MOJE MILOVANÁ MŇOUKPARTA

V mojí současné kočičí mňoukpartě jsou čtyři kočičky - Kubík, Olinek, Eliášek a princezna Jolanka. Ale všechno začalo příchodem Mášenky na konci roku 1998.

Objevila se u nás, jako kdyby spadla z nebe, ale spíš vypadala, že přišla z pekla. Já, do té doby psí člověk, jsem se jí až lekla a vůbec jsem nechtěla, aby u nás zůstala. Dneska se za to stydím, ale tenkrát jsem prostě o kočkách skoro nic nevěděla. To až tahle příšerně vypadající a zubožená kočička mě naučila je milovat.

Mášenka byla hubená, špinavá, na spoustě míst bez srsti, kulhala a hlavně jí chybělo očičko. Hlad měla tak hrozný, že když jsem jí přinesla něco k jídlu, skoro mi to snědla i s rukou. Zůstala u nás a z téhle malé příšerky se časem vyklubala sněhobílá kočička s nejúžasnější povahou. Pojmenovali jsme ji Máša, podle pohádky Máša a tři medvědi.

V té době jsem ji pouštěla ven a ani mě nenapadlo, že by se něco mohlo stát. Ale jednoho dne se Mášenka nevrátila. Byla pryč dva dny a pak jsem uslyšela za dveřmi slabé mňouknutí. Byla za nimi Máša v doprovodu zrzavo-bílého kocourka. Ten se ujistil, že Máša je bezpečně doma a zmizel jako pravý anglický džentlmen.

Tento džentlmen byl dozajisté zodpovědný za to, že po čase, když mi Mášenka vyskočila na klín, jsem ucítila v jejím bříšku pohyby. A tak se 19. února 1999 naší jednooké kočičce narodily tři dětičky. Přišly na svět v půl páté ráno a pojmenovali jsme je Honzík, Bertík a Emička.

V té době už jsem byla definitivně kočičím člověkem. U koťátek jsem seděla celé hodiny a každý den chodila do fotosběrny s plným filmem fotek. Mášenka potom podstoupila kastraci a samozřejmě později i všichni ostatní. Kromě Honzíka, u kterého jsme to nestihli. Byl jediný z naší party, který odmítal být doma. Stál u dveří, třásl se a dostával záchvaty, dokud jsem mu neotevřela dveře ven. Za dveřmi na zakrytém schodišti měl svůj pelíšek, kam jsem mu dala spacák a chodila ho, zavrtaného až po čumáček, v noci kontrolovat. Ale potom jednou nepřišel a už jsme ho nikdy neviděli. Pořád i po letech doufám, že snad někde našel svůj nový domov. 

Tak takhle to u nás začalo a jak to pokračovalo dál, to se můžete dočíst u každého zvlášť. Mášenka a její děti už dávno odpočívají ve svém posledním pelíšku pod křížkem na zahradě, ale nikdy v životě na ně nezapomenu a jsem jim dodnes vděčná za to, že mi ukázaly, jaké kočky doopravdy jsou. Neskutečně milé, milující, něžné bytosti, bez kterých bych už nikdy nedokázala žít.

EDIT - TOBIÁŠEK, KOCOUREK ZE ZAHRADY

Než jsem stačila blog dodělat a uveřejnit, mňoukparta se nám rozrostla o malinkatého capartíka. Plakal u nás na zahradě a tak už je náš. Stalo se to v neděli 12. září 2021 a protože v kalendáři byla jména Marie a Tobiáš, bylo rozhodnuto. Buď to bude Májinka nebo Tobík. Koťátko jsme večer dovezli k veterináři a ten nám řekl, že je to ASI chlapeček, i když stoprocentně to ještě říct ani on nedokázal.  A tak prozatím máme Tobiáška.

Tobiášek vypadá zdravě, poslechy byly v pořádku, teplota akorát, ouška čistá a bez svrabu, váha pouhých 300 gramů. Odhadnutý věk 3 týdny a tak Tobík dostal jako datum narození 22. srpen 2021.

Přibylo nám tím ke stávajícím kočičkám 300 gramů chlupatého štěstí a doufejme, že Tobiášek, který se naprostou záhadou ocitnul zrovna na naší zahradě, si bude užívat svého štěstí vrchovatě a spoustu let.

Vítej u nás, krásný chlupáčku.

P.S. Edit č. 2 - po 2 týdnech se ukázalo, že Tobiášek je holčička, takže nakonec máme Tobinku ;o)