27. ledna 2014

Jsem prej bordelářka, prohlásila panča. A to jen proto, že jí denně přerovnávám polštářky, co má naskládaný na sedačce. Je to strašně lehký, stačí zalízt za první z nich a pak tím tunýlkem rychle proběhnout a v tu ránu jsou na zemi i všechny ostatní. Panča se jako zlobí, ale stejně je celá užaslá nad mou dovedností a vždycky se mě ptá – teda Jolanko, jak ty to děláš? Jednou jsem jí to konečně ukázala, zrovna když ty polštářky narovnala zpátky a tak si myslím, že teď už se mě na to ptát nemusí.

Ale já jsem vlastně chtěla napsat ještě něco o Vánocích. Myslela jsem, že už z toho všeho rozruchu nebudu tak vykulená jako minule, protože teď už jsem byla přece stará mazačka. Jenže když to vypuklo a panča s páníkem začali strojit tu zelenou velkou štětku, byla jsem zase úplně jako u vytržení. Dokonce jsem si ze samý radosti párkrát jakože pohonila ocásek, ale to víte, kde nic není, ani Jolanka nebere. Štětička místo ocásku se chytá špatně, ale panče se to i tak moc líbilo a říkala, že mě asi přihlásí do nějakýho stardancu.

Strojení štětky šlo nám všem dohromady pěkně od pacek. Hezky jsem pomáhala, hlavně když se mi zdálo, že třeba támhleta koulička by měla viset někde jinde, než kam ji pověsila panča. To jsem pak vždycky jen máchla pacičkou a koulička už byla jinde. Skoro vždycky na zemi, ale párkrát se mi povedlo ji přemístit tak, že zůstala na štětce a z toho jsem měla velkou radost. Trénovala jsem to potom každý den a myslím, že příští rok mi to už půjde úplně samo. Na špičku štětky panča dala jen tak halabala malýho lehkýho andělíčka a ten se mi vážně moc líbil. Přála jsem si, aby byl jen můj a tak jsem mu každý den pomohla dolů na zem. Nedalo to žádnou práci, protože na špičku jsem s trochou cviku došáhla ze šplhadla a ten andělíček tam nebyl ani pořádně přidělanej, tak se vždycky ladně snesl dolů jak sněhová vločka. Kdybych byla jako Fanda, tak bych si ho určitě hned odnesla do nějaký schovky a panča by ho našla až o jarním úklidu. Ale já taková nejsem a o svoje poklady se ráda podělím. A tak panča našla každý den andělíčka dole pod štětkou, sebrala ho, dala zpátky na špici a já jsem ho za chvilku zase sundala.

A takhle se to odehrávalo několik dní, než přišlo velký BUM. Jako že s andělíčkem spadla celá štětka. Panča zrovna seděla vedle v pokoji a najednou uslyšela randál a trochu kvičení. No a když přiběhla na místo činu, tak uviděla, jak si štětka leží klíďo píďo na zemi a pod ní se melu ubohá já, ona mě totiž trochu uvěznila a já jsem vůbec nemohla ladně odběhnout, jak jsem to měla prvně v úmyslu. Panča to celý nadělení vzala s podivným klidem, skoro jako někdo, kdo je na podobný extemporata zvyklej. Řekla – tak to vidíš, kozo jedna malá, dobře ti tak. A pak zvedla štětku a vysvobodila mě ze zajetí. Řeknu vám, že jsem odtud vystřelila jak raketa, ale ještě než panča stihla štětku vrátit do původní polohy, už jsem byla zase zpátky.

Druhej den jsem nezištně pomáhala sundávat ze štětky balonky a dávat je zpátky do krabice a jenom párkrát jsem nějakej odnesla pryč, aby se neřeklo, že jsem divná. Panča mě pak pochovala, dala mi pusu a řekla, že jsem stejně její chlupatý miminko a táááák dlouho mě drbala po bříšku, až jsem se z toho blahem celá rozvrněla. Teď si jdu učesat mýho chlupatýho Vendelínka a pak si porozjímám o životě.

Vaše malá velká Jolanka Půlocásková

15. května 2014

Tak si představte, že jsem na světě už celý dva roky a nikdo tomu nechce věřit. Panča nevěří, páník nevěří a ani Vendelínek můj nejdražší nevěří. On si totiž myslí, že jsem pořád malý mimino, který je potřeba hlídat a který se může klíďo píďo přeprat. Jenže to se plete. Sice jsem proti němu pořád Malá Záprdková, ale bacha, přeprat se už dávno nenechám. Sílu Vendelínkovu totiž kompenzuju mrštností Jolančinou a to si pište, že jsem mrštná jak červík na udičce.

No a co se asi tak v poslední době odehrálo? Pořád mám prej děsně milej kukuč a tak je mi předem všechno odpuštěno. Ale já si myslím, že mi nemá kdo co odpouštět, protože já totiž vůbec nezlobím. Jen provozuju nějaký takový činnosti, při kterých se nadělá trochu nepořádku. Tak třeba přesun věcí z místa na místo, to je vám někdy pěkně bincová událost. Tuhle jsem se rozhodla přemístit LEHCE do strany obrázek, kterej visel nad komodou a on vám ten trubka místo toho spadl na zem. Žjova, toho randálu co nadělal, až mi skoro ouška zalehly. A kdyby jen randálu, on kolem sebe ještě nadrobil plno takových lesklých ostrých kousíčků. Panča se na ten obraz moc zlobila a říkala mu, ty smrádě jedno nemožný, ocas to nemá, ale smetat věci ze zdi umí za dva. Tomu jsem se trochu divila, proč to vůbec říkala, každýmu je přece jasný, že obrázky nemají ocásky a dokonce se bez ocásků už narodily, né jako já. No a pak panča přinesla dlouhý koště, aby ty kousíčky nametla na hromadu. Měla jsem radost, že si hned mám s čím hrát, protože honit koště, to je moje záliba. Jenže pak to panča dočista pokazila, když přinesla chobotnatce a spustila s ním randál. To jsem hned vyklidila pozici a šla se před tím řevem schovat do škvíry za psacím stolem, odkud mě nikdy nikdo nevytáhne. Je mi tam krásně bezpečno a vylezu, až když sama chci.

Jako tuhle, když u nás byl nějakej cizí člověk a něco dělal u páníků na počítačový mašince. Vůbec jsem ho nečekala a když se tam tak najednou objevil, tak se mi děsně zježily chloupky na bezocásku a panča se z toho mohla picnout. Říkala, že vypadám, jako kdybych měla na prdýlce přilepenou chlupatou mašličku. Ale dlouho se nesmála, protože jsem v cukuletu byla zalezlá ve svý zástolní schovce a byla jsem tam moc dlouho, to aby se panča zastyděla a příště se mi neposmívala.

Jindy jsem tak nějak panče zlomila kytku a ona nad ní lomila packama a říkala, že jsem zviňucha obecná. Ptala jsem se Vendelínka, co to je a vůbec nevěděl. Jenže za to zlomení jsem vlastně ani trochu nemohla, na okně totiž bylo děsný vzrůšo - lítala a bzučela tam veliká moucha a já jsem z toho byla jak v Jolančině vidění. Panča mi honem sklízela z cesty všechno, co stálo na okně, ale tu poslední kytku už nestihla zachránit a tak teď ji má smutně zlomenou vejpůl. Ta kytička se jmenuje divně, nemá hezký jméno jako je třeba Jolanka nebo Vendelín. Jmenuje se Orchidéja nebo tak nějak a měla hodně žlutých kvítků a panče je líto, že teď umřou. Ale já jsem přece taky pěkný kvítko, tak to by jí mohlo stačit. Si myslím aspoň. Teď už ale radši skončím, musím si totiž ohlídat, aby se na mě nezapomnělo s těma narozeninama.

Vaše už dvouletá Jolanka Půlocásková

P.S. Na moje narozeninový videjko se zase můžete mrknout tady.

15. září 2015

Nazdar světe, hlásí se deníčkově skoro ztracená Jolanka. Už je to tak dlouho, co jsem měla poslední zápis, že jsem skoro zapomněla, jak se vlastně drápkuje. A to není jen tak, znova se to všechno naučit. Jenže panča byla zatvrzelá a ne a ne se mnou zase začít. Víte, on se ten můj poslední zápis přihodil jen jeden jedinej den předtím, než se náš Fanoušek proměnil v andílka a odletěl na obláček. A panča pak už nechtěla mít s deníčkama nic společnýho, tak moc jí bylo po Fandovi smutno. Že prej to s Fandou začalo a taky to s ním skončí. Ale já jsem si přece taky psala deníček, a to hned od prvního dne, ani jsem tam ještě nebyla rozkoukaná. No zkrátka a dobře, panča se nakonec uvolila, že sem tam si můžu teda i já něco napsat, abych nevyrůstala dočista bezdeníčkově. No a proto jsem teď zase tady. Ono je to dneska totiž zrovna tříletý výročí od toho dne, co mě teta Renata našla pobíhat s krvavým půlocáskem na hřbitově, polapila mě a dovezla sem, k pančovým.

A tak jsme s pančou slavnostně zasedly k psací krabičce a panča řekla – Jolanko vzpomínej, co všechno se od toho posledního zápisu přihodilo. Jenže to si už vůbec nepamatuju a tak začnu tím, na co se hodně tet pořád ptá. Jestli se prej pořád ještě milujeme s mým Vendelínkem. Jejda, to jsou mi ale zbytečný otázky… Někdy nás sice panča načapá, jak se spolu mydlíme, Venda syčí a já kvičím a pak honem utíkám pryč, až se mi lalůček na bříšku houpe ze strany na stranu. Ale to je jenom tak, abysme si ten náš vztah trochu zpestřili a za chviličku už spolu zase ležíme v pelíšku, já Vendelínkovi jazýčkuju tu jeho pěknou chlupatou hlavu a on se tváří děsně chlapsky, jako že tu potupu pro mě teda vydrží.

Naučila jsem se taky mluvit po člověčsku. Zatím je to sice jenom jedno slovíčko, ale to asi ani ten slavný kocourek Mikeš nemluvil hned od začátku jako profesor. To slovíčko už mám skvěle natrénovaný, protože ho říkám každý večer. Bříško mi vždycky správně prozradí, kolik je hodin a to se pak ometám panče kolem nohou a významně házím hlavičkou směrem k plechovce, kde jsou schovaný poklady jako kapsičky a gourmetky a když je panča hodně nechápavá, tak ještě běhám od plechovky k panče a zase zpátky. No a to jí pak už konečně dojde, že je čas, vezme mističky a spravedlivě nám rozdělí tu dobrotu. Když nám ji nese, tak se mě vždycky pro jistotu zeptá – čípak je to papání, Jolanko? A to přijde ta slavná chvíle a já jí odpovím po člověčsku – MÉÉÉ. Ano, přesně takhle to řeknu děsně vysokým hláskem a panča se zasměje, pohladí mě za tu informaci po hlavičce a pak mi konečně dá mističku na zem. Já honem honem papám a přitom si říkám, že ta panča je dost divná, když si za takovou dlouhou dobu, co se známe, ani nezapamatuje, čípak je to papání.

Taky jsem už hodně vyrostla, ale panča mi stejně říká, že jsem její malej záprdek. A ona je to pravda, vedle kluků jsem pořád jen mrňavá Jolanka. Ale jinak jsem veliká, to dobře vím. Když mě totiž panča chová, tak mě někdy měří. To se dělá tak, že mě v náručí překulí na zádíčka, začne mě hladit po puntíkatým bříšku a ptá se – jak je Jolanka veliká? A já se našponuju tak, že přední nožičky sahají až skoro k Praze a ty zadní zase k Brnu a panča jásá a říká – tááááák je Jolanka veliká. Mně se to hrozně líbí, to chování, šponování a bříškohlazení a klíďo bych takhle žížalkově natažená vydržela celý den, ale panču začnou po nějaký době bolet ruce a tak je měření u konce a já musím na zem. Ale pokaždý se na panču hezky usměju, to aby věděla, že si to zase musíme brzo zopakovat. Akorát mě neba, když si k tomu rituálu pozve páníka a chce, aby to zdokumentoval fotícím aparátem. Ten nemám ráda a hned se panče vysmeknu a utíkám pryč, až se mi za bezocáskem práší. Panča pořád doufá, že se to někdy povede, ale já si dám moc dobrý pozor, aby se to nepovedlo.

Teď už jsem celá upackovaná a nechci, aby byl můj první zápis delší než samotná Jolanka. O starých událostech psát nebudu, ty už odnesla voda, ale slibuju, že příště vám ještě napíšu, jaký byly moje třetí narozeniny, které jsem oslavila už v květnu.

Vaše slibotechňácká Jolanka Půlocásková

25. září 2015

Minule jsem vám slíbila, že napíšu o svých narozeninách, ale ještě než jsem se k tomu stihla dodrápkovat, tak mě předběhla příhoda s mouchou a ta prostě nesnese odkladu, to i panča uznala.

To jsem si jen tak bez vedlejších úmyslů hověla u panči na klíně a ohryzávala jsem šňůrku, co jí visela od kapuce na mikině. Tohle dělám fakt hrozně ráda, rozvalím se na klíně na zádíčka a žužlám a panče ani nevadí, že má pak šňůrku celou mokrou. Je spokojená, že jsem děsně hodná Jolanka a že si mě může takhle užít, protože někdy jsem prej jako divoženka a na klín nejdu, ani kdyby mi slibovala novej ocásek.

No a tak si takhle hraju a najednou mi něco prolítlo kolem čumáčku. Hlava mi úplně sama vyskočila nahoru a tak jsem viděla, že to něco byla moucha. Nevím, co na ní bylo tak zajímavýho, ale prostě mě donutila, abych ukončila žužlání a zahájila nejdřív zpívání, pak honění a nakonec schovávání.

Zpívání bylo strašně krásný, na to se panči klidně přeptejte. Vytáhla jsem totiž ze svýho repertoáru tak vysokej hlásek, že i moucha se zastavila v letu a usedla na stůl, aby si ten zážitek mohla vychutnat. Chtěla jsem ji pohladit a tak jsem mávla pacičkou, ale moucha to nepochopila a odlítla o kus dál. A to se nedalo nic dělat, musela jsem všeho nechat a provést to honění. Panča si mě moc nevšímala, protože zrovna úřadovala na tý svojí psací krabici a byla docela ráda, že mě nemusí jednou rukou hladit a má zase na chvilku obě ruce volný. Občas zaslechla nějaký hluk, jak někde něco spadlo, ale na to je už zvyklá a tak ani nevstala ke kontrole. Jenže pak se ozval hluk mnohem škaredější než ty předtím a to už panča vylítla a utíkala do kuchyně. Kamarádi, tam vám byl taaaak děsnej nepořádek, to si vůbec nepřejte vidět. Ale myslím, že to přání se vám nesplní, protože to panča vycvakla a pak teprve na mě křikla ty kobylo jedna praštěná, to se ti teda zase něco povedlo!!

No a v tom měla pravdu, povedlo se mi za mouchou vyskočit na skříňku, odtud jsem přelítla k dřezu a tam stála hned na kraji skleněná miska, na který moucha zaparkovala. Jenže když jsem na ní chtěla zaparkovat i já, miska mi galantně udělala místo a uhnula na zem. To vám najednou bylo všude miskových kousků, že něco podobnýho jsem ještě neviděla. Moucha zmizela neznámo kam a já jsem honem radši přešla k bodu 3, schovávání. To tak, abych ještě musela pomáhat s úklidem. Nakonec páník přinesl chobotnatce a jezdil s ním po kuchyni a chobot mu schválně strkal úplně všude, aj pod lednici a dokonce s ním zajel i do obýváku a to jsem honem vystřelila ze schovky za sedačkou a utíkala se schovat zase jinam. Tam už mě chobotnáč nenašel, takže to byl vlastně docela bezva večer. Slyšela jsem panču, jak žaluje páníkovi, že to byla její oblíbená mísa na salát a jaký jsem smrádě malý, ale ty saláty stejně nebyly dobrý, tak aspoň od nich bude pokoj.

Vaše dost uhoněná, ale celkem spokojená Jolanka Půlocásková