22. ledna 2018

No páni, já jsem teda pěknej ptáček hajdaláček, že jsem se tak dlouho neozval. Naposled v září, to jsem byl asi ještě úplný mimino, né takovej velkej Olís, jako jsem teď. Panča mi říká, že strašně rychle rostu a když se teď peru s Vendelínem, už to ani nevypadá, jako když se pere David s Goliášem, ale spíš jako dva Goliášové. Tomu vůbec nerozumím, jakej David a jakej Goliáš, když já jsem Olinek a tamto je Vendelín.

Už vám ani nevím, co všechno se od toho památnýho zářijovýho zápisu přihodilo, ale určitě toho bylo moc. Tady se pořád něco děje. Někdy je to smutný. To když někdo odejde už napořád pryč, bydlet někam na obláček. A to se u nás právě stalo. V listopadu od nás odešel Frodík a tak bylo moc smutno a slzavo a ani nespočítám, kolikrát jsem měl kožíšek celej mokrej, když mě zrovna panča chovala. Ale já jsem prej takovej lék na všechno a tak jsem snad vyléčil i to smutnění.

Nový je tady třeba to, že holka Jolanka už bydlí dávno s náma všema a my s ní, buď jsme všichni dole nebo zase nahoře a já ji nehoním jako nějakej povětroň. Možná už vám o tom sama psala a jak ji znám, tak se děsně vytahovala a naparovala, jak mě zkrotila a kdesi cosi. Tak to jí rozhodně nevěřte!!! Nehoním ji jen proto, že už mě to přestalo bavit, né proto, že bych od ní dostal dva pohlavky. Ta tak kecá!! Takže už jsme prostě všichni pohromadě a akorát Kuba na holku Jolanku někdy zasyčí, aby si udržel chlapskou pověst. Holka Jolanka se ho ale nebojí a klidně na něj zasyčí zpátky a pak se utečou oba schovat pod postel a tam na sebe vrčí výhrůžky. Tuhle jsem slyšel, jak Kuba mručí - jen počkej, až se fakt dopálím, to něco uvidíš. A holka Jolanka mu stejně tak mručivě odpověděla - Ty uvidíš! Napohlavkuju ti jako Olísovi! - Právě z toho rozhovoru jsem si odvodil, co vám o mně ta holka prolhaná nabulíkovala a vůbec se mi to nelíbí. No ale k žádnýmu splnění výhrůžek stejně nikdy nedošlo, tak si myslím, že oba dva si jen tak dělají srandu. Ze sebe i z panči.

Jo a byly Vánoce. Panča říkala, že už to byly moje druhý, ale první u nás doma. A tak chtěla, abych je měl moc hezký a aby se mi líbily. A to teda líbily. Úplně jsem čubrněl, co se dělo za přípravy. Holka Jolanka se už chovala jako starej mazák a byla hrozně důležitá, když jako všechno věděla. Věděla, že panča bude zdobit NĚCO na stůl a že bude věšet NĚCO na dveře a že si k tomu bude NĚCO pouštět a taky že ODNĚKUD vytáhne zelenou štětku a bude na ni věšet parádní hračky. Ale stejně jako já nevěděla, že jeden dárek dostaneme už předem, protože byl těžkej, tak aby se s ním Ježíšek moc nenadřel. Bylo to takový parádňácký odpočívadlo a když ho panča s páníkem vyndali z krabice, tak jsem ho pak skoro úplně sám sestavil. Dovolil jsem páníkovi, aby mi trochu pomohl, protože my chlapi si přece musíme pomáhat a taky aby měl nějakou radost na tom světě. A pak jsme spolu to šplhadlo postavili k tý ohračkovaný štětce, aby to tam čekalo na ostatní dárečky. Já jsem na chvilku odběhl a když jsem se zase vrátil, tak už tam ty dárečky byly. Ježíšek asi musel přijít oknem, protože dveře jsem si hlídal, že by neproklouzlo ani myší mimino. Škoda, že jsme se neviděli, myslel jsem, že by si mě Ježíšek rád pochoval. To chce totiž každej, kdo k nám přijde, pochovat si Olinka. Nebo aspoň si pohladit Olinka, když zrovna nemám chovavou náladu. Ale tu já mívám skoro pořád a to mě panča tak děsně moc hladí a pusuje, až si myslím, že ze mě na konci nezbyde ani chlup. Zatím teda to vždycky dopadlo dobře, jinak bych vám už přece nepsal. 

Tu krabici od šplhadla máme pořád doma a jsme v ní víc než na šplhadle. Nejvíc si v ní hraju já s holkou Jolankou, ale někdy tam k nám do bunkru vleze i Vendelín. Kuba se tam potom už nevejde, tak si aspoň lehne na střechu krabice a hraje si na opalování. Jednou se nás panča nemohla dopočítat, tak nakoukla do krabice a tam na ni koukalo tolik svítivých lampiček, že to vypadalo, jako by se k nám ještě někdo přistěhoval. Ale nene, to jsme byli akorát my, stará parta. Jo a jednou ta krabice chodila po pokoji a vydávala strašidelný zvuky. Panča se hrozně bála, že to je krabicovej duch, ale byla to jenom holka Jolanka, co se to tak parádně naučila. Ona je někdy fakt dobrá a je s ní sranda, ale nesmí se na ni moc zhurta, to se jinak hned naježí a žene mě pryč. Teda co kecám, utíkám sám a dobrovolně, to je jasný...

Taky jsem dostal svůj vlastní obraz. Panča poslala mojí fotku drátkama pryč a pak jednou přišla domů celá blažená a nesla pod paží velkou placatou krabici. Vypadala zajímavě (ta krabice), ale hrát se v ní moc nedalo, protože byla fakt děsně placatá. No a panča z ní vytáhla ještě většího Olinka než jsem já a říkala - hele Olí, to je parádní, viď? A já jsem se díval a očuchal jsem si to, ale nic parádního jsem na tom neviděl. To holka Jolanka hned nějak poznala, že to teda asi parádní bude, protože to taky očuchala a když si myslela, že se nikdo nedívá, tak tomu Olinkovi na obraze dala pusu. Fuuuuuuj, ještě že ji nedala opravdickýmu, to bych se z toho klepal ještě teď.

Ven teď moc nechodíme, protože je tam něco divnýho. Říká se tomu sníh a je to studený. Vypadá to zajímavě, ale škoda, že to zebe do pacek. Panča si myslí, že jsem asi sníh nikdy předtím neviděl, nebo jenom z okna, když jsem bydlíval v tom paneláku. A tak teď v sobotu mi zase po nějaký době připnula kšírky, Kubíkovi taky a otevřela verandu. Úplně jsem čubrněl, jak je to tam venku všechno jinačí. Pergola prázdná, žádný kytky na okusování a na zemi ten sníh. Prvně jsem házel pacičkama, aby šel ode mě ten sníh pryč, ale potom jsem si na to zvykl a líbilo se mi, jaký jsem ve sněhu dělal stopy. Dočista jako nějakej umělec. Vendelín s holkou Jolankou si očuchávali sníh kolem pergoly a ani jim nevadilo, že nemohli jít dál. Ale stejně jsme si tam dlouho nepobyli, než jsem se rozkoukal, tak už jsem byl u panči v náručí a šlo se domů. Aspoň, že jsem si to stihl vyzkoušet a ochutnat. Mezi námi, klidně bez toho můžu žít.

Tak to bylo takový rychloshrnutí mých několika měsíců a třeba příště napíšu dřív, než až v létě. Ale kdoví...

Váš Olinek alias Oloušek cukroušek, jak mi panča pořád říká

21. března 2018

Ahoj kamarádi, vím, že jsem takovej trochu nepsavej Olinek, ale když mě baví spousta jiných věcí než jenom sepisování. Teď jsme si ale s pančou řekli, že se zase do jednoho zápisu pustíme, ať potom máme na dlouhou dobu pokoj.

Panča je totiž nemocná. Vím to, protože je s náma doma, mluví divným hlasem, kašle jako stará lokomotiva a vypadá už dočista jako nějaký upocený bezdomovec. Ale stejně je to pořád moje panča a já jsem si vzal na starost, že na ni budu dohlížet. To koukáte, že jo? Já dohližitel. Tuhle funkci jsem na sebe vzal hned první den. Panča přinesla domů spoustu lahviček a krabiček a já jsem se rozhodl, že zjistím, jestli něco z toho není otrávenýho. A zrovna při tom pátrání jedna lahvička spadla na zem, ještě nebyla ani otevřená, a hned se rozbila na milion kousků. Chtěl jsem ochutnat, co bylo uvnitř a jestli to teda bylo otrávený nebo ne, ale panča mě popadla a z místa činu mě vyhodila. Na nic víc se nezmohla, protože měla huhlavej hlas a tím potom zavolala páníkovi, aby jí tu rozbitou věc koupil znova. Prej to byla protikašlová meducína. Tak nevím, snad ta nová nebude otrávená, když k ní asi už nedostanu přístup.

Taky dávám pozor, aby se panča nepřespala. Když dlouho leží (a to prosím pěkně první den z postele ani nevylezla a dokonce měla pod peřinou i hlavu), tak se postavím na zadní pacičky k posteli, předníma do ní žďuchám a čekám, až se na mě konečně podívá. Tohle ji totiž vždycky moc povzbudí. Říká, že jsem straaaašně sladkej kocourek a já jí to věřím, protože mě pořád ochutnává. Takže to přece musí vědět. Tím ale moje péče nekončí. Včera jsem jí úplně bez vyzvání otevřel a trochu rozsypal čajový sáčky, aby s tím neměla žádnou práci. Ono mi to totiž vonělo děsně neodolatelně. Byla to prej jakási máta, ale já jsem si myslel, že je to naše kočičí droga šanta. Nechápal jsem, proč se v těch načnutých sáčkách panča nevyválela, jako to děláme my s tou šantou. Místo toho je hodila do koše a řekla ty můj Olišánku, já tě stejně taaaaaaak miluju! Ale to je jasná věc, kdo by mě po takový akci nemiloval.

Taky panču doprovázím úplně všude, kam jde. Třeba když jde dolů ze schodů, tak honem letím před ní a ocáskem umetám cestu, aby se jí dobře šlo. A ona kvůli tomu skoro sletěla a ještě mi za to ten ocásek přišlápla. Moc jsem zakřičel, protože to fakt nebylo fér. No, ale přineslo to ovoce, teda bonbonky. Panča mě pochovala, moc dlouze se mi omlouvala a nakonec mě odměnila těma bonbonkama. Nechápu, proč je dostali i ostatní, když jim přece žádnej ocásek nepřišlápla. Holce Jolance by ho ani přišlápnout nemohla, ta žádnej nemá. Ale třeba můj válecí kámoš Vendelín, ten má ocáskovou kapacitu za všechny ostatní a furt ho má nepřišláplej.

Ale to jsem odbočil od svých povinností. Chodím s pančou hodně rád i do koupelny, aby třeba neuklouzla a tak. Panča si ale myslí, že tohle dělám vyloženě ze zištných důvodů, protože v koupelně nám vždycky připravuje gourmetkovou večeři. A že prej já jsem ten největší jedlík a letím za ní kvůli večeři, i když je pořád ještě ráno. Musím o tom popřemýšlet, jestli to náhodou není pravda. Dneska je to s pančou už zase o fous lepší. Projevilo se to tím, že si umyla vlasy, aby si ji nikdo nespletl s tím upoceným bezďákem a rozhodla se, že si zkrátí drápky. To jste věděli, že lidi si drápky nezkracují ani nebrousí na sedačce jako my? Ani na kuchyňský židli? Nene, oni to dělají hrozně složitě, ale zase je to pro mě o dost zajímavější. Takže to si panča vzala takový dlouhý něco, kterým si žačala jezdit po drápkách a já jsem z toho byl jako Olinek v říši divů. Nacpal jsem se k ní, co to nejvíc šlo a oči mi málem vylezly z hlavy, jak mě to bavilo.

Škoda, že pak na konci mě to už nebavilo a od toho pozorování jsem byl celej unavenej, tak jsem usnul a nevím, jak to dopadlo, jestli má panča už drápky krátký nebo ne. Jsem moc zvědavej, co přinese zítřek, to snad ani nedospím.

S úctou dohližitel Olinek

23. listopadu 2018

No tohle, já nevycházím z údivu. Tak to si přijde malý, drzý, zrzavý NĚCO a pan Olinek je naráz na vedlejší koleji? Už najednou tenhle bezvadnej kluk nikoho nezajímá? No jo, no jo, vím, že sám o sobě bych takhle psát neměl, ale přece se říká, co na srdci, to na jazyku. Ještě že to neplatí opačně, to bych měl na srdci zrovna kousek tyčky, co mi panča dala, aby mi podstrojila. Protože prej mým vykuleným žlutým očím se vůbec nedá odolat. A to já vím a taky je proto často kulím. No ale abych se teda vrátil k tomu začátku.

Panča se podívala na datum mýho posledního zápisu a řekla mi - teda Olísku, ty seš ale flákač! Kdoví, co tím myslela, protože já přece malýho zrzka ani holku Jolanku ani nikoho jinýho vůbec neflákám, tak proč takový slovo vůbec použila? Ale taky jsem se teda podíval na to datum a nemohl jsem uvěřit, že naposled jsem vám napsal už v březnu. A to přece bylo dávno. Ještě na jaře. Ještě než bylo velikánský horko v létě. Ještě než jsme měli na podzim plnou pergolu nalítanýho lupení. A ještě než napadl první sníh, co zase hned odpadl. Takže to muselo být fakt moc dávno. Možná jsem byl ještě malý kotě, ne? A za tu dlouhou dobu se přihodilo tolik věcí. Tak třeba u nás zase byla na prázdninách ta návštěvní holka Marlinka, se kterou jsem se klíďo kamarádil. Ale hlavně přišel ten zrzek.

Nejdřív to bylo takový tajemný. Byl tady a nebyl tady. Panča ho před náma dlouho schovávala, ale já jsem moc dobře vyčenichal, že tady něco nehraje. A taky že jsem měl pravdu, protože jednou se panča objevila v pergole a v náručí měla něco malýho s velkou chlupatou oháňkou a šla mi to ukázat zblízka. Řekla hele Olí a já jsem se teda podíval a to, co jsem viděl, mě prvně rozlítostnilo a pak strašně naštvalo a tak jsem na panču vycenil všechny zuby, co jsem měl zrovna v puse a zasyčel jsem sprostotu, ale zasyčel jsem ji tak, aby tomu rozuměla hlavně ta zrzavá oháňka a panča místo aby se lekla, tak se tomu zasmála a to mě urazilo ještě víc a tak jsem se s ní pak už vůbec nebavil a říkal jsem si, tak si nech to svoje zrzavo, já tady přece vůbec nemusím bejt... ale říkal jsem to tak nějak děsně zklamaně a ublíženě a to si panča takyže správně vyložila a správně jí přišlo líto, že jsem uraženej, tak chlupatý zrzavo zase odnesla pryč a šla si mě udobřovat tyčinkou... a... a... jéjdamane, to je mi ale dlouhá věta, že už se mi nedostává dechu, musím ho honem rychle zase nabrat...

No a tak takhle to trvalo celý měsíc, než se pak konečně otevřely dveře dokořán a malej zrzek úplně beze strachu naběhl mezi naši partu mazáků. Já už jsem byl tak děsně zvědavej, že jsem úplně zapomněl, že mám bejt vlastně naštvanej. Ten zrzek byl docela srandovní, lepší než nová hračka. A tak jsem se na něj díval. Všude lítal, všechno prolízal, s každým se chtěl hned kamarádit. Když přišel za mnou, tak jsem pro pořádek ještě trochu zasyčel, to aby bylo jasný, kdo z nás dvou tady bude šéfem, ale zrzoun, co dostal jméno Eliáš, si z toho nic nedělal. Nějak si nasoukal do hlavy, že já budu odteď jeho nejlepší kámoš a tak tomu věřil, že se to fakticky stalo. Od tý doby jsme pořád v jednom chumlu, úplně stejně, jako když se kamarádsky válím já s Vendelínem. Tak teď jsou akorát barvy jinačí. A já jsem najednou ten větší kousek, to se mi taky líbí. Když se nepereme, tak odpočíváme a to za mnou mladej Eliáš chodí jako stín. Kam si lehnu já, tam si lehne on a když se jdu někam posunout, posune se taky.

No prostě abych to nějak shrnul, dobrý, beru ho, je s ním sranda a když ho panča minulej pátek najednou sbalila a odvezla pryč a nic nám k tomu nesdělila, tak jsem z toho byl ustaranej. Bál jsem se, že se už nevrátí a že mě nebude nikdo obdivovat. Ale naštěstí se vrátil a dostal pořádnou večeři a to mi moc bodlo, protože se na něm vždycky přiživím. On totiž dostává trochu jiný jídlo než my a když jsem s ním, tak ho dostanu taky. Prej je ve vývinu, tak musí hodně jíst a to já jsem přece ještě taky, ne? Vždyť je mi teprve něco přes 2 roky, to se jeden ještě pořád vyvíjí, že jo?

Takže slibuju, že se budu s tím novým Eliášem kamarádit, abych udělal všem (a aj sobě) radost, ale musíte mi slíbit, stejně jako mi to musela slíbit panča, že pořád budu Oloušek cukroušek a že mě žádný malý zrzavý smrádě nevystrčí z pozice NEJBEZVADNĚJŠÍ KOCOUR NA SVĚTĚ. A jestli panča říká, že žádná taková pozice neexistuje a že si jen natahuju triko, tak kecá. Za prvý nevím, co to s tím trikem znamená a za druhý žádný triko nemám.

Váš Olinek v šedým kožíšku, úplně bez trika

20. února 2019

Tak mě tady zase máte. Jdu se vám vyzpovídat hned z několika zážitků a je fakt úplně náhoda, že to píšu zrovna v den, kdy mají svátek všichni Olínci. Takže tím vám vůbec neříkám, že mi třeba máte přát nebo tak, to by přece žádnej skromnej Olínek neudělal... ale doufám, že aspoň panča mi něco svátkovního dneska přinese a že to bude něco na zoubek.

Tak a teď jdu honem vypsat všechno, na co si jen vzpomenu. Představte si, že jsem byl nemocnej. Projevilo se to tak, že jsem se prvně vyblinkal. To byla neděle po obědě. Panča mě viděla a řekla, no Olí, co to je?? Ale jinak byla klidná, protože to přece kočičky někdy dělají, že blinkají. Jenže večer jsem nechtěl moc jíst a zase jsem blinkal. A pak znova a pak zase znova. I když jsem už neměl co blinkat, protože jsem měl v bříšku úplný vzduchoprázdno. V noci panča vůbec nespala. Furt mě pozorovala a šahala mi na čumáček, což se mi moc nelíbilo a dávala mi čelo na čelo a říkala mi Olísku, bolí tě bříško, viď? A přitom mě hladila a klepala se a taky ji z toho bolelo bříško. Akorát že neblinkala jako já. No a pak po tý dlouhý noci přišlo konečně ráno a panča doufala, že když jsem měl blinkací neděli, budu mít v pondělí hlad. Jenže já jsem vůbec nešel jíst, ani jsem se nepřišel podívat, co je v misce dobrýho. A dokonce jsem moc nahlas zasyčel na kamaráda Eliáše, když si se mnou chtěl hrát. To už bylo jasný, že pojedeme na výlet. Dostal jsem kšírky, který si půjčujeme s Eliášem, akorát se vždycky musí povolit nebo utáhnout, podle toho, kterej z nás je zrovna nosí.

Přijeli jsme tam na to místo, kam vůbec nejezdím rád a kde je ten bíloplášťovej chlap, co rád mučí mladý Olinky. A taky že jo. Otevřel mi všechno, co se dalo, prohmatal mě tak, že mi div neudělal v bříšku díru, strčil mi do prdizny pískavou hůlku. Jo a dal mi protiblinkavou injekci a to jsem mu už pěkně od plic řekl, co si o něm myslím. Nic hezkýho to nebylo, to si pište. No, ale aspoň se panča dozvěděla, že v bříšku mi nic nenahmatal - ani ztvrdlý hovínko (se bála, že mám zácpu) ani chuchvalec chlupů (z toho, jak furt olizuju chlupatýho Elíse). A že vypadám dočista jako zdravej Olínek. Jako pozornost mi nabalil na cestu nějaký bonbonky, který jsem pak musel baštit pět dní. Fuj, to byl teda pěkně škaredej dárek. Hlavní ale bylo, že druhý den ráno jsem už měl zase hlad a baštil jsem jako o závod a blinkání jak přišlo, tak odešlo a ze mě je zase spokojenej nesyčavej Olinek. Ani nevíte, jakou měla panča radost, když mě pak večer viděla, jak si už zase s tím malým chlupáčem hezky hraju a jak ho čistím.

Jo a víte, že zima už je asi pryč? Já to vím, protože jsme zase začali s pančou chodit ven do pergoly. Čtyři děcka tam jdeme po svých a pátý se nese v náručí. To je Eliáš, ten pátej. Nese se proto, že když se nenese, tak chce pořád zdrhat přes plot a když nezdrhá, tak honí holku Jolanku a ta z něj má pak trauma. No a tak ho panča drží a ukazuje mu, že támhle letí ptáček a tady visí zvonek a támhle na něj kouká Olinek. A ten malej moula je spokojenej a ani nemuká. Po svejch prej bude chodit dýl, až po nějaký tý návštěvě holky Kastrace. Že ho prej třeba trochu zklidní. Zatím ale u nás ještě nebyla, tak nemůžu říct, kdy to bude.

No a jak jsme tam zase takhle jednou byli a panča měla ruce zaneprázdněný držením Eliáše, tak mně se pod packy připletla malá želva, co tam už dlouho bydlela na jednom velkým květináči. A tak se mě lekla, až jí z toho spadla hlava. To jsem na to koukal, jaká se jí udělala na krku díra. Panče to bylo trochu líto a řekla mi, že jsem Olouš prdlouš, ale jinak moc nenadávala, protože to bylo chvilku po mým blinkacím extempóre a nechtěla mě nějakýma špatnýma slovíčkama zbytečně rozrušovat. Takže jsem z toho vyvázl dost dobře. Páník slíbil, že tu hlavu želvě zase přilepí zpátky, tak pak už bude úplně všechno jako dřív.

Balkon teď máme otevřený pořád a tam Eliáš lítá jako blázen. Už naštěstí neproleze skrz šprušličky, tak ho panča může nechat bez držení, akorát holka Jolanka zase jde pryč a vrací se, až když tam to zrzavý pometlo není. Včera jsme si s Eliášem nahřívali kožíšky a dívali jsme se dolů na zahradu. Byl tam takovej mrňavej pes od sousedů. Jmenuje se prej Hubert a je možná ještě menší než Eliáš. Děsně pisklavě nám něco říkal, ale my jsme schválně dělali, že ho vůbec neslyšíme. Škoda, že se nám u toho tak klepaly čumáčky a ouška jsme měli v pozoru, takže nám panča to neposlouchání nevěřila.

A teď vám ještě povím příběh o tom,

JAK UDATNÝ KOCOUREK NAD SUPERHRDINKOU ZVÍTĚZIL.

Nejdřív teda musím prozradit, že panča s páníkem mají moc rádi takový divný filmy, kde vystupujou nějaký "suprhírous", nebo jak se jim říká. Mají divný jména, třeba Daredevil nebo Elektra nebo Punisher nebo Jessica Jones nebo Flash a co já vím, co ještě. Páník si někdy dokonce kupuje i jejich figurky. Jako zrovna teď si koupil právě tu Elektru. Elektra je děsně šikovná holka a umí se prát a zápasit a skoro nikdo ji nepřepere. Ani když je na ni velikánská přesila. Jenže to platilo jen do tý doby, než potkala Olínka. To jako mě. A já, kamarádi, já jsem tuhle holku skolil jednou dobře mířenou ranou. Ty její schopnosti jí byly úplně k ničemu, protože já jsem se nedal, máchl jsem po ní, Elektra slítla z vysoký police jak přezrálá hruška a obě nohy se jí po tom letu ulomily. Takže nechci se chlubit, ale kdo je tady teď ten největší superhero, co? Přece já, Olinek, lamač dívčích nohou. No jen se koukněte, jak ta slavná hrdinka dopadla, když dopadla:

Panča se tomu smála a chválila mě, že jsem něco jako Iron Cat, páník se taky smál, ale ten tak trochu trpce a prej až bude želvě léčit ulomenou hlavu, tak zkusí vyléčit Elektře její supernohy, no a já se z tý slávy pořád ještě nemůžu pořádně vzpamatovat. Myslíte, že o mně taky natočí film?

Vaše budoucí movie star Olinek