3. října 2015

Konečně jsem se dostala k tomu, abych napsala s velkým zpožděním o svých narozeninách. V květnu mi byly už tři roky, to koukáte na malou Jolanku, jak vyrostla, co? Panča na tu slávu nejdřív uklidila celej barák, ale to si mohla klidně odpustit, protože hned jak vytáhla toho hlučnýho slona s chobotem, tak jsem rychle utekla do schovky pod stolem a moc dlouho jsem nechtěla vylízt. To pak musela přijít na řadu krabička s bonbonkama a pančiny lstivý řeči jako - Jolankooooo, no tak, poserko, už je to hotový, tak vylez, ty kozo malá.... A když teda pořád chrastila těma bonbonkama a tak pěkně prosila, nechala jsem se konečně přemluvit a vylezla jsem. Panča mě honem chytila a pochovala, aby viděla, jestli jsem jí už odpustila. Usmála jsem se na ni jedním ze svých okouzlujících úsměvů a panča z toho byla v sedmým nebi, skoro jako by měla narozky ona a ne já.

V kuchyni už na mě čekal dortík, ale musel čekat nahoře na lednici, protože hrozilo, že zatímco mě bude panča odlákávat, tak mi hlavní ochutnávač Vendelín můj dortík dočista schlamstne. A to bych asi byla smutná, protože pro dobrý jídlo já žiju. Panča mi dala pusu na čelíčko, moc hezky mě podrbala pod bradičkou – ví, že na to já slyším, a pak mi řekla do ouška – krásný narozeniny, Jolanko, mám tě moc ráda, ty moje holčičko tříletá. A k dortíku mi předala i kytku, protože jednou jsem holka a ta se holkám k narozkám dát musí. Ta kytka nebyla moc nezdobená ani barevná, byla celá zelená a vypadala jako travička, ale to vůbec neva, i to se počítá. A hlavně byla moje, takže jsem si s ní mohla dělat, co sama uznám za vhodné a to jsem pak taky udělala. Byl to moc hezký den, protože když už jsem měla plný bříško a umývala jsem se na sedačce, tak mi panča ještě přinesla úplně novou myšku, na kterou předtím zapomněla. Držela ji za ocásek a mávala mi s ní před hlavou a já jsem ji jen tak vleže pacičkama chytala a skončily jsme teprve, když jsem místo myšky chytla panči prst. To se pak ozvalo jauvajs, Jolouši a bylo po hraní.

Druhý den jsem se moc hezky věnovala tý zelený kytičce a za to, jak jsem na ní zapracovala, by se nemusela stydět ani žádná opravdická zahradnice. Prvně jsem ji celou vytáhla, aby se kořínky mohly nadýchat vzduchu, pak jsem tu hlínu, co z ní odpadala, zašlapala s Vendovou pomocí do koberce, to zase aby se kytička u nás cítila jako doma a nakonec jsem ji chtěla zasadit zpátky, ale to mi moc nešlo, protože kelímek se pořád potácel jako opilec. A tak jsem to už nechala na panče, aby si s tím poradila. Ta mě za to pochválila, řekla mi, že jsem prostě prdluše obecná a kytku vrátila do kelímku. Škoda, že to celý potom pokazila zase s tím svým chobotnatcem, jinak by to byly moc povedený narozeniny.

Vaše tříletá (a kus k tomu) Jolanka Půlocásková

8. října 2015

POZOR POZOR! TENHLE ZÁPIS JE VYNUCENÝ!! JÁ TO PSÁT VŮBEC NECHTĚLA!!!

Panča je pěkná zrádkyně! Rozhlašuje o mně, že jsem čuně a ještě mě nutí, abych to o sobě sama napsala sem do deníčku a to se mi vůbec nelíbí. Uvažuju, že s ní přestanu kamarádit. Já přece nejsem žádný čuně, jsem kočičí princezna a komteska. Nemám čuníkovský štětiny ani kopýtka a dokonce ani zakroucenej ocásek a už vůbec nechrochtám. Takže z toho úplně jasně vyplývá, že nemůžu být čuně.

Tahle naše rozepře se udála nedávno, když panča našla můj příspěvek do domácnosti a díky tomu v sobě objevila velký hlasový potenciál. No a o co že teda šlo?

To si panča seděla na židli, klapala do tý svojí počítačový klábosnice a pořád se jí zdálo, že je něco ve vzduchu. Abych to upřesnila, čmuchala hovínkový parfém. Vstala, šla prolustrovat jednu kadibudku, pak druhou, dokonce ohledala i okolí kadibudek, ale nikde nenašla kýžený poklad, který by mohla vylovit a odéru se tak zbavit. Tak se vrátila zpátky a ťukala dál, ale ta vůně se tam pořád někde nesla. Panča si pomyslela, že holt má asi bobkový mámení a už si toho nevšímala. Potom skončila s klapáním, protáhla se a řekla si, že když už je jednou vstatá, tak trochu poklidí věci, co se zatím samy naházely na zem. Posbírala moje perfektně rozmístěný hračky a všechny je nesmyslně vrátila zpátky do hracího košíku, narovnala zpřeházený polštářky a šla sebrat ze země takovou podlouhlou úzkou krabici, ve který jsou schovaný dvě kazety s nahrávkami nějakýho divadla, který má panča moc ráda. Kazety už nemá na čem přehrát, ale i tak je to prej pro ni poklad. No a když tu krabici zvedla a trochu ji otřela jakože od prachu, tak to s ní málem kleplo. Prvně straaaašně zaječela a pak vykřikla moc ošklivou větu – no Jolouši, ty seš fakt neskutečný čuně!!!

Pod tou krabičkou totiž bylo schovaný jádro pudla, neboli moje parádní hovínko. Já už jsem holt taková čistota, že jakmile není v boudičce naprostej pořádek, tak tam nejdu a radši se vykakám vedle. To už panča zná a nedělá z toho velký cavyky. No ale tady mi to přišlo takový neestetický, když si to nadělení jen tak bezprizorně leželo nezahrabaný na zemi a tak jsem na tu hromádku stáhla z poličky onu zmíněnou krabici a ještě jsem ji pěkně připlácla, aby se to na hromádce nekomíhalo. A jak to panča nadzvedla, tak to ještě hezky otřela holou rukou a pak právě v sobě našla dosud neobjevenou barvu hlasu. Páník to uslyšel až nahoře, tak honem přiběhl, protože se bál, že se nám zbortil barák. A ono to bylo všechno jen kvůli schovanýmu hovínku, namatlanýmu na pančiný tlapce, no věřili byste tomu?

Panča si pak drhla ty zasmraděný ruce a pořád si k nim čuchala a pro sebe si brumlala něco o praseti zapraseným, ale aspoň už neječela. A když byla celá vymydlená a navoněná, tak ji ta prasátková mluva konečně přešla a řekla mi, teda Jolanko, smradlavko jedna, tebe nám byl čert dlužnej. A to mě překvapilo, protože jsem nevěděla, že panča má kšefty s peklem.

Vaše k zápisu donucená a vůbec ne učuněná Jolanka Půlocásková

19. listopadu 2015

Tuhle jsem byla ve výborným rozmaru a tak jsem se s pančou moc kamarádila. Poznalo se to tak, že jsem si k ní vlezla na klín, zrovna když měla klapací práci na počítači, lehla jsem si na zádíčka a dovolila jí, ať mě pořád, ale fakticky pořád hladí na puntíkárně, tak totiž říká mýmu bříšku. Bylo to tak bezvadný, že se mi samým blahem svezla hlava z pančiných kolen dolů, zadní packy jsem si zalomila o pančino břicho a přední jen tak o vzduch, zoubky mi vylezly z pusy ven a jazyk se cpal s nima a takhle jsem vydržela ležet snad celý rok. Panča říkala, že to netrvalo tak dlouho, ale mně to takhle dlouhý přišlo, protože to bylo moc hezký. Poslouchala jsem pančin hlas, kterej mi vyprávěl o tom, jaká jsem krásná cácorka a jak jsem sladká jak cukrkandl a to vyprávění mě skoro uspávalo.

Ale najednou jsem tak rychle vyskočila, až jsem panču poškrábala na horních i dolních packách, takže přestala vyprávět a moc hlasitě zaječela to svoje auuuuuuuuuuu Jolouši jeden. Jenže kdybyste viděli to, co jsem uviděla já, tak byste taky takhle vyskočili. Představte si, že na našem okně, na kterým vždycky lehávám s Vendelínkem a na kterým teď ležel v pelíšku můj Venda dočista sám, seděla úplně cizí kočička!! Teda abych to uvedla na pravou míru, seděla z druhý strany okýnka, ale pro mě to bylo stejný zjevení, jako kdyby najednou seděla vedle mě. Vendelínek je kliďas, takže ten ani nezvedl hlavu, natož aby se projevil zvukově. Musela jsem to udělat za něj a tak jsem vyskočila na okno a zakníkala jsem dlouhou větu, takovou ode mě panča prej ještě nikdy neslyšela. Znělo to asi nějak takhle –

aujajajajajajamaumimimivííííííííjajajaaaaaaaaaaaaaaaaa.

Vy, kteří umíte naši kočičí řeč, jste si určitě hned přeložili, co jsem tý cizince sdělovala. A vy, kteří to neumíte, tak se to koukejte rychle naučit, však se né nadarmo říká, že kolik řečí umíš, tolikrát jsi zvířetem. Cizinka na okně se na mě dívala trochu opovržlivě, myslím, že mě nebrala vážně, když nemám ocásek, možná si dokonce myslela, že jsem nějaká nedodělaná. Ale to mi bylo fuk, já jsem byla celá v tranzu a bradička se mi klepala, jako když se naklepává masíko na řízky. A aby byl dojem dokonalý, stoupla jsem si na zadní pacičky a předníma jsem kočičce zabubnovala právě složenou Jolančinu ódu na radost.

Panča honem nevěděla, co dřív. Jestli se má dívat na kočičku nebo na mě, jestli má letět pro foťák, aby nám udělala věčnou památku na naše setkání nebo jestli má letět ven za kočičkou. Ale než se stihla rozhodnout pro vítězný počin, kočička udělala parádní zádíčkový oblouk, naposled se na mě podívala a pak decentně seskočila dolů. Na chodníku se ještě otočila a přísahala bych, že na mě mrkla, a pak zmizela v zahradě pod keříkama. Dál už jsem na ni nedohlídla a tak skončil příběh o tom, jak jsem viděla svoji

a) okenní kamarádku

b) sokyni v lásce

c) prostě jen zvědavou mícu

Vaše skoro zkamaráděná Jolanka Půlocásková

10. prosince 2015

Dneska vám napíšu o tom, jak jsme s pančou prvně byly kamarádky a pak zase nebyly. Panča si to děsně pokazila, jen počkejte, až to povyprávím. To budete taky čubrnět!!!

Tak prvně o tom, jak to bylo všechno dobrý.

Panča se jednoho dne rozhodla vyrobit si svoje vlastní věnečky, takový, co se věší na dveře, aby k nám pan Ježíšek trefil. Koupila si hned dva, protože máme jedny dveře dole a druhý nahoře a panča Ježíška chtěla ošidit, aby k nám takhle přišel dvakrát. Měla jsem radost, že panča bude tvořivá a když jsem uviděla, co nakoupila, úplně se mi rozvlnily fousky. To vám bylo tak parádní – už samotný věnce byly moc dobrodružný, protože byly z proutí a když se panča nedívala, moc krásně se do nich kousalo. Ale tomu, co vytáhla pak, se už vůbec nedalo odolat. Tak třeba tam měla malinký bílý hvězdičky, který byly lehký jako snížek a držely na drápku úplně samy, dál ještě menší kouličky, který když se odpinkly ze stolu na zem, tak se nerozbily ani nenadělaly žádný hluk a nejlepší ze všeho byly takový chlupatý provázky, kterýma panča ty věnečky chtěla obtočit. Nakonec se jí to víc líbilo bez nich a tak mi je NORMÁLKA VĚNOVALA na hraní!!! Chápete, že v týhle chvíli jsme byly úplně největší kámošky na světě. Pak to všechno začala panča různě připevňovat na věnečky a to už jsme měly menší rozepři, protože ona potřebovala zrovna to, s čím jsem si právě chtěla hrát. Když jsem jí to nechtěla dát, protože jsem si to přece vzala první, tak mi řekla Joláši, neštvi mě a úplně nekamarádsky mi to vytáhla z paciček. Nakonec se jí ale povedlo věnečky nazdobit a měla z toho radost a já jsem byla taky spokojená, protože pár nepotřebných ozdobiček mi panča velkoryse nechala. Možná se do nich nastrojím, až bude ten Ježíškový den, to máme my holky přece vypadat krásně. Doufám, že si toho Vendelínek všimne a pochválí mě.

No a teď o tom, jak panča naše kamarádství pokazila.

Jednou přišla domů a když jsem jí hlásila, že mám gourmetkový hlad, tak mi dala do mističky jen úplně malinkatou pidihromádku a do ní zašvindlovala nějaký fujtabl. Myslela si, že když mám ten hlad, tak pidihromádku slíznu na jeden zátah a fujtajblík bude v bříšku, takhle to totiž fungovalo u Kuby i Frodíka. Jenže já jsem ten fuj vystopovala i v pidihromádce a nechala jsem ho v misce. Panča tenhle postup zopakovala ještě jednou a fuj tam zase zůstal, teď už trochu rozplizlej a bez barvy. Tak se uchýlila k další pasti a zapašerákovala ho do zakysaný smetánky. Dala jí trochu na prst i s tím fujem a povídá – Jolí, to je mňamka, viď? Já jsem mňamku hned slízla a tamten fuj vyplivla ven. A to už se panča nazlobila a právě v tý chvíli jsme přestaly být kámošky. Nabrala ten sliz ze země, řekla, že za to vysolila stopade a nebude ty prachy vyhazovat oknem, zavolala páníka, ten mě chytil za bůčky a moje bejvalá kamarádka mi NÁSILÍM otevřela papulku, strčila prsty mezi zoubky a ten fuj mi vecpala až do krku, divže jsem na ni neposlala poblijonka. Pak mi řekla, jako by se nic nestalo – no vidíš, trubizno, a máš to tam. Celou proceduru pak provedli i na Vendelínkovi, ale tam to těm dvěma násilníkům trvalo trochu dýl a museli to opakovat aspoň třikrát. Dobře jim tak, že je Vendelín poškrábal i za mě.

Byla jsem moc uražená a musela jsem si sestavit seznam pro panču a proti panče, abych věděla, jestli jí to mám odpustit.

PRO:

- skoro pořád je na mě hodná

- dává mi pusy a říká mi Jolášku milášku

- dostávám od ní ráno i večer bonbonek

- umí mě moc pěkně hladit na bříšku

- často mi říká sladký slovíčka

- hraje si se mnou

- nenadává mi za hovínka vedle záchodu (akorát na ně nesmím nic lepit)

PROTI:

- nemám ráda prst v krku!

Víc jsem toho nenašla a tak jsem se teda s pančou už zase zkamarádila. Snad si uvědomí, jak jsem velkorysá a jaký má ve mně poklad.

Vaše úplně nečervavá Jolanka Půlocásková