7. února 2022

Tak se kamarádi podržte, hezky se usaďte a protřete si oči, protože víc jak po roce vám píšu já, skoro zapomenutá Jolanka Půlocásková. Teda doma zapomenutá nejsem, na to si dávám velkýho bacha, aby na mě panča nezapomněla. Ale jinak možná skoro zapomenutá jsem, protože od tý doby, co se k nám nastěhovalo to malý černobílý něco, se všechno točí hlavně kolem TOHO. Jsem z toho trochu mrzutá, protože chci, aby byla panča jenom moje a teď vím, že se o ni musím dělit s tím mrňavým, ale panča mě vždycky tak pečlivě vymazlí, že jí to musím odpustit. Hlavní věc je, že u ní můžu spinkat, vrnět jí do obličeje a budit ji na snídani. 

To malý černobílý určitě všichni znáte, když vám to furt něco sepisuje. Jmenuje se to Tobina a panča mi ji někdy chodí ukazovat. Říká - hele Tobí, tohle je Jolanka a pak zase hele Jolí, tohle je Tobinka a schválně nás dává čumáčkama k sobě, abysme se očmuchaly.  A tak se chvilku čmucháme a mně potom dojde, že se vůbec očmuchávat nechci, tak na tu holku malou zasyčím, panča mě pohladí a řekne Teda Jolí, tohle se nedělá a jde s tou zakrslinou pryč. A mně je líto, že už nejsem její záprdeček a že její záprdeček je teď to malý. Ale panča mě pak přijde pochovat a i když se trochu uraženě vzpouzím, tak mě stejně zmermomocní a říká mi ty moje Jolanečko milovaná, to víš, že seš pořád moje princezna. Tobinka princezna není, to je čertík, víš? No a já se teda odrazím a předu jak nejupředenější kolovrátek na světě.

Musím vám ale hlavně asi napsat, co se změnilo za ten minulej rok, co jsem se vám vůbec neozvala. Někteří z vás už to vědí, ale možná na to zase zapomněli. Už nejsem jenom Jolanka Půlocásková, dále Bezocásková, ale taky Skorobezzoubková. No jo, fakticky. Už vlastně o těch minulých Vánocích mi začala bolest v pusině a já, taková jedlice, jsem nechtěla najednou baštit. Teda chtěla jsem, ale vždycky mě to po chvilce moc zabolelo, já jsem vykvikla a utekla od misky pryč. Panča mě vzala párkrát k tomu mýmu kamarádovi, se kterým mám dlouhou historii, už od samýho začátku. Ten kamarád je hodnej a vždycky mě chválí, jaká jsem hezká kočička a jaký mám krásně dlouhý fousky (to ta malá čertice nemá ani náhodou, haha, takže za to JI určitě nechválil). Teď mě zase chválil, ale taky mě celou prohlídl, řekl panče co a jak a do pusy mi vlezl až nakonec. Požaloval na mě, že mám červený dásně, ale zoubky že se mu zdají v pořádku. Dal mi bonbonky na užívání a po nich se to vždycky spravilo a já jsem zase jedla bez bolístky a s chutí. Jenže to netrvalo dlouho a bolest se vrátila, tím pádem já jsem se vrátila ke kamarádovi, dostala jsem meducínku a bolest byla pryč a takhle se to opakovalo asi třikrát. Až nakonec ten kamarád řekl, že přece jenom některý zoubky zkusí vyndat ven. To jste měli vidět panču, jak se málem kácela k zemi. I když si to pro mě vlastně tak trochu přála, abych furt nemusela užívat ty bonbonky a aby mě nemusela krmit vleže na břiše, s večeří vyklopenou do dlaně a s rukou nataženou pod postel, kde jsem se před bolístkou schovávala a odkud jsem si párkrát z ruky ulízla.

Ten den, kdy šly zoubky ven, byl 8. červen. Panča z toho měla velkej strach a radši mi dopředu nic neohlásila, abych se taky nebála. Ráno mi nedala najíst, ale ono to bylo jedno, protože bych si kvůli bolístce stejně skoro nic nevzala. Odvezla mě za kamarádem a nechala mě tam napospas. Řekla mi na rozloučenou ahoj Jolísku, neboj se, já si pro tebe zase přijedu a bylo to. Ani nevím, co se pak dělo, protože jsem to celý zaspala, ale když si pro mě panča přijela, zdálo se mi, že mi v puse něco chybí. A taky že jo, koukněte se, co kamarád panče věnoval:

Správně jste uhodli, byly to moje zoubky, který v tý puse asi dělaly trochu neplechu. Kamarád panče řekl, že jsem byla moc hodná a taky jí dal pro mě nějakou meducínku, aby mě pusina nebolela. Panča byla hrozně ulevená, že už je to za náma a doufala, že už zase budu rozežraná Jolanka. Jenže mě to pořád ještě bolelo a tak jsem ani nemohla jíst meducínku. Panča musela zase za kamarádem a ten jí pro mě dal meducínku v jehličkách. Zeptal se panči, jestli zvládne mi to píchnout a panča se chvástala, že jasně že jo, že takhle píchala nějakou meducínku Emičce i Vendovi a nic to nebylo. Jenomže já nejsem nějaká Emička ani Venda, já jsem Jolanka a to byste měli vidět, jak jsem byla ostrá, když na mě šla panča s jehličkou. Kousla jsem ji do prstu a z ruky jsem jí udělala cáry a stejně do mě tu jehličku nepíchla. A tak jsme další tři dny spolu cestovaly za kamarádem, naštěstí vždycky jenom na chvilku a ten mě pokaždý tak ošidil mluvením a hlazením, že jsem ani o nějakým píchnutí nevěděla. No a KONEČNĚ, pak už jsem se začala pořádně hojit a pusina přestala bolet a ze mě se zase stala Jolanka Otesánková. To se panče fakticky hodně a hodně ulevilo a byla ráda, že už zase může utrácet víc penízků za jídlo pro Jolanku. 

Potom už přišly Vánoce a tak jsme dostali všichni nějaký hračky. Prvně jsme si s nima pěkně hráli a pak nás to přestalo bavit a už si s nima hraje jen ta mrňavá vtěrka Tobinka. Mě víc baví chytat rybičku pod sklem na páníkovým telefonovadle, ale ze všeho nejvíc mě baví, když si můžu lehnout panče na nohy, chvilku ji děsně škrábat, než se uvelebím a potom jí dovolit, ať mě hladí a hladí a hladí a hladí a furt takhle dokola ať mě hladí.

No a nedávno jsem pro změnu měla hovínkovej problém. To byste vůbec nevěřili, jak je takový hovínko důležitý. Panča ten problém poznala tak, že mě viděla jít na záchod, tam jsem se hovínkově nahrbila a dlouho jsem tlačila, takže panča se těšila, co tam bude za nadílku a schválně si na to počkala. Jenže když jsem konečně vylezla z kadibudky, přišlo zklamání, protože tam po mně nezůstalo vůbec nic a tak se panča místo těšení rozstrachovala a začala mě furt sledovat. Chtěla být nenápadná, ale já jsem dobře věděla, že za mnou všude chodí jako stín. Nachodila se dost, protože já jsem zkoušela kakat na různých místech a nikde jsem nevytlačila ani prd. A to už panča věděla, že to není dobrý. Zkusila mi dát pastičku na chlupy a potom mi nabízela různý pochutiny, o kterých si myslela, že mi pomůžou. Jenže nepomohlo vůbec nic a já už jsem měla prdýlku celou rozbolavělou od toho zbytečnýho tlačení. A tak se nedalo nic dělat, panča mě lstí nacpala do naší přepravní škatule a už se zase frčelo za kamarádem. Ten mi prohmatal bříško a řekl, že tam cítí něco opravdu tvrdýho a že to zkusíme změkčit olejíčkem do zadečku. Teda, ono to zní jako nic, ale kamarádi, takovej řev, jakej jsem tam při tý záležitosti spustila, jste ještě nikdy v životě neslyšeli. Drželi mě čtyři člověci - (ne)kamarád, jeho kamarád, panča a páník a všichni byli poškrábaní, jako kdyby bojovali s tříhlavým drakem. Ale nakonec se (ne)kamarádovi přece jen povedlo našplíchat do mě trochu toho olejíčku a konečně mě propustil. Panča byla zpocená, že to z ní skoro teklo a bylo jí strašně líto, že mě museli takhle trápit. Hlavně ale doufala, že to aspoň teda pomůže.

Jenže nepomohlo, pořád jsem žádný hovínko nepředvedla a tak druhý den jsme tam jeli znova. Panča byla skoro na zhroucení z představy, že se bude opakovat stejný mučení, ale když mě (skoroužzase)kamarád prohmatal, řekl, že už tam to tvrdý necítí a zeptal se panči, jestli to moje hovínko nemohla někde přehlídnout. A panča si vzpomněla, že páník našel v mojí škrabací krabici něco, co vypadalo jako černej uhlík. Bylo to moc tvrdý a ostrý a kamarádi, ono to asi bylo to moje zlobivý hovínko, který takhle zatarasilo cestu dalším nezlobivým hovínkům. Takže když mě tak potrápilo a nakonec odešlo, ty ostatní už pak mohly odejít taky. Kamarád mi přece jen ještě šplíchl do prdýlky trochu toho olejíčku, ale teď už mu to šlo krásně a ani jsem nebrečela a tak mě moc pěkně pochválil a když jsme odcházeli, panča celá už ulevená řekla něco o tom, že tolik práce s jedním bobkem... No jo, ale když ona to fakt práce byla, to si nepřejte nikdy zažít.

Tak jsem se vám vypovídala ze svých trápení a doufám, že v tomhle roce už žádný další nepřijdou. Už se těším, až bude svítit sluníčko, protože mám dovoleno normálka s pančou chodit ven na zahradu a ani nemusím mít kšandy. Panča se už vůbec nebojí, že bych se někam ztratila, protože já se pořád držím jen kolem ní a jak zaslechnu něco podezřelýho, peláším domů tak rychle, až se mi kouří ze zadečku. Z toho samýho, co ho tak pozlobilo to tvrdý hovínko.

Taky se už těšíte na jaro?

Vaše hovínkově ulevená Jolanka

Sladká Jolanka

Komentáře

Jolanko, zoubečky i to zlobivé hovínko jsme s Tebou prožívali. Panča o tom psala. A Tobinku, musíš brát, ještě je malá, ale panča má dost lásky pro vás všechny. Teta Slávka

Teto, to jste všichni moc hodní, že jste to se mnou prožívali a třeba se mnou i tlačili, určitě to pomohlo a já za to děkuju. Ahoj Jolanka

Jů, to jsem překvapená

Děkujeme Jolanečko bezzoubková, hlavně že už tě pusinka nebolí a můžeš vesele papkat. Měj se krásně. Lenka

Moc dekuju teto Lenko za prvni komentar pro me na tomhle blogu. Vyhravas jeden zoubek, chces? 😀😀😀😀