2. října 2012

JAK SE Z JOLANKY PŮLOCÁSKOVÉ STALA JOLANKA BEZOCÁSKOVÁ

Celá ta patálie se seběhla nějak takhle. Panča se vrátila z výletu a zjistila, že můj půlocásek není vůbec hezkej. To jsem věděla taky, ale musela mi to říkat takhle bez obalu? Však jsem přece holka a mám nějaký to estetický cítění, né? No a protože jsem zrovínka druhý den dobrala ty moc dobrý růžový bonbonky (fakt mi chutnaly, nekecám, panča je z toho ještě teď celá rozkulená), tak že prej pojedeme k tomu docela hodnýmu bíloplášťovi pro další várku.

Řeknu vám jednu věc - nevadí mi jezdit na výlety. V autě si to docela užívám a při jízdě se dívám, co se to tak rychle míhá kolem nás. Ale musí mě panča brát na výlet furt na to stejný místo? Vždyť tam už přece dávno všechno znám, byla jsem tam už pětkrát a to by přece nikoho nebavilo. No ale z nějakýho důvodu to tam panču táhne jak magnet a tak jsem se už zase ocitla v tý místnosti, kde to divně smrdí cizíma zvířátkama. Pan doktor se mi podíval na škaredej červenej půlocásek a pak řekl panče, že si může sednout na židli a dlouho o něčem mluvili. Já jsem neposlouchala, protože jsem slušně vychovaná. Stačilo mi, že mě panča pěkně hladila po zádíčkách a já jsem začala dokonce vrnět. Líbilo se mi, že u tohodle výletu mě nikdo víc nezkoumal a za chvilku jsme zase jeli domů.

Jenže přišlo ráno a s ním velká zrada. Panča mi nedala vůbec nic do mističky a místo toho mě pořád chovala a hladila a říkala mi Jolísku můj malej a podobně sladký slovíčka. Dobře se poslouchaly, ale kručení v bříšku to vůbec nezahnalo. Pak panča zmizela a když utekl nějakej čas, tak se vrátila zpátky a jelo se zase na výlet. No uznejte, že čeho je moc, toho je příliš. Bílopláštík se ke mně choval moc hezky, to musím nechat. Akorát se mi nelíbilo, že mi vyholil kousek místa na pacičce a pak mi do ní něco zapíchl, to jsem mu teda taky důrazně nadrápkovala. Ale pak se mi najednou chtělo už stráááášně spinkat a tak jsem se pomalu položila na bok a pod hlavou jsem cítila pančinu ruku a bylo mi docela pěkně. Zdálo se mi o Vendelínkovi, že se spolu honíme v tunelu, to je totiž bezvadná hra a já skoro pokaždý vyhraju, protože jsem malinká a líp se mi tunelaří.

No a když jsem se zase probudila, tak jsem ležela v tašce, kterou jsem vůbec neznala a nebyla jsem doma, ale furt ještě u bílopláštíka. Naštěstí si pro mě potom už přijela panča a dovezla mě domů a když mě pustila z tašky ven, tak jsem vám zjistila, že mě kousek chybí. A fakt jo, chyběl mi můj půlocásek. Ale řeknu vám, že si bez něj přijdu tak nějak víc šmrncovní. Taky mám vyholenej kousek prdýlky a tak jsme si s Vendelínkem dočista kvit. Jako bonus jsem dostala zase ty růžový bonbonky, budu je brát až do příštího pátku a pak prej půjdeme na vytahování provázků. A na to se těším, protože provázkování je moc pěkná zábava.

Takže takhle se přihodilo to, že už nemám půlocásek. Ale rozhodla jsem se, že příjmení prostě měnit nebudu a nezměním ho ani kvůli Vendelínkovi - ten totiž navrhoval, abych se jmenovala Jolanka Vendelínková. Ne ne. Zůstanu, jaká jsem.

Vaše Jolanka Půlocásková

P.S. Mám už dvě kila!

8. října 2012

Dneska budu moc stručná, páč jsem uražená a nedostává se mi slov. Panča mi řekla, že jsem OPRSKLEJ JOLOUŠ!!!! Tak to jsem si teda fakt nezasloužila.

Vaše děsně hodná Jolanka Půlocásková a vůbec žádnej Jolouš!!

Tak a už jsem se zase odrazila, panča si mě totiž udobřila gourmetkem servírovaným rovnou z ruky a pak se celá kroutila smíchem, když jsem jí děsně důkladně tu ruku čistila a pěkně jsem vylizovala zbytky i mezi prstíkama. No a za co jsem si vysloužila toho Jolouše? Já myslím, že jsem nic tak hroznýho neprovedla, prostě jen jsem si pančinu ruku jednou při hraní spletla s myškou, chytla jsem ji jak chobotnička do všech pacek, profackovala jsem ji a trochu pohryzala. Ale zoubky mám ještě malý a tak to panču ani nebolelo, myslím, že to řekla jen tak z výchovných důvodů.

Jinak se mi daří moc hezky. Ocásek se hojí, sice se mi nelíbí, jak mi z něho neesteticky vyčuhujou ty zelený provázky, ale panča slíbila, že v pátek se jich už zbavím. Moc mě chválí, že si jich ani nějak nevšímám a jen někdy, když se tam dlouho čistím, tak začnu trochu kníkat. Ale to panča hned chytne provázek s papírkem a hraje si se mnou a já na nějakou bolístku úplně zapomenu. Jsem prej takový malý třeštiprdýlko - vůbec nevím, co to je, ale doufám, že něco pěknýho.

S Vendelínkem se máme furt děsně rádi. Dávám mu svoji lásku najevo různě. Třeba je bezvadný chytit jeho hlavu do paciček a trochu ho přitom laškovně pokousat. Tuhle měl Vendelín přivřený jedno očičko a teklo mu z něj, panča si hned pomyslela, že je to ode mě a že jsem ho asi škrábla, ale já teda o ničem nevím. To leda v zápalu hry. Když se Vendelínkovi to očičko nelepšilo, tak panča jela zase za bílopláštíkem, ale Vendelína sebou nevzala. Dostala pro něj kapičky a teď mu musí kapat do toho pokaženýho očička. Děje se to nejmíň dvakrát denně a když jsou všichni doma, tak i víckrát. Musí se přes mýho Vendelínka hodit svetr, aby se nepral, panča ho zaklekne a honem udělá káp. A je to. Venda pak dostane mlsku, aby se nezlobil, a já dostanu mlsku taky, abych ji Vendovi nesebrala. A tak na tom vyděláme oba. Možná mu zase něco provedu, až tohle kapičkování skončí. Ale oko už je zase pěkný a tak se na mě Vendelínek může dívat obouočičkově. A to je moc dobře, nechci mít žádnýho žižku.

Vaše Jolanka Půlocásková

11. října 2012

Tak nevím, jestli jsem zlobila nebo co jsem provedla, ale včera ani dneska mi už panča nedala moji růžovou tabletku. A co bylo horší, nedala mi tím pádem ani gourmetka a místo toho jsem dostala jen nějaký pidigranule. Chvilku jsem misku nechápavě pozorovala a pak jsem k panče otočila hlavičku. Panča z ní správně vyčetla moji otázku - a tohle je jako co?? A tak mě pochovala, dala mi pusu a řekla - Jolanko, prášky už máš dobraný, vidíš, jaká seš šikulka? No jo, to je všechno hezký, ale tu zatrolenou situaci s chybějícím gourmetkem mi nevysvětlila. Možná budu držet protestní hladovku, dokud se mi do misky ta dobrota zase nevrátí. Ale vlastně radši ne, to bych pak měla bříško úplně prázdný.

Včera jsem už běhala po celým domě a předváděla se ostatním klukům. Všichni si mě prohlíželi, jako by přijel nějakej cirkus. ALE - nikdo nesyčel, nikdo nevrčel, nikdo neutekl. A tak panča věří, že za chvilku budeme všichni jedna tlapička. Bylo parádní, jak za mnou můj Vendelínek všude chodil, aby mě když tak ochránil, kdyby něco. Očičko už má úplně v pořádku, dneska večer dostane poslední kapičku a bude mít pokoj. A mě zítra odprovázkujou. Prdýlka mi už zarůstá, panča říkala, že mi tam roste míšek, to jako že mech a moc se jí líbí, když mě po tom míšku hladí. Já jí do toho někdy pšouknu pod nos a to pak panča dělá děsný scény, drží se za zobák a křičí fuuuuuj, Jolouši uprděnej, ale stejně mě nikdy nesundá, abych se šla odsmradět. Myslím, že mě má moc ráda.

Vaše Jolanka Půlocásková

P.S. Takhle si spinkáme s Vendelínkem na okně, panča nás uviděla, když přišla z práce a honem nás vyblejskla přes to špinavý sklo :o)

15. října 2012

Dneska jsem u nás přesně měsíc, no fakticky, v kalendáři byla zrovna patnáctka, když mě teta Renatka přivezla ze hřbitova k Fandovým. Ani nestačím valit kukadla, kolik se od tý doby seběhlo věcí. Zrovna třeba jako v pátek, když jsem zase jela na výlet a bílopláštík mi zvědavě koukal na můj bezocásek a trochu mě za něj škubal, až jsem mu k tomu musela říct svoje.

No ale abych to vzala od začátku. Panča přišla ten pátek večer z práce, chytila mě do náruče, pomazlíkovala mě jako vždycky, ale místo aby mě zase postavila na zem, tak mě v tý náruči nechala a přenesla do auta. Šmankote, už zase??? Trochu jsem doufala, že tentokrát třeba pojedeme jinam, ale kdepák, znova jsme skončili v tý známý místnosti, kde se čeká a jediná dobrá věc na ní je velký akvárko s rybičkama. To si vždycky moc ráda prohlídnu. Jenže tenhle večer to bylo trochu jiný, někdo se tam totiž do mě dočista zamiloval. Nebyl to žádnej krásnej kocourek jako je můj Vendelínek, ale takovej malej kluk. Přišel tam s mámou a pejskem a protože ten pejsek prej nemá rád kočičky (trubka jeden) a já jsem tam byla jen tak na kšírkách, tak s ním klukovská maminka čekala venku a kluk zůstal s náma v čekárně. Podíval se na mě, otevřel pusu a pak už ji celou dobu nezavřel. Dával panče tolik otázek, že to vypadalo, jako kdyby se se mnou chtěl oženit.

Co mi je, jestli jsem holka nebo kluk, jak se jmenuju, jak jsem stará, odkud mě panča má, kolik vážím, jestli jsem hodná, jestli mě to tahání nitek bude bolet.... a když se všechno dozvěděl, tak začal povídat historky ze svýho života. Panče z toho už trochu třeštila hlava, ale aspoň prej neměla čas být nervózní. A já jsem jí ze všeho toho povídání dočista usnula na klíně. Ale pak se otevřely dveře, vyšel pán s kočičkou, co vypadala úplně jako já, jen o kus větší a my jsme vešli dovnitř. Než jsem se stačila rozkoukat, tak už bylo pár nitek venku a panča mi šeptala ty seš tak hodná, Jolanko.... ale pak už mě to začalo tahat a tak jsem trochu plakala a křičela a zlobila se. Nakonec si mě panča posadila na klín, bílopláštík si před ní klekl na kolena a poslední nitku mi vytáhl zrovínka v týhle pozici. Pak už mě panča radši dala do kočkotašky, protože jsem se jí drápala z náručí dolů. Ještě jsem si počkala, až mě bílopláštík zase pochválí, jak hezky se mi bezocásek zahojil a šli jsme pryč.

Když jsme vešli zpátky do čekárny, tak ten upovídanej kluk se podíval na panču, která mě už VŮBEC nedržela v náručí, vytřeštil oči a zaječel - KDE MÁTE JOLANKU????? Páni, on si asi myslel, že mě tam zapomněli. Panča ho uklidnila, že Jolanka je v tašce a už se jelo domů. Za odměnu jsem dostala skoro celou konzervičku gourmetka a jen trošku z ní panča oddělila pro Vendelínka, aby se uklidnil, když jsem mu byla tak trochu platonicky nevěrná s člověckým kotětem. Venda mi hned očuchal bezocáskovou prdýlku, zjistil, že se mu pořád líbím a šel si celej rozradostněnej pohrát s provázkem na tyčce. Příště napíšu o tom, jaký byl víkend s klukama, ale pro dnešek už mám drápkování až dost. Jdu spinkat. Panča mě před chvilkou celou opusinkovala a řekla mi, že jsem její sladká Jolanka. To asi proto, že jsem si dneska dala fakt výbornej sladkej pribináček.

Vaše beznitková Jolanka Půlocásková

22. října 2012

Už je zase pondělí a já jsem dostala upomínku, že jsem ještě nenapsala o minulým víkendu, kdy jsem se seznamovala s klukama. Ono ale vlastně ani není o čem moc psát, víte? S Vendelínkem nám láska pořád kvete, ale malý něžnosti se tak trochu změnily ve velký pranice, kdy ležím zavalená chlupatou hromadou, oči mám vykulený, zuby vyceněný a drápky vytažený a ječím, jako by mě na nože brali, ale jakmile se zpod tý mojí milovaný koule dostanu, tak si poskočím jako srnečka a zase se do něj z druhý strany pustím. Tak takhle si my dva hrajeme.

Kubík za mnou všude chodí jako můj vlastní stín a tuhle ho panča načapala, jak si hraje na Jolanku, to jako na mě. Fakt, dělal úplně všechno jako já, páč mě má dobře napozorovanou. Honil míček v tunelu, fackoval hračky zadníma pacičkama a zkoušel najít dočista všechny místečka, kde jsem předtím byla. Ale běda, jak se k němu přiblížím na dosah, to na mě sykne a honem uteče pryč. Panča je překvapená, že je takovej sralbotka, protože s mým Vendelínkem se z kluků zkamarádil jako první.

Frodík a Fanda si za mnou nechodí hrát kvůli Vendelínkovi a tak mě panča přivedla za nima. Frodík přede mnou zalezl pod postel, ale já jsem si ho tam hned našla. Bylo slyšet temný vrčení, ale za chvilku jsme už vedle sebe leželi a nic se nedělo. Jenže mě to brzo pod postelí přestalo bavit a tak když se Frodík k ničemu neměl, dala jsem mu košem a šla pryč. Fanda je důležitej. Když mě za ním panča přinesla, tak si klidně ležel na tom svým polštářku na komodě, jako bych byla vzduch. Panča mě teda vysadila k němu nahoru a on tak nějak zkameněl. Fakt, tlamku měl otevřenou, jazyk mu z ní lezl ven a vypadal úplně jako pravej státník. Když pak odkameněl, natáhl ke mně packu, aby si mě tak trochu ošahal, ale asi jsem se mu moc nelíbila, protože se na polštářku otočil a nastavil se ke mně zadnicí. A tak jsem se urazila a šla pryč. Ale je moc dobře, že mě aspoň ti kluci nesežrali, né?

Jinak já se mám parádně a pořád objevuju nějaký novoty. Tak třeba včera jsem vlezla za takovou skříňku na chodbě a když jsem vylezla, tak jsem měla úplně jinej kožíšek. Celej takovej šedivej a moc chlupatej. Panča řekla, že mě snad bude muset vyluxovat a pak s páníkem odtáhli tu skříňku a páni, tam bylo věcí. Kromě toho chlupatýho, co jsem si vynesla na kožíšku, tam bylo hotový kočičí hračkářství. Na to se přišel podívat i Fanda a moc ho ty nalezený poklady zaujaly. Byla jsem moc pyšná, že jsem to všechno objevila zrovna já.

Kolem mýho bezocásku jsem už skoro celá zarostlá. Škoda, že mi to stříbro nezůstalo navždycky, ale na druhou stranu, kdo by chtěl mít holou prdýlku, že jo? Panča je do mě pořád hrozně zamilovaná a pěje mi divný písničky jako třeba Tahle naše Jolanka sladká je jak tatranka nebo Ty náš malej Jolášku, princezničko na hrášku.... Vůbec těm slovům nerozumím, ale líbí se mi to, protože mi to vždycky zpívá u mazlení. A tak si vrním a prdím a je mi na světě dobře.

Vaše Jolanka Půlocásková

Jo, Vendelínek měl v sobotu svátek a nalezeniny, tak jsem mu věnovala společné romantické chvilky ve dvou.

28. října 2012

Páni, to se zase dělo věcí. Jako první musím přednést stížnost, že mi ukradli Vendelínka. Vážně, najednou se mnou vůbec nebyl a já jsem nevěděla proč, vždyť jsem byla přece moc hodná a nic jsem neprovedla. Jenže panča mi to pak vysvětlila. Vendelínkovi se totiž zase pokazilo očičko, úplně to samý, co ho zlobilo předtím a teď se mu vůbec nechtělo spravit ani s těma kapičkama. Panča si řekla, že to bude chtít na nějakou dobu přestávku od Jolanky, aby mu furt nestrkala pacičky, kam nemá a tak proto mi ho ukradla. Ale očičko se nelepšilo ani s přestávkou od Jolanky a navíc vypadalo pokaženě i to druhý a pak ke všemu začaly očička zlobit i mě. Jedno jsem pořád přivírala, jako bych chtěla s Vendelínkem laškovně flirtovat, ale když se mnou vůbec nebyl, tak na koho bych asi tak mrkala. Panča mě furt sledovala a brala si mě na světlo boží, aby na mě líp viděla a protože se jí zdálo, že mi z očiček teče, tak v sobotu ráno nastala akce.

Mýho Vendelínka šoupli s páníkem do tašky a zavřeli ho tam a mně nasadili kšírky, co normálně nosí Kubík na ven. To jsem se cítila důležitě. Klidně bych se do nich vešla ještě jednou, ale jinak mi dost sekly. No a když nás s Vendelínkem takhle ustrojila, tak jsme zase jeli na výlet. Byla jsem moc ráda, že nejedu sama, ale vůbec se mi nelíbilo, že můj Venda je chudák zavřenej v tý tašce, tak jsem se mu celou cestu snažila pomoct ven. Jenže pokaždý, když už se mi to skoro povedlo, mě panča chytla za kšírek a zase si mě přitáhla zpátky k sobě.

Takhle jsme dojeli až k našemu známýmu bílopláštíkovi. Ještě že tam byla úplně prázdná čekárna a tak nás hnedka zavolal dovnitř, ani jsem Vendelínkovi nestihla ukázat vypasenou rybičku v akvárku. Na řadu jsem přišla prvně já a řeknu vám, že to, co se mnou bílopláštík prováděl, se mi vůbec nelíbilo. Připravil si do tácku moc podezřelý věci, samý vodičky a nějakou stříkačku a pořád mi otvíral očička a něco mi do nich dával a já jsem se vážně už moc zlobila. Panča mě málem rozmáčkla, jak mě k sobě tiskla a šeptala mi, neboj Jolísku, za chvilku to bude hotový, ale ta chvilka byla doooost dlouhá.

Vendelínek to celou dobu pozoroval z tašky a moc nadával, že je tam uvězněnej a nemůže mi přijít na pomoc. A pak jsme se vystřídali, aby to bylo spravedlivý. Já jsem šla i s kšírkama do tašky a Vendelínek na stůl. Jenže než byste řekli Jolča, tak jsem se dokázala dostat nejen z tašky, ale i z kšírků a už jsem si vesele běhala po celý místnosti. Venoušek prošel celou procedůrou jako já a taky se zlobil a nadával a taky ho panča k sobě tiskla jako by si ho chtěla vylisovat a říkala mu, Venoušku, ty jsi přece hrdina, né, a pak už nás bílopláštík konečně nechal na pokoji a cosi sděloval panče. Prej máme oba zánět spojivek a dostali jsme na to očičkovou mast, kterou nám panča musí mazat 3x denně celých 10 dní.

To vám je takový škaredý mučení, že už bych děsně chtěla, aby byl den jedenáct, ale na to se prej ještě budu muset mockrát vyspinkat. Dobrý je na tom to, že teď musíme být oddělený od ostatních kluků a tak máme pro sebe s Vendelínkem separé a je nám spolu moc dobře. Odpoledne nás panča našla, jak se o Vendelínka moc pěkně starám a na fotky můžete podívat do mojí galerie. Držte nám tlapičky, ať se očička brzo spraví a máme zase s Vendou kukadla jak zrcadla.

Vaše umastičkovaná Jolanka Půlocásková