19. dubna 2017

Tak a tady mě máte. Jsem nový kluk v kočičí rodině, první, co přišel po Fandovi a už teď se nade mnou všichni rozplývají. Jakej jsem prej krásnej, jakej jsem prej miloučkej, jakej jsem prej hravej, jakej jsem prej přidrzlej. To poslední slovo se mi moc nelíbí, musím si zjistit, jestli to není nějaká urážka na cti, ale jinak jsem tady dost spokojenej.

No a jak jsem se sem vlastně dostal? To bylo tak: moje stará panča, se kterou jsem dřív bydlel, odešla bydlet na obláček a mě tady nechala. Vzal si mě k sobě jeden pán, protože já jsem ještě malej a neumím žádnou práci, abych se o sebe sám postaral. U toho pána jsem ale byl jenom tři dny a i když jsme se spolu hodně zkamarádili, tak jsem u něj zůstat nemohl, protože na mě byl alergickej. Prvně jsem si to bral trochu osobně, ale pak jsem nějak pochopil, že to nebyla alergie na mě, ale na všechny kočičí chloupky, ať už patří, komu chtějí. A tak jsem se zase musel stěhovat a přišel jsem do útulku, kde mají hodně takových kočiček, jako jsem já. Jenže mně už bylo smutno. Nechtěl jsem se pořád stěhovat z místa na místo jako nějaká nepotřebná věc, která všude překáží. A zrovna když mi bylo nejsmutněji, tak si mě vyhlídla moje nová panča a protože jsem jí moc padnul do oka (ale o tom vůbec nic nevím, takže za to ani nemůžu), tak pro mě hned udělala místo v srdci a v sobotu 15. dubna 2017 si mě odvezla k nim domů a tam teď jsem a budu už napořád.

Dala mi jméno Olda. Prej když budu zlobit, tak na mě bude přísně volat Oldřichu, to abych věděl, že mám přestat zlobit. Ale zatím mi tak ještě neřekla, protože jsem skoro pořád jen hodnej. A tak na mě volá Olíííííí anebo Oloušku a já si u toho poskakuju jako luční kobylka. Je mi asi 8 měsíců, narodil jsem se v srpnu 2016. Budu slavit nejen narozeniny, který mi panča stanovila na 15.8. (je vyčuraná, to má zrovna svátek a tak se chce při slavení mých narozenin pěkně svízt se mnou), ale taky přivezeniny, který budou každýho 15. dubna. To se mám, viďte?

No a jak to bylo dál? Když jsem do svýho novýho DOMŮ přijel, chvilku jsem si myslel, že jsem zase v útulku, protože se na mě dívalo dost vyjukaných kočičích očí, ale když jsem si všechny kousky přepočítal, tak jsem zjistil, že jich je jenom tolik, kolik mám paciček. A to není tak moc. První kocourek, se kterým jsem se očuchal, byl celej černej a velikej. Skoro jako dům. A měl moc dlouhý chlupy a huňatou oháňku, která se mi bude myslím moc dobře lovit. Panča mi řekla, že tohle je Vendelín a byla připravená mě hájit vlastním tělem, kdyby jako něco. Ale ono nic. Dal jsem Vendelínovi klučičího hubana, on mi vrátil chlapskýho a tím jsme představovací obřad považovali za ukončený.

Druhej v řadě byl taky černej kluk, akorát o něco menší než Vendelín a né tak chlupatej. Panča mě představila, řekla - hele Kubíku, tohle je Olinek - a myslela si, že se taky pohubanujeme. Jenže tenhle Kubík na mě zavrčel něco, co mi znělo jako odpal, smrádě a navrch mi ještě tak sykl do ouška, že jsem radši naše bližší seznámení nechal až na jindy.

Další kluk z party mě pro změnu úplně ignoroval. Panča ho pohladila a řekla Frodíčku, máš tady kamaráda, podívej, to je náš Olinek. Ale Frodík si jen tak ležel na sedačce a byl jsem mu fuk, přestože já jsem na seznámení trval. A tak jsem mu aspoň párkrát očuchal zadek a když se ke mně ten Frodo obrátil předkem, honem jsem mu taky dal uvítací pusu, aby věděl, že jsem hodnej. A udělal jsem dobře, protože Frodo je se mnou spokojenej a vůbec na mě nežaluje, ani když mu ujídám granulky z jeho vlastní misky.

Poslední přišla na řadu holka. Panča mě předem poinformovala o tom, že se mám chovat vznešeně, protože holka je princezna a potrpí si na dobrý mravy. Vůbec jsem nevěděl, co to znamená, ale dobře jsem si všiml, že holka není dokončená. Chybí jí totiž zadní kormidlo, teda ocásek. No ale to je asi v pořádku, protože panča mi řekla - Olí, tohle je naše milá Jolanka Půlocásková, buď na ni hodnej, jo? Takže tahle holka mít ani ocásek nemůže, to je jasný. Jenom zatím nevím, proč ho nemá aspoň půlku, když se tak jmenuje, ale to všechno snad časem zjistím. Holka Jolanka na mě vykulila dvě veliký oči, co mají úplně stejnou barvu jako ty moje a chvilku nebyla schopná slova. Dívali jsme se na sebe a čekali, kdo promluví první. Byl jsem tak očarovanej, že jsem se pomalu otočil a šel si promyslet svůj projev jinam, abych si hned na začátku neudělal ostudu. Ta holka princezna Jolanka se vydala okamžitě za mnou, chodila se mnou jako moje osobní strážkyně a jenom když jsem se k ní pohnul, tak si to rozmyslela a odběhla pryč, aby se zase hned vrátila. Panča byla ráda, že to bere takhle, protože v létě se prý skoro zbláznila a panča by to nechtěla prožívat znova. Že prej kočka s depresema stačí jednou za život.

Tak to jsem vám chtěl napsat úvodem, abyste věděli, že jsem a kdo jsem. A o tom, jak se mi tady bydlí a co dělám a jestli mi chutná papat a kde spinkám a koho mám nejradši a co mě nejvíc baví, tak o tom napíšu zase příště.

Olinek

24. dubna 2017

A je to tady. Už jsem Oldřich. Panča na mě nejen hlasitě zaoldřichovala, ale ještě k tomu dodala, že jsem oldřich oldřichovič oldřichovatej. To znamená, že se na mě asi zlobila. No jo, ale proč vlastně? Vždyť jsem si jen hledal potravu. Měl jsem totiž hlad, víte? Já ho mám teda skoro pořád, ale mám ho jenom na kapsičky, na granule ani ne. A protože jsem moc chytrej a vím, kam panča schovává vyprázdněný kapsičky, tak jsem se chtěl podívat, jestli v nich ještě něco nezbylo. Byly schovaný v takový velký nádobě, co se jí říká nevím proč koš a kam se dává všechno možný. Třeba konzervy od gourmetků, co dostávají velcí klucí anebo nějaký bordel ze země, jako třeba chuchvalce z Vendelína. No a taky ty vyprázdněný kapsičky. Jeden koš je na chodbě a druhý v koupelně a kapsičky jsou v obou, podle toho, kde to zrovna panča servíruje. A tak jsem musel prozkoumat oba, to dá rozum.

Ten první jsem si povalil docela lehce, ale udělal rámus a panča se přišla podívat. Prvně řekla - Olí, co to tady vyvádíš, chlape? Koš postavila zpátky a zase si šla po svým. Když se ozvala další rána, tak už tak laskavá nebyla a řekla mi - Olinku, dej pokoj nebo dostaneš na prdel! No a potřetí už vylítla, posbírala rozkutálený odpadky a pak mi právě poprvý zaoldřichovala - Oldřichu, ty budeš asi pěkně bohorovnej, sakra!!! A vzala ten koš a odnesla ho až ven za dveře, abych na něj nemohl.

To mě trochu rozlítostnilo, ale věděl jsem, že v koupelně je ještě ten druhej koš. Byl jsem už poučenej a tak jsem si počkal, až bude panča ve sprše. Když jsem uslyšel, že teče voda a panča si zpívá, tak jsem pochopil, že je bezpečno a šel jsem se pustit do průzkumu koše č. 2. Panča i přes vodu a zpěv uslyšela divný zvuky, tak vykoukla z vany ven a viděla mě, jak zoubkama tahám za pytel, co z toho koše vykukoval. Začala na mě křičet - Olí, nech toho! Olouši, přestaň! Oldřichu jeden oldřichovatej, vypal odtud! Sakra mrně jedno voprsklý, necháš to na pokoji?

Ale já jsem se nedal zastrašit a srdnatě jsem bojoval, až se koš konečně položil a vyplivl na mě svůj obsah. Panče už došly nadávky a tak na mě začala syčet a myslela si, že se leknu. Ale já jsem se nelekl a pěkně v klidu jsem si našel kapsičkovej sáček a odnesl si ho pryč, aby mě panča nerušila. Než se doosprchovala a osušila, tak se už dávno uklidnila, posbírala vypadanej nepořádek a tomu košovi nasadila klobouk z kýblu, abych se do něj prej zase nedostal. Ta je srandovní, viďte? Copak si myslí, že MĚ zastaví nějaký kýblovitý kloubouk?? No a když mě pak uviděla, jak si hraju s tou prázdnou kapsičkou, tak mě chytla a místo aby mi dala na prdel, jak předtím slibovala, tak mě celýho vopusovala jako nějakou fiflenu a řekla mi Oloušáku, když ty seš tak děsně roztomilej, prďolo jeden...

No a teď bych ke konci tak nějak shrnul, co mě tady v novým doma vážně baví a co zase nebaví:

- baví mě jíst, ale jenom kapsičky (nebaví mě mládežnický granule!)

- baví mě honit velký kluky a koulet se s nima po zemi (nebaví mě, když honí oni mě, to kvičím a utíkám pryč)

- baví mě chodit na balkon a skákat na sušák s prádlem (nebaví mě, že furt padá)

- baví mě chodit po celým baráku a hledat místo, kde jsem ještě nebyl (nebaví mě, když mě panča vytahuje a říká mi, že TAM teda lízt nebudu!)

- baví mě ležet na tvrdým odpočívátku holky Jolky (nebaví mě, když na mě za to holka Jolka syčí a panča mě kvůli tomu sundá, že si mám jít jinam)

- baví mě hrát si s provázkem (nebaví mě, když to baví i Vendelína a přihrne se jako hroch a provázek mi sebere)

- baví mě, když mě panča nosí v náručí a ukazuje zahradu (nebaví mě, když mě za chvilku zase bere domů, i když ví, že jsem ještě všechno neviděl)

- baví mě spinkat, když chci (nebaví mě spinkat, když nechci)

- baví mě ležet ráno na panče a povídat jí, co se mi v noci zdálo (nebaví mě, když na mě ani neotevře oči a ospale mumlá Olí, nech mě spát)

A to už stačí, viďte? Však já zase napíšu, ale teď si jdu najít něco novýho, co mě bude bavit.

Váš Olinek

9. května 2017

Hele kamarádi, víte, co se stalo? Malá nehoda se stala a panča si položila otázku: no je tohle vůbec možný??? Asi vás teď tak trochu zajímá, co to bylo a proč se tak divně ptala, viďte? Nebojte, nic zlýho se mi nestalo, nožičky mám pořád čtyři, ušiska dvě, ocásek jeden a papulu stejně upovídanou jako předtím. Ta nehoda se totiž nestala mně, ale stříbrným tyčkám, co rostly ze zdi v koupelně. Byly tam a najednou spadly.

Udělalo to velkou ránu. Panča se lekla a odskočila od žehličky. Vendelín se lekl a přestal se vyvalovat na posteli. Kuba se lekl a přiběhl se podívat do koupelny. Já jsem se lekl a honem jsem utekl z koupelny. Frodo a holka Jolanka se nelekli, protože byli dole a nic neslyšeli. Ale vůbec nevím, proč ty tyčky spadly. Prostě jsem si přes ně skákal na okno jako vždycky a nikdy nebyly upadlý a najednou bumbác a už se válely po zemi. Panča neví, jestli to bylo při mojí cestě nahoru nebo dolů, ale i kdyby to věděla, tak jí to ty tyčky stejně zpátky k životu nepřivede. Hlavní věc je, že nebacily mě, protože být tyčkou praštěnej, to by se mi všichni smáli.

Panča pak vznesla ten dotaz, co jsem napsal na začátku, protože si vzpomněla, že zrovna takhle se s tyčkama nepohodl i její Fanda, co tady bydlel dřív. Ten přes ně taky takhle skákal a taky mu situace jednou nějak vyklouzla z paciček. A panča se teď trochu strachuje, že budu rošťákovat stejně jako ten Fanda. Ale stejně si myslím, že se na to spíš těší. Jo a prej ze mě roste oprskloun obecný, říkala taky. To když mě ukazovala jako importovaný zboží nějaký tetce dole pod balkonem a mě už nebavilo bejt vystavovanej, takže jsem ji kousl a škrábl. Panča zaječela, odhákovala mě z ruky a řekla - Olišane jeden, z tebe normálka roste oprskloun obecný!!! Tak vidíte, že to řekla a že jsem nekecal.

Někdy mě musí panča natočit, až se budu prát s Vendelínem. To vám je taková sranda. Asi jako když si představíte, že se spolu válí meloun s malinou. Já jsem ta malina, aby bylo jasný. Akorát nejsem takovej měkkej, tak mě meloun Vendelín nerozmáčkne, ale panča si někdy myslí, že jo a že pak budu ještě placatější, než jsem teď. A tak abych nabral pořádnou sílu a změnil se z hubenýho žížaláka v pořádnýho chlapa, dělám pro to, co můžu. Jím ze svý misky takovým fofrem, že než panča nandá ostatním, už mám hotovo. A pak jdu jíst z ostatních misek, jenže panča mi to pořád kazí a jak vidí, že cpu sosáček do jídla, co není moje, tak mě odnese pryč. Takhle se ale nikdy nevykrmím. A přitom mě to jídlo tak baví. Vážně, je to ještě lepší než hraní nebo mazlení. Naučil jsem se bezva fintu, jak na panču, když mám hlad. Koukám na ni tak upřeně, že mi panča začala říkat Kobro a po chvilce významných pohledů začnu používat hlasitý projev. Prej ta moje fistule je úplně k sežrání, ale to moc nechápu, jak se to myslí, protože já jsem se toho teda zatím ještě nikdy nenajedl. Takže fistuluju a fistuluju, až se panča vzdá a řekne mi, tak pocem, ty můj malej otesánku. A já si po těch slovech povyskočím jak hříbátko a utíkám panče ukázat, kde mám prázdnou misku. Takže možná budu nakonec přece jen trochu vykrmenej.

Váš pořád hladový Olinek

24. května 2017

Už jsem se vám dlouho neozval, viďte? To proto, že mám moc práce. Musím být totiž všude a u všeho a pak si panča hloupě myslí, že je nás doma Olinků víc. Prej ať je kde je, všude se kolem ní motá to šedivoproužkovaný stvoření (to jako já) a ona že se o něj jednou už přizabije. No ale včera v noci jsem byl málem přizabitej já a tak jsem vám o tom chtěl napsat, ale musím to nechat až na jindy, protože teď je na řadě něco důležitějšího: BYL JSEM OBDAROVANEJ!!! A dostal jsem balíka poštou!!! Fakticky nekecám, koukněte se dole na fotku!!

Přišel mi to přečíst Vendelín, protože on už je velkej a všechno umí, i luštit člověcký čmáranice. Takže mi potvrdil, že jsem tam napsanej fakt já a pak se tvářil trochu nešťastně, že jemu nic nepřišlo. Ale panča řekla, ať není hloupej, že TO stejně bude pro nás pro všechny. Ta je drzá, to fakt čubrním!!! Ale nejsem lakomej a Vendelín se se mnou parádňácky pere, tak mu to klidně půjčím. Ale nejdřív jsem vůbec nevěděl, co se v tom balíku schovává a kdo mi to poslal. Tak ta teta se jmenuje Iva a je dočista bláznivá. Ale jako moc prímově bláznivá. Už dřív poslala takovej velkej dar holce Jolance, která si ho teda vyloženě vyžebrala a teď teta Iva obdarovala i mě. Když mi panča ten balík přinesla, tak jsem se nafoukl jako narozeninovej balonek, že jsem napsanej na tom papíru. Tak jsem byl nafouklej, že jsem panče úplně uletěl ze záběru a na jedný fotce nemám hlavu.

Když jsme společně balík rozbalili (já jsem hrozně nedočkavě pomáhal, to pak někdy uvidíte na videjku, jestli ho panča najde, protože my dva, páník a já jsme pracovali a panča se ulejvala s foťákem), tak z něho na nás vykouklo krásný škrabadýlko.

A to ještě furt nebylo všechno, schovávalo se tam ještě jedno, co se přidělá k oknu a na něm se bude děsně bezva ležet, ale to ještě nemáme hotový, tak ho vyobrázkuju příště. Teto Ivo, moc moc moc moc moc a pořád moc děkuju, že mě máš takhle ráda a panča vzkazuje, že si to s tebou nějak vyřídí, ale do toho se já už motat nebudu.

Od srdíčka a s láskou, tvůj Olinek