9. října 2016

DENÍČEK O DENÍČKU

Tak si to kamarádi představte. Panča tuhle přinesla domů velkou krabici a z ní na mě vylezly samý Jolanky, a nejen to, ještě tam bylo něco dalšího. Teď si určitě myslíte, že se panča zbláznila a posbírala někde po škarpách malý koťátka a všem dala moje jméno, ale to se teda pletete. Panča mě zvedla do náručí a řekla mi - Jolanko, ty princezno moje zubatá, tak ty ses mi takhle proslavila... Protože ty Jolanky, to jsem byla pořád jenom já, akorát že v knížce!! Ta knížka je skoro úplně stejná, jakou měl už přede mnou Fanda, akorát že má jinou barvu, hezčí, protože modrá by mi moc neslušela a tahle je taková tmavooranžová, skoro jako moje očička, když do nich zasvítí sluníčko. A jmenuje se Deník princezny a ta princezna, to jsem já, Jolanka Půlocásková. Dokonce mi tam jedna paní i namalovala obrázky, dobře mě na nich poznáte, protože ta namalovaná kočička taky nemá ocásek, úplně jako já.

Nikdy jsem si nepomyslela, že když si budu zapisovat svoje příhody do deníčku, tak se stanu spisovatelkou, ale je to tady a i když mi s touhle knížkou pomáhala celá naše parta, tak největší slovo tam mám stejně já. Možná, že dokonce dostanu i nějaký Řád. Líbil by se mi Řád myšího kožíšku, ale ten prý už je zabraný. A tak si můžu vybrat mezi Řádem ušmiknutýho ocásku nebo Řádem pilné pacičky, ještě zatím nevím, jaký si vyberu, protože se mi líbí oba dva.

Ta moje knížka leží v jednom obchodě, kde mají samý parádní zvířátkový věci, já to vím, protože už odtud spoustu věcí máme doma. Ten obchod se jmenuje Máme rádi zvířata a já mám zase ráda ten obchod.

No a co že byla ta další věc, co na mě bafla z krabice? To byste neuhodli - jedna teta mi normálka poslala škrabadýlko. A víte proč? Protože prej jsem si o něj sama řekla. Úplně jsem se zastyděla, že jsem taková hubatá Jolanka, ale na mou duši, na kočičí uši a na pančino svědomí přísahám, že jsem to tak vůbec nemyslela a že jsem si jenom dělala legraci. Ale ta teta je moc hodná a když už mi ho poslala, tak mi ho panča s páníkem hned sestavili a já jsem si s tím moc pěkně vyhrála. Dokonce i samotnej pan Vendelín si ho přišel vyzkoušet.

Dneska už toho víc nenapíšu, musím si nechat uležet v hlavě celý můj příběh o tom, jak se z malinké kočičky ze hřbitova s bolavým ocáskem stala paní spisovatelka. Tak snad moc nezpychnu a ještě o mě někdy uslyšíte.

Vaše deníčková Jolanka Půlocásková

24. listopadu 2016 - Dopis pro pana Ježíška

DOPIS PRO JEŽÍŠKA (DŮLEŽITÉ!!!)

Vážený a milý pane Ježíšku, dneska mi panča prozradila důležitou novinu - už za měsíc nás prý zase přijdete navštívit a na to se já osobně moc těším. Chtěla bych Vám napsat několik informací o sobě, abyste zhruba věděl, jak se postavit k výběru dárečků.

Přemýšlím, čím bych tak začala... víte, já jsem docela skromná kočička. Nepotřebuju toho vůbec hodně a tak mi nevadí, když k nám přijdete až nakonec a dárky už budou přebraný. Já si stejně vždycky nejvíc vyhraju s tím, co už je na vyhození. Panča říká, že to bude asi tím, že jsem se narodila chudá jako kostelní myš. I když já si myslím, že jsem se narodila spíš chudá jako hřbitovní kočička. Ale teď už mi to vůbec nevadí, protože kariéru jsem udělala dost dobrou.

Pane Ježíšku, ale teď si říkám, jestli jste u nás už nebyl. Dostala jsem totiž novýho kamaráda. On vlastně není moc novej, když už ho znám dlouho. Jenže předtím jsme se vůbec nekamarádili, akorát jsme se potkávali. Jmenuje se Frodík a teďka je skoro pořád se mnou. Nesyčí na mě, nenadává mi, nesměje se mi krzevá ocásek, co ho nemám a dívá se na mě dost obdivně. Myslím si dokonce, že se mu možná i trochu líbím. Mám teda pořád na paměti, že musím zůstat věrná mýmu Vendelínkovi, ale novýho kamaráda mít můžu, viďte?

No ale když bych si měla přece jen ještě něco přát, tak bych asi chtěla zpátky aspoň kousek ocásku. Já vím, že ten mi asi nepřinesete, protože panča mi řekla, že ocásky jsou všechny vyprodaný. Jenže já mám někdy hroznou chuť si ho pohonit a tak se točím pořád dokolečka jak nějaká Máňa na bále a ne a ne nic chytit. Ono to dá rozum, jak bych mohla něco chytit, když tam vzadu nic není. A proto jsem si myslela, že kdybyste mi kousek nalepovacího ocásku přinesl, tak bych si to mohla už konečně pořádně vyzkoušet, jaký to vlastně je.

Dál bych si přála ouškový holítko. Prosím nemyslete si pane Ježíšku, že jsem nějaká marnivka, to vůbec ne. Ale tuhle jsem slyšela panču, jak říká - teda Jolanko, ty jsi taková chlupatice, takhle vlasatý ouška jsem ještě neviděla ... No, ona to možná nemyslela jako urážku, ale trochu se mě to přece jen dotklo. Do tý doby jsem si ani nepomyslela, že je s mýma ouškama něco v nepořádku, ale po tom netaktním projevu jsem se pořádně podívala do skla a skoro jsem se lekla - panježíšku, vždyť já mám uši jak nějakej vlkodlak, to přece není nic pro holčičku. Takže proto jsem si vyprosila to holítko a předem uctivě děkuji.

No a abyste neřekl, že jsem hamižná a že ten můj přáníčkovej dopis nemá konce, tak si napíšu už jen o poslední dáreček. Nevím, jestli vůbec něco takového máte, nevím, jak jste vybavený a kde všechny ty parádní kousky sháníte, ale víte, já bych si moc přála šmrncovní tenisky, takový, jaký mají člověcký běhací kluci a holky. Nesmějte se mi, pane Ježíšku. Kdybyste totiž viděl, jak mi to po naší podlaze klouže, když rychle utíkám, tak byste hnedka pochopil, že si nevymýšlím hlouposti. A co teprve kdybyste viděl, jak mi to už dvakrát uklouzlo tak, že jsem narazila do dveří a bouchla se do bůčku, to by vám mě bylo panježíšku tuze líto a už byste se teď otáčel a honem hledal, kde ty tenisky koupit. Jen teda nevím velikost tlapiček, to by asi chtělo nějakou univerzální. Co vím jistě je to, že tenisky musí být čtyři, nezapomeňte, že jsem přece kočička.

Takže to bude pro dnešek všechno. Slibuju, že až do Vánoc budu ta nejhodnější Jolanka, jaká se kdy na tomhle světě narodila a uvidíte, že ani panča nebude mít proti mě jedinou žalobu. Protože za ocásek, holítko a tenisky se mi vyplatí dodržet svoje kočičí slovo.

Vaše úplně nejhodnější Jolanka Půlocásková

2. prosince 2016

Kamarádi, dneska jsem vám přišla napsat o tom, jakej je panča machometl, jak si udělala nečekaný předvánoční úklid a jak jsem v tom všem figurovala úplně nevinně, i když panča mi řekla, že jsem chlupatý střevo jedno.

Takže čím bych tak začala... Prostě panča dostala od svojí kamarádky recepís na nějakou moc dobrou a zdravou šťávičku, ze který si pak s páníkem vařili čaj. Bylo to prej aj docela drahý, protože na to padla celá, ale úplně celá sklenice medu. Ta šťávička bydlela v lednici a šla se podívat ven, jen když ji panča potřebovala na ten čajík. To pak opatrně odměřila jednu a půl lžíce do hrníčku, opařila šťávičku horkou vodou a moc si pošmakovala, jaká je to dobrota. Někdy dělal tuhle procedůru aj páník. Ten se s tím nebabral jak panča a rovnou to naklopil z flaši do hrníčku, ale to ho panča hubovala, že s tím nemá tak mrhat a že to má právě odměřovat tou lžicou. No, takže to by bylo tak nějak úvodem.

A teď abych se konečně dostala taky k tomu, proč to píšu. Panča mi tuhle přinesla domů svítivou kamarádku myšku. Možná si teď ťukáte na čelo a říkáte si, ta Jolanka je prdlá, odkdy se kočka kamarádí s myškou? Jenže tahle myška je kouzelná, víte? Chvilku je malá a chvilku velká, jednou je na zemi a pak je zničehonic zase na zdi a jednou mi dokonce seděla na prdýlce a kontrolovala, jestli jsem doopravdy bez ocásku. To jsem se trochu zlobila, protože tam jsem ji vůbec nemohla chytit. Teda ona se ta myška dá chytit špatně i na zemi, pořád mi prokluzuje pod pacičkama a když už se zdá, že ji mám, tak je najednou zase jinde. Ale právě proto je to moje kamarádka, když si se mnou takhle parádně hraje. Panča tuhle kamarádku trochu diriguje a poroučí jí, kam má zrovna skočit a ta myška ji poslouchá úplně jak hodinky. No a včera jsme si zase takhle hrály. Myška zrovna běhala v kuchyni po dlaždičkách a potom vyskočila na parapet u okna, tak jsem hupla za ní. Trochu jsme si tam spolu polítaly a najednou šup a myška byla na lince. Panča si hned uvědomila, že tam se my holky radši honit nemáme a tak myšce přikázala, ať honem skočí dolů. A já jsem letěla jako vždycky za ní, jenže kamarádi - a teď přichází to, proč píšu - v cestě mi stála zrovínka ta láhev s dobrou drahou medovou šťávičkou, na kterou je panča tak opatrná a kterou teď úplně zapomněla osamocenou hned vedle dřezu. Já jsem do ní drcla bůčkem jen dočista malinko, ale i to jí stačilo, aby se z toho strachy rozklepala, naklonila se na stranu a s velkým křápnutím se rozprskla na podlaze.

V tu chvíli jako by se zastavil čas. Vážně. Myška zmizela. Panča zkameněla. Já jsem zabrzdila a vůbec jsem nemohla uvěřit svým očím. Asi takhle nějak jsem vypadala:

Přes půl kuchyně se na zemi roztýkalo lepkavý nadělení se spoustou střípků a uprostřed toho trčela ke stropu zbylá půlka láhve. Panča na to všechno koukala s otevřenou pusou a nevyšel z ní ani hlásek. Už jsem se začala bát, že se nadobro zbláznila a bude už nafurt stát v kuchyni jako strašák do zelí. Trvalo to moc dlouho. Panča sbírala myšlenky a hledala viníka. A pak konečně promluvila a řekla - ty chlupatý střevo jedno... Ale řekla to dočista potichu, protože moc dobře věděla, že kdyby ONA neposlala myšku nahoru na linku, tak bych JÁ tu flašu nikdy neshodila.

Začalo mi být panči už trochu líto. Vypadala, jako kdyby ta flaša spadla na její hlavu a né na zem. Pořád se z toho nadělení nemohla vzpamatovat. Nakonec zkoušela udělat opatrně první krok a zjistila, že se z ní stala mucholapka, protože ten medovej slizík nebyl jenom na zemi, ale i na jejích nohách a pantoflech a vůbec nebylo kam šlápnout. Probralo ji až to, když jsem se rozhodla vzít úklid do vlastních paciček a trochu jsem si té šťávičky ulízla. Pak už panča konečně začala jednat. Bleskurychle udělala mlaskavý krok, popadla mě lepkavýma rukama do náruče a zcela neprinceznovským způsobem mě odhodila za dveře, abych se jí do toho nepletla. To mě dost mrzelo, ale byla jsem spokojená, že jsem si aspoň trochu toho sladkýho odnesla na pacičkách i na kožíšku. Panča na tom byla hůř. Úklid jí zabral celý dlouhý večer a při něm:

- spotřebovala celé dvě role papírových utěrek

- použila skoro celý balík mokrých ubrousků

- vyhodila dva ulepený hadry plný malých střípků

- dvakrát se pořezala

- několikrát po sobě umyla celou kuchyň, která pořád lepila

- několikrát po sobě umyla zespodu pantofle a stejně furt lepily

- z pod skříněk musela vytáhnout dřevěnou lištu, protože lepidlo zateklo i pod ni

- umyla všechny skříňky, protože i na těch vzdálených se leskly kapičky medu

- s překvapeným páníkem, který nebyl do tý doby doma, odtáhli i lednici a to bylo moc dobře, protože kromě zbytku lepkavý louže se našel i můj ožužlanej medvídek, kterýho jsem si jednou půjčila od panenky a pak ztratila

- páník panču trochu rozzuřil, protože jí připomněl, že prej to byl podle ní on, kdo MRHAL touhle dobrou šťávičkou a že kdyby jí mrhal ještě o trochu víc, tak by jí teď bylo o to míň na zemi

Takže to byl prostě takovej celkem parádní večer. Musím vám prozradit, že to panče na zemi mlaskalo ještě dneska ráno a proto si myslím, že až se vrátí z práce, budeme s úklidem pokračovat. A jsem taky moc zvědavá, jestli si tu šťávičku udělá znova a jestli si takovouhle bezva akci zase někdy spolu užijeme.

Vaše celá ulepená Jolanka Půlocásková (tohle se pane Ježíšku vůbec nepočítá za zlobení, viďte?)

18. prosince 2016

Vážený pane Ježíšku, píšu Vám ještě jednou, ale tohle dnešní psaníčko není o mně. Chci se u Vás totiž přimluvit za panču. Bojím se, že dneska si to u vás trochu pokazila a že jí teď nic nepřinesete a bude smutná. Co kdyby mi potom zabavila moje dárečky, to bych zase byla smutná já.

No, takže abych Vám vysvětlila, co se vlastně přihodilo. Začalo to úplně nenápadně. Panča se prvně jen tak rozhodla, že trochu utře prach. Z toho se vyvinulo moooooc dalších událostí.

Tak třeba páník musel vytahat z jednoho regálu u okna všechny, ale úplně všechny věci a to jsem kulila oči, co se tam toho vešlo a o čem jsem ani nevěděla. Když je vytahal, tak panča ten regál odsunula a zjistila, že se mu prohnuly od těch všech věcí záda. Tak páník musel najít nějaký šroubky a zádíčka přišroubovat. Pak se muselo luxovat, u toho jsem ani trochu nepomáhala, protože to mě nebaví a abych se přiznala, pořád se ještě toho chobotnatce bojím. Když se doluxovalo, tak jsem už zase přišla. Panča zrovna sundávala z oken všechno, co na nich leželo, i můj pelíšek a hrací podložku. Lekla jsem se, že mi pakuje věci, ale nene, jenom šla umývat okna. Když je měla otevřený dokořán, tak skoro utekl Vendelínek, ale panča ho naštěstí stihla trochu přibouchnout a zatáhnout zase dovnitř, takže ho pořád máme. Pak ještě zjistila, že se na topítku odloupl kousek barvy a tak páník přinesl plechovku a štěteček a zakouzlil to tak, že to není vůbec vidět. To vám bylo všechno tak děsně zajímavý.

Pak už byly okna domytý, věci zastrkaný zpátky do regálu se spravenýma zádíčkama, podlaha se blejskala jak nová a panča si libovala, jak pěkně jí to utření prachu vyšlo. Šla se převlíct, protože chtěli jet s páníkem něco koupit, možná nějakou mlsotu pro mě, když jsem byla tak hodná a ani jsem se do úklidu moc nepletla. A jen co zavřela dveře, uslyšela hromovou ránu. To byste měl vidět, pane Ježíšku, jakým tryskem vtrhla zpátky. A víte, co to bylo? Taková veliká kytka, co ji po tom všem úklidu přinesla, aby zdobila jedno okno, visela z parapetu vzhůru nohama, protože ve volným pádu ji zabrzdilo topítko a sedačka. Což bylo vlastně štěstí, protože když nespadla až dolů, tak se nezlomila a nic se nerozbilo. Jenom na tý nablejskaný podlaze a taky na okně a na topítku, vlastně všude, kam se podívala, byla hlína a spousta kamínků, co byly předtím nahoře na tý hlíně. No a to byl ten okamžik, pane Ježíšku, kdy panča přestala být slušná a zakřičela: Ty Jolanice jedna pitomá, normálně poletíš z domu, kozo chlupatá!!!! Jo, přesně tyhle slova na mě vyklopila, já jsem si je hned zapsala, protože myslím, že takhle zlá na mě panča ještě nikdy nebyla. A přitom přece vůbec nemohla vidět, že jsem to udělala já, když tady nebyla. Jenže ona si to nějak spočítala dohromady, když tři kluci byli nahoře a já jediná tady dole. Víte, pane Ježíšku, možná, že jsem si k tý kytce fakt trochu čuchala a možná, že jsem si na ní malinko pobrousila drápky, ale jak jsem to mohla vědět, že bude tak chatrná a hnedka křupne dolů?

No a tak abych to celé ukončila, panča pak stála dlouho nad tou spouští a nechtělo se jí dělat vůbec nic. Celý to nadělení tam nechala tak, jak bylo, odjeli s páníkem pryč a když se vrátili, už byla dočista uklidněná. Dokonce mě i pochovala a řekla mi, Jolouši prdlouši, ty seš takovej milej prevít. Ulevilo se mi, že jsem už dostala zase pochvalu a proto se u vás pane Ježíšku přimlouvám, abyste panče odpustil a přece jen jí nějaký ten dáreček přinesl. Uděláte tím radost i mně.

Vaše pořád hodná a bezhříšná Jolanka Půlocásková