy v něm moc nenatáhnete. To na posteli se to jinak protahuje. Akorát pak zase vrčí panča, že si nemůže natáhnout nohy ona, ale to mě netrápí. Ať si vleze pro mě za mě třeba do košíku, ne?

Taky vám musím povědět, jak jsem jel s páníkama na výlet. Teda ne já, ale moje pacičky. Teda ne moje pacičky, ale jejich otisky. To ti dva takhle vyjeli a najednou panča kouká, že na skle vidí kočičí pacičky. A hned věděla, že jsou moje, protože jsme předtím byli na procházce na zahradě a já jsem na to sklo skočil a takhle se tam parádně obtiskl. Panča z toho měla děsnou bžundu, když to viděla na skle a zkoušela to různě vyfotit, ale pacičky byly jako začarovaný a vůbec nebyly na tom obrázku vidět. Až teprve když zastavili, tak si musel páník jít stoupnout před sklo a teprve potom se moje bezvadňácky pacičky objevily v celý kráse. To čubrníte, co?

A víte co? Já už dneska skončím. Eliáš si to svoje vytahování taky rozdělil na dva díly, tak proč bych já musel všechno vymňoukat naráz. Už teď mě z toho povídání bolí celej čumáček a to jsem si dneska ještě ani pořádně nezakvičel. Tak se mějte kočičácky a běžte se jako já s někým poprat, je to fakt legrace.

Zdraví vás zápasník Olinek

4. listopadu 2020

Ahoj kamarádi, honem vám utíkám dopovědět všechno, co jsem nestihl minule a musím to udělat rychle, než mě panča vyžene. Teď si mě naštěstí nikdo nevšímá, protože všichni furt čumí na nějaký čísla a dohadujou se, jestli v nějaký tramtárii vyhraje tenhle nebo tamten.... mně je to tak jedno, stejně mi mlsovací tyčinky nekoupí ani jeden. Jakto, že nevíte, co to je??? To jsou přece takový ty děsně dobrý měkký pochoutky, co nám panča dává skoro každý ráno a hlavně my dva s Eliášem jí můžeme i prst ukousnout, jak jí to rychle bereme z ruky. Takže tohle jsem myslel a to mi nikdo z těch dvou dědků určitě nepošle, tak co je mi do nich.

Možná bych se teď mohl zmínit o mých venkovních dobrodrůžách. To už jsem vám vyprávěl dávno, a vůbec jsem se přitom nevytahoval, že chodím ven jako nějakej zálesák. Akorát teda u toho nosím kšandy, ale aspoň jsem už vyfasoval modrý a ty holčičí červený, co jsem měl předtím, po mně zdědil Eliáš. Takže jsem Olínek s modrýma kšandama. Většinou si po zahradě vykračuju děsně důstojně a většinou za sebou vodím páníka, protože panča má starosti holčičího Eliáše. Někdy si nás prohandlujou, ale panča si myslí, že je důslednější a spíš ohlídá Eliáše ona než páník. A možná má aj pravdu, protože mě už páník několikrát neohlídal a já jsem se mu vysmekl aj s kšandopérama. A utekl jsem. Neutekl jsem daleko, jenom jsem lítal jak splašenej koník po zahradě, ale stejně to byla vždycky děsná legrace. 

Tak si tu situaci představte. Prvně letím já, ouška mi vlají ve větru, ocáskem mávám na rozloučenou, za mnou se vznáší modrokšandovej had. Za hadem je mezera a za mezerou utíká páník, kterej se mě snaží dohonit a doprovázejí ho nazlobený výkřiky panči. Nemůžu vám je sem napsat, protože to křičí cizořečsky a já jí nerozumím, ale určitě nevykřikuje, že udělá dobrou večeři, to zase vím. Abych by férovej, tak i když je naštvaná, většinou se snaží pomoct provinilýmu páníkovi s odchytem, ale s Eloušem v náručí jí to moc nejde, tak ho prvně musí odhodit domů a honem se vrátit. Třeba i s bonbonkama, na který mě už jednou nachytala, přišel jsem si pro ně jak truhlík a už jsem se nesl v náručí. Od tý doby si ale na podobný finty dávám bacha a pro žádný bonbonky si nejdu, protože vím, že nakonec je stejně dostanu a ještě si předtím stihnu užít legraci.

Takže když se panča vrátí, chytají mě oba. Myslí si, že kvůli tomu kšandovi, co za mnou vlaje, to bude jednodušší, ale pokaždý, když kolem proletím a oni se snaží kšandu zašlápnout, tak jim uletí a oni šlápnou vedle. Naposled ta honička trvala dost dlouho a ti dva prohnaní a uhnaní páníci mi nějak dokázali zmenšit běhací prostor. A tak jsem si lehl na trávu, začal jsem si čistit bříško a schválně jsem dělal, jakože mě už běhat vůbec nebaví, takže když mě panča honem chytila, tak jí muselo být jasný, že mě NECHYTILA, ale že jsem se prostě NECHAL CHYTIT. A v tom je pěknej rozdíl, ne? Panča mě trochu slovně zpucovala, řekla mi ty hajzlíku jeden drzej, ale hnedka mě pochovala a co myslíte? Dostal jsem bonbonek. Páník mě taky pochoval a dal mi pusu, celej šťastnej, že už mu bude taky odpuštěno, i když bonbonek teda žádnej nedostal. A panča se smála, že se tvářím, jako kdybych byl na mučidlech. No ale co mě má chlap co pusovat a ještě na veřejnosti??? No ne???

Taky jsem slyšel, jak se Eliáš vychloubal, že pomáhal páníkovi s montováním stolu a nových škrabacích židlí. Tc, to je toho, já jsem taky pomáhal a ještě víc, než on. Nejvíc jsem pomáhal s placatýma krabicema, prvně jsem je pomáhal otevřít a než páník donesl kudličku, už jsem měl jednu krabici parádně načatou, takže kudlička ani nebyla potřebná. A když byly krabice prázdný, tak jsem je šel zevnitř vyčistit, abysme je nevyhazovali celý zaprášený. Panča se smála, že jsem se musel rozplacatit, abych se tam vešel, ale mně to rozplacatění vůbec nevadilo, byla to bezva zábava, když jsem tam nalízal po bříšku s nohama na straně jako nějakej želvák. Všichni na mě skoro zapomněli, že tam jsem a zjistili to, až když chtěli tu placatou krabici ještě víc rozplacatět a ono jim to nešlo, protože jsem uvnitř byl placatej já. Tak to jsem vám teď toho spoustu naplácal o mým přínosu a k hotovýmu dílu můžu říct, že ze stolu se teď úplně perfektně odráží nahoru na lednici.

Na lednici je teď pěkně uklizeno. Dřív tam bývalo plno věcí a nepořádku a někdy panča aj zapomněla, co všechno tam má, protože na to nebylo vidět. Od tý doby, co jsme se my s Eliášem naučili na tuhle rozhlednu chodit, tam žádnej nepořádek není. Je tam buď jenom jeden fešák nebo dva fešáci a panča nemusí vůbec nic uklízet, ani na lednici, ani vedle lednice. Akorát tuhle našla hejbavou kočičí magnetku bez uší válet se po zemi a představte si, že už ani nezanadávala a dala ji zpátky. Možná čeká, až tý magnetce bude chybět víc kousků, aby to stálo za nějaký zaburácení. Jenomže, copak se dá pořádně nadávat, když na ni jeden dělá olinkovskej kukuč?

Panča někdy páníkovi říká, že jsem pěknej rozmazlenec. Já si z toho vyberu jen to, že jsem pěknej a stačí mi to, nemusím si zapamatovat všechno. No a prej se to projevuje tak, to druhý divný slovo, že co chci, to dostanu. Třeba druhou večeři. Protože tak dlouho kvičím a házím vozemboucha a dělám děsně trpícího kocourka, až někdo podlehne a naplní mi druhou misku kapsičkou. Panča sice řekne, že ty granule jsou taky jídlo, hajzlíku jeden, ale když to jídlo není tak dobrý jako nějaká kapsička, ze který si vylížu hlavně šťávičku a to suchý ať si pak klidně dojí holka Jolanka, ta totiž na dietu prdí a dojíždí po všech všechny zbytky, jako by sama nic nedostala. Když už mám pak konečně bříško uspokojený, tak přestanu bejt pěknej tamto, umyju si důkladně ouška, bříško, zadek i pacičky, natáhnu se unavenej z toho dlouhýho dne a usnu, jak když mě do vody hodí.

Panča se nade mnou může celá uslintat a furt mi dává na čumáček pusy a já jí to dovolím, protože když spím, tak mi nic neva. Nejlepší je pusování pod bradičku, tak když si vzpomenu, schválně si lehnu tak, aby na tu podbradičku byl dobrej přístup a aby to panču trklo, že mě má pusovat tam. Já držím jako úplnej jeliman a je nám všem děsně dobře. A to je dobře, že je nám dobře, ne? Tak zase někdy možná něco drápnu, ale ještě nevím, kdy, to mě zase nemůžete uhonit přece...

Zdraví vás ze všeho toho povídání unavený pan Olínek

4. dubna 2022

Tak teď normálka čubrním jako pako. To jsem fakticky nedrápkoval už skoro celý dva roky? Nebo teda rok a půl, abych nebyl počítadlově mimo jako bejvá moje panča? Co jsem jako celou tu dobu dělal? A ani jsem vám nenapsal o tom, že k nám přibyla černobílá prdlá holka, co se mě vůbec nebojí? I když je proti mně škvrně a stejně neví, co je to respekt? No tak to se z toho všeho asi picnu a radši už nenaškrábu vůbec nic... Anebo jo, musím vám totiž sdělit, jak jsem byl stonavej Olínek.

Ale abych začal tou holkou, i když vím, že ta je tak pilná, že o ní už stejně dávno všechno víte. Když k nám přišla, tak jsem prvně vůbec nevěděl, že k nám přišla. Protože panča ji schovávala a i kdyby ne, tak ta holka byla tak mrňavá, že bych ji asi ani neviděl. Pak jsem jednou koukal přes sklo na verandu, kam jsem si předtím mohl chodit a teď to nešlo, protože byly zavřený dveře. Bylo to nějaký podezřelý, tak jsem tam šmíroval aspoň přes to sklo a najednou jsem skoro od dveří odlítl, protože se za nima objevila malá chlupatá hlava. No a to byla právě ta holka. Honem jsem na ni zasyčel, ale ona se vůbec nelekla. A to už jsem věděl, že to s ní nebude jen tak a že prostě bude oprsklá. Taky že jo, co vám budu povídat. Už dávno ji panča neschovává a holka už není tak mrňavá jako na začátku, ale velká taky není a tak by přece měla projevit nějakou úctu, když vejdu já, že jo. Ale kdepak, to ke mně hned letí, divže se cestou nepřerazí a chce mi skočit na záda jako jí to dovoluje Eliáš. Jenže s tím si na mě teda nepřijde. Oženu se, zasyčím jak úplně nejvíc dovedu a odcházím důstojně pryč. Panča mi kvůli tomu říká, že jsem malej hysteráček. Tak takovýhle poměry u nás ta blecha zavedla, tomu byste prostě nevěřili. Jo a jmenuje se to dítě Tobinka, se směju jak blázen.

No ale teď abych se konečně dostal k tomu, o čem jsem chtěl vlastně povídat. Byl jsem nějak stonavej, víte? Začalo se to projevovat tak, že jsem byl pořád na hanbě. A teď musím vysvětlit, co to je. To je totiž takový místo, kam mě panča někdy vyhnala, když jsem byl moc divokej a třeba jsem pořád honil Jolanku, až ta z toho byla celá naježená. To mi panča řekla tak a dost Oldřichu! (ano, Oldřichu), mazej na hanbu. A tak jsem tam chvilku byl, než se ze mě znova stal hodnej Olinek. Na tý hanbě to ale vůbec nebylo špatný, hezky jsem si tam odpočinul v pelíšku a proto jsem tam nechodil protestně, ale celkem radostně. No jo, jenže teď jsem byl na tý hanbě furt úplně dobrovolně, pořád jsem tam jen ležel v pelíšku a nic jsem nedělal. Ani trochu jsem nezlobil, Jolču nehonil, o jídlo nežebral. Sice jsem si ho přišel sníst, ale pak jsem zase hned odešel na hanbu a znova spal. Úplně jako Šípkovej pan princ Olínek.

A to už byla panča ustaraná. Pozorovala mě, zkoušela na mě provázek, ale já jsem si s ním nehrál, pouštěla mi světýlko, ale vůbec jsem ho nehonil. Zašmátrala mi po čumáčku, ale teplej se jí nezdál. Ani nevíte, jak moc si přála, abych byl zase hysterickej a zlobivej, ale já jsem byl místo toho jenom apatyckej. A tak když to trvalo i další den, tak mě vzala do náručí a strčila do přepravky a kamarádi, já jsem byl fakt tak apatyckej, že jsem ani nepípl a ani se nepokusil nějak jí to znemožnit. A jeli jsme za chlapem, co si na nás vždycky dost dovoluje a strká nám prsty a pískavý tyčky všude, kam jen to jde.

A dělal to zase. Vykulil mi oči, otevřel pusu, poslechl si srdíčko, prohmatal mi bříško a nakonec mi strčil tyčku do zadku. To už jsem přestal být apatyckej. Panču jsem škrábl a chlapa trochu kousl a taky jsem moc výhrůžně nadával, ale nakonec nade mnou vyhráli a chlap řekl, že mám vysokou teplotu. Pak mě ještě zvážil a prej mám 4,90, ale to mě vůbec nezajímalo, hlavně že už chlap zase seděl zpátky za stolem.

A teď si představte, co se stalo. Tak si tam spolu stojíme, já u panči v náručí a ještě jsem si trochu pobručoval kvůli těm všem příkořím na mně spáchaným a najednou vidím, že se panče otřelo něco chlupatýho o nohu. A ona to byla nějaká kočka! Panča už ji znala, protože tam chodí častěji než já a tak ví, že ta kočka tam bydlí s tím chlapem, ale i ona byla překvapená, že se tam takhle producíruje po místnosti. Já jsem z toho byl tak paf, že jsem úplně přestal mručet a mučitel se smál, že chci před tou cizí kočkou vypadat jako chlap. Kočka si pak vyskočila k němu na stůl a dívala se, co to tam o mně sepisuje. Panča litovala, že to nemohla vyfotit, ale a) se mnou v náručí to nešlo a b) by jí to stejně bylo blbý.

No a verdikt od chlapa zněl tak, že mám nějakou virózu, ale jinak jsem v podstatě úplně zdravej, akorát mám tu teplotu a proto mě taky nebavilo nic dělat a jen jsem ležel. A tak mi píchl nějakej sajrajt pod kožíšek a panče přidal ve stříkačce kapavou meducínku na tři dny, aby se mi snížila teplota a abych zase mohl být zdravě hysterickej. A že to zatím zkusíme bez dalších bonbonků.

Doma jsem hned byl veselejší. Ujedl jsem z misky a prohnal Jolču a tak se panče moc ulevilo, i když Jolče asi ne. Jenže za dva dny už jsem byl zase mdlej Olínek a tak panča zavolala chlapovi a dostala od něj pro mě ještě ty bonbonky na 8 dní a po těch jsem se konečně uzdravil. Panča je moc ráda, že už nemusí z jídla plácat malý kouličky a maskovat v nich nalámaný prášky, který jsem celkem vzorně baštil, aspoň do tý doby, než jsem zjistil, jak mě šidí a pak už jsem ty prášky separoval a vyplivoval, ale panče se vždycky nakonec povedlo je do mě nějak vpravit. Tak jsme rádi oba, že je to za náma.

No a abych nebyl škodnej, tak extra pro mě panča včera koupila nový šplhadýlko. Protože to, na který jsem u okna tak rád sedával předtím, už bylo celý rozviklaný a nahoře mělo kolíbku, ve který se ani nedalo pořádně lehnout a tak jsem dostal nový. Že je moje, to je úplně jasný. Je šedivý stejně jako já, tak koho jinýho by asi tak bylo. To dá přece rozum.

Váš teplotně docela normální Olinek

Komentáře

Olinku, to jsem moc ráda, že si se uzdravil. Já tě mám moc ráda a pošeptám ti do ouška, moc se mi líbíš. Tak pa a zase někdy něco drápkni😘

Olinku, jsi velký stříbrný fešák!