7. září 2017

Ahoj kamarádi, že už jste si mysleli, že jsem dočista zlenivěla a že už žádnej deníček nikdy nenapíšu? Tak to teda né, takhle to není. Abych to uvedla na pravou míru, dočista zlenivěla panča! A ať se mi to líbí nebo ne, pro psaní deníčku ji prostě potřebuju, musí mi přece otevřít tu placatou věc, jinak by byly všechny písmenka ztracený. No a teď když už jsou zase najitý, tak můžu honem psát, co všechno se událo.

Tak třeba, byla u nás znova po roce ta prázdninová černá cizí Marlinka. Možná si pamatujete, že minulý rok jsem z toho propadla depresím a musela jsem brát tabletky, abych byla zase veselá Jolanka. I když za to tenkrát mohl i Vendelínek a kdoví, co dalšího se do toho připletlo, no ale teď už panča nechtěla nic riskovat a tak jsem se po celou dobu, co u nás ta návštěva byla, nedostala ven ze svých komnat. A vidíte, zvládla jsem to a zůstala úplně nezblázněná, to si panča oddychla. Akorát jak jsem se trochu nudila, tak jsem skočila na poličku, kde bydlely dvě kočky a já jsem jednu navedla, aby skočila dolů. Ona to udělala a přišla o hlavu. Panča pak byla rozzlobená, ale nic mi neřekla, protože to zrovna bylo v tý kritický době, kdy bych si to mohla vzít osobně. A tak na poličce zůstala už jen jedna kočička.  Ale když tam skočím já, už jsou tam zase kočičky dvě. 

No a když u nás žádná návštěva není, tak mě panča vždycky pustí za klukama do pergoly. Akorát musí dávat pozor na toho potrhlýho Olouše, protože on má potřebu se pořád s každým válet po zemi a to není nic pro mě. Já jsem přece princezna a nebudu válet sudy s kdejakým Olináčem. Takže radši vždycky počkám, až Oláš odejde okšírkovanej z pergoly na zahradu a pak se můžu jít teprve krásně opalovat. I když panča říká, že na tý lavici žádnej bronz nenachytám, když je tam chládek. Ale proč bych měla chytat nějakej bronz? Radši chytám motýlky, když za mnou přiletí.

Tuhle tam ale letělo něco obřího a dělalo to randál. Vůbec to nebyl motýlek a já jsem z toho byla tak celá užasnutá, až mi panča musela udělat vykulenou památku, až dodrápkuju, tak se na to můžete podívat.  Pak jsem se dozvěděla, že to bylo letadlo, ale takový to jinačí, co lítá nízko a nevozí lidí k móři. A co vypadá jako fakt velikánskej motýlek, takže je jasný, že jsem přece musela být vykulená, když jsem takovýho motýlka nikdy předtím neviděla. A jak jsem na to potom pořád myslela, tak jsem se doma dočista taky zakuklila a čekala jsem, že až se probudím, bude ze mě motýlek, ale kdepak, vykuklila se ze mě zase jen Jolanka.

Jo a taky jsem si našla bezva pelíšek. On to byl teda původně nějakej tác, ale stejně se v něm nikdy nic nenosilo a tak teď se v něm můžu nosit já. Panča mi tam teď schválně nechává takovou dlouhou přeloženou kuchyňovou rukavici, aby mě to v pelíšku nestudilo do prdýlky.

Dál se přihodilo, že jsem si našla nový kamarády. Nejsou to kočičky, ale jsou na mě hodný a nechávají mě u sebe odpočívat, když se mi zrovna nechce pozorovat motýlky a jiný věci. To pak za nima přijdu a panča mě hledá a volá na mě a už pomalu propadá hysterii, že nikde nejsem a přitom mě má přímo před nosem. To mě moc baví.

Jo a tuhle panča řekla - Jdem se prát, Jolanko. Úplně jsem se vylekala. Proč? My dvě? Kvůli čemu? Provedla jsem něco? Proč se nepere s Olinkem? Ten je na to přece stavěnej. Já se prát nechci... No prostě měla jsem z toho v hlavě dočista zmatek, jak jsem tomu chtěla přijít na kloub. A pak mi ke všemu panča ukradla všechny pelíšky a to už jsem z toho byla fakt ťumpachová. Lámala jsem si hlavu, co jsem provedla a říkala si, jestli to třeba není opožděná pomsta za tu bezhlavou kočičku. Ale proč po takový dlouhý době? Ach jo, to vám bylo otázek, co se mi honily hlavou a žádný odpovědi nepřicházely. A potom konečně odpověď přišla a mně se taaak ulevilo. Panča přinesla pelíšky zpátky, vubec nebyly zachlupený a krásně voněly a mně se konečně v hlavičce zablýsklo - ona přece neřekla jdem se prát, ale JDE se prát, Jolanko. Uf, to se mi vážně ulevilo. Protože kdo to kdy viděl, aby se princezny válely po zemi jako nějaký stříbropruhovaný třeštiprdlo.... No a to je myslím dneska všechno, stejně už mě pacička brní, jak jsem se tady s ní tak dlouho oháněla.

Vaše nesepraná Jolanka Půlocásková

18. září 2017

Kamarádi, v pátek jsem oslavila už pět let u nás doma. Říkáme tomu příchodniny, protože přesně před pěti rokama jsem přišla. Vlastně jsem byla přinešená, neměly by to teda být přineseniny? Ale to je jedno, hlavní je, že z malý píďalky jsem vyrostla do urostlý princezny a i tak jsem pořád pančin záprdek a Jolanka, sladká jako tatranka. Dorty už se u nás nedělají, protože je nás hodně a panča má líný packy, ale aspoň jsem dostala novou svítivou myšku a hopík s pírkem a taky moc dobrý bonbonky a ještě jsem si mohla vylízat talíře. To bylo všechno moc bezva.

Jenže: přišel víkend a ten si zapisuju do deníčku černým písmem. Byl to horor, děs, hrůza. A k tomu všemu navrch mi panča ještě řekla - Jolanko, ty seš teda hrozná POSERA. To už byla poslední kapka. Moc jsem se urazila, protože tohle se princeznám neříká. No a o co teda jakože šlo.

Prostě panča se rozhlídla kolem a usoudila, že takhle už to dál nejde a musí se v*y*l*u*x*o*v*a*t. Vidíte, ani to pořádně nemůžu napsat, tak hrozný to slovo je. Jen když vidím tyhle písmenka pohromadě, tak se mi ježí fousky a kožíšek na bezocásku mi trčí nahoru jak nějakej kartáč na boty. Vážně za to nemůžu, ale toho chobotnatce se šíleně bojím. Dělá randál, fouká kolem sebe a nejhorší je, že mi už párkrát vcucnul moji myšku. Co kdyby takhle vcucnul i MĚ??? Takže je jasný, že se právem bojím a nechci, prostě nechci, aby se luxovalo. Už nikdy, copak je to tak potřebný? Jenže panča tomu nerozumí. Vidí někde nějakej chuchvaleček prachu nebo pelíšek plnej mýho kožíšku anebo nějaký drobečky a granulky, co mi odpadly od pusy a už by hned tahala na světlo tu hrůzu hrůzoucí.

No a to se zrovna přihodilo teď o víkendu. Panča si něco špitala s páníkem. Nevěnovala jsem tomu žádnou pozornost a netušila nic zlýho. Panča potom šla do jednoho pokoje, zachrastila bonbonkama a řekla - jéééééé, tohle je ale dobrota, pro koho to asi je? Pro naši Jolanku? No a když se takhle ptala a vlastně mi ty bonbonky dočista vnucovala, tak jsem za ní zašla, že si něčeho ďobnu. Panča mi honem naservírovala pár bonbonků pod čumáček a pak už na nic nečekala, opustila místnost a zavřela za sebou dveře. Mě nechala za nima, i když věděla, že se mi to vůbec nebude líbit. Nelíbilo, a to jsem ještě ani nevěděla, proč tam jsem. Za chvilku jsem uslyšela, jak páník přinesl něco do kuchyně, jak to vytahuje z krabice, jak z toho tahá dlouhou šňůru a pak to začalo. Za zavřenýma dveřma se ozval zvuk, který tak nesnáším...

Ani nevím, jak dlouho to trvalo, ale panča byla spokojená, že je skoro hotovo. Teď prej už jenom zase vylákat Jolanku a zavřít ji v jiný místnosti, aby se mohla vy...tamto ta první místnost. Šla pro mě a povídá cestou, tak už je to hotovo, Jolí, můžeš jít zase za náma.... jenže komu to povídala, když jsem tam vůbec nebyla? Panča věděla, že tam musím být, přece jsem nemohla projít zavřenýma dveřma nebo zavřeným oknem? No jo, ale fakticky mě nikde neviděla.

To už jsem vám asi někdy psala, že jsem hrozně vynalézavá v hledání schovek a už párkrát mě panča nemohla najít a myslela si, že jsem vypařená. Stejně jako teď. Prvně mě hledala sama. Pro jistotu zase zavřela dveře, abych v nestřežený chvíli nepláchla a ona mě fakt nehledala marně. Pak zavolala páníka a hledali mě oba. Jenže v tom pokoji zase tolik schovek není, tak kde ještě hledat? Jasně, že prozkoumali i polici s knížkama, kde jsem se tak šikovně schovávala vloni, když jsem byla depresívně zblázněná. Ale nejsem hloupá, abych se v jedný schovce schovávala dvakrát. Prozkoumali pootevřenou skříň, panča prohmatala všechny přihrádky, ale nic chlupatýho bezocáskovýho nenašahala. Vůbec si tu záhadu ztracený Jolanky neuměli vysvětlit a doufali, že se to nějak vyřeší samo.

A taky že jo. Najednou se ozvalo takový slabý zaškrábání z tý skříně. Panča našpicovala uši a šla po zvuku. Škrábání se ozvalo znovu. Panča zavolala - Jolí, kde seš? Ale nikdo jí neodpověděl. A tak panča začala ze spodku skříně odendávat takový ty kufry s kolečkama, co si berou, když jedou pryč. Jeden se zdál nějakej těžkej, tak panča malinko rozepnula zip a zevnitř na ní zasvítily dvě vykulený oči. A to jsem byla já, kamarádi. Panča byla moc a moc oddychnutá, že se záhada vyřešila a když už jí takhle odlehlo, tak mě vzala do náruče a řekla mi tamtu škaredou větu, kterou jsem vám vymňoukla hned na začátku. Takže jsem se honem urazila a panče pak dalo dost práce a přemlouvání, abych se zase odrazila. Jenže, vydržte uražený, když vám někdo drbe bříško...

Jo a neptejte se mě prosím, jak jsem se dostala do zavřenýho kufru a jak jsem si ho za sebou zase dokázala zapnout. To je moje tajemství a tak to zůstane. Hlavně, že chobotnatec je už zase uvězněnej v krabici pod schodama a budu mít od něj dlouho pokoj. Aspoň doufám.

Zdraví vás (ze hřbitova před pěti lety přinesená) Jolanka Půlocásková

8. října 2017

Tak abyste věděli, panča musela opravit svůj minulej komentář o nějaký poseře a řekla mi novej, mnohem lepší. Ale ten vám prozradím až na konci, ať se máte na co těšit.

Všechno se přihodilo takhle: To už víte, že máme doma Oloušáka. Když ho přivezli, tak byl ze všeho vykulenej a nechal mě, abych si myslela, že je hodnej a poslušnej. Jenže čím víc dní tady bydlel, tím byl drzejší a oprsklejší a ani trochu mě nebral za autoritu, což mě fakticky hodně zlobilo. Nejen, že mi chodil krást jídlo a hračky, ale dokonce mě začal honit, až jsem se před ním musela schovávat. Panča se na něj taky zlobila a když mě nepřestával honit a ozývalo se syčení a vrčení, tak Oloušáka popadla a vystrčila ho ven a zavolala na mě - tak už zase můžeš vylízt, Jolanko. A já jsem vylezla z nějaký schovky, kde jsem se zrovna měla na pozoru. Řeknu vám, že to panču dost štvalo. Mě taky, to je jasný, ale panču ještě víc, protože po dlouhý době se konečně zkamarádili Vendelín s Frodem a už zase tady měla jiný dvě válčící strany. Slyšela jsem ji, jak si s páníkem povídá o mně a o Oloušákovi. Že prej by si moc přála, abych před ním přestala zdrhat jak srágora a dala mu klidně pár facek, protože by si je zasloužil.

No a přesně tohle se vám stalo. V sobotu byla panča v kuchyni, něco tam vařila a Oloušák stál za dveřma a NUTNĚ potřeboval jít taky do kuchyně. Normálně to vždycky probíhalo tak, že panča zavřela dveře do obýváku, abych si tam relaxovala a Oloušáka pustila do kuchyně. Jenže teď si řekla, že nás zkusí dát dokupy, co to udělá a otevřela dveře. Oloušák vplul dovnitř jako kdyby tam furt patřil, zaměřil mě těma svýma žlutýma očima a hned se přikrčil a začal pérovat na zadních, aby měl na mě dobrej rozběh. Já jsem seděla na okně a trochu jsem se naježila. Oloušák vystartoval, skočil na okno za mnou a přátelé - já jsem nejenže neutekla, ale jak jsem byla rozparáděně naježená, tak jsem se ještě nahrbila, sykla jsem na něj a vrazila mu dvě facky, pěkně z každý strany jednu, tak, jak si to panča přála. To jste měli vidět ten Oloušákův obličej. Úplně zkoprněl překvapením, pak seskočil z okna dolů a odcouvával ode mě pryč. Já jsem taky seskočila a parádně jsem ho prohnala celou kuchyní do obejváku a zase zpátky. A takhle se to celý zopakovalo ještě jednou a nakonec Oloušák utekl nahoru za ostatníma klukama a slyšela jsem, jak jim žaluje, že tam dole je nějaká zlá a protivná holka...

Panča měla z týhle změny situace takovou radost, že skoro zapomněla na vaření. Protože věděla, že odteďka už skončilo Oloušákovo prohánění a když sem za mnou přijde, bude si hledět svýho. Já ho za to klidně nechávám, ať si lehne do mýho pelíšku, hlavně když mi ho zase vrátí. Taky mu nechávám kousek večeře, i když má svoji, protože nejsem lakomá. A docela mě ten kluk tady baví. Zrovna teď si zase chrní v mý postýlce a já jsem hned kousek od něho u panči na klíně a jsme spokojení oba dva.

No a ta věta, co mi panča řekla? Jolanečko moje, ty seš taková holčička statečná, krásně sis to s Olískem vyjasnila, viď? Tak vidíte, že je to lepší než ta minulá posera? (Ale chobotnatce se stejně bojím furt, s tím se nic nenadělá.)

Vaše odvážná Xena bojovnice, Jolanka Půlocásková

4. prosince 2017

Tak a je to zase tady. Už je tady zase ten Advent. Když mi tohle slovo panča řekla úplně poprvý, tak jsem si myslela, že máme doma nějakýho novýho uchazeče o místo, kocourka Adventa. To jsem byla totiž ještě mrňavá a nic jsem o světě nevěděla. Ale teď už vím, že advent je taková parádní doba, kdy každý píše Ježíškovi, aby si to ten hodnej pán mohl všechno pěkně v klidu připravit. Já letos Ježíškovi psát asi nebudu, protože jsem moc spokojená a skoro nic mi nechybí a stejně vím, že co jsem minule chtěla, tak jsem to nedostala. Panča mi vysvětlila, že holítko na ušní chloupky a další věci asi zrovna pan Ježíšek neměl na skladě, ale já si spíš myslím, že mě nechtěl kazit, abych nebyla moc marnivá. A tak už jsem se svýma chloupkama smířená a holit je nechci. Snad zrovna to holítko letos nedostanu.

A teď bych vám chtěla prozradit, co se u nás změnilo. Od tý mojí loňský příhody, kdy jsem se nepohodla s Vendelínkem, jsem byla dál dole, ale Vendelín se přestěhoval za klukama nahoru. Se mnou potom přes den býval Frodík. Ten byl hodný a nikdy mě nezlobil a já jsem tam aspoň nebyla sama. Jenže Frodík už u nás není, panča říkala, že teď bydlí na prachovým obláčku s Fandou. A taky s Mášenkou, Bertíkem a Emičkou, to byli pančini kamarádi ještě předtím, než dostala mě. Ale nebojte se, nejsem dole sama, protože představte si to - já už normálka úplně celý den i noc a prostě pořád nadobro bydlím se všema nahoře. Jolanka Sralbotková se proměnila v Jolanku Nebojsovou a nikdo, ale vůbec nikdo si na mě nepřijde. Toho divokýho Olouše jsem si zpracovala už v minulým deníčku, Vendelínek se znova stal mým velikým princem a z Kubíka si nic nedělám, ani když na mě pokaždý zasyčí. A tak mám plno nových zážitků s celou klučičí bandou, o který jsem předtím byla ochuzená. Vendelínek je taky rád, že mě má zase u sebe, protože fakt nevím, kdo jinej by se mu tak hezky staral o to, aby měl pěkně ulízaný vlásky. Tady jsme zase spolu (a všimněte si prosím, jak jsem z toho celá usměvavá):

V noci se panča pravidelně probouzí, protože si chce natáhnout nohy a nejde to, vždycky se jí o něco zarazí. A to něco, to je Vendelínek a u něj stočená já a panču ten pohled pokaždý tak dojme, že si najde na ty svoje packy nějaký jiný místo, jen aby nás neprobudila. Většinou vystrčí jednu z postele a druhou hodí směrem k páníkovi. Tím zase trošku vyruší Kubu, ale on už je na to zvyklej a ani to s ním nehne. Někdy tam s náma nocuje i Olouš a to už pak panča skoro brečí, protože si fakt nemá vůbec kam lehnout. Oloušáka to ale naštěstí na posteli moc nebaví, radši si skočí do pelíšku na komodě, kde vždycky dřív prej spával Fanda. A tak se přece jenom něco na tý posteli pro panču uvolní.

S Oloušákem jsme už bezva kámoši, moc hezky jsem si ho vycvičila a když někdy náhodou zapomene, že už se ho nebojím, tak mu hned ukážu, jak se věci mají. Tady na tý fotce na okně se vám tak lekl mýho pohledu, že málem vyskočil z kožíšku a panča mě za to moc pochválila, když se teda přestala konečně smát. A my si s Olíšanem teď klidně oba usteleme panče na packách a vypadáme, jako by to tak bylo odjakživa.

V sobotu jsme s pančou dělaly moc zajímavý věci. Olís se nám do toho taky motal, ale panča řekla, ať si jde hrát za klukama, že tohle je holčičí činnost. Zachrastila mu na šťastnou cestu bonbonkama, aby měl ten kluk nějakou motivaci k odchodu a pak už jsme spolu zůstaly jenom my dvě. Panča otevřela dvířka u skříňky, která se jinak vůbec nikdy neotvírá a vytáhla ven krabici plnou parádních hraček. Většinou tam byly balonky - velký a leský, pak takový chlupatý a taky úplně malinkatý, co vypadaly jako hopíky. Některý z nich panča nepotřebovala, tak je dala zpátky a víte co? Asi že jsem byla tak děsně hodná, tak dva z nich věnovala mně. Byly už trochu pokažený, ale mně to vůbec nevadilo a pěkně jsem je kutálela po zemi. Zatím panča vytahovala různý jiný věci. Něco dala do misky, něco pověsila na dveře a do něčeho dala svíčku. A potom úplně nakonec zapálila jednu svíčku na takovým tácu na stole a řekla mi - tak a máme to hotový, Jolanko.

A já jsem měla velkou radost, že my dvě holky držíme spolu a že si mě panča přizvala na tak důležitou spolupráci. Ani mi nevynadala, když jsem skočila na polici a ta jedna neposedná miska žuchla i s míčkama dolů. Kdepak, panča to jen posbírala (vždyť se taky nic nestalo) a ještě mě pohladila po bezocáskový štětince. A řekla - Jolí, ty seš stejně ta nejhezčí princezna na celým světě. No a to jsem, viďte?

Vaše adventní Jolanka Půlocásková