31. března 2017

Nazdárek kamarádi, teď jsem se podívala do svých deníčků a když jsem uviděla, že poslední zápis jsem nadrápkovala už před celým čtvrt rokem, tak jsem myslela, že od tohodle novýho psaníčka zase hned uteču. No ale pak jsem si to v hlavě srovnala a řekla jsem si, hele Filoméno (tak mi teď totiž někdy panča říká), jen se pěkně vymňoukni a přiznej se ke svým - nééé tak zcela úplně princeznovským - akcím.

A tak jsem tady se svojí zpovědničkou:

Nejdřív bych se asi svěřila s tou patálií s jarním truhlíkem. Už jsem psala několikrát, že zahradničení je moje hobby, ale mám to dost komplikovaný tím, že mě panča nepouští na doopravdickou zahradu. A tak musím vzít zavděk tím, co je doma. Nedávno jsem s velkým, ale fakt velkým zájmem pozorovala panču, která přinesla zvenku na naši dolní verandičku takovej parádní zelenej truhlík plnej hlíny, ze který lezly různý zelený ocásky. Položila truhlík na stůl a když jsem na něm jedním skokem přistála i já a truhlík málem sletěl dolů, tak mě panča chytila a řekla - hele Jolouši, tohodle si vůbec nevšímej, jasný???? Musím říct, že jsme s pančou děsný kámošky, takže mi klidně může říkat Jolouši a mně to neva. No a když jsme ty kámošky, tak jsem si dala slib, že si tý zelený bedýnky fakticky všímat nebudu. 

Dny utíkaly a zelený ocásky se měnily. Škoda, že můj ocásek zůstával pořád stejně ušmiknutej, ale ty zelený byly asi kouzelný, protože z některých vyrostly žlutý kytičky, z jiných červený a uprostřed byla jedna děsně voňavá tyčka s bílým válečkem a ta mě pořád moc pokoušela. Dočista se mi třásly fousky, když mě ta voňavka vábila - Jolanko, pojď mi dát pusinku, Jolankoooo..... Copak vy byste takovýmu volání odolali? Já jsem to nedokázala a šla jsem se s válečkem pomuchlovat. Jenže nějakým divným nedopatřením se stalo, že celá bedýnka přitom spadla na zem. Žlutý kytičky, červený kytičky i ten bílej váleček už najednou nebyly vůbec vidět, protože ležely pohřbený pod hlínou. Páni, to vám byla kalamita. Fousky se mi klepaly a bezocásek se mrskal ze strany na stranu jako nějaký ulomený kormidlo.

Přišla druhá panča, uviděla mě stát nad tou už skoro opravdickou zahradou a hned šla žalovat první panče. Ta přilítla, chytla se rukama za hlavu a vyjely z ní tak moc a moc škaredý slovíčka, že je tady radši vůbec nebudu opakovat. No ale štěstí je, že já jsem já a umím se na panču podívat tak bezelstně, že hned zapomene, jak mě chtěla vyhodit z baráku. A tak místo vyhození mě popadla do náručí, řekla mi ty jedna Filoméno bláznivá, mě z tebe fakt klepne a pustila se do práce. Dokonce mě ani neposlala pryč a tak jsem mohla pozorovat, jak se kytkovej hrobeček stěhuje zpátky do truhlíku a jak se umrlý kytičky zase vracejí zpátky tam, kde byly předtím. Některý měly ulomený lupínky, ale hlavičky zůstaly všem a dokonce i ten můj voňavej váleček neměl skoro žádnou bolístku. Takže vlastně, o co šlo, že jo?

A teď bych se ještě mohla zmínit o polštářku. Na tohle nejsem moc pyšná, ale co, po přiznání se jednomu uleví, tak si jdu ulevit. Zrovna tak jako jsem si onehdá ulevila do toho polštářku....

Totiž, panča byla pár dní pryč, aj s páníkem. Pak se vrátila jenom ona a to jsem se trochu lekla, že páníka někde ztratila. (Neztratila, taky se vrátil.) No a jak se teda panča vrátila, tak si šla sednout k počítači, aby se podívala, co se mezitím událo. Já jsem honem skočila panče na klín, protože, jak už víme, jsme přece kámošky. Na židli, kde panča seděla, byl polštářek, ona si ho tam totiž někdy dává, aby ji nebolela zadnice, když krzevá mě musí na tý židli sedět dlouho. A teď tam seděla fakt moc dlouho, protože když si konečně udělám pohodlí a usnu, tak mi někdy to jezulování vydrží i pár hodin. Pak už byla panča celá placatá, prej od nějakýho cvaldy (toho jsem asi musela zaspat) a tak mi tak dlouho foukala do čumáčku, až jsem se probrala, protáhla se, vystrčila na panču bezocásek a ladně, jako pravá princezna, jsem seskočila dolů. Panča vstala, taky se protáhla a najednou jí přišlo něco divný. Šáhla si na zadek a měla ho nějakej vlhkej. Podívala se na polštářek, na kterým seděla, zvedla ho, čuchla k němu a pronesla - no ty praseeeee jednoooooooo jolášovýýýýýýýý, tys to tady normálně pochcala!!!!

Přitom, a to zdůrazňuji, já čurám, ne to druhý. A na ten polštářek jsem se vyčurala, protože jsem chtěla vyskočit za pančou na klín a ona tam vůbec nebyla. Tak aby si to pro příště pamatovala. Panča se pak utíkala převlíct, všechno oblečení, i ten polštářek, strčila do pračky a moc litovala, že tam nemůže strčit i tu židli, protože na ní byl mokrej flek. A i když ho panča drbala jako nějakýho pašíka kartáčkem a potom ještě hladila houbičkou a nechala židli schnout na sluníčku, tak počuranej flek je tam pořád. Teď sedává u počítače na jiný židli a už jsem slyšela, jak páníkovi říkala, že budou muset koupit novou, protože na nějaký prochcanině sedět nebude.

Tak vidíte, aspoň budeme mít doma novou židli a ne tu starou modrou špindíru. Příště napíšu o těch dalších věcech, dneska už je toho moc a chce se mi skočit na pančinej klín a spinkat. Čurat nebudu!

Vaše upřímně vyzpovídaná Jolanka Půlocásková

21. dubna 2017

Vím, vím, minule jsem vám slíbila, že budu brzo pokračovat ve výčtu svých, jak bych to jen kulantně zaobalila, né zrovna princeznovských extempórat. A fakticky jsem se na to poctivě chystala: nabrousila jsem si drápky (a panča přitom na mě křičela: Joláši, přestaň doprčic drápat tu sedačku!!!), naplnila jsem si bříško, abych od psaní nemusela odbíhat (a panča to zase připomínkovala: ježišmarja, Jolanko, to je můj chleba s lučinou!!!!) a pak jsem si bříško zase vyprázdnila, aby mě tam nic netlačilo (a panča hubovala: ty Jolanice obecná, nauč se už konečně kadit do záchodu!!! - to když jsem jen tak lážo plážo vypustila hovínko zrovna pod stolem, u kterýho panča počítačuje). Jenže - než jsem se do toho psaní už konečně zakousla, stalo se něco divnýho, co mi úplně překazilo všechny moje plány a přeházelo už pěkně uspořádaný myšlenky.

Já vím, že vy už to víte, ale možná nevíte, že já jsem to nevěděla.... Panča s páníkem prostě jedno ráno odjeli i s naší přepravní taškou a když se vrátili, hned jsem poznala, že se něco děje. A taky že jo, panča z tašky vytáhla šedou žížalu. Prvně jsem myslela, že jsem to obarvená já, když jsem byla menší a ještě pořád s ocáskem, ale nene. Byl to malej kluk a z pančiný náruče na mě civěl velkýma žlutýma očima. Se všema se šel seznámit a tak jsem viděla, že není zlej a že se umí slušně chovat a to se mi hned ulevilo. Ten kluk se jmenuje skoro stejně jako já Jolí, akorát mu chybí na začátku to písmenko J a tak je to jen Olí. A to je myslím spravedlivý, že je trochu neúplnej, když mně zase chybí ocásek. No a jak jsem tak byla ulevená, tak se mi malej Olí docela líbil a já jsem s ním všude chodila a byla jsem důležitá a panča se smála, že ho provázím po baráčku jako nějaká zámecká průvodkyně. Moc se mi ale už nelíbilo, když se Olí rozhodl, že teď se začneme hubiznovat. Rázně jsem to odmítla a šla pryč, ale on za mnou pořád chodil jako dohozenej ženich. Śkoda, že mi Ježíšek nepřinesl ten nalepovací ocásek, který jsem si přála, protože teď by se mi vážně moc hodil. Mohla bych s ním Olina trochu mrsknout po čumáčku, když ke mně přišel moc blízko, jenže s tou mojí štětičkou se moc zázraků nenadělá. A tak jsem na něj sem tam aspoň sykla, aby věděl, že jsem princezna a že už stejně jednoho ženicha mám. A takhle to šlo celý den.

Bylo mi v koutku duše trochu líto, že už nejsem ta malá Jolanka, sladká jako tatranka, jak mi panča vždycky říkala. A ona to asi poznala, protože mě chytila do náruče a dala mi moc čelíčkových pusinek a řekla mi, neboj se, Jolanko, pro mě budeš pořád ta nejmilejší, nejkrásnější a nejhodnější princezna na celým světě!

No a po tomhle slibu jsem byla opravdu ulevená a rozhodla jsem se, že Olinka budu mít ráda a nebudu demonstrativně zalízat do sedačkový schovky. Hlavně když jsem zůstala princeznou.

Vaše už navždy princezna Jolanka Půlocásková

15. května 2017

Jolča má narozeniny, my máme přání jediný, hlavně to zdraví, hlavně to zdraví...

Tak takhle nějak se to prej zpívá pro člověcký holky, ale já myslím, že si to můžete všichni zazpívat i o mně. Protože já, Jolanka Půlocásková, dneska slavím už PÁTÉ, ano, PÁTÉ narozeniny. Taky se tomu divíte jako já? Že by ty kočičkový roky letěly nějak víc než člověcký? Nebo že by se panča přepočítala? Nebo že bych nějakej ročík zaspala? Prostě nerozumím tomu a osobně si myslím, že jsem pořád ještě koťátková holčička. A panča si to myslí taky. Třeba když mě zvedne a řekne tak pocem, ty moje malá Filoménko Záprdková. Nebo když mě hledá a volá - kdepak je ta naše Jolanka koťátková? Tak vidíte, jak mi potom může být už pět let??? Ale co, stejně jsou ty narozeniny jenom takový halabala uhádnutý a tak mi třeba pět let ještě vůbec není. Doopravdicky slavit budu nalezeniny, a ty budou až za čtyři měsíce, 15. září. To se panča doufám rozšoupne, protože se hřbitovníma nalezeninama budu slavit i svátek a tak to by bylo, abych nedostala dort větší než jsem sama. Ale do září je ještě daleko a jestli vás zajímá, jak to u nás doma chodí teď, tak vám o tom něco mňouknu.

Ten náš novej kluk Olinek má úplně všechny vobtočený kolem svýho ocásku, ale na mě to neplatí. Pořád se s ním nějak nemůžu srovnat, on je totiž strašně drzej. Panča je z něho úplně paf a v jednom kuse se s ním mazlíkuje jak s novou kabelkou, ale taky někdy říká, že je to pěknej smrádek a lotřík a Oldřich. Jenže on se na ni vždycky podívá jako úplně ten nejsladší andílek a z Oldřicha je zase hned Olinek. Panča moc chce, abysme se spolu zkamarádili a tak ho za mnou pořád vodí a říká Joloušku, hele kdo za tebou přišel, Olinek, viď? A hned na to - Olouši, sakra přestaň honit Jolanku nebo dostaneš na zadek! A když mě Olouš nepřestane honit, tak ho panča chytí a vyhodí za dveře.

No ale tuhle, když byl na mě zase trochu honivej a já už jsem začínala vrčet a klopit ouška, tak se stala parádní věc. Oliňák strčil při tom svým poskakování do pytle s dobrýma granulkama, který jsou jenom jeho a ani panča nám je nechce půjčovat. Že prej to jsou kotěcí granulky a tak je všechny baští jen ten vyžírka, aby nebyl podvyživenej. Pcha, tomu bych se zasmála, kdybych to uměla! Ale teď najednou byly ty granulky všude - na koberci, v miskách, kam patřily, v miskách, kam nepatřily, několik jich popadalo i do kadibudky a ještě za pár dní jsem sem tam nějakou našla dokonce aj v tunelu. To jste měli vidět, jak jsem se najednou Olinka nebála a šla jsem mu honem pomoct s luxováním, aby s tím pak panča neměla žádnou práci. Ona totiž trčela nad tím nadělením jako solný sloup a už se chystala spustit krupobití, ale když viděla, jak pěkně baštíme vedle sebe a kryjeme si kamarádsky záda, tak vůbec, ale vůbec nic neřekla a jen nás hladila obouruč po zádíčkách, to asi aby nám to papání šlo ještě líp.

Nemůžu vám ale říct, jestli se s tím olinovským klukem budu mít někdy tak ráda jako s Vendelínkem. To asi ne. Vendelínek byl hodnej a nikdy mě nehonil a já jsem nehonila jeho. Pořád jsme spolu kamarádi a nevadí mi, když se Vendelín kutálí s Olinkem po zemi, protože vím, že nakonec si stejně přijde pro hygienickou úpravu ke mně.

Panča ví, proč mi to seznámení s Olinkem trvá ze všech nejdýl. Já jsem totiž nebyla nikdy divoká. Ani když jsem byla úplný koťátko. Měla jsem tenkrát velký ocáskový starosti a tak jsem se s nikým nehonila a neprala, jako to dělá Olinek. Byla jsem ta nejhodnější holčička, nejstatečnější bojovnice s půlocáskem, ze kterýho mi nezbylo ani to a právě pro tohle všechno pro mě panča bude mít vždycky velkou a speciální slabost. A to mi myslím úplně stačí ke spokojenýmu Jolančímu úsměvu.

Vaše malá žena Filoména, halabala uhádnutá, dočista už pětiletá, Jolanka Půlocásková

27. června 2017

Venku leje jako z děravý konvice a tak jsem se uvolila, že když stejně není co jinýho na práci, mohla bych zase jednou napsat. Chtěla jsem to udělat už dřív, ale furt na to nějak nezbejval čas. A to jsem vám chtěla napsat třeba o tom, jak si pěkně chodím do venkovního pokojíčku, kterej jsme předtím vůbec neměli, nebo o tom, jak je na mě Oliňák drzej a pořád mě honí a jak si to dobře pamatuju a když se zavřou dveře a on je na druhý straně za sklem, tak jak na něj syčím a vrčím a mlátím ho packou, až tabulka řinčí. Nebo o tom, jak jsem se tuhle děsně pletla panče pod nohy, protože se mi zdálo, že bude krájet salámek a jak ona žádnej salámek vůbec krájet nešla, ale místo toho si šla vyndat sklenici okurek a jak jsem se jí právě zrovna v tu chvíli zamotala pod ty její nohy, tak se lekla a protože ta sklenice nebyla pořádně došroubovaná, zůstalo jí v ruce jen víčko a zbytek spadl na zem a udělal velký KŘÁCH a všude po zemi se válely malý okurky a velký i malý střepy a nacákáno bylo kam moje očička dohlídly a ta voda nebyla vůbec dobrá a taky jsem mohla napsat, jak se na mě kvůli tomu panča úplně nespravedlivě rozzlobila a řekla mi, že jsem machometl nemožnej a vyhodila mě do obýváku a pak to tam dlouho uklízela a okurky naházela do misky a pak je omejvala a nakonec snědla a jak ten zbytek už nejedla, protože nebylo co a jak tu vodu smradlavou musela několikrát vytírat a furt to smrdělo octem a jak si mě potom šla trochu udobřit, protože věděla, že JÁ jsem ty okurky nepustila....... Jo, tak o tom všem jsem vám prvně chtěla napsat, ale nenapíšu, protože dneska se stalo něco správňáckýho a tak napíšu radši o tom.

Kamarádi, já jsem dneska UTEKLA!!!! To čubrníte na princeznu, co??? Řeknu vám, že panča prej viděla všechny svatý i rohatý, když se to stalo, ale nakonec to rozdejchala a odlapila mě. No a došlo k tomu tak: máme novej venkovní pokojíček, kterýmu se říká pergola. Oliňák už o něm určitě psal, protože se rád chlubí a je to náfuka, kterej si tam chodí po těch svých dlouhých brkách s frňákem nahoru, jako by mu to celý patřilo. To já jsem úplně jiná. Očuchávám si tam každej kousíček, nic nevynechám, vždycky zkontroluju kytičky, vymetu pavučiny, vytřu kožíškem chodník, no prostě chovám se jako dáma a né jako to trdlo.

Z toho pokojíčku se jakože NEDÁ utýct, protože je zavřenej takovou zašupovací dřevěnou mříží. Jenže se dá odtud dostat na schodiště a když pak náhodou někdo otevře dveře na schody, tak se dá frnknout. No a to se zrovna povedlo mě. Panča mě sice viděla, že tam stojím, ale vůbec ji nenapadlo, že bych mohla bejt tak hbitá. Pootřevřela opatrně dveře, aby mě pohladila po čelíčku, protože jí přišlo, že jsem tam taková nějaká smutná a osamocená. No a já jsem toho okamžitě využila a frrrrrrrrr a byla jsem venku jak ten ptáček. To jste měli vidět ty manévry, co nastaly.

Prvně panča chytila okšírovanýho Oliňáka a hodila ho za mříž. Dál chytla okšírovanýho Kubu a hodila ho za mříž. Pak chytla neokšírovanýho Froda a hodila ho za mříž. Jenom mě nechytla a nehodila za mříž, i když by to moc chtěla. Já jsem totiž tohle všechno už dávno pozorovala zpod velikánskýho keře a sama jsem byla z toho nečekanýho útěku dost překvapená. Panča mě začala lákat ven na sladkej tón a líbivý slovíčka. To bylo samý - Jolanko, Jolanečko, holčičko moje, no pocem za mnou, no kdopak to sem přijde??? Nepřišel nikdo, pořád jsem byla pod tím keřem a nehrozilo, že by na mě panča došáhla. A jak z udělání nebyl nikdo jinej doma, páník už je totiž odletěnej pryč a panča na nás byla sama a měla starost, jak na mě. Musela risknout, že fakt nikam během pár sekund neuteču a honem se hnala domů pro dobrý bonbonky. Oddychla si, když mě našla furt na stejným místě a lstivě mi začala bonbonky servírovat tak hluboko, kam až ke mně došáhla. Jenže já jsem vždycky jen natáhla krk jak žirafa, bonbonek jsem slupla a zase jsem zajela zpátky. Panča už měla kolena celý otlačený a ojehličovaný a došla jí trpělivost. A tak když jsem se po několikátý zase krčkově natáhla pro další mlsku, tak mě panča za ten krk rafla a úplně sprostě mě za něj vytáhla ven. Přitiskla mě k sobě jak nalezenej poklad a pelášila se mnou domů. Ani jí nevadilo, že jsem ji tak trochu seškrábala, hlavně když mě měla. Protože víte, kluků máme tolik, že je ani neumím spočítat, ale princezna jsem tady jenom já.

Doma mi panča jen tak jemně poplácala bezocáskovej bobík a řekla mi - teda Jolanko, to by mě zajímalo, co bys tam venku asi tak dělala, kozo jedna praštěná. A měla pravdu, za chvilku začalo takový boží dopuštění, že bych se z toho strachem asi trochu zbláznila a panča by zase musela za kamarádem pro antidepresiva. Takže jí myslím odpustím i to nedůstojný krčkový zpodkeřový vytažení ven.

Vaše DDD (dneska docela dobrodružná) Jolanka Půlocásková

Jolanka a šňůrka od mikiny