18. září 2013

V neděli jsem kontrolovala věci na skříňce v obýváku a došla jsem ke člověckýmu kalendáři. Když jsem se do něj zadívala, tak mi v něm bylo něco povědomýho. No a vážně, černý na bílým tam bylo napsaný slovíčko JOLANA. A to jsem přece já. Sice mi takhle nikdo neříká, jsem pro všechny Jolanka, Joloušek, Jolouš, Joláč, Jolí, soudružka Joluška, záprdek, smrádě, hřbitovní divoška, sladká princeznička a kdoví kolik jmen ještě mám, ale Jolana jsem taky já. A to, že jsem zrovna byla zapsaná v tom kalendáři, znamená jen jedno. Byl to v neděli akorát rok, co mě teta Renča našla na hřbitově a přivezla mě aj s krvavým půlocáskem k Fandovým.

Panečku, to ten rok ale rychle utekl. Trochu jsem v něm povyrostla, ale mezi klukama jsem pořád nejmenší střízlík. Taky jsem se v tom roce docela oprskla, to tvrdí panča, ale já osobně si myslím, že vůbec neprskám, jenom když pšíknu. Dále jsem přišla o zbytek ocásku a o kousek něčeho, co jsem měla v bříšku a co za mě dělalo takový legrační mrouskání, ale jinak jsem to pořád já, panči milovaná Jolanka Půlocásková. Moc mě v neděli opusinovala a pošeptala mi, že je děsně ráda, že mě má a že jsem její puntíkatá žížalka. Na důkaz toho jsem se jí v náručí otočila na zádíčka a pěkně se natáhla, až jsem vypadala jako špagátek a panča začala dělat na bříško jak na povel cmukity cmukity cmuk.

Odpoledne jsem pak stahovala věci na zem, to je moje další záliba. Co někde visí, tak stahuju dolů. Panča má v kuchyni takovou dvojrukavici, se kterou někdy vytahuje pálivý věci z horký skříňky. Ta rukavka normálně visí přes držadlo na tý horký skříňce, ale visí tam vždycky jen chviličku, než ji stáhnu. Máme takovou hru s pančou, ona ji každý ráno sebere ze země a pověsí na držák a já ji hned zase stáhnu a mám z toho legraci. No a tuhle panča hodila na linku mikinu a šla si umýt ruce. Mikině visela jedna packa dolů a tak jsem se postavila na zadní a mikinu stáhla. Jenže mikina žuchla dolů přímo na mě a já jsem se na chvilku ocitla úplně ztracená ve velký tmě. A pak jsem slyšela panču, jak se směje, protože ta její mikina obživla a začala lítat po kuchyni tak dlouho, dokud se z ní nevyklubala trochu vyjevená Jolanka. Chvilku jsem byla uražená a dělala jsem, že s pančou nemluvím, ale stačilo, aby mi ukázala krabičku s bonbonkama a hned jsem se úplně odrazila. To by tak hrálo, aby mi bonbonky nakonec snědl Vendelínek.

Vaše už celý rok v rodině usazená Jolanka Půlocásková

27. září 2013

Včera jsem se kamarádi moc poměla, i když prvně to tak ani trochu nevypadalo. Panča na mě totiž trochu zvýšila hlas, když přišla domů a našla podlahu celou pošvestkovanou. Ani se neptala, kdo to udělal, protože jsem zrovna seděla u misky a měla na drápku napíchlou další švestku. Chtěla jsem totiž panču překvapit novou podlahovou dekorací a tak jsem švestky z misky jednu podruhý vyhazovala ven. Některý si při dopadu vesele poskočily jak hopíci, jiný udělaly křup a trochu se rozprskly. Už mi jich moc nezbývalo a mohla jsem svoje dílo krásně dokončit, ale jak se najednou ta panča objevila a křikla na mě NO JOLOUŠI JEDEN JOLOUŠOVATEJ, CO TO TADY VYVÁDÍŠ???, tak jsem pro jistotu sjela hbitě ze stolu a odešla rozjímat za křeslo, dřív než na mě mohl přistát nějakej ten malej zadečkovej lepaneček. Panča si pak hrála na Popelku a přebírala dobrý švestky od rozprsklých a pořád jsem slyšela, jak tam něco brblá o chlupatým zmetečkovi. Doufám, že nenadávala Vendelínkovi, protože on je děsně hodnej.

No ale pak vybalila nákup a v jednom sáčku byly takový oranžový kostrbatý tyčky. Panča už věděla, že nám kočičkám dělají moc dobře, protože to měla předvyzkoušený s Fandou a Mášenkou a Emičkou, ti prej byli ze všech nejvíc touhle věcí rozvášnění. A tak jednu tyčku vytáhla, kus z ní ulomila, dala mi ji k čumáčku a řekla, hele Jolanko, co to tady je?? Jak bych já mohla znát odpověď? Vždyť jsem přece takovou věc předtím nikdy neviděla. A tak jsem si to prvně opatrně očuchala a najednou to na mě přišlo. Taková radostná nálada, jako kdybych si lízla nějakýho alkoholickýho mlíčka. Začala jsem tu tyčku vyhazovat do výšky, kutálet ji pod stolem, válela jsem po ní sudy a potom jsem ji popadla do zoubků a utíkala jsem s ní pod stůl v obýváku, protože tam se mi hraje o fousek líp než v kuchyni. Je tam na zemi hadr a tak to tak neklouže. Panča si přinesla na to moje hraní foťákovej přístroj a cvakala na mě jako na nějakou slavnou hérečku. A potom mi řekla, tak vidíš Jolanko, jak si s tou mrkvičkou krásně hraješ. Takže mrkvička ta tyčka byla. Škoda, že teď ji už nemám, někam se ztratila. Hledaly jsme ji s pančou úplně všude, i pod sedačku jsme se podívaly - panča okem a já pacičkou, ale mrkvička je ztracená. Ale neva, prej dostanu večer novou. No nemám já se úplně princeznovsky?

Vaše umrkvičkovaná Jolanka Půlocásková

30. října 2013

Ke slovu se hlásí skoro zapomenutá Jolanka Půlocásková. Musím říct, že to od panči nebylo ani trochu hezký, když mě nenechala zapisovat do deníčku, co se dělo za zajímavosti. Teď si určitě na plno věcí ani nevzpomenu. Ze všeho nejdřív se ale vyznám z toho, že moje láska k Vendelínkovi nepolevuje, to by snad ani nešlo přece. Dokonce bych řekla, že nabývá na grádech a někdy si spolu hrajeme tak udatně, až nás panča radši rozhání. Ale o mě se bát nemusí, já se přece nedám. Aha, tak panča říká, že se bojí o Vendelínka, haha, ta vám tak kecá... Když jsme spolu sami doma, tak se nepereme, protože nás nemá kdo rozhánět, ale stulíme se do jednoho pelíšku, aby nám bylo milo. Na mě tam teda moc místa nezbejvá, ale to neva, já jsem i tak se svým Vendelínkem moc spokojená.

Naučila jsem se nějaký nový kousky, co se panče moc líbí. Nejradši má skákavej kousek. Né ten přes kozu, o tom jsem vám psala už dávno. Ale teď umím jeden ještě parádnější. Když si panča sedne k týhle psací krabičce, na který teď drápkuju svůj deníček, tak si honem vyskočím na pelíškový okno, co je hned vedle a odtud je to už jen malej skůček panče na krk. Poprvý se toho novýho úkonu panča trochu lekla, možná i proto, že jsem ji při přistávacím manévru drápla do krku. Ale rychle se odlekla a já jsem jí za to pěkně celej krk olízala. Bylo to skoro jako když lížu Vendelínka, akorát že panča nemá na krku tolik krásných dlouhých chlupů jako má ten můj ženich. No a teď, když už mám ten svůj skok natrénovanej, tak si takhle na panču vyskakuju docela často. Panča mě k tomu sama povzbuzuje, říká - Joloušku, honem, skoč, hop, Jolííííí, tak dělej prďolo, šup šup... a já pak neodolám a skočím. Akorát je prej škoda, že to panča pořád nemůže vyfotit, protože buď je u toho sama anebo když je tam páník, tak já vždycky seskočím na zem zrovínka ve chvíli, kdy chce páník udělat cvak. Možná se to jednou povede, ale nic neslibuju, to víte, sliby chyby a já nechci být prolhaná Jolanka.

Taky už umím dost obstojně krást a to mě ani pan Fanda nemusel zaučovat, ty vlohy jsem už asi měla v sobě. Jen mě neba nosit se s úlovkama do schovky, protože stejně žádnou nemám a tak je nechávám bezelstně ležet, kde mi zrovna odpadnou z pusiny. Panča má pokaždý, když přijde z práce, svoji sběrnou chvilku a je ráda, že když už se věnuju tomuhle poctivýmu zlodějskýmu řemeslu, tak aspoň nešantročím. Ale tuhle když šmátrala pod křeslem, tak viděla, že i já umím šantročit. Například se našel zašantročenej klíč. Panča ho vyšantročila, ale vůbec neví, odkud je a kam patří a tak si myslí, že jsem ho snad vyčarovala. Takovýhle já mám vlohy.

Jo, a ještě mám další nový jméno, panča mi říká ROHLÍKOVÁ ŽEBRAČKA. Mně totiž děsně chutnají suchý rohlíky a když je přede mnou někdo žvejká, tak si nemůžu pomoct a žebrám. A to mi fakt jde moc krásně. Postavím se na zadní nožky, předníma se opřu o rohlíkovýho šťastlivce a tak dlouho na něj kulím oči, dokud se se mnou nerozdělí o poslední sousto. Ale pozor, musí se mi vybírat jen bílej prostředek, protože jináč se mi to nalepí na patýrko a já pak dělám děsný kousky, abych se toho zbavila.

No a víte, co bylo novýho o víkendu? Byly se za mnou podívat dvě tety, co mě před rokem našly na hřbitově a přivezly k Fandovým. Chtěly si mě pochovat a porovnat s minulou půlocáskovou Jolankou. Jenže já jsem zrovna dělala velký fóry a vůbec jsem se jim neukazovala. Stačilo, že Vendelínek k nim letěl, až se mu bříško natřásalo. To já jsem si pěkně zalezla zezadu pod počítačovej stolek a panča ze mě viděla jen jedno ouško a to mě ještě musela uprosit bonbonkama, aby to ouško vylezlo. Byla z toho celá vedle, proč jsem najednou takovej ustrašenec, jenže vůbec nepochopila, že mám taky nějakou pýchu a nejsem žádná hej počkej ukazovací Jolanka. Tety mě nakonec viděly celou aspoň přes sklo, když už šly zase domů a já jsem si pak děsně pošmákla na dobrotách, co nám přinesly.

Příště napíšu o navrácených kytičkách, ale teď už jsem celá udrápkovaná a taky na mě kulí očička Vendelínek, tak to dělá pokaždý, když se se mnou chce zase láskyplně poprat. Co bych pro něj neudělala...

Vaše malá Rohlíková žebračka Jolanka Půlocásková

17. prosince 2013

No tohle. Panča mi řekla, že jsem čuně učuněný a né žádná princezna a taky projevila naději, že se pořádně zalískám. Teda ona řekla p*o*s*e*r*u, ale já takový slovíčko nechci ani slyšet, ani zakníkat, natož napsat. No ale abych se vymňoukla, co se vlastně stalo.

Dělal se oběd a to je moje nejoblíbenější část z celýho týdne. Vaří se totiž jen v sobotu a v neděli a někdy dokonce jenom v sobotu, protože v neděli se na oběd někam zajde a na ubohou Jolanku nikdo nebere ohledy. Mám docela obavy, že s takovýmhle přístupem panči se pořádně vařit nikdy nenaučím a Vendelínek mi přeběhne k nějaký opravdový kuchařce. Tentokrát ale panča něco splácala a šli si s páníkem sednou jako vždycky do obýváku, protože si k tomu jídlu pouštějí nějakou legraci z placatých koleček. Tuhle část oběda mám taky moc ráda. Sednu si před ně, vykulím oči a hlavu nakloním do strany. Nežebrám jako u rohlíků, to je pod moji úroveň hřbitovní kočičky, ale prostě jen takhle sedím a koukám. Panča chvilku dělá, že mě nevidí, po chvilce už vidím ruku, jak se sune k mojí hlavičce, aby mě pohladila a za další chvilku už ta ruka odkrajuje něco na talíři, abych si teda taky trochu šmákla. Ale já o to moc nestojím, čekám totiž na tu nejbáječnější chvíli a ta přichází v momentu, kdy jsou talíře SKORO prázdný a já se můžu pustit do bezvadný talířový očisty. Pohodlně se k tomu usadím a jazýček mi lítá jak splašený, aby na talíři nezůstal vůbec žádnej zbyteček. Panča se tomu vždycky směje, ale pak mě pochválí a říká, že si vůbec nemusela pořizovat myčku, když má zadara takovou šikovnou Jolanku.

No a jak se nakonec dostala od šikovný Jolanky k tomu čuněti? To už byly talíře vylízaný, panča s páníkem se dodívávali na něco v tý bedýnce (ale né v kadibudce, abyste si nemysleli, že se dívali na hovínka) a najednou panča slyšela z kuchyně nějaký labužnický mlaskání. Tak tam honem naběhla a uviděla mě, jak stejně usilovně jako ty talíře vylizuju pánvičku s olejem. Júú, ta mě hnala rychle pryč, pánvičku honem schovala, ale málo platný, už jsem byla zevnitřku celá naolejovaná jako nějaká Jůlie. A pak mi právě panča řekla tu větu, co jsem vyzradila na samým začátku. Ale můžu vám klidně říct, že se spletla. Už uplynulo pár dní a a já jsem se ani trochu nezalískala a čuník se ze mě taky nestal.

Jsem pořád stejně roztomilá, usměvavá a šikovná Jolanka Půlocásková