11. března 2013

V sobotu jsem jela zase na výlet. Tentokrát i s Vendelínkem. Já jsem vyfasovala kšírky a Vendelínek kočkotašku, naložili nás s páníkem do auta a už se jelo. Panča řekla, že nás bude víc a nebudeme se bát vlka nic a tak jsem byla moc zvědavá, protože vlka jsem ještě nikdy neviděla. Ale ukázalo se, že panča mě ošidila a místo u vlka jsme zase skončili u našeho starýho známýho kamaráda. To mě teda docela naštvalo a tak jsem si řekla, že v čekárně just nebudu hodná, aby panča viděla, že šidit se nemá. Seděli tam s náma ještě nějací člověci s krabičkou a v ní měli asi zvířátko, ale vůbec jsem neviděla jaký. Proto jsem se pořád kolem nich důležitě procházela a myslela jsem, že mi pochválí kšírky a řeknou si, to je ale hezká kočička a to jejich zvířátko mi za odměnu ukážou, ale kdepak, byli lakomí a nic neřekli a zvířátko si nechali jen pro sebe.

Potom šli dovnitř a my jsme zůstali v čekárně na chvilku sami. Musela jsem honem dohnat, co jsem předtím kvůli nim nestihla a prolízt úplně každej koutek a panča byla dočista zpocená, jak za mnou s těma kšírkama pořád musela chodit. Povedlo se mi zalízt aj za lavici, odkud jsem pak nemohla ven a tak panča s páníkem museli lavici odsunout, abych mohla vyskočit. No povím vám, že mi to s takovou parádní zábavou v tý čekárně docela utíkalo. Škoda, že Vendelínek si nemohl hrát na průzkumníka se mnou, ale panča mu nedovolila opustit tašku. Potom ale přišel z venku takovej velikej pejsek a tak jsem honem vlezla k panče na klín a od tý doby jsem už zase byla hodná Jolanka.

Za dlouhou dobu konečně vyšli krabicoví člověci se svým tajemným zvířátkem ven a my jsme šli dovnitř. Panča podala kamarádovi nějaký knížečky a potom mě šla postavit na stůl. Myslím si, že mu tajně řekla o tom svým ztraceným prstýnkovi, protože kamarád mě pak celou prošacoval. Ale nic nenašel, ani když si na mě vzal sluchátka a dokonce mi otevřel aj tlamičku, jestli jsem ho třeba neschovala tam. Nenašel ho ani v zadečkový dírce, kam mi strčil tu protivnou tyčku a tak mě nakonec za trest píchl jehličkou do kožíšku. Ale pak mu asi bylo líto, že na mě byl takovej nekamarádskej a tak se mi podíval na bříško a pěkně mi ho pohladil a pochválil mi ho, že prej se krásně zahojilo a už zase zarůstá. No a nakonec mě postavil na váhu a řekl, že vážím třidvacet. Tak z toho jsem jelen - je to tři nebo dvacet? Potom mě panča vzala do náruče a řekla mi, tak vidíš Jolanko, už to máš všechno za sebou a dala mi pusu na čelíčko, že jsem byla celkem statečná.

Po mně přišel na řadu Vendelínek a kamarád s ním prováděl úplně stejný detektivní procedury jako se mnou. Byla jsem na Vendelínka pyšná, jak si nechal všechno líbit, dokonce neprotestoval ani u pískací zadečkový tyčky a koukal se na kamaráda dočista obdivně. Až jsem se lekla, jestli spolu nemají nějaký techtle mechtle ti dva a radši jsem si moc dobře hlídala, aby mi kamarád Vendelínka zase pěkně vrátil do tašky. Než ho tam s pančou dali, tak ho ještě zvážili a tý jo, můj Vendelínek má 8 kilo. Panča mu taky dala pusinku na čelíčko a řekla mu, tak Vendí, nastane dietka. Nevím, co to je za slovo, ta dietka, ale moc se mi nelíbí a zdá se mi nějak podezřelý.

A pak už se jelo domů a to bylo docela veselý, protože panča mě nechala, ať si autíčko celý prolezu a jen dávala pozor, abych nevlezla páníkovi pod packu a aby místo páky neřadil mojí hlavičkou. Nakonec jsem si lehla na zadní okýnko a dívala se, jak nám cesta pěkně ubíhá. Tak takhle parádně jsem si s Vendou užila sobotní dopoledne.

Vaše zvenku i zevnitř prohlídnutá a ještě jednou bodnutá Jolanka Půlocásková

27. března 2013

Šmankote, to jsem se nějak dlouho neozvala. Ale nemyslete si, že bych lenošila, to tak. Akorát panča zase nestíhá zapisovat a potom se mě kamarádi ptají, jestli jsem pořád ještě živá a zdravá. To jsem a jak! Včera jsem byla tak živá, že už na mě panča křikla HERGOT JOLUŠE, NECH TOHO, KOZO JEDNA!! A přitom já vůbec nejsem žádná koza, ale kočička. Panču asi trochu rozhodilo, že jsem vyskočila na úplně nejvyšší poličku, natáhla jsem se na zadní brčka a předníma jsem zpod stropu sundávala takový polystyrénový lišty. Jsou tam nalepený jakože na ozdobu, ale když jsem tu jednu sloupla, tak jsem dobře viděla, že měly za úkol zamaskovat nedobarvičkovaný konce zdi. Chacha, a to si panča myslela, že na to nikdo nepřijde. No, ale jak na mě tak ošklivě křikla, tak jsem radši skočila dolů a hned jsem šla panče olízat ruku, abych si ji zase udobřila. To je hrozně jednoduchý, to udobřování. Stačí naklonit hlavičku do strany, otevřít papulku, aby si panča myslela, že se na ni směju, no a pak udělám líz líz a panča už je zase celá rozšišlaná a hladí mě po hlavičce a říká, nojo, tohleto je moje Jolušátko, viď? Tak vidíte, jak ji mám zmáklou. A naučila jsem se to úplně sama.

No, ale vlastně jsem vám chtěla povyprávět o úplně bezvadňácký hračce, kterou jsem zatím vůbec neznala. To si panča přinesla domů takovou divnou kulatou věc, říkala jí knedlubka nebo tak nějak. Vzala si na ni nožejk a začala z knedlubky ořezávat kůžičku. Bylo to hrozně napínavý a tak jsem ji pozorovala z úplný blízkosti, aby mi nic neuteklo. Panča mě trochu odstrkávala a říkala, hele Jolí, uvidíš, že tě šmiknu taky, ale já jsem věděla, že to jen kecá a že na šmikání máme kamaráda, co mi ušmik ocásek. Tak jsem se nebála a koukala jsem se dál. A pak jsem si jednu velkou kůžičku vzala do tlamky a dostala jsem vám dočista nějakej knedlubkovej záchvat. Vyhazovala jsem ten kousek do výšky a skákala jsem za ním, jako bych měla na nohách skákací pružinky a velkou rychlostí jsem s tím běhala sem a tam a knedlubkovej kousek mi visel z tlamičky, skočila jsem s ním na sedačku a tam jsem se s ním trochu poprala a pak jsem ho zase popadla a šla se s ním honit na podlahu. Panča nechala dalšího okrajování a koukala na mě jako na nějaký zjevení. Řekla mi, že skáču jako Jolanka - klokanka a že mi asi takovou hračku bude muset kupovat častěji. A to ona bude, protože z ní má sama taky užitek.

Tak takhle parádně jsem se poměla. Vendelínek si s knedlubkou taky trochu pohrál, ale skákat do výšky jako Jolanka - klokanka, to on teda neumí. On se spíš umí kutálet po zádech jako méďa Béďa a to zase neumím já, takže si tu zábavu takhle spravedlivě rozdělujeme.

Vaše knedlubková Jolanka Půlocásková

10. dubna 2013

Tak a už je po Velikonocích. Vůbec jsem nevěděla, co to jsou, takový Velikonoce, protože vloni jsem touhle dobou prej ještě chodila po houbách, říkala panča. To si mě ale asi s někým spletla, chodila jsem leda tak po hřbitově a tam žádný houby nerostly. Na Velikonocích se mi moc líbily některý činnosti, u kterých jsem mohla pomáhat. Tak třeba to máchání šišatých balonků v barevný vodě bylo docela legrační. Panča mě prvně sundávala dolů, ale nakonec mě nechala, ať si udělám barevný pacičkový obtisk na novinách. Připadala jsem si dočista jako nějaká umělkyně, ale panča pak zavolala páníka, ať mě zabaví a měla jsem po legraci.

Taky jsem poprvý viděla divnou zamotanou metličku s mašličkama. Páník ji nejdřív předvedl klukům nahoře. Pak ji přinesl trochu poupravenou dolů a já jsem z ní měla fakt velikou radost. To jsem ještě nevěděla, že s ní dostanu malou šupajdu na prdýlku, ale ani to mi nevadilo. Tak jsem se z toho rozběhala, že jsem se pak vůbec nemohla zastavit.

Bylo mi ale moc divný, proč o Velikonocích dělala panča vánoční jídlo, možná proto, že venku padal snížek. A tak se panča pustila do bramborovýho salátu a to už jsem znala, proto jsem se hned hrnula do pomáhání. Pomáhal i Fanda, ale ten ať si o tom napíše sám. Já jsem pořád vyskakovala na linku, panča mě zase pořád sundávala dolů a nakonec mi řekla JOLUŠE, NEŠTVI MĚ, NEBO TĚ NĚKAM ZAVŘU! Naštěstí to nemyslela vážně a to bylo moc dobře, protože při jednom výskoku se mi povedlo skočit rovnou do tý mísy se salátem a to vám bylo překvapení i pro mě. Panča jen moc nahlas zakřičela ŠMARJÁJOLOUŠIJEDENPRDLEJ a popadla mě tak rychle, že jsem ani vlastně nevěděla, jestli jsem fakticky dopadla dovnitř. Třásla se mnou, jako kdybych byla oslík z pohádky a říkala, teda ty malá opice, tebe mi tady byl čert dlužnej! Já jsem se ve vzduchu mrskala jak červík na udici, ale panča mě nepustila, dokud páník nepřinesl ubrousek a paciny mi neočistil. Stejně to odfláknul a musela jsem si je dočistit sama. Večer jsem si ještě dopomohla k príma večeři - panča pomazala krajíce chleba máslem a loupala ty šišatý balonky, že si je nasází na ten chleba. A najednou slyšela mlask mlask mlask mlask a když se otočila, tak viděla, jak jí nějaká kočička všechno másílko olizuje. Ta kočička jsem byla já, ale panča si asi myslela, že je to nějakej Prezent, protože zrovna tak na mě křikla - TEDA POTVORO MALÁ, TY SEŠ FAKT PREZENT!!! Ale pak se tomu zasmála, zavolala páníka, aby se taky pokochal, vzala mě do náručí a řekla mi, že jsem Joluška prdluška a že jsem stejně sladká, ať zlobím jak zlobím.

Tak takhle vesele jsem si prožila ty jarní svátky a od tý doby pořád čekám, až mě sluníčko pošimrá přes sklo na čumáčku, ale je nějaký líný a vůbec ne pracovitý jako já.

Vaše Jolanka Půlocásková

P.S. Jo a takhle parádně se válím v pelíšku s Vendelínkem. Panča říká, že se u toho usmívám jako měsíček na hnoji. Už někdy někdo viděl měsíček na hnoji? Já teda ještě ne.

29. dubna 2013

JAK SE ZE MĚ STALA JOLANICE VOPICE

Tak to vám bylo takhle: panča něco kuchtila a zapomněla mě k tomu pozvat, přitom ví, že každá holka se potřebuje vaření přiučit a že až budu jednou vyvařovat pro mýho Vendelínka, tak si nebudu chtít trhnout ostudu. Proto když jsem konečně zjistila, že se vaří, honem jsem skočila na linku a čumáčkem nasávala, o co jde. Panča byla trochu mrzutá, protože zjistila, že má málo smetánky a že to dílo tudíž asi nebude zrovna ono. Nalila smetánku do misky a něco do ní přisypala a pak v tý misce kroužila vidličkou, aby to pěkně rozmíchala. To mě moc zaujalo, protože mi to přišlo jako nějaký čarodějnický rituál. Nakrčila jsem se ke skoku a pak jsem ve vteřince plavně přelítla celou linku, přes sporák až k panče s miskou. Miska ale stála na takový podložce a v tom byla ta zrada. Podložka po mým doskoku popojela o velký kus dopředu, miska se rozkývala a její obsah se rozhoupal, jako když se na moři zvednou vlnky. Bohužel na takový vlnky nebyla miska vůbec připravená a tak se hoooodně vlnek přehouplo přes okraj a krásně nám odekórovaly celou kuchyň. Největší louže zůstala na podložce na lince, ale její menší sestřičky ozdobily podlahu, šuplátka, dveře, překvapenýho páníka, na chvíli dočista umlčenou panču a pár jich cáklo i na mě. Povím vám, že bylo moc příjemný se potom čistit.

Ale panča nějak ztratila nervy, asi že ta smetánka, který neměla už na začátku dost, teďka přebývala všude jinde, než v tý mističce. Vrátil se jí hlas a zakřičela na mě, jako ještě nikdy předtím: teda Jolanice vopice, co to jako děláš??? Překvapilo mě, že to nepoznala - přece musela vidět, že jsem se hned iniciativně pustila do úklidu toho nepořádku. Jazejček mi lítal jak divej a abych se celá neupracovala, tak mi přišel na pomoc i Vendelínek. Panča se pak uklidnila, uklidila (jú, dvě skoro stejný slovíčka) a dodělala oběd i bez smetánky. A úplně nakonec mě šla odchytit a pochovat a když mi strkala čumáček do kožíšku, tak jsem ji slyšela, jak si mumlá - teda Jolísku, ty jsi můj malej prevítek milovanej, viď? A bylo po bouřce. Aby panča viděla, že jsem jí tu vopici odpustila, tak jsem jí olízala celou ruku a ona kvičela Jolí Jolí a na páníka volala, ať se na mě podívá. Já to s tou pančou prostě umím, co vám budu povídat.

Vaše nevopice Jolanka Půlocásková