30. října 2015

To je dost, že jsem se zase konečně taky dostal ke slovu, tady než se všichni klucí vystřídáme, tak úplně zapomenu, co jsem ze sebe chtěl vymňoukat. Prvně jsem se chtěl zeptat, kam se schovalo teplo a sluníčko. Protože to, co je venku teď, hezký není. Ale i tak to tam jdu každý den aspoň na chvíli zkontrolovat, to se prostě musí. Panča vždycky pozná, že ještě nesplnila svoji venkovní povinnost vůči Kubíkovi, protože tento - jakože já - se jí plete pod nohy tak, že prostě nemá kam šlápnout a už párkrát přes toho černýho sviště přeletěla. Pak se mu vynadá, že je děsný pometlo (a přitom je snad jasný, KDO je tady větší pometlo), ale aspoň se už vykročí k dolním dveřím, kde čekají pověšený kšírky. Frodo to sleduje s vyvalenýma očima a třesoucím se čumáčkem, protože i on z týhle akce těží. U dolních dveří panča dělá ještě chvilku fóry, aby mě napínala a taky abych jí předvedl chůzi po zadních packách. Říká, že mi chybí už jen holínky a můžu klidně vyrazit do světa jako Mikeš. Žádnýho Mikeše neznám, ale už začínám být trochu netrpělivý a tak se zase motám panče pod nohama. No a konečně panča bere kšírky, za mohutného vrtění ocáskem (tím vrtím já, né panča) mi je připne kolem krku a svalnatého těla a JDE SE VEN!

No ale proč tohle všechno píšu... stala se totiž taková příhoda, při který panča sakrovala jak dlaždič a já jsem dělal děsně hluchýho, ale nakonec se všechno opravilo, panče se vrátila normální mluva a moje ouška se zase zprovoznily. Ten den jsme teda vyrazili do terénu zahrady a zdálo se, že všechno půjde jako postaru, prostě obejdeme spolu všechny známý místa, já se pak začnu po brance šplhat nahoru jako datel, takže panča mě podebere a vysadí nahoru, abych měl přehled (měl jsem říct hned na začátku, že jsem děsná drbna a musím o všem vědět), pak se půjdu trochu poválet v listí, zaškrábat si na strom a třeba i pohonit motýlka, kterej tam ještě bude poletovat. Když se zadaří, možná zase chytím i ještěrku, kterou mi pak panča bude vytřepávat z pusy. Jenže, to by na naší zahradě nesměla v tu dobu úřadovat nějaká cizí kočka! Chvilku jsem na ni koukal jako na zjevení a aniž bych se o to nějak snažil, ocásek se mi asi zdesetinásobil, takže by na něj neměl ani Vendelín se svojí pověstnou oháňkou. Frodo měl v tu chvíli naštěstí práci s občuráváním keříků na druhý straně zahrady a tak o vetřelci nevěděl, ale já jsem měl už oči venku z důlků a šponoval jsem se na kšírkách jak splašený koník. Panča mě chtěla uklidnit a cizí kočku odplašit pryč, ale v tom jsem vynaložil všechny svoje síly, ozvalo se cvak, kšírky se na jednom místě uvolnily, panča se lekla a já jsem byl pryč i s vlajícíma modrýma kšandama, co mi držely na druhým zapínání.

Vystřelil jsem směrem k vetřelci, který ale na nic nečekal a jedním skokem se přenesl přes plot. Na místě činu po sobě zanechal půlku myši, která mě teď ale nezajímala. Nezajímal mě vlastně už ani uprchnuvší cizinec, zato mě zajímaly všechny místa, kam jsem se nedostal, když na druhým konci kšírů byla panča. A tak nezasvěcené oko mohlo pozorovat podivný úkaz - mezi keři se sem a tam proplítal modrý had, kterého panča zkoušela zastavit přískoky, ale had byl rychlejší než ona. Panča vlítla dokonce i mezi keře a hned zase vylítla ven, tvář olepenou hustou pavučinou. Při druhém skoku do džungle za modrým hadem si zase málem vypíchla oko o nastraženou větvičku. V jednu chvíli se zdálo, že se had nehýbe, tak se panča střelhbitě sehnula, had se pohnul a panča se natáhla do trávy. Nepřejte si slyšet to sakrování, co z ní vycházelo. A taky padaly vyhrůžky o nechození ven a potom zase sliby o přinesený tyčince, ale já jsem byl prostě ohluchlej a očuchával jsem si tuze zajímavý místa úplně vzadu pod keříkama. Panča už potom jen stála a sledovala hada, aby jí nezmizel z očí a věděla, že když vidí hada, někde tam s ním jsem i já.

Frodo se se mnou setkal pod jedním z těch keříků a protože mě tam nikdy neviděl, tak si asi myslel, že já nejsem já a začal děsně divně mňoukat, až si panča myslela, že se snad do sebe ještě pustíme jako dva kluci, co se vůbec neznají. A tak zařvala naprdnutým hlasem - SAKRA VYLEZTE UŽ VEN, VY POMATENCI PRAŠTĚNÝ!!! NEBO NĚCO UVIDÍTE!!! Když jsme furt nelezli, tak honem skočila domů pro děsně dobrý neodolatelný bonbonky, těma zrádně zachrastila a oba jsme teda vylezli. Panča mi honem dopla rozepnutej kousek kšírků, chytla mě do náruče a řekla mi - Kubizníku jeden oprsklej, ty dostaneš pěknýho zaracha!! Od tý doby už uteklo pár dnů a já pořád čekám, kdy dostanu toho zaracha, ale panča svoje sliby zásadně neplní a tak si myslím, že nedostanu vůbec nic. Jo a představte si, že pár dní jsme čertvíproč nešli ani na chvilku ven a musel jsem si vystačit jen s balkonem. Takovýhle jsou u nás poměry!

Váš zarachem neobdarovaný Kubík

27. května 2016

Mám stížnost na panču, ale nebudu to tady nudně a dlouze sepisovat. Místo toho vám zazpívám žalm, který jsem na toto téma úplně sám složil. Melodii jsem ukradl panče, protože ta osoba si na tuhle notu pořád, a tím myslím POŘÁD, prozpěvuje různý verše o nás klucích a holce a tak si to už provrtalo dírku i do mojí hlavy.

Je to na písničku Když jsem já šel tou Putimskou branou, kdybyste si třeba chtěli zažalmovat se mnou.

Tuhle jsem si zahrál na gangstera a v křoví jsem ulovil ještěra.

Schoval jsem lup do pusy na pozdější pokusy.

Panča ovšem zaječela KUBO! MALÁ, ČERNÁ, NENAŽRANÁ HUBO!

Hned to vyhoď z papuly, máš doma dost granulí!

Při těch slovech chytla mě za hlavu a ještěr tak přišel o popravu.

Až si příště budu hrát, nebudu už panču zvát!

Netvor z pusy v sekundě mi utek a tím pádem já mám dobrý skutek.

Co pak bylo, čtěte dál, to už jsem se jenom smál.

Ještěr zalez do zdi za dlaždici, co byla odchlíplá za lavicí.

Panča málem omdlela, když ho mizet viděla.

Tam ještěrka nepřežije přeci, proto panča na kolenou klečí,

volá zpátky příšerku (to mám doma hysterku...)

Ještěrka však nedala si říci a tak panča přišla o dlaždici.

Nastoupila s kladivem, a ta dlážka? Čert ji vem!

Všude potom byly samý kousky, až se mi z té akce třásly fousky.

Takovýho rámusu kvůli jednomu kusu...

Když ještěrka zachráněná byla, panča se už celkem uklidnila

a když střepy sbírala, tak si cosi zpívala.

Jaké že má odpoledne perné a že za to může dítě černé,

co je velký uličník... Tak tomuhle říkám DÍK!

Beze mě by tam byl nepořádek a o tom je přece těch pár řádek.

Tím se loučím pomalu a čekám na pochvalu.

Váš, navěky věků dočista uzpívaný Kubík

19. listopadu 2020

Haló, Kubík na příjmu, Kubík na příjmu, slyšíte mě? Nebo vidíte mě? Už jsem tak dlouho nic nepoškrábal a nenaškrábal, že už si skoro ani nepamatuju, jak se to dělá. Ale panča říká, že jsem chytrej kluk a že na to nabeton přijdu.

Od posledního zápisu se asi přihodilo hodně věcí, ale ty si už vůbec nepamatuju a tak se trochu vymňoukám jen z toho, co je aspoň trochu čerstvý. Tak třeba, pořád jsem děsně hodnej Kubišánek. To se projevuje tak, že se mnou prostě nejsou žádný starosti. Někdy sice prej trochu jezevčím, říká panča, ale to berte s rezervou. No tak co, že se třeba nechci fotit a pořád se k panče natáčím zadkem - ať si vyfotí ten zadek, no ne? Nebo že třeba zalezu do skříně a nikdo mě nemůže najít. Ale já prostě jen chci mít svatej pokoj a navíc v tý skříni je tolik nepoznaných pelíšků, že to nemůžu snad nikdy celý prozkoumat. Jednou mi tam už panča dokonce i vyklidila prostor a dala krabici, ať si tam teda pro mě za mě chodím, ale pak mě to přestalo bavit a radši jsem si zase hledal pelíšky sám.

Možná jsem jezevec i proto, že někdy dám zničeho nic třeba pohlavek Jolče. Ale co, však ona mi ho zase brzo vrátí. To si nemyslete, taková mrňavá holka a jak umí být zákeřná. Zaleze si pod postel a tam čeká, až kolem půjdou moje nohy. Ty pozná, protože jsou celý černý. A v tu chvíli na mě z pod tý postele vyletí jako nějaká polednice a mě z toho málem klepne pepka, než zjistím, o co tady vlastně jde. Ale aspoň vím, že už jsme si kvit. Jinak se spolu totiž normálka kamarádíme. Stejně tak se kamarádím i s Oldou, ale nesmí bejt moc drzej. Na praní ať si nechá Eliáše a pak ho klidně pustím k sobě do krabice. Krabice jsou ta nejlepší věc na světě. Teda hnedka po večeři a po chození na zahradu.

Chození na zahradu je fakt parádní záležitost. Panča mi koupila nový kšírky, takový zelený, protože ty starý se prej furt rozepínaly, stačilo zatáhnout a hned byly dole. Tak jsem dostal zbrusu nový a jsem na ně dost pyšnej, protože každej mi říká, že mi děsně sluší. K těm kšírkům patří ještě dlouhej ocásek, ale ten dostávám, jen když je dost člověků na vodění. Když není, tak panča s páníkem chodí s Olínem a Eliášem a já si běhám po zahradě úplně sám. Ale dobře vím, že nesmím zdrhnout, jinak bych měl utrum. Takyže nezdrhám, jsem dost lekavej a jak se ozve nějakej zvuk, co neznám, tak se mi zježí ocásek, mávám s ním jako o život a běžím si hned pro uklidňující pohlazení k panče.

Akorát jednou jsem zdrhl, ale to bylo ještě předtím, než jsme tam měli vysokej plot a byla tam jen taková pidibranka, aby se neřeklo, že tam není nic. No a za tou pidibrankou byl zrzoun, co chodí načumovat k nám domů přes okno. Patří k sousedům sousedů a je dost oprsklej. A já přece musím naši zahradu před takovýma bránit, to je jasný. Takže když jsem ho tam viděl, tváří v tvář, všechno se ve mně vzmužilo, škubl jsem sebou (to jsem právě měl ještě ty starý otvírací kšírky a prej to byla poslední kapka, říkala panča, jestli tomu rozumíte, tak gratuluju...), kšírky se otevřely, ale stejně pásek kolem krku zůstal zapnutej a já jsem s celou tou výbavou přeskočil branku a hnal se za zrzounem. Panča na mě volala KUBO MAZEJ ZPÁTKY, ale to ať se nezlobí, zpátky jsem mazat nemohl. Hnal jsem vetřelce přes sousední zahradu a zmizel jsem jí z očí za vysokým živým plotem těch zrzounových sousedů. Panča tam běžela, ale pod plotem jí to nešlo prolízt jako mně, tak mě aspoň pořád volala.

A pak slyšela nějakýho pána, jak s někým za těma stromama mluví a říká - no kočičko, pocem, neboj se, kočičko... Drzoun jeden!!!! Já bych mu dal KOČIČKU, kdybych se ho fakt trochu nebál.

Panča hned pochopila, že ta KOČIČKA jsem já a tak s tím chlapíkem mluvila přes ty stromy:

- Prosím vás, to je náš Kuba, nemohl byste mi ho chytit?

- To jo, ale on utíká a nenechá se ode mě chytit.

- Tak můžu si tam pro něj přijít?

- Klidně, ale on teď někam zmizel, asi podlezl pod plotem, bude u vás.

Panča se zuřivě rozhlížela a pak mě konečně uviděla, i s těma rozeplýma kšírkama, co za mnou pořád vlály. A pak už stačilo jen zavolat NO KUBÍČKU, POJĎ SEM, pár přískoků dopředu a stranou a konečně mě držela v náručí. Ani jsem nedostal vynadáno, protože jsem nic tak špatnýho přece neprovedl. Akorát pak panča koupila ty nový neutíkací kšírky a ještě potom později nám někdo postavil ten novej plot, takže teď už k nám zrzoun nechodí a já neutíkám a chovám se na zahradě jako úplně ten nejvzornější Kubíček na celým světě.

Na zahradu chodí i náš zrzoun, Eliáš. Pořád se spolu moc nekamarádíme, protože on je syčák a já ten jezevec, ale když se potkáme venku a vím, že panča ho drží na provázku, tak je to dobrý. Klidně se sejdeme úplně nablízko, očucháme se, dáme si hubana a jdeme si dál po svým. Myslím si, že Eliáš asi dobře ví, že zahrada je moje a on si tam nemá co vyskakovat. A taky je na tom provázku, ale stejně.

V poslední době se tam stalo hodně změn, jako na tý zahradě. Bejval tam takovej domek, do kterýho jsme nemohli, protože byl pořád zavřenej, ale i tak mě bavilo ho očuchávat a představovat si, co v něm asi je. A najednou tady ten domek vůbec není, objevil se tam kus nový zahrady, panča tam dala novou hlínu a zasadila kytky a křičí na mě Kubajzi FUJ, když se jdu do tý nový hlíny vyčurat. No a v létě tam ještě přibyla taková jedna věc, kterou panča koupila určitě pro mě, abych měl z čeho pít, když se běháním unavím. Někdo by si mohl říct, že je to pro ptáčky, ale nene, je to moje. Prostě je to taková moje občerstvovací stanice a vždycky, když běžím kolem, tak se zastavím, stoupnu na zadní, jednu přední dám v bok, druhou se opřu o stanici a vypadám u toho chlemtání děsně elegantně.

No ale hlavní důvod, proč jsem se uvolil seškrábat nějaký paměti, je vlastně úplně jinej a ten vám napíšu příště a nebojte, bude to brzo, protože na papíře už to trochu načmáraný mám.

Váš konečně trochu rozpovídanej Kubík

22. listopadu 2020

Tak přátelé, bez dlouhých okolků vám jdu napsat, co jsem nedokončil minule. Abyste věděli, já jsem totiž lovec, i když většinou není co lovit. Ale někdy se jednomu tak poštěstí a něco se nachomejtne. Parádní nachomejtnutí přišlo někdy v létě a bylo z toho velký povyražení. Na balkon nám totiž lítali netopejři. Už kdysi dávno, to bylo ještě za časů šéfa bandy Fandy, se nám povedlo jednoho chytit a přinýst ho panče darem. Nepřejte si vědět, co tenkrát vyváděla. No ale pak na to časem zapomněla a mně se znova povedlo chytit rovnou dva, tentokrát za spolupráce Froda. Ječení se opakovalo, pár nocí byl balkon zavřenej, ale pak se zase panča vzpamatovala a žádný další opatření nenastalo.

A tak se přihodilo, že jsem letos v létě zase jednoho chytil, a tentokrát úplně sám. A úplně stejně jako tenkrát jsem si s ním šel hrát na postel. Panča spí většinou jako dřevo, ale na tohle má nějaký radar a tak ji moje hraní okamžitě probralo, sedla si, rozsvítila a ..... zařvala tak nahlas, že nejspíš probudila všechny sousedy v širokým okolí. Páník okamžitě vyletěl, protože mu bylo jasný, co ten řev znamená, vzal si ubrousek, kořist mi sebral a šel toho uhranýho netopejra vyhodit.

Jenže pak to mělo pokračování. Druhá panča si vzala do hlavy, že se netopejr musí nechat prošetřit, jestli nebyl vzteklej, protože my děcka žádný protivzteklinový očkování nemáme. A tak ho páník musel vylovit, druhej den ho vezli na posmrtnou prohlídku a nakonec s úlevou dostali zprávu, že netopejr vůbec vzteklej nebyl. Ale jako pomstu, abych už neměl žádnou lítací zábavu, páníci hned koupili takovou hustou síť a tu připevnili na mříž na balkoně, takže teď už tam žádnej netopýr nikdy nevletí. A ani sršouni a vosy a jiná havěť prej. Z čehož jsem trochu přešlej.

Od tý doby byl zase balkón pořád otevřenej a já jsem uvažoval, že se tam nadobro přestěhuju. Někdy chce panča zavřít dveře, protože prej kvůli mě nebude zmrzat, ale pro tyhle případy mám bezva fintu. Honem se schovám do domečku, ze kterýho není možný mě vyloupnout a tak to panča nakonec vzdá a řekne mi, tak si tady zůstaň, trdlo jedno a jde si vzít svetr a extra ponožky.

A takhle to trvalo dost dlouho. V noci se páníci zavrtali do teplý peřiny a panča nakonec byla ráda, že je v pokoji pěkná zima, protože se jí tak líp spalo. Trvalo to až do nedávna a pak se to nějak pokazilo a dveře na balkon jsou už pořád zavřený. Otevřou se vždycky jenom na chvilku a páníci u dveří drží hlídku. A to všechno jen kvůli malý příhodě, která se tuhle v noci stala a já vám ji teď povyprávím:

Byla tma a zima a všichni spali. Balkon byl jako vždycky otevřený a panča spala s pocitem bezpečí, že nikdo nemůže z balkonu dovnitř ani ven. Ve spánku slyšela dusání kočičích tlapiček, ale to je celkem normální situace, někdy se tak prostě v noci honíme, dokud nejsme unavený a pak se teprve jdeme do postele prospat. To dusání se opakovalo docela dlouho a nakonec ustalo a panča ucítila, jak někdo skočil na postel. Poznala, že jsem to já, myslím, že asi podle váhy, když jsem se jí usadil na břiše. Pořád ještě ve spánku doufala, že konečně všechny zvuky skončí a budeme už všichni spát, ale já jsem se na tý posteli furt nějak divně vrtěl, jako kdybych jakože něco chytal. A proč taky ne, máme pod postelí natahanou spoustu hraček, tak si myslela, že jsem si tam prostě jednu z nich ulovil.

Radši ale nahmatala mobil, posvítila si na mě a na moji hračku a v tu chvíli UMŘELA. Fakt, nekecám. Ztuhla jako mrtvola, ale pak se zničeho nic probrala a zařvala:

ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!

Po tom zvuku by se vzbudily všechny mrtvoly, ale hlavně se okamžitě probudil páník. Panča nebyla schopná promluvit a jenom tím mobilem ukazovala na tu moji hračku. Vy už asi tušíte, že ta hračka byla opravdická myš. Už sice měla svoje nejlepší momenty v životě za sebou a tak neměla jak zdrhnout, ale stejně mě bavilo si s ní pohazovat, jako by byla furt živá. Panča i koutkem oka viděla, jak byla pěkně oslintaná...

No, abych to zkrátil, páník na nic víc nečekal, popadl toho umrlce do papíru a hned ho odnesl ven. Když se vrátil, panča byla ještě pořád neschopná promluvit a to asi bylo dobře, protože jinak bych musel poslouchat nějaký litánie a na ty jsem neměl náladu, protože jsem už byl ospalej. Byla hluboká noc přece... No ale panča se nakonec sebrala, i když jsem párkrát myslel, že hodí poblijona. Zuřivě stáhla z peřiny hadry a šla je dát do pračky a pak na ně zase oblíkala nový, no prostě trvalo to pěkně dlouho, než jsem se konečně mohl uložit k zaslouženýmu spánku.

Od tý noci už máme ty balkonový dveře zavřený, protože panča usoudila, že myš musela dovnitř proniknout jedině tudy. Proto taky když je na chvilku otevře, aby se vyvětralo, tak drží s páníkem hlídky se zrakem upřeným ke dveřím. A mně nepomůže ani vytrvalý bubnování na dveře od skříně nebo na balkonový dveře a ani ten nejprotivnější zvuk, brnkání na žaluzie, panču neoblomí. To si radši strčí celou hlavu pod peřinu a čeká, až mě to přejde a ono mě to nakonec fakt přejde, prostě koho by bavilo celou noc se unavovat.

Ale stejně vám řeknu, že mě má panča furt děsně ráda a říká mi Kubišánek milovanej, protože když se pomine moje lovecká vášeň, tak jsem prej ten nejhodnější klouček pod sluncem a mám vždycky děsně velkou radost, když se páníci odněkud vrátí, i když jdou třeba jenom na procházku. Pokaždý, když slyším, že přicházejí, tak honem utíkám na chodbu, vyskočím si na botník a čekám, až se mi pokloní, abych jim mohl skočit na záda, nejdřív jednomu a pak hned druhýmu a od druhýho si zase přelezu k prvnímu a takhle to opakuju několikrát po sobě, až nakonec panča řekne Kubíčku, to už stačilo, jo? a nechá mě naposled přelízt na páníka a pak mě vezme do náručí a dá mi hodně čumáčkovek, protože prostě jsem ten její Kubišánek.

A tím bych to asi dneska uzavřel. Mám totiž taky jiný povinnosti, než je lov myší a skákání na záda. Musím dávat pozor, co se děje venku a když to teď nemůžu monitorovat z balkonu, tak jdu aspoň vyskočit ke střešnímu oknu. To mi panča nechá někdy na chvilku otevřený, protože tou škvírou se neprotáhnu a jen doufá, že k nám nějakej ten myšoun nepronikne přes střechu.

Tak tohle jsem vám chtěl povyprávět a teď už jdu zase na hlídku.

Váš Evžen, lovec žen, pardon, myší, Kubík

P.S. Dole se mrkněte na můj každovečerní rituál, kdy Kubík letí oblohou. Ten mě fakt moc baví.

Houpy hou, houpy hou, letí Kubík oblohou