23. května 2016

Jejdamane, to už je zase doba, co jsem naposled nadrápkovala deníček...

Tak abych se vám představila - jsem Jolanka Půlocásková. Hihi, to byla jen legrace, já vím, že už mě znáte, ale třeba jste na mě za tu dobu zapomněli. Ani nevím, na co bych se vymluvila, nic mě nenapadá a tak řeknu rovnou pravdu. A nebude hezká, na to se připravte. PANČA JE PROSTĚ LÍNÁ!!!! A je to venku! Já jsem už vážně mockrát chtěla, aby za mě něco naklapala a nebo aby mě aspoň pustila k tý psací krabičce, protože bych to klidně zvládla sama - koukněte, jak by mi to šlo: sdjfiddtiiiiiiiiiiiii. Přece vím, jak se šlape na písmenka, aby naskákaly na obrazovku, na tom není nic složitýho. Ale to ne, panča se o tu krabici lakotí a pak mám skoro půlroční mezeru v písánkování. Mezitím jsem trochu zestárla a jsou mi už čtyři roky. A třeba taky ne, co já vím, však ty moje narozeniny jenom odhadl můj bílopláštíkovej kamarád. Jenže nějaké datum na gratulace Jolance bylo potřeba a tak se stanovil 15. květen a tím jsme vzaly s pančou zavděk.

K narozeninám jsem dostala jako vždycky gourmetkový dort ozdobený kouskama šunky a taky dobrýma vitamínkovýma bonbonkama. Panča mě pochovala, pořádně vyhladila po našponovaným bříšku, potřásla mi pacičkou a řekla "krásné narozeniny, ty moje princezno bezocásková" a potom mě zase postavila na zem, abych se mohla zabrat do toho svýho dortíku. Vzala si fotící věc, aby na mě měla památku a já jsem v tu chvíli mrskla bezocáskem a zmizela za sedačkou. Panča řekla "no Jolouši, neštvi mě a pojď se vyfotit, kobylo jedna", ale já jsem schválně nešla. A trucovala jsem, že mě panča nenechá pochutnat si na dortíku bez toho protivnýho cvakání. Nakonec se panča umoudřila, pronesla "tak si trhni, potvoro", odnesla fotidlo pryč a já se konečně mohla naládovat, až se mi bříško pronášelo k zemi. Vendelínek se přišel podívat, co to mám a já bych mu klidně kousek nechala, protože nejsem lakotník, ale Venda má radši granulky a tak mi sežral jenom dva bonbonky a zbytek mi velkoryse nechal.

A teď vám musím povyprávět o jedný novotě, kterou už nějakou dobu provozujeme každý den. Panča tak nějak usoudila, že už ji to naše rozdělení na spodní (já a Vendelínek) a horní (Kuba a Frodo) kousky nebaví a tak nás začala pozvolna pouštět k sobě. Vždycky když přijde domů, tak nám dole otevře dveře a my s Vendou vylítneme rychlostí blesku nahoru. Teda, abych to upřesnila, vylítne Vendelín, já jsem trochu ostražitá a stoupám po schodech s rozvahou a noblesou pravé dámy, pěkně schůdek po schůdku.

Potom se ocitnu nahoře na chodbě a tam na mě zvědavě koukají ti dva kluci Kuba a Frodo, a představte si, že už na mě vůbec nesyčí. A tak zvednu hlavičku a hrdě kolem nich projdu (teda panča tvrdí, že prolítnu jako střela) až ven na balkon. No páni, tam jsem to ještě vůbec neznala a tak mi hlavička lítá, jako by byla nasazená na pérku. Panča se směje a říká, že mám krk jako žirafa, když ho takhle natahuju do všech stran, abych viděla, co kde je. Vendelínek je tam hned jako doma, ten se nebojí vůbec ničeho a tak jsem ráda, že ho mám, protože kdyby něco, tak by mě určitě ochránil. Na balkoně je šplhadlo a lavice a pelíšky a taky velký okno do takový sousední kytkový místnosti a to mi vždycky skoro oči vypadnou, jak si to všechno prohlížím.

No a když se všeho nabažíme, tak potom jdeme zase na svý známý místečka dolů, kde mezitím vizitýrujou kluci, aby taky viděli, jestli tam náhodou nemáme nějaký privilégija. Nakonec se všichni zase proházíme a upelíškujeme se tam, kde jsme doma, ale je moc bezva, že se můžeme takhle proběhnou po celým baráčku, ujíst z cizích granulek a pohrát si s cizíma hračkama.

Jako zrovna včera, měla jsem něco nabranýho v pacičce a zblízka jsem si to prohlížela. Panča se na mě podívala a říkala - "ty si pěkně hraješ, Jolanko". Jenže potom se to něco v pacičce trochu pohnulo a panča procitla a křikla na mě "Jolouši, to je pavouk, hned ho pusť" a chytla mě a zatřepala mi pacičkou, aby mě ten nohatec mohl opustit a jít si po svých záležitostech. Jé, ten upaloval. Trochu mě zamrzelo, že se mi panča takhle zapletla do hraní, ale už jsem jí odpustila, protože potom mě hezky pochovala a abych nebyla kor škodná, dostala jsem pár bonbonků.

Tak tahle to teď u nás je, možná vám o tom napíše i někdo z kluků, ale to víte, já jim to poroučet nemůžu, protože pro ně jsem pořád mrňavá zaprdluška, kterou nikdo nebere vážně.

Prozatím se loučí celá nadšená Jolanka Půlocásková

4. srpna 2016

Dneska jsem vám přišla napsat ETAPOVÝ PŘÍBĚH o tom, jak jsem panče zamotala hlavu, jak se potom panča asi dočista zbláznila a jaké z toho pro mě vyplynuly výhody.

ČÁST PRVNÍ:

Začalo to tím, že k nám minulý týden přijela nějaká černá vetřelkyně. Šla jsem bezelstně nahoru, prohlídnout si, co se tam od minulýho dne změnilo a najednou proti mně stálo něco černýho, co vypadalo jako Kuba. Ale nebyl to Kuba, toho už přece poznám. Tohle bylo menší než Kuba, nemělo to bílej krční flíček jako Kuba a hlavně to na mě syklo jako nějakej husák a Kuba už na mě nesyčí. Já jsem tak trochu lekavá a tohle syknutí u mě způsobilo duševní šůček. Utekla jsem před tím dolů, abych se uklidnila a čekala jsem, že Vendelínek poběží se mnou a poskytne mi psychickou oporu. Ale nic takovýho se nestalo, místo toho jsem pak viděla MÝHO Vendelínka, jak si pořád důležitě vykračuje po boku tý nový černý holky, co k nám přijela na prázdniny a jak se před ní naparuje a dokonce si od ní nechá líbit i sem tam nějakej pohlavek.

No páni, to mě teda dorazilo. Tohle že je můj rytíř a ochránce? Jen co vidí novou holku, tak zapomene na SVOJI Jolanku?? Situaci vůbec nepomohlo, že venku se zrovna začali ženit čerti a tak na tý svojí svatbě bouchali a házeli bleskama, že jsem v tom ublíženým rozpoložení vlezla načnutou sedačkou dovnitř a tam jsem zůstala, ve tmě a v tichu a mohla jsem tam v klidu přemýšlet o tom, co se to děje.

Panče se moc nelíbilo, že jsem tam schovaná, ale nechala mě být. Říkala si, že až bude po čertovský svatbě, tak zase vylezu. Jenže já jsem nevylezla a když mě panča nakonec nešetrně vytáhla ven, abych tam nefilozofovala celou noc, tak jsem se namíchla a utekla jsem se schovat jinam. Vybrala jsem si místo pod počítačovým stolem, kam se vždycky schovávám, když se uklízí s tím hlučným chobotnatcem. A odtud – když já nechci – mě nikdo nevyloví.

Panča z toho byla už trochu vyjevená, ale pořád věřila, že druhý den už zase budu normální Jolanka. Běhavá, skákavá, gourmetek vyžadující Jolanka. Jenže já jsem byla i ráno pořád zapresovaná pod tím stolem a bylo tam takový ticho, jako bych tam ani nebyla. To se panča už opravdu vylekala. Musela si najít nějaký šikovný instrument, kterým mohla zezadu zašmátrat v tý podstolový schovce, jestli tam vůbec jsem a já jsem pak konečně trochu povylezla. Panča mě hned odchytila, odnesla pryč a místnost zavřela, abych se tam už nemohla vrátit.

Jenže já jsem byla pořád moc vyjevená a hlavičku jsem natáčela do všech stran, jako bych čekala, že přijde nějaké nebezpečí. Panča mě chovala a hladila a říkala mi Jolanko, trubko moje malá, co se děje, vždyť se ti přece nic nestalo??? Ale přitom vlastně nevěděla, jestli se mi nic nestalo a proč jsem tak vyplašená.

Další den jsem nebyla vůbec nikde. Nemohla jsem být v sedačce ani pod stolem, protože tam bylo zavřeno. Jenže jsem nebyla ani v druhých dvou místnostech. Panča s páníkem prohledali úplně všechno, dokonce otevřeli i všechny dvířka a šuplátka v kuchyni, ale prostě jsem se vypařila. A pak druhá panča řekla – ježišmarja, že ona vylezla větračkou ven!!! Všichni se z toho úplně orosili, ale panča první si myslela, že by to nebylo možný a že bych se tudy neprotáhla. I tak šli všichni honem ven na obhlídku, ale nikde, vůbec nikde jsem nebyla. Nakonec si z tý záhady panča sedla na zem a zrak jí padl na jednu vysunutou knížku. A tam v té polici za knížkama uviděla dvě ouška a dvě oči a tak vám jí odlehlo, že se začala smát jako blázen a povídala, teda Jolísku, co tady takhle blbneš, šmudlo jedna. Ale už mě v té schovce nechala, ať si teda dělám, co chci. Dala mi tam misku s jídlem, tu jsem zdlábla a tak byla celkem spokojená, jak nám to spolu jde.

Další pokračování tohodle příběhu napíšu zítra, teď už jsem nebyla dlouho ve schovce.

Vaše Jolanka Půlocásková

5. srpna 2016

ETAPOVÝ PŘÍBĚH, ČÁST DRUHÁ:

Abyste viděli, že nejsem jakási slibotechna, ale poctivá Jolanka Půlocásková, tak jdu pokračovat ve svém vyprávění. Zrovínka tak, jak jsem včera slíbila.

Dozvěděli jste se, že panča nakonec po dlouhém hledání objevila moje ouška i svítivý očička v polici za knížkama. Byla ulevená, že nejsem ztracená a pomyslela si, že teď už snad nikam jinam nezalezu a budu zase normální holka. Jenže přišlo odpoledne a já jsem byla už zase schovaná v sedačce. Panča se z toho mýho chování klepala jak nějakej malej ratlík a nakonec se s páníkem rozhodli, že přišel čas na výlet. Otevřeli sedačku, panča mě chvilku hladila, abych hned neutekla a pak mě sprostě vytáhla a strčila do připravený kočičí cestovatelský kabely. A jelo se za kamarádem, kterýho jsem už dlouho neviděla a na kterýho jsem skoro úplně zapomněla. V čekárně jsme byli moc dlouho, až jsem tam skoro usnula, ale nakonec se dveře přece jen otevřely a z nich se vyhrnul velikánskej pejsek. Teda to jsem kulila oči, ten by se do mý tašky ani trochu nevešel.

A konečně jsem šla na řadu já. Panča požalovala, jaká jsem cíťa, kamarád si všechno zapsal a pak si mě šel prohlídnout. Vykulil mi očička, koukl se do nich svítivým klacíkem, otevřel mi pusu a dal mi koštnout svých prstů, prohmatal mi bříško i zádíčka a zjistil, že zádíčka mě asi trochu bolí, strčil mi pískavou tyčku do prdýlky a řekl, že teplotu nemám. Potom mě píchl do zádíček jehlou, ale já jsem ani nemňoukla a kamarád mě pochválil, že jsem moc hodná kočička. Pak už jsme si šly s pančou sednout na židli a já jsem vůbec nemusela do tašky, když jsem byla ta hodná kočička. Kamarád panče řekl, že vypadám zdravě a že jsem asi opravdu jen vyjukaná z tý vypůjčený černý holky a dal nám na to nějaký tabletky. Panča pak říkala, že kočku s práškama na nervy ještě nikdy neměla a tak jsem ráda, že jsem ji mohla takhle pěkně obohatit.

Po příjezdu domů jsem už byla skoro normální Jolanka. Snědla jsem, na co jsem přišla, nechala jsem se chovat a mazlíkovat a panča měla radost, jak krásně mi tenhle výlet za kamarádem pomohl. Páník mezitím úplně jolankotěsně vyplnil prostor za sedačkou, abych tam už nelezla. Nanosil tam plno věcí, dokonce i jednu nepotřebnou tiskárnu tam šoupnul, a z boků sedačky připevnil k volnému prostoru kus prkna, které zbylo z poslední podlahy. A pak najednou jsem zase nikde nebyla a panča uslyšela z vnitřku sedačky nějaký tichý škrábání. A fakt, kamarádi, já už jsem zase byla uvnitř. Panča i páník z toho byli dočista paf a vůbec, vůbec, prostě vůbec nechápali, jak jsem se tam mohla přes všechny ty barikády dostat.

A tímto se dostávám k tomu, jak panče ruply nervy a zbláznila se. Prvně hystericky vytahala všechen utěsňující materiál ven, sedačku s páníkem odsunuli od stěny a při této činnosti nalezli:

- spoustu prachu

- skvěle vybavené kočičí hračkářství

- dvě vánoční kouličky

- načuráno na podlaze

Panča beze slov, ale s děsem v očích všechno uklidila a pak vzala velký nůžky a za doprovodu hodně ošklivých slovíček tu látku ze zad sedačky, která už byla celá poškrábaná a kterou jsem dovnitř lezla, normálka odstřihala. To jsem fakt čubrněla, že tak myslí na moje blaho. Protože teď sedačka nemá žádný zádíčka, není namáčknutá u zdi a já si můžu svobodně skákat dovnitř a zase ven. Panča mi tam uvnitř ještě rozprostřela velkou deku a procedila mezi zuby – tak si buď kde chceš, potvoro jedna malá. No a víte, že je to děsně správný? Když chci, tak si tam zalezu, ale protože je zároveň ke mně zezadu i snadnější přístup, tak nedělám fóry a když mě panča volá, tak teda za ní vylezu ven. Jo a navrch k těm všem benefitům mi panča druhej den přinesla domů takovou tu kočičí kytku, co strašně krásně voní, já jsem se v ní vyválela jak čuník v pomyjích a bylo mi dočista hezky.

Takže takhle jsem z toho všeho vytěžila, ale stejně se už těším, až ta černá návštěva odjede domů a snad budeme zase obě normální. Já i panča. Včera panče udělalo velkou radost, když byla s klukama venku a viděla mě za oknem, jak si klidně ležím v pelíšku na parapetu, jako za starých časů. A taky jsem si došla na záchod do bedýnky jako spořádaná holka, udělala jsem hroudu i úhledný hovínko a panča mě za ten výkon pochválila, tak si myslím, že už je možná odblázněná.

Teď už zbývám jenom já, nervová prdluška Jolanka Půlocásková

26. srpna 2016

Tak jsem tady s novým s hlášením. Protože když jsem na sebe minule vymňoukala, jak jsem se zbláznila, tak přece musím vymňoukat i to, jak jsem se zase znormálnila.

Černá návštěva už je nadobro pryč, odjela od nás v neděli 7. srpna a ani jsme se spolu my holky vůbec nerozloučily. Ale to je jasný, proč bysme se loučily, když jsme se ani vlastně neznaly. Pro mě se toho ani potom moc nezměnilo. Pořád jsem byla ještě trochu bláznivá, ale každý den o trochu míň, až jsem s tím nakonec úplně přestala, jinak byste si ještě mohli myslet, že jsem zůstala už napořád bláznivá Jolanka. Moje schovka v sedačce je teď dočista nevyužitá, ale zádovej hadr už tam panča nevrátila.

A víte co? Panča zjistila jednu věc, kterou předtím nevěděla. Že jsem totiž asi takhle nevyváděla kvůli tý návštěvní černošce, ale kvůli mýmu Vendelínkovi. No fakt, holky, ti chlapi jsou někdy tak protivní, že by se z nich jeden zbláznil a to se mi právě stalo. Panča na to přišla, když za mnou tuhle přinesla Vendelínka dolů a já jsem úplně zkameněla, pak jsem se přitiskla bříškem k zemi a pozpátku, bezocáskem vpřed, jsem před Vendou couvala do schovky. Panča z toho byla celá ťumpachová a povídala mi Jolanko, co blbneš, vždyť je to přece Vendelínek. A Vendelínek mi po našem povídal – Jolouš, neštvi mě a nedělej drahoty, však jsem ti hlavu neukousl. To je sice pravda, ale panča si myslí, že asi při nějakých našich hrátkách byl nějakej moc rozdivočelej a něco mi udělal a možná jsem měla i ty bolavý zádíčka krzevá toho chlapa a tak není divu, že jsem se teď měla na pozoru. No, abych to zkrátila, situace se teď má tak, že Vendelínek za mnou pravidelně dochází na návštěvu za dozorování panči a my se zase do sebe pomalu zamilováváme. Vždycky si dáme několik pusinek a já si přitom zkontroluju, jestli se náhodou nepusoval i s někým jiným, taky Vendovi očuchám prdýlku a tuhle jsem si ho zase i učesala, aby vypadal k světu. Zdá se mi totiž, že bez mý péče je nějakej zanedbanej.

Panča má ze mě radost a říká mi, že jsem její princeznička malá a milášek Jolášek a já jí za to jazýčkem čistím ruce, když mě hladí pod bradičkou a taky jí škrábu pantofle, až jsou celý vyvzorkovaný. Páník mě zase nosí na zádech a dělá se mnou různý cviky a pak žaluje panče, že má dírkovaný triko i záda.

A včera, to vám byla zábava. Panča jedla jogurt a to jí vždycky pomáhám. Dostanu svoji porci na víčku a děsně důkladně si to z něho vylizuju. Teď jak jsem v tý době po odbláznění, tak si mě panča moc předchází a proto mi na víčko kydla baštu hned několikrát po sobě. Pracovala jsem na slízání tak důkladně, až mi víčko spadlo ze skříňky dolů a já jsem letěla za ním. Panča se prvně tý žuchy lekla, ale pak viděla, že si tu mlsotu honím po celý místnosti a že se mi teda nic nepolámalo. To víčko bylo moc neposlušný a chvilku nepostálo. A tak jsme spolu hráli na hoňku. Víčko utíkalo po zemi, já za ním. Víčko zalezlo pod domeček, já packou za ním. Víčko se schovalo pod sedačku a už jsem tam byla za ním až po ramínko a šťourala ho ven. Ale to se mi nedařilo a tak panča, celá rozlítostnělá nad mým ztraceným potěšením, už podruhý v krátký době odtáhla sedačku, akorát že jinou část než minule a tam se vám zase našlo pokladů. Dokonce i jedna hroznová bobule, ale ta už tam musela být hodně dlouho, protože byla stará a celá vráskovaná. Bylo tam i víčko. Panča mi ho vytáhla, řekla tady ho máš, ty prdluško moje, a já byla z toho všeho tak rozdováděná, že jsem se nemohla zastavit. Lítala jsem po sedačce a za sedačkou a před sedačkou a odtud nahoru na polici, dolů na okno a znova celý kolečko od začátku. Skoro to vypadalo, že u nás v obýváku zdivočeli koně, ale žádnej koník tam nebyl, to všechno jsem byla jenom já.

A jak jsem byla v tom divočení, tak jsem se najednou zastavila. Mohl za to provázkovej závěs. Je tam už dlouho, ale byl dřív vždycky připlej nahoře na tyči, aby nás, kočičí badatele, nesváděl k nepravostem, říkala panča. Jenže jak jsem byla ta bojácná Jolanka, tak ho panča pustila dolů s nadějí, že mě ty provázky rozradostní. Rozradostnily mě až teď a to tak, až jsem se do jednoho provázku chytla drápkem. Jejda, to vám byla situace. Svalila jsem se na zádíčka a zkoušela se oddrápknout, ale provázek né a né povolit. Panča mi chtěla pomoct, ale já jsem se škubala dočista jak udicovej červ a tak zase přišly na řadu nůžky. Panča řekla, mě z tebe asi už jednou klepne, vopice jedna, udělala šmik a pacička byla konečně volná. Hned se mi ulevilo a mohla jsem prásknout do bot, teda do paciček. Ale říkám si, jestli ta panča není na nůžky nějak zatížená, vždyť s nima doma pořád jen něco ničí. Co myslíte??

Vaše úplně znormálnělá Jolanka Půlocásková

31. srpna 2016

Včera večer jsem si jen tak ležela na okně a rozjímala jsem. Vzpomínala jsem na svoje mladý léta a jak jsem byla zabouchnutá do toho proradnýho černýho Vendelínka a prostě tak nějak celkově jsem rekapitulovala svoje dlouhatánský roky v týhle rodině, už skoro celý čtyři. Panča seděla vedle na židli, něco ťukala na klábosnici a sem tam zvedla hlavu, natáhla ke mně ruku, podrbala mě po zádíčkách nebo pod bradičkou a pronesla - no jo, tohle je moje Jolanka…. nebo - ty seš naše malá princeznička, viď?.... a takový podobný člověcký bláboly.

Umývala jsem se před spaním a občas jsem při tom zvedla hlavu a podívala jsem se do skla. Už vím, že když je tma, tak se v tom skle odrážím a kolikrát se vám až divím, jaká jsem hezká Jolanka. A jak jsem zase jednou tu hlavu zvedla, tak jsem začala vrkat a chrochtat a pískat a dělat kvíkvíkví miémiémié kvíkvíkví a pacičkou jsem přitom na tu druhou Jolanku mávala, jako kdybych navěky odjížděla do dalekých krajin. Panča se po mně podívala a ulekla se, že jsem se už zase zbláznila. A najednou to uviděla. Já jsem komunikovala s opravdickou můrou! Seděla na okně, měla krásný velký urovnaný křídla a ani trochu se mě nebála. Byla totiž na druhý straně skla, přesně tam, co byla ta druhá Jolanka. Ani si nepřejte vidět, jak jsem jí záviděla. Jolance, né můře.

Panča přestala klábosnicovat, dívala se na mě, jak se domlouvám s můrou přes sklo a byla celá rozveselená, že nejsem zblázněná. A já jsem se fakt parádně rozdováděla. Skákala jsem po okně, vyťukávala jsem do skla děsně tajný zakódovaný zprávy, dávala jsem můře pusinky a ta druhá Jolanka se po mně furt opičila. Najednou jsem máchla packou trochu víc, chytila jsem do drápku krátkou záclonku, co nade mnou plápolala a když jsem pacičkou škubla, záclonka udělala kruááááá jak nějaká vrána a objevila se v ní děsná ďuzna. Taková, že kdyby ta můra nebyla za sklem, mohla tudy klidně proletět i s celým můřím doprovodem jako nějakou slavobránou. Podívala jsem po očku na panču, co na takový hadrový vylepšení říká. A cože to říkala? No dík, Jolouš, konečně poslední záclona zařvala…

A tak jsem zjistila, že panča musí mít nějaký lepší ouška než já, protože já jsem fakticky žádný zařvání neslyšela.

Vaše záclonově-dírková umělkyně Jolanka Půlocásková