2. ledna 2013

Milý pane Ježíšku!

Chci vám napsat o svých prvních Vánocích a poděkovat za dárečky, co jsem od vás dostala. Panča taky dostala hodně balíčků a měla z nich radost, ale říkala, že ten největší dáreček jsem já. Tak se nezlobte, že to nebylo zrovna nic od vás.

Velkou radost mi dělala už příprava na Vánoce. V čumáčku mě šimraly takový krásný a neznámý chutě, že jsem z nich byla dočista divoká a panča mě párkrát musela vystrčit za dveře, aby vůbec něco udělala. Ale největší blaho nastalo, když páník přinesl takovou divnou krabici. Vůbec nevypadala jako nová. Ze všech stran byla okousaná kočičíma zoubkama (né mýma). Taky byla přelepená páskou a páník musel přinýst vystrkávací nožík, aby tu pásku zneškodnil. A jak to udělal, tak se na mě z krabice vyvalil stromeček! No páni, já jsem mrkala jak o závod, abych si to všechno pořádně prohlídla a zapamatovala. Panča pak vzala malou kostku, co se na ní jinak sedí a hodila přes ni vánoční hadr, asi abych si mohla hrát s Vendelínkem na schovku. Na ten hadr pak postavila stromečkový nohy a do nich zasadila stromek. Fakt mi mohly oči z důlků vypadnout, jak to bylo celý napínavý. Ale to ještě nebylo všechno. Panča otevřela skříňku, vyndala z ní velký krabice a začala na stromeček věšet takový různě veliký blejskavý míčky. To už jsem dozajistotně věděla, že mě musí mít moc ráda, když mi připravuje takovou parádní hernu. Snažila jsem se být co nejužitečnější a moc pěkně jsem pomáhala, ale někdy byly ty míčky neposedný a hnedka z toho stromku padaly na zem. Nakonec jsme to ale s pančou přece jen dodělaly a pak nastal zázrak - panča někam strčila šňůrku, co vedla od stromečku a rozsvítily se světýlka. To už jsem z toho byla dočista paf. Nakonec přinesl páník takovej dlouhej provázek a ten omotal kolem stromečku a přivázal ho k našemu šplhadýlku. To jsem nějak nepochopila, ale možná chtěl, aby se ti dva zkamarádili.

Pane Ježíšku, ale to ještě vůbec nebylo všechno. Přišel večer a v kuchyni vyhrávala muzika, ozývalo se nějaký dudlajdá a panča kmitala, jako kdyby to ani nebyla ona. Já jsem pořád vyskakovala na linku a strkala jsem čumáček, kam jsem neměla a tak mě panča gourmetkovou lstí odlákala pryč a zavřela mě aj s Vendelínkem v jiným pokoji, aby to prej mohla dodělat. Ale to už jsem nezjistila, co chtěla dodělat. Fanda a ostatní kluci byli vyhození už dávno, ale prej jim to nevadilo, hlavně když dostali dobrotu do misky.

No a představte si, že na závěr toho parádního dne zazvonil zvonec, ale vůbec to ještě nebyl konec. Panča nám všem zase otevřela a na stromečku svítily ty světýlka a pod ním byla hromada různých balíčků a páníci je rozbalovali a házeli je zchumlaný na zem a to bylo úplně nejlepší z celýho večera. Lítala jsem v tom jak splašená Jolanka a pokaždý, když jsem si myslela, že už jsem všechny papírky prozkoumala, tak mi kolem hlavy prolítl další. A pak už tam zbyly jen takový malý balíčky a na každým bylo napsaný nějaký parádní jméno - třeba Kubík nebo Frodík nebo Fanda nebo Vendelínek a taky tam bylo napsaný JOLANKA. A to bylo prej jenom pro mě! Já jsem měla takovou radost, že jste na mě pane Ježíšku nezapomněl, i když jsem teprve malá Jolanka. Vy musíte být moc hodný pán, to se hned vidí. Trochu jsem se strachovala, jestli jste pro mě nepřinesl třeba mašličku na ocásek, protože tu bych moc neužila, ale kdepak, copak jste nějaký trdlo? A tak jsem dostala novýho hopíka a myšku a chrastivou kuličku a taky nějaký dobroty, stejně jako kluci. To vám byl pane Ježí tak povedený večer, že jsem se vůbec nepřestala usmívat.

Potom už přišly normální dny, ale stejnak jsem měla pořád plno zábavy s tím stromečkem. Každý den se mi povedlo sundat úplně jiný kouličky než minule a pak jedno ráno panča slyšela nějakej rachot, tak se přiběhla podívat a představte si, ten stromeček ležel na zemi, celej pokácenej. Vůbec nevím, jak se tam dostal. Panča jen řekla A DOST a šla ten stromeček úplně celej už nafurt uklidit do tý krabice. Při sběru kouliček si všimla, že na zemi byla malá loužička. Nevěděla, z čeho je a chvilku mě dokonce podezírala, že jsem si tam učurla. Ale vůbec to tak nesmrdělo, tak si nebyla jistá. A když pak byl stromeček už skoro celej nahatej, tak na to přišla. Páník jí totiž dal takovou bublinku, kde bylo napsaný její jméno a když ten stromeček tak záhadně spadl, tak se bublinka rozprdla, voda, co byla uvnitř, se vylila a na šňůrce zbylo jen pančino jméno Hanka. No ale to bylo stejně hlavní, né? Aspoň bude nafurt vědět, jak se jmenuje, žádnou bublinku k tomu přece nepotřebuje.

A to je ode mě pane Ježíšku zatím asi všechno, ono se toho stalo ještě víc, ale něco třeba taky napíše Fanda a já už jsem celá upracovaná z toho psanýho projevu. Moc děkuju za všechnu tu zábavu a kdybyste se chtěl zase někdy brzo stavit, tak víte, kde mě najdete.

Vaše prvovánočně unešená Jolanka Půlocásková

24. ledna 2013

Něco se se mnou děje. Včera večer přišla panča z práce a docela se lekla, co jsem dělala. Vrkala jsem jak holubička, chodila jsem plazivě, jako by mě nechtěly poslouchat vlastní paciny a špulila jsem nahoru prdýlku. Venda byl ze mně celej rozdivočelej, ale já jsem byla fakt divná. Panča mě chovala a ptala se mě, Jolísku, co ti je??, ale nic jsem jí neprozradila. A tak panča nakonec přinesla naši starou známou kočkotašku, šoupla mě do ní a valily jsme tmou za bílopláštěm. V autě jsem ani nevrkala, ani nepípala a ani neplakala a tak si panča říkala, že to třeba byly jen zaražený prdíky a teď už je mi dobře.

Pan bílopláštík mě prohmatal, prohlídl zvenku i zevnitř a když mi strkal tyčku do prdýlky, tak jsem moc zakřičela. Podruhý se to už povedlo líp a tak jsem se aspoň dozvěděla, že teplotu nemám. A víte kamarádi, co mi nakonec je? Se podržte. Jsem už velká holka, je mi 8 měsíců a začala jsem prej mrouskat. To jsou události, co?

Připadám si hrozně důležitě, ale nelíbí se mi, že jsem teď oddělená od Vendelínka, když jsme sami. On by mi přece nic neudělal, né? Jednak už to dávno není kluk se vším všudy a druhak mě má rád, teď ještě víc než dřív. Ale panča se bojí, že když na mě teď pořád tak doráží, tak by mě mohl nechtěně poranit. Trošku mě totiž taky bolely zádíčka, když mi je bílopláštík prošahával a panča si myslí, že to je možná od Venouška a jeho příliš horlivé náklonosti. No a až bude odmrouskováno, tak prej pojedu zase na výlet a vrátím se o něco lehčí. Tak tomu už teda vůbec nerozumím, snad mi to někdo vysvětlí.

Vaše umrouskaná Jolanka Půlocásková

1. února 2013

Ták a mám dovrkáno. To je prej najednou zase klidu doma. A možná i Vendelínek si oddychl, že ho už tak nepronásleduju. Panča si myslela, že bude honit on mě a bylo to úplně naopak. Teď je ale z toho všeho panča asi nemocná, protože včera jela sama k mýmu bíloplášťovi a nikoho z nás chlupatých sebou nevzala. Když se vrátila, tak na mě byla moc milá, chovala mě a říkala, Jolísko moje miloučká, tak v úterý jdeme na to. Ale vůbec nedopověděla větu, takže zase vím houby, na co že to jdeme. Už abych to konečně zjistila. Jsem napnutá jak kšanda.

No ale vlastně jsem si přišla postěžovat, že mi pan Ježíšek ještě vůbec neodepsal na můj dopis a to jsem se vážně moc snažila být uctivá a zdvořilá. Asi mě nemá rád, ale to teda vůbec nevím, proč jako. Vždyť jsem přece vyloženě holka pro radost. Aspoň myslím. Panča mě pokaždý, když za mnou přijde, nabere na rameno a hladí mě a říká tahle naše Jolanka sladká je jak tatranka.... Ale že by mi někdy dala koštnout tý tatranky, to nedá. Jak to pak má chudák Jolanka vědět, jestli je fakticky tak sladká?

No jo, ale není jen furt sladko. Tuhle se na mě panča tak trochu rozlítila a řekla mi, že jsem Jolanice dračice a že mě šoupne do nápravny. Bylo to ještě před mým vrkáním a řekla to jen proto, že jsem (prej už zase) shodila kytku, u jiný jsem (prej už zase) zlomila kmínek a taky jsem tak trochu vyhnala z police kočičku, který se tímto rozbilo ouško. Ale bylo toho fakt tolik na to, abych byla za dračici???

Taky jsem podle panči malej záprdek. Přijde jí, že nějak nerostu, ale prej to může být tím, že jsem pořád vedle velikýho Vendelínka mýho a tak vypadám jak zakrslej králíček. Jenže já si osobně myslím, že rostu. Když si totiž stoupnu na zadní perka a natáhnu se jak guma z trenýrek, tak došáhnu na věci, na který jsem předtím nedošáhla. A to přece musí něco znamenat, ne? Ale záprdek nezáprdek, rozhodně jsem přebornice v myškovaný. Ta se hraje tak, že panča posbírá všechny myšky, co najde, až jich má skoro plnou náruč. A pak mi je postupně háže a já za nima běhám a kloužu se po zemi a poskakuju jak malej srneček. Každá myška ale vydrží jen tak tři hody a pak už je ztracená někde pod nábytkem do tý doby, než ji pak panča zase vyšťourá. Ještě že jich máme velkou zásobu. Když dojde poslední, tak končí i naše myškovaná a pokračuje třeba provázkovaná, ale do toho se nám děsně motá Venda, on je totiž po provázcích celej divej. Takže nakonec to skončí velkou Vendelíkovo-Jolančí melou a panča nás musí rozhánět. Vůbec totiž nerozumí srandě.

Jo a nedávno pronesla na moji adresu dost divný slovíčko. Možná si myslela, že ji neslyším, ale já mám ouška všude a tak jsem slyšela, co si prozpěvuje. Bylo to takhle - Jolanečka, Joluška, to je naše soudružka. Tak co byste tomu řekli? Copak já jsem nějaká soudružka? A co to vůbec jako je? To abych si šla zase vytáhnout z police nějakej slovník. Snad se z toho nedozvím nic špatnýho, to by mě panča nazlobila. Na druhou stranu ale musím uznat, že ta stejná panča vynaložila jistou práci a udělala pro mě a pro Vendelínka zaláskovaný fotovidejko. Tak to jí klidně přípíšu do plusový kolonky. Tady v extra videjkovým oddílu se na mě a Vendelínka můžete podívat a já se zatím půjdu porozhlídnou, kde by co potřebovalo posunout nebo okousnout. Ale je to těžká práce, skoro všechny kytičky jsou už přestěhovaný jinam. Jak mám potom být Jolanice - zahradnice, to teda vážně nevím.

A teď už jdu fakticky dělat něco pořádnýho. V ÚTERÝ 5. 2. VE 3 HODINY MI PROSÍM DRŽTE PACINY, JO?

Vaše Jolanka Půlocásková

6. února 2013

Dneska v noci jsem měla moc divnej sen. Zdálo se mi, že cestuju v kočkotašce a že sedím na nějakým stole a bílopláštík mi bere míru na šatečky. Pak jsem se probudila a byla mi trošku zima na bříško, tak jsem se tam podívala a kamarádi, neměla jsem tam vůbec žádný chlupy a místo nich se mi po bříšku plazila housenka. Strčila jsem do ní pacičkou a nic, housenka neutekla. Tak jsem ji honem lízla a pak mi to všechno došlo. To přece vůbec nebyl žádnej sen, to se mi všechno včera doopravdicky stalo a proto jsem teď takhle krásně ohousenkovaná.

Všechno to začalo hned ráno, kdy se stala divná věc. Panča přišla ohledně ranního rituálu, což je zvednutí záprdka (takhle mi prostě FURT říká) na rameno a pomazlíkování. Jenže rituál pak pokračoval úplně jinak. Nepřišlo zarachocení granulkama ani to hlavní, nasypání snídaně do misek. Panča akorát vybrala kadibudky, dala mi pusu, Vendelínkovi udělala ducy ducy a řekla, tak ahoj, pupíci moji, a šla zase pryč. Koukala jsem jak z jara, co to je za nepříjemný novoty, ale nic jsem nevykoukala.

Den se potom moc vlekl a z bříška mi vycházely legrační zvuky, jak v něm bylo prázdno. Konečně přišlo odpoledne a slyšela jsem panču, jak jde za náma dolů. Zaradovala jsem se, že si přece jen uvědomila, jak byla nesvědomitá, ale kdepak. Chytla mě do náručí a odnesla pryč a jen jsem zaslechla, jak páník sype šťastnýmu Vendelínkovi nějakou dobrotu. Na mě se vyprdli a místo toho mě strčili do tašky a už se frčelo pryč.

Co vám budu povídat, skončila jsem už zase u svýho známýho bílopláště. Ten mě prvně zvážil a panča řekla, no Jolí, ty moje malá tlustoprdko. Přitom vážím jen 3,10, to přece není tlustoprdný číslo, né? Pak jsem si sedla na takovej ten divnej pultík a bíloplášť vzal bzučivou věc a pokazil mi pacičku. Tam, kde jsem měla svoje krásný chloupky, mám teď vyholenej čtvereček. To všechno jsem snášela celkem v klidu, i to, že mi pak do čtverečku zapíchl nějakou jehlu. Ale když mi začal kolem tý jehly motat náplast, tak to už se mi přestalo líbit a hned jsem to drápkama i zoubkama dala pěkně najevo. Jenže mi začaly nějak docházet síly, všechno se kolem mě rozmazávalo a já jsem slyšela panču, jako by byla ve velký dálce. Říkala bíloplášťovi něco o mých drápkách, ale konec jsem už vůbec neslyšela.

Spinkala jsem jak nějaký miminko a když jsem se probudila, tak jsem se počurala (ale to říkám jen důvěrně tady vám, protože vím, že se mi nebudete smát) a pak prej aj pokakala (júúú, to jsem ani nevěděla, že umím kakat vleže). No a pak už byl večer a já jsem uslyšela známej hlas panči, jak si něco povídá s bílopláštíkem a nakonec jsem uviděla i její hlavu, jak na mě nakukuje do tašky. Byla moc ráda, že jsem se na ni podívala nenaštvanýma očičkama. Ale to já prej vůbec neumím, být naštvaná.

Když mě přivezla domů, chtěla mě nechat podle instrukcí bílopláště někde v koutku ještě dospávat. Ale copak jsem nějaká Šípková Růženka? Vystřelila jsem z tašky a moje první kroky vedly hnedle k misce. Panča mi do ní dala trochu gourmetka a než se otočila, byla miska vyblejskaná, jako by jí zrovna vyndala z myčky. Tak mi tam ještě trochu přidala a řekla - Jolanečko, ty se mi tady asi zblinkáš. Ale pěkně kecala, snědla jsem všechno a nevyblinkala jsem vůbec nic.

Po jídle jsem si moc hezky očistila tu svoji housenku, ale bílopláštík řekl, že to nevadí, když se budu lízat a tak mě panča nechala. Taky jsem prej měla být oddělená od ostatních kluků. Tak což o to, stejně jsem od Fandy, Frodíka a Kuby oddělená skoro pořád, ale od mýho Vendelínka jsem se oddělit nenechala. Když mě panča zavřela samotnou v jedný místnosti, abych měla od Vendy pokoj, tak jsem proti tomu tak moc protestovala, že mě za ním zase pustila. Vendelínek byl ze mě celej ťumpachovej, pořád mě očuchával a už se určitě nemohl dočkat, až mu budu všechno vyprávět. Ale byl na mě hodnej a panča ho moc chválila, že ví, jak se má k takový pozašívaný holčičce chovat. Řeknu vám, málem mu vypadly oči z důlků, když jsem mu ukázala tu svoji bříškovou housenku.

Když jsme pak šli nadobro spinkat, tak mě panča přece jen radši od Vendelínka oddělila, ale to už mi moc nevadilo, v noci se přece spí a nehraje. Dneska ráno jsem už řádila úplně stejně jako před ohousenkováním a tak má panča velkou radost, že jsem holka šikovná. V pátek pojedeme ještě jednou za bílopláštíkem na nějakou injekci a příští pátek mi prej sebere housenku, ale na to je ještě spousta času.

Tak jsem vám snad všechno povyprávěla. A teď budu zase já držet pacičky všem klukům a holčičkám, který čeká něco podobnýho a vzkazuju hlavně jejim pančám - nebuďte srágory jako moje panča, která se klepala několik dní a zadělala si na vlastní housenku. Stejně tím klepáním nic neovlivníte a my chlupáčci jsme silnější, než si myslíte.

Toliko vaše moudrá Jolanka Půlocásková