26. května 2017

Takže už jsem se vzpamatoval ze zaslanýho daru a můžu vám napsat o tý mojí přizabitní události, jak jsem už minule namňoukl.

Už byla tma tmoucí a my kluci, já, Vendelín a Kuba, jsme siestovali na balkoně. Tam mě to fakt hodně baví. Když je den, tak vedle v zimní zahradě jsou někdy lidi, co u nás nebydlí, ale stejně mě znají. A ta jedna teta si se mnou tuhle povídala a dokonce jsme si spolu přes mřížku podali packu. Ta mřížka je tam proto, že když oni větrají, tak my škůdci chlupatí bysme tam mohli vlízt a trochu jim tam pomíchat ty malý pidikvětináčky. A Kubovi se jednou dokonce povedlo dostat se jedním oknem dovnitř a druhým ven a byl pryč celou noc a panča se prej strachem málem zbláznila. Tak proto se tam dala mřížka, ale ta naštěstí společenský konverzaci vůbec nevadí a já jsem kluk galantní, takže mi nedělá žádný problémy potřást cizí tetě packou.

No, tak to se děje ve dne. V noci se toho zase tak moc neděje, ale i tak je na co koukat. A jak jsme se tak tuhle koukali, tak najednou se ozvala velikánská rána a pak kočičí řev. Kamarádi, panča byla dole, ale přilítla tak rychle, že hlavu už měla na balkoně a nohy ještě pod schodama. Strašně se lekla, že se tam vraždíme a že místo jednoho malýho Olinka jich bude mít víc ještě menších. Uviděla ležet na zemi šplhadlo, to byla ta rána a vzduchem se vznášelo tolik chlupů, že by si z toho mohla uplácat klidně další kočku. Vendelín a Kuba zrovna zalítli pod postel a poslední jsem byl já, s ocáskem tak naježeným, že byl větší než celej Olinek. Panča se pustila do vyšetřování a vyslýchání, lstivě nás vylákala ven na bonbonky a každýho prohlídla, jestli jsme celí a jestli nám něco nechybí (třeba kus ucha) nebo nepřebývá (třeba nějakej kousanec). Ale nic takovýho nenašla a navíc jí bylo divný, že když jsme se (nejspíš) seprali, proč se spolu takhle bratrsky schováváme a ani na sebe nevrčíme.

No a pak to zjistila. My jsme se přece vůbec nepoprali a ten řev byl proto, že z druhý strany zábradlí, na střeše od dolní verandy, sedělo STRAŠIDLO. Fakt, to mi musíte věřit. Panča ho uviděla, když rozsvítila a to strašidlo tam pořád ještě bylo. Vypadalo úplně jako nějaká kočka, ale já vím, že to bylo strašidlo a nikdo mi to nevymluví. To strašidlo se na panču prvně bez hnutí dívalo, ale když na něj promluvila, tak prásklo do zaječích, teda do kočičích, teda do strašecích, a uteklo pryč.

No a tak z toho všeho potom panča vyvodila závěry v následujícím pořadí:

1) jen tak jsme se dívali ven a uviděli strašidlo

2) první z nás se tak vylekal, že vyskočil a povalil šplhadlo

3) šplhadlo asi spadlo na mě a skoro mě PŘIZABILO (bouchlo mě do nožičky, pak jsem si ji dlouho olizoval)

4) to udělalo takovej rámus, že jsme se vylekali všichni

5) při úleku jsme nějak nadskočili a srazili se do jednoho chumlu

6) při tý příležitosti jsme se přátelsky poprali

7) a nakonec jsme se odběhli upravit pod postel

Přesně takhle to bylo a panča je ulevená, že se máme pořád klukovsky rádi a nepereme se opravdicky, ale jen tak jemně. Pro mě z toho vyplynulo ponaučení, že strašidla existujou a že můj ocásek se dokáže asi tak 10x zvětšit, což je príma, protože to jsem předtím nevěděl. A pokud jde o strašidlo, tak teď než zase půjdu ve tmě na balkon, tak si tam prvně pořádně posvítím těma svýma lucernama, aby mě NĚCO zase nevylekalo.

Jo a chodím už taky ven jako nějakej velkej kluk, ale jenom do takovýho výběhu, jako mají zvířátka v zoologický zahradě. Panča s páníkem takovýho cosi nedávno postavili a já jsem to pak musel honem zkontrolovat, jestli se to povedlo. Kontroluju to každej den, jestli se tam mezitím něco nepokazilo. Moc se mi tam líbí, protože je tam spousta schovek a prolízek a lítá tam vždycky velkej vypasenej včelák, ale panča mi nechce dovolit, abych si ho chytil. A taky tam svítí sluníčko a jsou tam kytky a pak jsou tam jedny dveře, který nejsou nikdy otevřený a panča mi vůbec nechce ukázat, co za nima je. Snad tam nebude nějaký strašidlo? Dám vám sem pár obrázků, jak pečlivě dělám tu svoji kontrolní práci a pak se půjdu myslím na chvilku poprat s Vendelínem, abych nevyšel ze cviku. Jedna taková naše pranice je třeba TADY. Ale jinak se máme fakt rádi a Vendelín je rád, že ma pracího kámoše, protože nikdo jinej se s ním prát nechce.

Váš Olinek

2. června 2017

Helejte se, tety a strejdi a ostatní kamarádi, jestlipak víte, že jsem byl nemocnej? Skoro přizabitej? Tak dobře, s tím druhým to trochu přeháním, ale bolavej jsem fakticky byl a tak jsem dostal kšírky a vezl jsem se znova autem a pak jsem ležel u panči na klíně a díval jsem se rybičky v průhledný krabici a pak se otevřely dveře a šli jsme dovitř a tam mě nějaká pani mučila a panča se mě vůbec nezastala a nakonec mi ta pani ještě dala bodanec, ale to už mi bylo všechno fuk a pak jsem se zase vezl autem a jeli jsme domů a zjistil jsem, že už ani nejsem tak bolavej a pak doma jsem byl veselej.

Tím jsem vám všechno řekl a už bych klidně mohl zase jít, ale nepůjdu, protože panča říká, ať nedělám fóry a napíšu vám to pořádně. No tak teda jo, no... Všechno to začalo v sobotu, ale až po obědě. Ráno jsem byl ještě normálně olinkovej a jako vždycky jsem skočil na postel a pištěl jsem si o snídani, ale odpoledne jsem už jenom ležel a panča mě starostlivě pozorovala. Vzala mě do výběhu v pergole, jestli se tam nerozveselím, ale když mě zvedla, tak jsem trochu zaplakal a potom jsem si jenom lehl na zem a nic do mě nebylo. No a když za náma přišla holka Jolanka a já jsem ji ani trochu neprohnal, tak panča věděla už dozajista jistě, že jsem nemocný Olinek. Bolela mě totiž pacička, ta, kterou jsem si předtím trochu nabouchal kuli tomu strašidlu a na kterou jsem teď nejspíš špatně skočil a ona se mi zase ozvala.

A tak jsem ležel a měl smutný očička a když jsem neležel, tak jsem kulhal jak starej Kulhánek. Panča s páníkem strávili sobotní odpoledne koukáním na hodinky a čekáním na 6. hodinu, aby mě mohli naložit do auta a odvízt k tamtý paní. No a jak už jsem si postěžoval na začátku, ta vám mě mučila!!!! Cvičila mi s nožičkou sem a tam, kroutila s ní v prstech, natahovala dozadu a dopředu a při tom jsem už doopravdicky brečel, protože mi bylo líto, že jí mě není vůbec líto. Panče mě bylo líto, to jsem na ní viděl. Ale stejně mě držela jak mohla, abych se neškubal a aby mě mučitelka mohla prohlídnout. Nakonec mě ještě bodla do kožíšku, ale aspoň mě pak za to pohladila a řekla, že jsem moc hodný kocourek a že už můžu jít.

Panče nabrala do tří stříkaček moc dobrou vodičku, kterou jsem měl užívat další tři dny, to bylo proto, aby mě pacička nebola, a prej že mám být v klidu. Jenže když mně se po tý dírce do kožíšku dost ulevilo a v klidu jsem být moc nechtěl. A tak u nás doma nastaly manévry. Všechny šplhadýlka, který nebyly přidělaný ke zdi nebo ke stropu a ze kterých bych mohl skákat, se uctivě poroučely k zemi, žehlicí prkno, na kterým rád lehávám, zrovna tak, u balkonovýho šplhadla se kolem dokola rozestavěly židle s polštářkama, abych neskákal, ale slízal. A když nebyl nikdo doma, musel jsem být zavřený sám v pokojíku, abych se nemastil s Vendelínem a pacina se mi ještě víc nerozbolavěla.

Téda, to mě nebavilo. Ale meducínka je už dobraná a já jsem i bez ní už dočista zdravej a veselej a skákavej a pravej (jako že se zase peru) a šije se mnou sto čertů a včera jsem holku Jolanku prohnal tak, až na mě vrčela jako čert. Panča jí řekla - Jolísku, tys byla radši, když byl Olouš nemocnej, viď? Ale myslím, že ne, to přece nikdo nechce, aby byl Olouš nemocnej. A nakonec mě panča moc hezky odměnila. Nasadila mi kšírky a šli jsme spolu na procházku na travičku. Bylo to děsně zajímavý. Viděl jsem hodně ptáčků a kytek a něco mi lezlo kolem paciček a smála se na mě nějaká cizí paní a já jsem byl z toho všeho hotovej Olínek v říši divů. Tak snad mě tam panča vezme i příště, i když už nebudu vůbec smutnej a bolavej.

Váš Olinek

16. srpna 2017

Kamarádi, už jsem velkej! Fakticky! Včera mě panča zvedla a řekla mi, ty pucíku jeden, tys nám nějak ztěžknul, ne? Tak to já fakt nevím, protože takový věci řeší jen lidi a hlavně ženský. Ale velkej jsem proto, že jsem měl včera narozeniny a to znamená, že mi je už celej jeden rok, nejsem žádný kotě a přestanou se mi prej dávat kotěcí granule. Honem jsem si teda ochutnal ty velký dospělácký a ujdou, takže mi to vůbec neva.

O prázdninách jsem vám skoro nic nepsal, protože od toho jsou prázdniny, aby se prázdninovalo. A tak vám jenom řeknu, že u nás byla na nějakou dobu nová holka, černá jako Kuba a jmenovala se Marley, ale říkali jí Marlinka. A tahle Marlinka byla děsně oprsklá, vůbec přede mnou neutíkala jako holka Jolanka a tak mě potom už ani nebavilo ji honit. No jaká je to legrace, když se odpérujete a vystřelíte za holkou a ona si klidně sedne a ani se nehne a vy ještě musíte brzdit, abyste se o ní nepřizabili? Takže nakonec jsme se radši zkamarádili a když potom odjela, tak jsem z toho byl zmatenej a chtěl jsem prohánět Kubu.

No a teď bych vás mohl poinformovat o tom, jak u nás proběhl ten můj narozeninovej den. Měl jsem DOBRODRŮŽO, i když to na to nejdřív vůbec nevypadalo. Ráno panča odešla do práce, ale to už znám a vím, že se zase vrátí, někdy brzo a někdy až večer. Včera se vrátila aj s páníkem brzo a to bylo dobře, protože se nám všem už děsně chtělo ven. Máme to parádně rozdělený. Prvně se otevřou dveře pro Frodíka, ten je totiž nejvíc nedočkavej a může si chodit po zahradě úplně celej bezkšírovatej. Prej je hodnej a poslouchá na slovo a tak se panča nebojí, že mezitím zdrhne. Po něm se připnou kšírky Kubíkovi a ten vylítne ven i s těma kšírkama, ale nikdo ho za ně na druhým konci nedrží. Protože Kuba už prej taky ví, co se sluší a patří a kdyby snad přece jenom chtěl vzít roha, tak se dá za ty kšírky dobře chytit. Třetí jsem na řadě JÁ. To čubrníte, jak jsem předběhl Vendelína a Jolanku, že jo? Takže já dostávám taky kšírky, ale pořád mě za ně někdo drží, protože prej jsem ještě nevycválanej a nezralej na samotný chození po zahradě. Po mně se zavřou pergolový dveře a pustí se tam Vendelín a s ním Jolanka, tihle dva na zahradu nejdou, protože ani nechtějí. A kdyby chtěli, tak by stejně nešli, protože Bezvocásková bez vocásku by tam byla v nevýhodě a Vlasatej by ve vláskách přinesl kdeco a navíc by odešel s prvním člověkem, co by ho pohladil. Takovou ztrátu prej nemůžeme riskovat, pravila panča.

Včera to teda proběhlo úplně přesně, jak jsem vám popsal, akorát ještě před tím, než mě panča ukšírovala, tak mě chytla a děsně vopusinovala, tohle dělá pořád a nevím, jestli toho někdy nechá. Říká mi u toho ty moje žížalko milovaná a pusuje mě na bříšku i pod bradičkou a dokonce mi dává i čumáčkovky a já držím a mám prej výraz vesnickýho idiota, ale to není žádná nadávka, abyste si nemysleli, to se vyslovuje s náramnou pýchou. Včera k tomu panča ještě přihodila slovíčka jako všechno nejlepší, ty moje pusino a pak jsem slyšel, jak se s páníkem baví o tom, že dort udělají až v sobotu. Nevíte, co to je, ten dort? To jsem nikdy předtím neviděl ani neslyšel, tak se budu muset nechat překvapit.

No ale abych to neprotahoval, prostě den byl skoro jako každej jinej. Pak už se udělalo horko a tak jsme šli domů, že prej půjdeme ven, až tam bude chládek. A teď bych na chvilku odbočil ze včerejška. Musím vám totiž napsat, že pergolový vrata pro mě už nejsou žádná překážka. Klidně se podívejte SEM, jak je umím zdolávat. A protože mě nikdy nenechali, abych šplh dokončil i na druhý straně, tak si mysleli, že bych to nedokázal. No a včera jsme se teda vrátili ze zahrady domů a panča s páníkem se šli na něco dívat. Mě to moc neba, je tam vždycky dost řevu a někdy si panča zakrývá oči, ale stejně se na to pořád dívají, je to něco o nějakých trůnech nebo co. A představte si, že panča zapomněla, že nahoře nechala otevřený dveře ven. My máme takovej průchozí barák, můžeme jít spodem nebo vrchem, ale stejně vždycky skončíme v tý pergole. Jenže se nepočítalo s mojí šikovností. Po asi dvou hodinách koukání na ty trůny panča nadnesla, že by nás zase mohli vzít ven. Šla dolů na verandu a za zavřenýma dveřma uviděla v pergole Vendu. To bylo divný, jak se tam dostal? A najednou v ní hrklo a docvakla jí ta hrůza, že celou tu dobu byly nahoře otevřený dveře. Letěla se tam podívat a fakt, byly. Honem začala počítat všechny chlupatý kousky a napočítala čtyři - Vendelína, Frodíka, Kubu a Jolanku.

Olinek nikde. Panča málem omdlela, protože hned věděla, co se stalo - přelezl jsem pergolu a byl v čudu. Začala hysterčit a honem letěla na zahradu, připravená rozjet okamžitou pátrací akci. A najednou mě uviděla, jak si kráčím úplně parádně sám, bez kšírků, s ocáskem nahoru a čumáčkem ještě nahořejc, po zahradě. Honem mě chytila a byla taaaaaaak hrozně ulevená, že jsem tam a živej a zdravej a neztracenej a neuteklej, že se jí dočista vylily oči. Opusovala mě od hlavy až ke všem čtyřem patičkám a vůbec mě nechtěla pustit. Vím, že se mi tohle asi už nikdy nepovede, protože panča řekla, že je blbá kráva a že teď už si dá pořádnýho majzla, aby dveře zavírala, ale to vůbec neva - já jsem prostě dostal úplně parádní narozeninovej dárek a dort ať si panča už klidně nechá. No a víte, co pak panča řekla, když jí otrnulo? Že když jsem už konečně přelezl bránu celou nahoru i dolu, tak ona to VŮBEC NEVIDĚLA! Pak se vyznejte v pančách...

Váš jednorokovej Olinek

P.S. Mám narozeninový videjko - tady, úplně dole.

13. září 2017

Kamarádi, myslíte si, že i takovej hodnej kluk jako já může být třeba MALEJ SMRAD, POMETLO nebo dokonce ĎÁBLOVO DÍTĚ??? Takhle mi totiž panča někdy řekne a zdá se mi, že se u toho netváří zrovna moc mile. Většinou je to pokaždý, když se někde něco semele a zrovna se u toho v tu chvíli vyskytuju i já. Ale vůbec se o mě nemusíte bát, umím se z každý takový situace vždycky moc hezky vykroutit. A to doslova, panča mě při těch slovíčkách většinou chytí do náruče a říká mi je zblízka, abych je dobře slyšel. Já se chvilku tvářím, že jako vůbec nevím, o čem to mluví, to mi jde totiž moc dobře. Dělat ty nevinný obličeje. Pak se ale vykroutím a skočím dolů a panča za mnou ještě běží, aby mě za to vyhubování zase pěkně vymazlila a abych věděl, že už jsem celej odpuštěnej. Takovýhle situace jsou u nás skoro pořád.

Jako zrovna tuhle. Stál jsem na zadních pacičkách a pil jsem z kýblu vodu. To dělám hrozně rád. Vodu v kýblu má druhá panča pořád, ta je totiž pro rybičky a prej musí být odstátá. Tak tam stojí v tom kýblu a my děcka z ní všichni rádi pijeme. Ale já u toho jsem fakt děsně elegantní, s jednou pacičkou opřenou o kýbl a druhou si jen tak ledabyle máchám v tý vodě. Panča se vždycky směje, že jsem byl asi na záchodě a proto si teď umývám pacičky. Jenže teď jsem se do toho nějak extrovně opřel a ten kýbl se celej překlopil. Teda řeknu vám, úplně jsem se vyděsil, že přišla potopa a honem jsem utíkal pryč, celej mokrej jako hastrmánek. A jak jsem utíkal, tak jsem trochu zakopl o kočičí travičku a misku s granulema. Udělalo to na zemi moc pěknou směsku a proto mi právě panča řekla kurník SMRADE JEDEN, kdo si myslíš, že to tady teď bude uklízet? Nevím, proč se ptala, přece věděla, že to bude uklízet ona. Ale určitě si hned při vyslovení dotazu uvědomila, že ten tón se mi nelíbil a tak mě šla honem chytit a udobřit si mě.

Jo a taky vám musím povyprávět, jak jsem děsně šikovnej stromovník (ale zatím jen směrem nahoru). To už možná víte, že šplhání je moje záliba a minule jsem vám i videově oddemonstroval, jak umím přelízt pergolu. No a teď se mi povedlo, že jsem se vyškubl páníkovi i s kšírkama a bleskurychle jsem vylezl na strom. Na něm prej normálně kvete šeřík a teď jsem na něm vykvetl já. Panča propadla panice, protože to byl můj první strom a tak si myslela, že teď nebudu umět slízt dolů. A fakt, nešlo to. Byla tam spousta malinkatých větviček, co mi překážely v cestě dolů a ještě se mi tam pletly ty moje kšíry. Nakonec si páník přinesl židli a hrubou silou mě z toho stromu vysvobodil. Oddychl jsem si a hrubou sílu mu odpustil. Akorát mě při zachraňování nemusel držet jako mimino!

Panča mě taky přišla uvítat dole na zemi a tak jsem se honem zatvářil jako hrdina, co se zrovna vrátil z nebezpečný mise.

No ale to nebylo všechno. Jinej den jsme zase byli venku a páník viděl, jak Kuba mizí v houští. Chtěl ho chytit a přitom pustil moje vodítko. Na nic jsem nečekal a šup, už jsem byl zase na stromě. Tentokrát na jiným, ten se prej jmenuje vrba. Páník honem zavolal panču a ta řekla panebože, POMETLO JEDNO, ty seš fakt ĎÁBLOVO DÍTĚ. Chvilku jsem uvažoval, jestli to řekla páníkovi nebo mně a pak jsem se zamyslel nad tím, jak zase slezu dolů. Ach jo, proč se nemůže po stromech lízt pořád jenom nahoru? Panča mě pozorovala a řekla mi - tak vidíš, trubko jeden, nahoru to jde dobře a dolů to už neumíš, viď? A měla pravdu, nahoru to šlo dobře a dolů jsem to už neuměl. Začal jsem vyluzoval divný zvuky, ale pacičky byly jako přilepený a nechtěly se hnout. Panča nakonec přinesla krabičku s bonbonkama, ukázala mi je, zachrastila s nima a tak jsem se teda pomalu, krůček po krůčku přibližoval k zemi, až mě nakonec páník chytil a sundal.

Panča si pak pořád prozpěvovala písničku o tom, jak viděla jednou v lukách plakat na tý vrbě kluka a přitom se dívala na mě a zdálo se mi, že se mi i posmívala. A tak jsem jí to vrátil. Včera jsem přelízal zase pergolu, panča mě na druhý straně chtěla sundat a jak mě přetahovala k sobě, tak jsem po ní mávl pacinou a pohladil ji i s drápkama přes oko a po tváři. Panča byla naštěstí pohotová a oko zavřela, jinak by už možná byla bez něj. Takhle na něm má jen malej škrábanec a já se jí můžu taky posmívat. Utřela si krev a řekla mi - to jsem netušila, že jsem si s tebou měla pořídit i svářečský brejle!

No a to by bylo pro dnešek všechno a já doufám, že můj deníček udělá radost jedný milý tetě, která udělala předtím radost mně a která byla teď smutná. Teto, ty víš která, tohle jsem napsal hlavně pro tebe.

Ďáblovo většinou hrozně hodné dítě Olinek