11. prosince 2018

A nojo, nojo, však já dobře vím, co mi chcete říct. Že už na svoje deníčky nějak prdím a že nechávám všechnu práci na Oloušákovi a tamtom malým, zrzavým a drzým Goliášovi, nebo jak mu to panča říká. A máte pravdu. Sice jsem pořád vznešená princezna bez ocásku, slečna Jolanka Půlocásková, pančina holčička milovaná, malá komteska, zlatíčko fouskatý, žížalka puntíkatá a kdovíjaký další jména jsem ještě dostala, ale stejně je to teď všechno Goliáš sem, Goliáš tam... A protože Goliáš je drzej a furt si na mě dovoluje a já na něj mručím a panča chce, abych měla klid a úplně se neumručela z podoby, tak jsme se promíchali jako nějaký krabice. Nebo teda škatule. Nebo škatulata? No prostě, já jsem si sbalila saky paky a odstěhovala se nahoru a dolů chodím jenom někdy. Když se mi chce a když je tam panča. A když jde panča nahoru, já jdu taky, protože s tím třeštidlem bydlet nebudu. On má stejně za největšího kámoše Oloušáka. Panča říká, že se hledali, až se našli, ale já vůbec nevím, kde teda Oloušák Goliáše hledal, když pořád bydlí jenom doma. To mi nikdo neřekl.

No a dneska přišel velký den a já jsem se milostivě uvolila k tomu, že vám přece jenom pár řádků z mýho života přednesu. Takže naposled jsem vám psala zrovna vloni před Vánocema, skoro stejně, jako teď. To už tady byl pan Advent, zrovna jako teď a taky tady byl novej Oloušák. Ten je tady pořád, akorát už není novej a novej je právě ten Goliáš, co ho panča přinesla, když šla někam házet modrou obálku. Myslela si, že domů nese malou a klidnou kamarádku pro mě, že prej nějakou Elišku, ale druhej den s ní jela k MÝMU kamarádovi a místo ní přivezla divoký pískle Goliáše. Panča mě opravuje, že je to Eliáš, ale mně je to fuk, já mu budu dál říkat Goliáš.

Goliáš byl prvně dlouho, ale fakticky dlouho schovanej v pokojíku, kde jsem začínala kariéru já. Takže jsem moc dobře věděla, jaký to tam je a proč se tam panča pořád zavírá a proč jsem odtud slyšela parádní zvuky, jako když se třeba hází míček s rolničkou nebo jako když se lítá tunelem. Chodila jsem poslouchat za dveře a přizvala jsem si k tomu i Vendelínka, abych na to měla svědka. Že se tam fakt NĚCO děje!

Vendelínek si z toho vůbec nic nedělal, on je totiž prej nad věcí. To jsem zaslechla panču, jak to někomu vykládala. Dodneška se mi nepovedlo zjistit, nad jakou věcí to Vendelínek byl, ale neva, třeba mi to někdy řekne sám. No, a pak když ta dlouhá doba konečně utekla, tak nás panča všechny sezvala do kuchyně a místo nějaký dobrý bašty otevřela ty dveře a z nich vystřelil ten zrzavej Goliáš. Vendelínkovi hned dal pusu a to jsem se docela namíchla, protože jeho můžu pusovat jenom já. No ale protože Vendelínek byl asi pořád nad tou VĚCÍ, tak mu nic neřekl a hned se s ním skamarádil. Oloušák na něj sykl a to bylo všechno, on se totiž nadobro vysyčel už předtím, když malýho Goliáše cítil přes dveře a teď už mu asi žádný syčení nezbylo. Zato Kuba má syčení do zásoby a tak ho někdy uplatňuje i na mě. Ale mně to vůbec neva a schválně si chodím lehat blízko něj, aby si mohl všimnout, jaká jsem hezká. Aby mě měl pak víc rád, když mě takhle uvidí.

No ale dost chlubení, teď abych se vrátila k tomu Goliášovi. Takže když vyběhl ven, trochu mě prohnal, ale panča ho chytila a řekla, to nesmíš, Elí a mně řekla, neboj Jolanko, Eliášek je hodnej a tak jsem jí teda uvěřila a přestala jsem před ním utíkat. Ale stejnak když ke mně přijde moc blízko, tak radši spustím mručavou a právě proto panča usoudila, že abych měla klid, když mě nebude mít kdo chránit, tak budu spinkat u nich a Goliáš dole. Někdy tam s ním je i Oloušák, ale on tam chodí hlavně i na mls, protože Goliáš dostává něco na přilepšenou, aby se nám dobře vyvinul. Já ho ráda pozoruju z nejhornějšího patra mýho šplhadýlka, tam je to bezva. Ale on je někdy tak drzej, že leze klidně za mnou a to ho radši hned mručivě vyprovodím pryč. Na mě si s Goliášem fakt nikdo nepřijde!

No a teď je tady teda ten pan Advent a já už vím, že to je čas, kdy si každý přeje, aby mu Ježíšek splnil přáníčka. Možná byste si mysleli, že bych si přála, aby si odnesl Goliáše, ale to ne. Ona je s ním legrace a když se na něj můžu jen dívat, tak je to skoro stejný, jako kdybych si hrála sama. Takže to bych fakt nechtěla, aby zase najednou zmizel. Já bych si asi přála, aby se měly všechny kočičky hezky a neměly hlad a nebyla jim zima. Aby na ně všichni byli hodní a nevyhazovali je z domu. Aby se neztrácely, ty kočičky a aby nebyly nemocný. Aby nebyly vůbec smutný a aby je měl pořád někdo rád. Myslíte, že tohle by ten pan Ježíšek mohl zařídit? Když by ho to skoro nic nestálo? Prej že asi ne, říká panča. Tak si teda přeju, ať se můžu zase parádně pohrabat ve zmačkaných papírech. To by snad šlo. Stromek se mi prej letos nepodaří shodit, protože je malej a těžkej a nepovede se to ani Goliášovi. Tak to si už ani přát nebudu, abych nevyčerpala zbytečně přáníčka. Pro Vendelínka si přeju, aby už nemusel mít nikdy oholenou pacičku a nemusel od nás na celý den odejít a pro Oloušáka si přeju, aby se s ním Goliáš pořád tak kamarádil a pro Kubu si přeju, aby konečně zjistil, jak jsem milá a pro Goliáše si přeju, aby mi dal pokoj a hrál si se mnou, ale beze mě. Našim kamarádům, co už dlouho a napořád spinkají na těch obláčcích na nebi, přeju, aby se jim po nás nestýskalo a aby na nás dole dávali pozor.

A všem, co mě dočetli až sem, přeju hodně smíchu a veselýho mňoukání a štěkání a štěbetání, řehtání, mekání, bekání a všeho, co zvířátka dělají (to je hlavně pro tu tetu, co má doma i v lesíku tolik zvířátek a staví jim krmítka a jezírka a kaňony a tak, panča mi to o ní vykládala). Tak ať na nikoho z vás Ježíšek nezapomene, to bych mu příště musela vynadat. Juj, to mě už bolí pacička.

Tak párádní Vánoce všem přeje svátečně naladěná, pod jmelím na olíznutí od kluků čekající, Jolanka Půlocásková

17. ledna 2020

Ahoj kamarádi, a vlastně, jste vy pořád ještě moji kamarádi? Pamatujete si vůbec na mě? Když už jsem deníček nepsala víc než rok? Není to tím, že bych zlenivěla, protože líná teda vážně nejsem. Naopak mám tolik práce, že ani nevím, co dřív. Nejvíc práce mám s čištěním misek po jídle, protože si zakládám na tom, abysme je panče vraceli čistý jako z myčky, a co si budeme říkat, kluci to tak neumí, takže umývám nádobí i po nich. Ale na někoho tu mezeru v deníčku hodit musím a já vím, na koho. Jmenuje se to GOLIÁŠ.

Je to tak, věřte mi. Goliáš totiž může za všechno, co se u nás děje. Nějaký změny jsou dobrý. Tak třeba to, že jsem změnila byt a spolubydlící a bydlím už nafurt nahoře a spím s páníkama v posteli. Nahoře jsem s Kubou a někdy Oloušem a taky tam s náma býval Vendelínek. Vendelínek byl můj největší kámoš všech kámošů a ještě trochu víc, však víte, jak my holky bereme všechno tak nějak srdcově. Byl se mnou od začátku až do konce a teď tady není. Prvně jsem myslela, že jel jenom na návštěvu k našemu známýmu kamarádovi s bílým pláštěm, ale panča mě tenkrát, když se vrátila bez něj, vzala do náručí a pošeptala mi, Jolanečko, Venoušek se k nám už nevrátí, víš? A tak jsem věděla, že odteď si budu muset vystačit s náhradníkama. Ale na mýho Vendelínka nikdy nezapomenu, to slibuju.

Z náhradníků se nejlíp jeví asi Kuba. Panča si myslí, že jsem do něj už zamilovaná, protože pořád na něj koukám tak trochu zasněně, ale Kuba je jezevec a schválně mi místo svých žlutých očí radši ukazuje černou prdiznu. Prej dělá haura, slyšela jsem. Ale já moc dobře vím, že ho můj obdiv blaží a tak už na mě dávno nesyčí a nechá mě, ať dlabu vedle něj a ať si vlezu na posteli na jeho místo na páníkových packách, aspoň na chvilku, než přelezu na pančiny packy. Ale ty nejsou moc dobrý, protože s nima furt vrtí a nejvíc s nima vrtí zrovna ve chvíli, kdy se konečně uvelebím k spánku. To s nima pohne a já sklouznu dolů mezi ně a trvá mi dobu, než zase najdu nějaký pořádný místo na ležení, třeba na pančiných zádech nebo břiše. Ale i když se někdy netrefím na panču nebo na páníka, tak v posteli je vlastně dobře všude. Akorát panča někdy brblá, že ráno kvůli mně nemůže ani ustlat, ale já myslím, že je vlastně ráda, protože má o práci míň.

No ale úplně jsem zamluvila toho našeho Goliáše. To vám je prevít, že byste tomu ani nevěřili. Jak ten si na mě dovoluje!! A vůbec mu nevadí, že mu panča říká, že už dostane na prdel. Protože na ni stejně nikdy nedostane. Mně dává panča rady, jako Jolanko, tak mu už jednu vraž a dá ti pokoj... nebo Jolouši, ty seš přece trdlo jedno... (to ke všemu ani není pořádná rada, že ne?) nebo Jolí, pamatuješ, jak jsi nafackovala Olínkovi a bylo to?... nebo ... anebo Goliáše popadne a odnese ho zpátky tam, odkud na mě nemůže. A já si můžu konečně odfouknout a nabrat zpátky důstojnost, protože kamarádi, a to říkám jen vám, jednou, když na mě skočil a chtěl se se mnou mordovat jako to dělá s Oloušákem, tak jsem se z toho leknutí normálně to... no počurala. A panče mě pak bylo hrozně líto a říkala, že už mě s tím třeštidlem teda zlobit nebude. Aspoň dokud nepochopí, že na princezny se neskáče jako na nějaký Olouše.

No a taky byly už zase Vánoce a já jsem ani nenapsala Ježíškovi, protože už dávno vím, že dárky nenosí Ježíšek, ale pošťák. Mně třeba přinesl bezva krabici. V ní se tak parádně drápe, že už jsem nic jinýho ani nechtěla. Hned jsem se s tou krabicí zkamarádila a dala jí úplně novou správňáckou podobu. Vypadá teď mnohem líp než na tom obrázku, kdy je ještě nová a taková, no, přiznejme si to - nudná. Ale však vidíte, jak už myšlenkama pracuju na tom, abych ji vyspravila.

Vyspravení krabice netrvalo dlouho. Jenže panča je děsně nechápavá a myslela si, že teď je krabice ROZBITÁ a chtěla ji VYHODIT. Přinesla mi jinou, novou, ale ta mě moc nebavila. Panča pravila, že na ni koukám jak sůva z nudlí. Abych ukázala, že jsem spravedlivá, tak jsem krabici dala šanci, ale stejně jsem se nakonec vrátila do tý mojí vyspravený. Je tak bezvadná, že v ní někdy usne i Oloušák.

Krabice jsou stejně děsně prima. Skoro bych řekla, že pro ně žiju. Naštěstí panča týhle vášni docela rozumí a tak kvůli mě často něco nakupuje. Vezme si to, co je uvnitř a mně nechá tu krabici. Ona je fakt hrozně obětavá. Vůbec by přece nakupovat nemusela, ale ví, že bych bez krabic byla celá nesvá a tak dělá, co může, protože jsem její sladká Jolanka.

Tuhle za mnou přišla na návštěvu Bára. My se tak trochu známe z balkonu. Teda já jsem na balkoně a ona je pod ním a povídáme si, o světě, o klukách a tak. Bára bydlí u sousedů a klidně si může chodit, kam chce. No a tuhle mě právě hledala dole. Asi jsem jí zapomněla říct, že tam už nebydlím. Místo toho tam za sklem našla Goliáše. Panča u toho zrovna byla a tak viděla, že Goliáš z toho byl děsně překvapenej, vletěl na okno a něco Báře říkal. Možná ji zval dovnitř, aby ji mohl prohnat stejně jako mě. Ale Bára se na něj vyprdla a šla pryč, když jsem tam nebyla já.

Ještě jsem chtěla vlastně napsat, že mi panča někdy říká Škrábavá Filoména. A přitom je to její chyba, že škrábu. Stává se to večer, než jdeme všichni spát. Panča sedí na posteli, něco si ťuká do placatý televize, já jí ležím na nohách, děsně spokojená, a zrovna praktikuju čistící proceduru. To znamená, že už se taky chystám spinkat. No a teď se do toho vžijte. Usadíte se, najdete si nejlepší polohu, očistíte se, očička vám už padají, těšíte se na spaní. A v tu chvíli chce panča zpod vás vytáhnout nohy a jít si lehnout. To by vás přece taky naštvalo. A tak se najednou proměním ze sladký vrnivý Jolanky v zuřivou, syčící a na panču naštvanou Škrábavou Filoménu. Panča neví, co se mnou, protože drápkama se jí zarejvám do nohou, ouška mám připravený k boji, pahýlek sebou mrská, zuby vyceněný a z očí lítají blesky. Panča pak vůbec neví, jak se mě zbavit a tak musí zakročit páník a třeba mi ukázat na zemi lítající prasátko, abych se SAMA rozhodla, že teda milostivě seskočím dolů. Ale stejně po cestě panču aspoň jednou škrábnu, abych si zachovala dekórum. Panča zařve JAU, Filoméno jedna škrábavá, honem zaleze pod peřinu a pak už jsme zase nejlepší kamarádky.

Tak a to by dneska stačilo. Vlastně nestačilo. Je ráno a to jsem vyspalá a vychovaná holčička, vůbec žádná Škrábavá Filoména, ale sladká Jolanka, kterou panča pořádně opusuje, než odejde do práce. A jako vychovaná holčička přece musím všem kamarádům, kteří na mě fakticky nezapomněli, popřát parádní nový rok. Aby byl plný dobrých konzerviček a když nebude zbytí, tak i granulek, aby měl pořád v zásobě nějaký nový krabice, aby si v něm Goliášové netroufali na malý záprdky a aby v něm nikdo neodcházel na dalekou cestu jako náš Vendelínek.

To všechno vám přeje ne Škrábavá Filoména, ale na celým světě nejhodnější princezna Jolanka Půlocásková

11. listopadu 2020

Všem všem všem! Úplně všem se na vědomost dává, že dneska vás nezdraví obyčejná Jolanka Půlocásková, ale dočista nová kočička, slečna Jolča Sebevědomá. Asi vám teda nevysvětlím, proč se jmenuju jinak, protože - a to vím jistě - jsem se vůbec nevdala, tcccccc, ale panča mi prostě takhle říká, tak to tak asi bude. Možná na to ještě přijde řeč a panča mi to objasní a já to pak objasním vám, ale zatím na to prdím. Stejně si myslím, že žádný objasnění není a že je to všechno jenom nějaká divná hra a už jsem se rozhodla, že si nechám svoje původní příjmení. Od posledního deníčku jsem vyjedla hodně mističek a doufám, že mi taky nepřibylo hodně kil, protože nechci bejt tlustoprdná. Ale to myslím nehrozí, panča mi pořád říká ty můj malej záprdku. Jinak by mi přece říkala ty můj tlustej záprdku. Hernajs, tak se na mě už někdo podívejte a řekněte mi, že jsem pořád holčička jako lusk. Díky.

Moje nejlepší kamarádka je teď Ryba. Mám ji už dlouho a mám ji děsně ráda, i když někdy to vypadá, že jsem na ni naštvaná a chci ji zamordovat. Ale to fakt není pravda, tak si my holky prostě jen hrajeme. Chytnu ji pod krkem (hele, a má ona vůbec nějakej krk??), převalím se s ní na záda a zadníma pacičkama ji děsně zkopu. Ale Rybě se to líbí a vůbec není rozkousaná a nelezou z ní střeva jako z jiných hraček, takže z toho je mi jasný, že tahle kamarádka se mnou zůstane nafurt. Panča mi někdy říká, že na ní ujíždím jako na nějakým fetu nebo co, ale já na nikom neujíždím, já ji jenom koušu a kopu.

No ale víte, co je hlavně novýho? Já už normálka chodím ven na zahradu jako kluci. Akorát že kluci mají kšandy a já ne. Panča mi je jednou zkusila nasadit a to jsem na ni zasyčela tolik protestů, že se úplně lekla a hnedka mi je zase odepnula. A řekla, tak se nedá nic dělat, Jolanko, musíš být jenom v pergole. My totiž máme takovou pergolu, kam se jde rovnou z domu a dá se uzavřít zašupovací mříží. Když je pěkně, tak si tam všichni běháme, panča a páník teda ne, ti si třeba čtou, ale furt musí dávat pozor na Olouše, protože on je přelízač. 

A za tou mříží jsem vždycky zůstávala, když šli kluci ven. Vůbec mi to nevadilo, protože jsem si aspoň mohla všechno pořádně prozkoumat a nemusela jsem čekat, kdy mi nějakej Olouš třeba skočí na záda. No ale jednou se panče zazdálo, že tam za tou mříží vypadám skoro dočista jako ve vězení. Nebo aspoň jako nějaká holčička v nemocnici, která se dívá, jak ostatní chodí venku a ona nemůže. A tak mi řekla - Jolanko, já tě teda pustím, ale slib, že budeš hodná, jo? To jsem jí s čistým svědomím mohla slíbit, protože já jsem hodná pořád. A tak panča pošoupla bránu a já jsem byla venku.

Páni jáni, vůbec jsem nevěděla, kam se mám koukat dřív, co mám kde čekat a tak jsem šla radši hodně, hodně, hoooodně opatrně. Panča se smála, že vypadám, jako kdybych se plížila zákopama, ale pak mě zase hned pochválila, že jsem šikovná a že mě takhle může už klidně pokaždý pustit, abych se nemusela cítit jako to nemocniční děťátko. No a představte si, co se jednou stalo. To jsme zase byli všichni venku a pak jsme šli domů. Panča vzala Goliáše, doma ho odkšírkovala, páník zatím odnesl Olouše a zavolal Kubíka a myslelo se, že už jsou všichni kousci doma, protože já domů vždycky utíkám dobrovolně a jako první. Naštěstí mají páníci zvyk ještě nás radši hned přepočítat, aby se třeba zvenku nepřinesl někdo jinej a u těch počtů se zjistilo, že chybí Jolanka. Já, víte? Nebyla jsem tam a to panča zkontrolovala i všechny schovky. A tak honem utíkala ven a kamarádi, já jsem tam byla, celá zapomenutá. Vyjevená, vykulená a zkoprnělá jsem stála za tou zašupovací mříží zvenku a myslela jsem si, že už nemám domov. Panča bránu honem odšoupla a takový trysk domů, jaký jsem předvedla, ještě prej nikdo nikdy neviděl. Ani raketa do vesmíru neletí tak rychle, jako jsem letěla já. No tak to vidíte, mají doma jednu jedinou princeznu a klidně na ni zapomenou!

Tak s tímhle jsem se vám musela pochlubit, to je jasný. Malý krůček pro člověka, velký krok pro Jolanku. Možná i tím se to stalo, tamto, co jsem psala hned na začátku. Že prej jsem slečna Sebevědomá. Projevuje se to i tím, že když baštíme, tak si klidně stoupnu mezi Olouše a Kubíka a stoluju s nima. Nebo si klíďo píďo zaberu Kubovo místo na posteli blízko topení. Nebo když mě někdy Olouš honí, tak si na něj pak počkám a oplatím mu to. Nebo někdy číhám pod postelí a když jde Kuba kolem, tak na něj vyběhnu a on se tak lekne, až skočí na tu postel. Panča mě za to většinou chválí, protože ví, že mi tohle chybělo a jak se na mě někdo zle podíval, hned jsem se utíkala schovat. Už mi zbývá jen tohle všechno aplikovat na Goliáše. Jenže on už je dvakrát tak velkej než já a to se potom špatně aplikuje. A taky je pošuk, to říká panča, ne já. Ten pošuk jak mě vidí, tak hned začne startovat na zadních pérkách a že by mě prej chtěl parádně prohnat. No a já jak to vidím, tak začnu couvat a ježit se a syčet a vůbec se mi to nelíbí. My se spolu už asi nikdy nezkamarádíme. A to je škoda, protože panča říká, že sice je pošuk, ale strašně milej. Tak já teda nevím, že by se to ještě někdy povedlo???

A víte co? Já už to dneska skončím, stejně jako Goliáš a Olouš vám napíšu pokračování příště, protože už se mi teď nic drápkovat nechce. A příště vám prozradím, že jsem fiflenka a proč, jo?

Vaše slečna Sebevědomá, ale pořád malá záprdková Jolanka Půlocásková

Jolanka a Ryba

13. listopadu 2020

Dneska je pátek třináctýho a přes postel přeběhl černej Kuba... No ještě že nejsem vůbec pověrčivá fiflenka, protože jinak bych se do nějakýho drápkování ani nepustila. Asi si říkáte, jaká fiflenka, že jo? Stejně jako já. Ale to mě naučila panča. Hodně totiž o sebe dbám. Já vím, to přece dělají všechny kočičky, a kor ty holčičí. Ale když o sebe dbám já, tak to trvá prej šíleně dlouho a je to tak hlasitý, až si panča zacpává uši a říká mi, teda Jolanko, fiflenko jedna mrňavá, už toho prosím tě nech, jo? Už je to dobrý, už seš krásná kočička, to už stačí... No a takhle mě odrazuje od dalšího fiflenkování. Já u toho totiž prej děsně, fakt děsně mlaskám, chrochtám, kutálím se z bůčku na bůček a když už to konečně vypadá, že jsem s čistotou u konce, tak si začnu kousat drápky. A to jsou vám takový zvuky, že by to probudilo i mrtvýho, říká panča. Takže takhle se stalo, že jsem ta fiflenka. Teď už to víte a já se můžu pohnout dál.

S pančou jsme nejlepší kámošky. Teda až po Rybě, protože minule jsem vám řekla, že Ryba je nejlepší kámoška a na tom si trvám. Ale zase na druhou stranu, Ryba mě neumí tak parádně hladit po bříšku a pod bradičkou a na ocáskovým zbytku jako panča. A pořád mi u toho říkat, jak mě má ráda a že jsem její Jolanka milovaná a že by mě nikomu neprodala ani za milion peněz a že jsem její holčička, co má krásný očička a plno takových dalších věcí, který se mi moc hezky poslouchají, až u nich usnu, ale i ve spánku cítím, že mě pančina ruka furt hladí a pořád slyším nějaký slovíčka, co mi říká. My holky to spolu totiž máme takhle domluvený. Panča mě bude pořád chválit a hladit a já jí u toho budu vrnět a vrtět bezocáskem a až se večer půjde spát, tak budu u ní a u nikoho jinýho. A to pořád platí. Takže si myslím, že mám prostě dvě nejlepší kámošky. Jednu prací a druhou mazlovací.

Ale zase bacha, aby se páník nenaštval. Protože ten je taky dobrej. Sice mi neříká pořád dokola ty pěkný holčičí věci jako panča, ale zase mě umí drbat po bříšku tak nějak jinak. Jakože až drsně. Panča mu někdy říká, že lítám ze strany na stranu jako mičuda, ale mně to neva. A když už mi to začne va, tak páníka trochu kousnu a škrábnu, on řekne au a co jsme si, to jsme si.

No ale někdy se věci semelou tak, že mi panča řekne i nějaký jiný slova. Třeba tuhle mi řekla, že jsem koza udrápaná. A to jsem přitom vůbec nedrápala ji, ale něco jinýho. Objevila jsem totiž parádní škrabadlo, co jako škrabadlo nevypadá, ale drápky se na něm brousí úplně bezvadně. Jsou to starý gramofonový desky, co si panča schovala z nějaký dávný doby, kdy jsem prej ještě vůbec nebyla na světě, ani nikdo jinej z naší kočičí party. Plno jich vyhodila, ale plno si jich taky nechala. No a tuhle mě právě slyšela, jak usilovně škrábu a škrábu a škrábu. Myslela si, že škrábu tam, kde se to má, ale tam mě to neba. Slyším panču, jak na mě volá - no jo, fiflenka si už zase brousí drápky, holčička naše. Když to škrabání trvalo už dost dlouho a ty zvuky začaly být nějaký divný, tak se na to šla panča kouknout a uviděla mě, jak jsem zadrápknutá v jedný tý desce a nechtělo mě to pustit. A tak jsem věděla, že panča hned pozná, kdo tam ty škrábance udělal a taky že jo. Zvedla mě, uvolnila mi drápek a řekla mi No Joláši!!! Kozo jedna udrápaná!! Podívej se, jak to vypadá!! No fakticky, vypadalo to moc hezky, to se zase musí nechat. Ale copak by se panča mohla dlouho zlobit, když jsem se na ni zasmála, drcla ji hlavou do nohy, odběhla si skočit na postel a vypadala u toho jako nějaký kotě? Nene, nemohla, to vám můžu rovnou mňouknout.

Minule jsem vám taky přednesla, že už chodím ven na zahradu. Škoda, že jen co jsem se to naučila, tak už tam zase nechodíme. Je už prej moc zima a taky tam občas pobíhá malý černý kotě a panča nechce, abysme se moc kamarádili. Zjišťovala, čí to kotě je, jestli má nějaký domov a už ví, že patří k sousedům, prej ho našel Kevin, jejich pejsek. Tak dlouho štěkal na páníky a tahal je za nohavici ven, až to prtě konečně uviděli. Bylo malinký, celý mokrý a hladový a asi ho tam někdo vyhodil, tak si ho nechali. No ještě že, protože mít doma jednou dalšího Goliáše, to bych teda už asi nevymňoukala. Ale i když už nechodíme na zahradu, tak do pergoly si ještě sem tam zaběhnout můžeme. Já si vždycky pořádně očuchám, co se přihodilo novýho a zjišťuju, že asi nic. Ale i tak mám pocit, že jsem důležitá a že ta kontrola musí být. Pak si hupsnu na lavici a vůbec se mi odtud nechce, tak mě někdy panča musí odnýst i s těma polštářema, do kterých jsem zapíchla drápky.

Taky jsem vám ani neřekla, že jsem v létě byla trochu nemocná. To jsem se jednou vyčurala a vypadalo to skoro jako malinovka. Panča se moc lekla, honem vytáhla modrou krabici, kterou jsem vůbec ještě neznala, protože se v ní vozil akorát Vendelínek, šoupla mě do ní a už jsme uháněli k tomu mýmu kamarádovi, kterýho jsem už dlouho neviděla. Byla jsem z toho hrozně zmatená, jak rychle se všechno semlelo, ale najednou jsem byla tam, stála jsem na tom jeho vysunovacím stole a kamarád mě celou prohlížel, jako by nevěděl, kdo jsem. Úplně se mi vybavily všechny vzpomínky z doby, kdy jsem byla mrňavá holčička s krvavým ocáskem a kdy jsem u tohodle kamaráda byla každou chvilku a byla jsem docela klidná, protože jsem věděla, že je přece hodnej. Udělal se mnou všechny možný procedury, který by kamarád dělat neměl, ale když to skončilo, tak mě pohladil a řekl panče - to je ale krásná kočička, a jaký má dlouhý fousky, viďte? To se jen tak nevidí. A tak jsem nakonec byla moc ráda, že jsme tam jeli a že jsem byla pochválená. Dostala jsem od kamaráda nějaký divný pamlsky na užívání, ale hlavní bylo, že mi pomohly a moje čuránky už zase vypadají jako džus a ne jako ta malinovka.

Jo a víte co? Prej budou už zase brzo Vánoce. Ježíškovi už nepíšu, protože mi stejně nikdy nepřinesl nic, co jsem chtěla. Lakota jeden. Ale stejně se na ty Vánoce těším. Všechno je v tý době takový jiný, objeví se plno věci, který tady předtím nebyly a panča i páník jsou s náma doma a balí se dárečky a rozbalují se dárečky, no prostě pořád je nějaká nová akce a to je paráda. Já už jsem si naplánovala velký lenošení, protože to mě baví. Vždycky je velká šance, že u toho lenošení se najdou nějaký ruce, který mi neodolají a pořádně mě vymazlí.

No a to už bude dneska asi všechno. Musím se jít po tom dlouhým psaníčku zase trochu vyfiflenkovatět, abych byla hezká a aby mi panča mohla strkat hlavu do bříška a říkat mi Jolanko, ty tak krásně voníš a já se budu u toho usmívat s povystrčeným jazýčkem, protože taková jsem já.

Vaše fiflenka, Jolanka Půlocásková