20. května 2013 - 1. narozeniny

A je to tady. Už nejsem vůbec žádnej prťavej malej Joloušek, ale dočista vyrostlá Jolanka, který je celý jeden rok. Panča tomu ale nechce uvěřit a pořád mě chová jako miminko a říká mi, že jsem její malej záprdek nebo zakrslíček, to asi podle toho, na jaký slovíčko má zrovna náladu.

Za ten rok se toho událo spoustu a panča mi to všechno pěkně poskládala do obrázkovýho videjka (najdete ho zase v týhle sekci), abych se na to jednou, až vyrostu ještě víc, mohla podívat a říct si, tak takováhle jsem byla pěkná holčička.

Já bych ten svůj rok shrnula asi takhle:

- když jsem  vloni 15. září k Fandovým přišla, byla jsem úplně malá, asi 4 měsíce stará kočička s bolavou krvavou tyčkou místo ocásku a dostala jsem jméno Jolanka, příjmením Půlocásková

- hned v ten den, co jsem pak poprvý vyběhla ze svýho pokojíčku, jsem uviděla velkýho chlupatýho Vendelínka a celým svým Jolančím srdíčkem jsem se do něj zamilovala

- můj půlocásek byl pořád moc zlobivej a dělal mi bolístku a tak se panča rozhodla, že ho vyhodíme, protože mi stejně k ničemu jinýmu nebyl

- díky tomu jsem měla hodně výletů k bíloplášťovi, kterej byl dočista hodnej a tak mu teď říkám kamarád

- dostala jsem protivnou pšíkavou a očičkovou nemoc a panča mě moc zlobila mastičkováním. Tu očičkovou nemoc pak dostali i všichni kluci a tak jsme jak správní mušketýři bojovali jeden za všechny a všichni za jednoho. Panča říkala, že se z toho už jednou zblázní, ale nezbláznila

- přišly moje první Vánoce a s nima veliká legrace. Nejlepší byl ten večer, kdy se po zemi válelo plno zmuchlaných papírů a pod stromečkem jsem našla svůj vlastní dáreček. A taky bylo moc povedený, jak se jednou svalil stromeček na zem a nikdo nevěděl, kdo to udělal. Panča ho pak sklidila a zase bylo všechno jako dřív

- jeden večer jsem začala vrkat jak holubička a vystrkovat na Vendelínka zadeček. Taky jsem k němu byla moc kamarádská, ale Vendelínek přede mnou utíkal. abych mu prej dala svatej pokoj. A tak aby ho panča zachránila, vzala mě zase na výlet ke kamarádovi a ten mi za to na bříško vyšil parádní zelenou housenku. Teď už ji ale nemám a bříško je stejně chlupatý jako předtím

- taky přišly Velikonoce a barvila jsem s pančou šišatý hopíky a pomáhala vařit a míchat salát vlastníma pacičkama, ale to se nesetkalo u panči s velkým pochopením.

Tak to byly takový hlavní události, na který jsem si vzpomněla. Mám se tady hezky a panča je do mě zasrdcovaná. Vymýšlí si pro mě různý jména. Každý ráno mě před snídaní pochová a to jsem princezna Jolanečka, Joloušek koloušek, Jolanka klokanka, sladká jako tatranka, Jolí, pusinka milovaná, Jolášek milášek. Nahlas u toho vrním, aby panča věděla, že se mi to líbí, ale pak už se začnu drát dolů, protože v bříšku mi kručí a snídaně čeká. No a k večeru, když jsem celá rozdivočelá a lítám z jednoho pokoje do druhýho, vrtím si u toho bobíkem na zadečku a shazuju všechno, co mi přijde do cesty, tak to jsem Jolouš prdlouš, Jolanice vopice, Joláč koláč a divočák poprděnej. Nic mi nevadí, každý jméno je pěkný, protože ať dělám co dělám, stejně vím, že mě má panča moc ráda a nedala by mě ani za milijon peněz.

V sobotu jsem potom dostala slíbený dortík. Panča se s ním neplácala dlouho, to můžu klidně říct. Ale ani já jsem se s ním neplácala dlouho. Popadla jsem z něho šunkovej lísteček a utekla s ním pod stůl, abych si ho v klidu užila a tím celá ta sláva skončila. Panča mi pak oddělila můj dílek do misky a zbytek rozdělila mezi Vendelínka, Fandu, Frodíka a Kubíka, aby i ostatní dostali narozeninovou mňamku. Vendelínek mi po konzumaci dal dortíkovou pusu a já jsem si ho pak slavnostně očistila, až zase vypadal jako vymydlenej ježurka. A tak si myslím, že se mi ty narozeniny moc vyvedly.

Vaše spokojená Jolanka Půlocásková

26. června 2013

Dlouho jsem nepsala, já vím. Byla jsem totiž uražená. Představte si, že mi panča šlápla na pacičku. Je pravda, že jsem si to možná trochu zavinila sama, protože jsem se jí pořád motala kolem jejích vlastních pacek a trochu nečekaně jsem se najednou ocitla za nima a panča na mě vůbec neviděla, ale stejně. Neměla mi na ni šlapat, to se přece kočičkám nedělá. Moc jsem zakřičela a panča taky, protože se lekla. Já jsem se lekla ještě víc a děsně kulhavě jsem se odběhla schovat. A potom začala hra na usmiřování a ta mě bavila. Panča byla moc smutná, že mi ublížila a tak si mě chtěla udobřit, ale já jsem hrála uraženou Jolanku a schválně jsem se jí schovávala. Zalezla jsem za stolek, kam není vůbec vidět a kam se nikdo jinej nedostane. Panča mě zkoušela vylákat ven prosbama a moc pěknýma slovíčkama, říkala mi Jolášku, já jsem to přece neudělala schválně, pojď za mnou, holčičko moje malá, já ti tu pacičku pěkně pofoukám, jo? Jolí, tak už vylez, prosím prosím.... Ale já jsem pořád dělala fóry. Třeba jsem jí jenom rychle ukázala hlavičku, aby viděla, že ji dobře slyším, ale když se ke mně přiblížila, tak jsem se zase honem schovala. Panča už skoro bulela lítostí, ale nakonec mě přelstila. Došla si pro klacík s provázkem, zamávala s ním u stolečku a najednou jsem byla venku natotata, vůbec jsem nekulhala, skákala jsem po provázku a úplně jsem zapomněla tvářit se ublíženě. Panča po mě rychle hrábla a vzala mě do náručí a tak jsme se spolu my dvě holky udobřily. Musela jsem panče odpustit, protože jeden nikdy neví, kdy to bude potřebovat sám.

A přišlo to docela brzo. To když jsem na úplně maličký kousíčky natrhala kuchyňskou roli a v pokojíku to vypadalo, jako kdyby tam nasněžilo. Kousek papírku jsem měla ještě nalepenej na čumáčku, když to panča objevila a tak ani nemusela zahájit vyšetřování. Ale nezlobila se, protože jsme přece byly kamarádky. Jen mi řekla - no, Jolí, s tebou se jeden fakt nenudí, viď?

No a tuhle zase seděli s páníkem na sedačce a na něco se dívali a najednou pod sebou uslyšeli divný zvuky. Vycházely z tý sedačky a panča pochopila, že historie se opakuje. Jojo, byla jsem zalezlá vevnitř a dělala tam pořádek. Naše sedačka je totiž děsně správná. Má nakloněný zádíčka, tak se nedá přisunout úplně ke zdi a to je pro nás badatele velikánská zábava. Kdysi to objevil Bertík, to byl kocourek, kterýho jsem vůbec nikdy nepoznala, ale bydlel u panči přede mnou. Byl moc šikovnej, skoro jako je Fanda a zjistil, že se dá zezadu do těch zádíček vykousat díra a tudy se může vlízt dovnitř. Panča z toho objevu nebyla nadšená tak jako on a od tý doby začala utěsňovat boční mezírky různýma polštářema. Po Bertíkovi ale přišel další badatel, Fanda, a i on si oblíbil tuhle sedačkovou schovku. Panča teda vylepšila utěsňovací metodu a vrazila do boku takový tvrdý polštáře ze starý sedačky a prostor nad nima vyplnila normálníma polštářkama, kterých je u nás plno. A to se mi moc líbilo, protože jsem mohla konečně ukázat svoje pravý umění. Polštářky brzo skončily na zemi a pak už nebyl problém vyskočit na tu starosedačkovou překážku, odtud dolů za sedačku, dírou dovnitř a najednou jsem se ocitla v úplně jiným světě.

To vám bylo tak zajímavý. Všude tma, ale vonělo to tam starýma novinama a časopisama, který si tam panča schovala před hryzavým Fandou. No a jak teď s páníkem poslouchali ty divný zvuky, tak to jsem zrovínka na těch novinách pracovala. Chvátala jsem, abych toho stihla co nejvíc, protože mám ráda, když mě panča chválí. Najednou se sedačka odklopila, udělalo se světlo a já jsem uviděla panču s páníkem, jak na mě koukají. Hlavy jim visely dolů a vypadali, jako že nevěří svým očím. V sedačce bylo totiž nachumelíno úplně stejně jako prve v tom pokojíku. Ale nebyl to žádnej sníh, taky jak by mohlo nachumelit uvnitř sedačky, to dá rozum. Byly to kousky těch novin a časopisů a panča konečně pochopila, že je načase ty starý věci vyhodit. A došlo i na tu pochvalu, na kterou jsem se těšila - když mě panča vylovila, tak řekla: teda takovýho pracanta jsem tady FAKT potřebovala. No a to mě moc potěšilo, že jsem mohla být prospěšná.

Vaše pochválená Jolanka Půlocásková

29. července 2013

Jú, fakt už je to celý měsíc od mého posledního zápisu? A přitom je toho pořád tolik na povídání. Panča říká, že se ze mě stává divoký pometlo a já si už vážně budu muset pořídit slovník člověcký řeči, protože těm slovíčkům vůbec nerozumím. Ale to neva, stejně je mi jedno, co to znamená, protože mám panču dočista obtočenou kolem drápků a tak vím, že mě má děsně ráda, i když mi řekne třeba Jolanice drápanice.

Za tu dobu, co jsem vám nepsala, jsem se naučila spoustu nových věcí. Tak třeba skok přes kozu. Teda ona je to moje panča, ta koza, ale vypadá to úplně jak v tělocvičně, když člověcký koťata skáčou přes takovou tu divnou kozu. U nás to probíhá tak, že se panča ohne, aby nám vyčistila čurací a hovínkovou bedýnku, já honem rychle vylezu na takovou nízkou poličku a odtud skočím přes tu ohnutou kozu s odrazem přes její záda na vysokou polici na druhý straně, kam bych jinak nevyskočila. Panču to děsně baví a i když se mi někdy zrovna nechce skákat, tak si schválně plácá na záda a volá na mě Jolí, Joloušku, hop, podívej, hoplá.... No a mně to nedá a jdu panče udělat radost a zase přes ní skočím nahoru. Ale tuhle to panča nepromyslela do posledního puntíku a šla uklízet bedýnku jen v takovým tílku, co se ještě trochu vyhrnulo, když se ohnula. No a já jsem při přeskoku přes kozu použila drápky, protože bych se jináč na holý kůži těžko udržela a to se panče vůbec nelíbilo. Zaauvajsovala, až se mi naježil bezocásek a řekla mi tamty slovíčka, že jsem Jolanice drápanice. Pak jsem schválně několik dní přes ní neskákala, dokud se mi neomluvila a nenabídla mi za další přeskok dobrý bonbonky.

Ale co vám musím hlavně povědět je to, že jsem se stala čepičkářkou. Ani nevím, jak k tomu došlo, ale jednoho dne jsem se probudila a věděla jsem, že je s obyčejnským životem konec a že musím udělat něco parádního a rozhodla jsem se právě pro to čepičkaření. Je to děsně jednoduchý. Druhá panča totiž sbírala porcelánový panenky a když ji jednou už tyhle holky začaly vytlačovat z pokoje, tak je přestěhovala dolů do pokojíku, kde jsem já začínala svoji jihlavskou kariéru. Ty panenky jsou všechny postavený nahoře na skříni, kam se normálně žádná kočička nedostane. Ale protože, jak už víte, jsem se naučila skákat přes kozu nahoru, tak odtud je to už jen malej skůček na tu skříň, kde bydlí ty holky. A to víte, že když už jsem jednou nahoře, tak si tam všechno pořádně prohlížím a dolů mě jen tak někdo nedostane. Skoro každá slečna má na hlavě nějakou čepičku nebo kloubouček a to je prostě úžasná zábava ty hlavový pokrývky krást. Jde moc dobře, protože jednak jsem šikovná a druhak se ty holky ani nebrání. Prvně jsem se zaměřila jen na slamáčky, protože ty mi voněly nejlíp a když jsem si je shodila dolů, tak se daly krásně kousat. No ale ty brzo došly a tak jsem se pustila do pletených čepiček a že jsem pracovitá, tak panča každý den sesbírá ze země aspoň pět různých kousků. Brblá při tom sběru, že jsem malá opice a prej jako by jeden zloděj v rodině nestačil. Tím myslí Fandu, vím, že taky má tyhle úžasný dovednosti, ale kloboučky a čepičky ho nebaví, ten se zaměřuje na jiný sortiment. No a tak čepičky jsou prostě moje specializace a ohromně se mi tím rozšířily obzory. Někdy čepičku půjčím i Vendelínkovi, aby měl taky radost ze života. Před týdnem mi ho totiž panča strčila do tašky a odvezla pryč a já jsem byla hrozně napnutá, co se děje a trochu jsem se bála, aby mi ho vrátila. No a když ho pak vrátila, tak měl zase oholenou prdýlku. Jejda, ten se styděl. Rychle šel ke granulkám, aby to zajedl a já jsem mu ještě při tom dlabání krásně očistila zádíčka, aby věděl, že mi jeho holá zadnice vůbec, ale vůbec nevadí. Hlavně že se mi vrátil, Vendelínek můj jinak celej chlupatej.

No a to bude zatím tak všechno, co jsem měla na srdíčku. Venku je prej velikánský vedro, ale mně to ani neva, protože ven nechodím a dole v baráčku máme docela příjemnej chládek.

Vaše neupečená Jolanka Půlocásková

5. září 2013

To je dost, že jsem se taky jednou dostala k projevu, vždyť už jsem si připadala skoro dočista zapomenutá a nezajímavá. A to já teda vážně nejsem. Přece nezajímavou kočičku by si nikdo nedával do knížky a já jsem dobře viděla, že panča domů přinesla takovou lesklou knížku s obrázkama, která se jmenovala Čtyři mušketýři a jedna princezna a tam jsem uviděla svoji fotku. To mi udělalo radost a hned jsem tý Jolance na obrázku chtěla dát pusinku, ale panča mi knížku sebrala a řekla fuj Jolí, to teda ne! A dala knížku do police za sklo. A tak se na sebe můžu jenom dívat, ale to je taky dobrý.

Stává se ze mě prej pěkná divočina, říkala panča. A ještě jsem slyšela, jak o mně mluví, že jsem malej prevítek a drzounek rozmazlenej, ale že když se prej podívá na můj bezocáskovej bobík a vzpomene si na moje patálie, tak by mě stejně samou láskou dočista udusila. Na to si budu muset dát pozor, být udušená nechci. Stačí, že se pořád dusíme s Vendelínkem. On někdy zapomíná, že je třikrát větší než já a když mě zalehne, tak je ze mě vidět jen kousek pacičky na jedný straně a na druhý konec fousků a to pak kvičím, ať mě honem propustí, nebo se mu celá udusím.

Pořád mám plnou pusu legračních malých zoubků. Panča jim říká perličky a schválně mi do pusy strká prsty a baví ji, jak ji jen tak z legrace okusuju. Někdy se teda rozvášním a stisknu trochu víc, ale to panča hned řekne přísně Jolí NE a já vím, že musím povolit, jinak si už na zoubkování hrát nebudeme. Ani nevím, proč mě okusování všeho tak baví, asi nechci, aby ty moje zoubky byly v puse nadarmo. A tak okusuju nejen panči prsty, ale taky sedačku, kuchyňský židle, plastový tyčky u žaluzií, papírový utěrky, časopisy, kytičky, pančiny pantofle někdy i s pančinýma palcema, zipy u svetrů a samozřejmě taky bonbonky a granulky.

A taky mě baví skákat. Skáču přes kozu-panču na skříně, přes sedačku na vysoký police v obýváku, na okna a na šplhadla, někdy skáču i přes Vendelínka a taky moc ráda zaskakuju za poličku v rohu, tam se mi moc dobře hraje. Tuhle jsem tam zrovna úřadovala a panča o mě nevěděla. A najednou viděla, jak se z rohový poličky samy od sebe vysunujou krabice. No ta vám na to čubrněla jak na nějaký zázrak. Asi si myslela, že má doma poltergeista, ale pak se za tou krabicí objevila malá pacička a představte si, to jsem byla já. Jéjda, to vám bylo smíchu v tý naší normální rodince.

Když neskáču a nekoušu, tak hromadím majetek. A to pak vždycky panča kouká, kolik hraček si nanosím do pelíšku, abych se s nima potěšila a pohrála si, než se zase záhadně ztratí. Někdy mi panča dokonce i pomáhá hračky hledat a to je důležitá práce, protože taková kočička na všechno sama nestačí. A tak panča leze po kolenou, plazí se po břiše a někdy si k tomu svítí aj baterkou a má pokaždý velkou radost, když pro mě najde další hračku.

Tak takhle se spolu my dvě holky umíme bavit. Někdy taky spinkám, ale to moc často nebývá. Zrovna teď jsem se ale tím vyprávěním trochu unavila, tak si pořádně olížu pacičky a dám si lehký odpočinek.

Vaše upovídaná Jolanka Půlocásková